Sennion

Část první

Lovci

I.

„Taky‘s mohl být jemnější, Nahire.“ Obrátil se Yorren na přítele. „Doufám, žes ho nezabil… jinak nezjistíme, kde se schovává zbytek jejich delly.“

„Neboj, žije.“ Odpověděl oslovený, vysoký šlachovitý muž okolo čtyřiceti, možná padesáti let věku, poté, co se ke zraněnému sklonil, aby ho zkontroloval. „Je v bezvědomí, ale dýchá. Sice mělce, ale celkem pravidelně. Podej mi provaz, co mám u sedla.“

„Kolik myslíš, že mu tak asi může být?“ Prohodil pak, když mladíka svazoval. „Mě přijde ještě jako děcko… patnáct? Možná šestnáct?“

„Pěkný děcko!“ Zavrčel Yorren nenávistně. „Ten má na svědomí víc lidí než ty nebo já. A na rozdíl od nás… nevinných bezbranných chudáků. Už to máš?“

„Jo. Můžu ho probudit hned, jestli chceš.“ Pokrčil Nahir rameny. „Já bych ale s pořádným výslechem počkal do večera, až se utáboříme. A nevím jak ty, ale tady nocovat nechci. Moc se mi to tu nelíbí.“

„Souhlasím. Ale probudil bych ho hned, jenom ať jde pěkně po svých. Koně navíc nemáme a ten jeho někam utekl.“ Nahir přikývl a udeřil chlapce do tváře. Jednou, podruhé, po třetí ráně již zajatec začal přicházet k sobě. Prvních několik vteřin se jen nechápavě, zmateně rozhlížel. V okamžiku, kdy si uvědomil, co se stalo, se pokusil postavit a uprchnout. Nahir jej však, jakmile se pohnul, znovu udeřil, tentokrát o poznání silněji. Chlapec upadl zpět na zem.

„Tak.“ Řekl. „Zkusíme to po dobrém. Kde jsou ostatní?“ Chlapec jen pevně semkl rty a krátce zavrtěl hlavou. Yorren, dosud mlčky stojící vedle svého druha, se k němu sklonil a s neskrývanou nenávistí si jej zblízka prohlížel. Náhle chytil jeden z mladíkových prstů a zkroutil ho, při suchém prasknutí, které se v tu chvíli ozvalo, se Nahir bezděčně otřásl nevolí. Hoch vykřikl bolestí.

„Kde jsou ostatní?“ Zopakoval Yorren otázku. Když zajatec znovu jen mlčky zavrtěl hlavou, ušklíbl se a opět se narovnal. „Jak chceš, po dobrém to zdá se nepůjde. Nevadí, až se na noc utáboříme, začneme se ptát znova.“ Z vyděšeného chlapcova pohledu poznal, že dobře ví, jakým způsobem se budou vyptávat.

II.

„Ta je poslední.“ Zašeptal Arim a se strachem se ohlédl po Yorrenovi, který stál vedle něj. „Museli je změnit. Všechny. Když jsem se nevrátil.“

„Možná jsi na nějakou zapomněl. Myslím, že bysme ti přece jenom měli večer zkusit paměť ještě jednou trochu oživit, co ty na to?“ Zeptal se ho Yorren se zlým úsměškem.

„Ne!“ Vyjekl Arim a v jeho hlase byla slyšet panika. „Nezapomněl… nezapomněl jsem na žádnou. Prosím… nechte mě už! Nemůžu přece říct víc, než vím.“

„No, jestli už doopravdy nic víc nevíš, jsi nám k ničemu.“ Ozval se za jejich zády Nahir. „A akorát jsme s tebou zbytečně ztráceli čas.“

„Zabijete mě.“ Řekl až překvapivě klidně hoch, když lovec nijak nepokračoval.

„Ne, předáme tě spravedlnosti, sennionskému místodržícímu.“ Řekl Yorren. Při těch slovech se Arim roztřásl a strachy zbledl. „Vypsal na tvojí hlavu moc pěknou odměnu.“

„Víš, co se mnou udělají?“ Zachraptěl.

„Jenom to, co si po právu zasloužíš.“

„Prosím…“ Obrátil se s hrůzou v očích na Nahira, dobře věděl, že od Yorrena se žádného soucitu nedočká. Už se v tu chvíli ani nepokoušel zadržet slzy. „Prosím, zabijte mě. I za mrtvého je odměna vysoká.“

„Ticho!“ Zasyčel Yorren, než jeho přítel mohl, jakkoliv, odpovědět a jediným rychlým pohybem nasadil Arimovi roubík.

„Co se děje?“ Zeptal se Nahir šeptem.

„Neslyšíš? Zvuk kopyt… někdo jede ze severu. Jdu se tam podívat, pohlídej ho zatím.“ Řekl Yorren a s těmi slovy zmizel v křoví.

Neušel ani padesát metrů, když spatřil mladého muže, který po zarostlé neudržované lesní cestě kráčel vedle svého koně. Šel zvolna, jako by byl procházel bezpečnými ulicemi města a ne lesy, do nichž se mnohdy ani vojáci neodvažovali vkročit. Vypadal mladě, hodně mladě, nemohl být o mnoho starší než jejich zajatec. Yorren odhadoval, že mu nemůže být víc jak dvacet let. A ačkoliv bylo teplé léto, jedno z nejteplejších, jaké lovec pamatoval, a že jich pamatoval hodně, neznámý byl celý zahalen do pláště zvláštní šedé proměnlivé barvy. Když se přiblížil, Yorren viděl, jak se mu pod ním u pravého boku rýsuje meč.

„Hej, ty tam!“ Řekl zhurta, když cizinec došel jen na několik málo metrů od něj, a vyšel z křoví, ve kterém se až doposud skrýval. Ruku měl položenou na jílci meče. „Kdo jsi a co tu hledáš?“

„Pouze procházím.“ Odpověděl melodickým hlasem neznámý. „Myslil jsem, že tyto lesy nikomu nepatří. Jsem snad na tvém území? Pokud jsem, žádám tě o svolení jimi projít.“

„No,“ Zamumlal Yorren, zaskočen nejen mladíkovou mírnou, pokornou odpovědí, ale také zvláštním, archaickým způsobem, kterým promluvil. „Nepatří mi. Jsou to královské lesy a průchod není zakázaný. Nikomu. Ale nikdo tudy nechodí. Nikdo, kromě…“ Na okamžik se odmlčel a zkoumavě si mladíka změřil, než ho požádal: „Dovolíš, abych si něco ověřil?“

„Mohu-li se tak vyhnout souboji, který by mém odmítnutí jistě následoval a o který stojím ještě méně nežli ty sám, pak ano.“

„Díky.“ Přikývl Yorren. „Sundej si, prosím, plášť i košili, jestli pod ním nějakou máš. Stačí jen část, tak, abych viděl tvé pravé rameno.“ Mladíkovo mírné chování jej přimělo, aby s ním jednal podobným způsobem. Přesto ale stále očekával nějaký náznak odporu anebo alespoň otázku, proč po něm něco takového žádá. Nedočkal se však ani jednoho, ani druhého. Mladík poslušně rozepjal plášť, pod kterým měl nejen meč, ale také dýku, a stáhl kazajku z hrubého plátna tmavě šedé barvy tak, aby bylo vidět jeho pravé rameno, přesně jak po něm Yorren žádal.

„Nuže?“ Zeptal se ho pouze.

„Musel jsem si ověřit, že nepatříš k těm, po kterých jdeme. Teď už vím, že ne.“ Řekl téměř omluvně a naznačil cizinci, aby se opět zahalil. „Ještě jednou ti děkuji. Jdi dál svou cestou, nebudu ti nijak bránit. Ale dávej na sebe pozor, příteli, necestuješ zrovna bezpečnými místy.“

„Děkuji,“ Uklonil se mu k jeho překvapení mladík. „tvá rada je však pro mne zbytečná, nic mi nehrozí. Ani zde, ani nikde jinde.“

„Ne každý, koho tady potkáš, s tebou bude jednat stejně jako já teď. Abych byl přesnější, nikdo. Nevím, odkud přicházíš, cizinče, ale měl bys vědět, že v těchto lesích se většinou potloukají akorát bandy lupičů a hrdlořezů. A osamocený muž pro ně znamená snadnou kořist. Už jenom postroj tvého koně by je zajímal, a kdo ví, co dalšího cenného máš schovaného ve vaku u sedla. Dám ti ještě jednu radu, i když ani o tu možná nestojíš.“ Prohodil přes rameno, už na odchodu. „Jestli tě tady někdo napadne, snaž se, ať se mu nedostaneš do rukou živý.“

„Aby mne nestihl stejný osud, jako vašeho zajatce?“ Zeptal se potichu, sotva slyšitelně, neznámý.

„Jak o něm víš?“ Otočil se k němu Yorren prudce zpět a tasil. „Jak o nich víš?!“ Upřesnil.

„Slyším je.“ Odpověděl prostě. A když Yorren mlčel, dodal: „Jejich kroky, jejich dech, jejich tep.“

„Nemožné… jsou příliš daleko!“

„Ne pro mne.“

„Co jsi sakra zač?!“

„Poutník.“

„To není odpověď!“

„Nemám jinou.“

„Nehraj si se mnou, příteli, nepatřím zrovna k nejtrpělivějším lidem!“

„Odpusť, neměl jsem v úmyslu tě rozhněvat a ani se s tebou nechci bít.“ Krátce pohlédl na Yorrenův meč. „Skutečně je to jediná odpověď, kterou ti mohu dát. Kdo je ten chlapec? Čím se provinil?“ Zeptal se, když Yorren neodpovídal.

„Co je ti po tom?“ Zavrčel lovec.

„Nic a mnoho. Z čeho má takový strach?“

„Ze spravedlnosti.“ Řekl Yorren, aniž by se byl pohnul anebo z cizince spustil, byť jen na okamžik, zrak. „Ale do toho tobě nic není. Jdi svou cestou, jak už jsem říkal, nebudu ti bránit. A nás nech jít tou naší. Pro všechny to tak bude lepší.“

„Ne pro vašeho zajatce.“ Namítl.

„Dobře,“ Řekl Yorren a podezřívavě si cizince prohlížel. „tak to trochu zkrátíme. Co je ti do toho? Chceš mu snad pomoct? Jestli jo, tak proč? Sám si přiznal, že nevíš, kdo to je. Ptal ses přece, kdo to je, že jo? Řeknu ti to… není to nikdo, koho bys měl litovat. Je to to zločinec, lapka, mordýř. Nezabijeme ho, jestli tě to uklidní, nejsme totiž vrazi jako on. V hlavním městě ho předáme místodržícímu. Jak s ním on naloží už není naše věc. A jestli tě teď napadlo, že bys nám ho vzal a sám shrábl odměnu… jsem dobrý šermíř a můj přítel ještě lepší.“

„Nechci se s tebou bít, už jsem to prve říkal. S tebou ani s tvým druhem. Ne snad ze strachu,“ Pousmál se chmurně. „nevěřím ale, že toho je a bude zapotřebí. Prosím, dovol mi jít s tebou. Dovol mi s vámi promluvit. S vámi se všemi. Dovol mi, abych se pokusil tebe i tvého přítele přesvědčit, že život toho chlapce možná stojí za ušetření.“

„Nestojí. Věř mi. Není na světě nic, čím bys mě mohl přesvědčit o opaku. Kdo jsi, cizinče?“ Znovu si neznámého zkoumavě prohlédl. „Tvoje chování, způsob, kterým mluvíš i tvůj přízvuk… všechno je tak cizí a zvláštní. Tak staré. Kdo jsi a proč bys měl stát o to pomáhat někomu, koho ani neznáš?“

„Na tvou první otázku ti nemohu dát odpověď, neboť ji neznám ani já sám. Nepamatuji se na nic ze své minulosti. A tvá druhá otázka? Proč bych měl toužit po tom, zachránit život někomu mně neznámému? Já…“ Na okamžik se zarazil, než chvějícím se hlasem pokračoval: „cítím jeho bolest a jeho strach. Cítím, jak silně touží po životě, jak se ani v této chvíli nevzdává naděje. Znám ty pocity, až příliš dobře, sám jsem je kdysi prožíval, ač už nevím, kdy a kde. Ani co toho bylo příčinou. Přesto…“ Znovu se zarazil a nakonec, aniž by byl prve započatou větu dokončil, zopakoval: „Dovol mi jít s tebou.“

„Asi dělám chybu,“ Povzdechl si Yorren a zasunul meč zpět do pochvy. „ale ty bys mě nejspíš stejně sledoval a máš pravdu, ani já s tebou nechci bojovat. Nejsem vrah, už jsem to říkal, a ty na zločince nevypadáš. Snad Nahir bude vědět líp než já, co s tebou. Ale jdi tak, ať na tebe vidím celou dobu.“

„Děkuji.“ Uklonil se mu znovu cizinec a neomylně vykročil směrem, kde se Nahir ukrýval se zajatcem. Čím blíže byli, tím silněji vnímal chlapcovy pocity, jeho hrůzu i jeho zoufalství. Slyšel jeho zrychlený tep a tiché vzlyky, které se snažil potlačit a které tlumil roubík. A slyšel nervózní přešlapovaní Nahirovo, který již zvažoval, že se vydá za přítelem.

„Kdo to je?“ Zeptal se Nahir Yorrena překvapeně, když spolu s ním viděl přicházet i neznámého.

„Nevím, ale trval na tom, že půjde se mnou.“ Odpověděl popravdě Yorren a připadal si tak trochu hloupě, když sám sebe poslouchal.

„No tak se zeptáme přímo jeho.“ Pokrčil Nahir rameny a obrátil se na cizince: „Kdo jsi? Jak se jmenuješ? A co po nás chceš?“

„Poutník.“ Odpověděl stejně neurčitě, jako předtím Yorrenovi. „Nemám nic, co bych vám o sobě mohl říci, neznám své jméno a nepamatuji se na nic ze své minulosti. Už prve jsem žádal tvého druha o svolení připojit se k vám. A nyní o to samé žádám i tebe. Dovol mi s vámi jít. A dovol mi s vámi promluvit, s vámi se všemi.“ Zajatec sebou při posledních slovech trhl a zvedl k němu vyděšený pohled. On si myslí, že jej chci mučit a vyslýchat, stejně jako oni. Pomyslel si bezděčně.

„Cos to s sebou u všech bohů přitáhl za podivína?“ Pohlédl Nahir na Yorrena bezradně, ten jen pokrčil rameny. „No tak dobře,“ Otočil se zpět k neznámému. „o čem chceš mluvit? S námi. A o čem s ním? Je mezi vámi snad krevní msta? Nehodláme ho zabít. Chceme ho k místodržícímu dopravit živého. Za živého je větší odměna.“ 

„Není mezi námi žádné křivdy, ne o které bych věděl. Jak už jsem říkal, nepamatuji se na svou minulost. Nemyslím však, že jsme se kdy setkali. Přál bych si s ním pouze promluvit, poslechnout si jeho příběh. A s vámi… o tom, zda není jiné cesty. Zda pro něj není naděje.“

„Jaká naděje?“ Ušklíbl se Yorren. „Co s ním bude už je dané. Jsme lovci. O jeho vině není pochyb a my chceme svou odměnu.“

„Jak daleká je cesta do města, o němž jsi prve mluvil tam na cestě? Kolik dní a kolik nocí?“ Zeptal se cizinec.

„Tři dny a dvě noci. Proč?“

„Dovolte mi, abych se k vám na ten čas připojil.“ Požádal znovu. „Pak budeme mít dostatek času na rozmluvu. Dojdeme-li k městu a vy stále budete přesvědčeni o tom, že není jiné cesty než jej předat do rukou katu, nebudu vám bránit a naše cesty se tam rozejdou.“

„Není to špatný nápad, Nahire.“ Řekl k přítelovu údivu téměř bez váhání Yorren. „Myslím to, že pojede s námi. Pořád se tady potuluje Sennionská della a třeba si pro Arima ještě přijdou. A víš dobře, že tu nejsou jenom oni. Pak se každý meč navíc může hodit. Sám nevím ani proč, ale důvěřuji mu.“

„Příteli, i když mu budeme věřit… nevíme, jak s ním umí zacházet.“ Namítl Nahir. „Nevíme, jestli nám nebude spíš na obtíž než k užitku. No ale není nic snazšího než si ho vyzkoušet.“ Dodal se sebejistým úsměškem.

„Nejsem si jist…“ Začal neznámý.

„Jenom přátelský souboj.“ Přerušil ho lovec. „Neměj strach, můžu a budu se držet zpátky.“

„Nemám strach. Ne o sebe.“

„Nahire, pod tím pláštěm má jenom obyčejnou halenu.“ Řekl pochybovačně Yorren. „Žádné chrániče, žádnou kroužkovou košili, jako máš ty. Mohl bys ho zabít, i když si budeš dávat pozor, neblázni.“

„Dáme mu Arimovy věci, je sice vyšší než on, ale měly by mu být.“

„Nepotřebuji je.“  Řekl mladík.

„Ne, nechci tě poranit. Vezmeš si jeho věci.“

„Jen by mne zpomalovaly. Přeješ-li si se mnou bojovat, postavíš se mi tak, jak jsem nyní.“

„Jak chceš.“ Pokrčil bez zájmu Nahir rameny. Yorren jen cosi nesouhlasně zamumlal, ale nahlas neřekl nic. „Tedy dnes večer, po tom, co se utáboříme.“ Cizinec přikývl.

III.

„Mohu s ním po cestě promluvit?“ Zeptal se cizinec Nahira, když zajatce připoutával k sedlu svého koně.

„Pro mě za mě.“ Zabručel a vyndal Arimovi roubík. Poté vyskočil do sedla.

„Měl jsem a stále mám v úmyslu pokusit se zachránit ti život.“ Řekl neznámý spoutanému chlapci po chvíli. Šel pěšky vedle něj, když klopýtal za Nahirovým koněm, svého vedl za uzdu. „Pamatuj ale, pokud mi nyní zalžeš, poznám to. Zač máš být potrestán?“

„Já…“ Zašeptal Arim sotva slyšitelně. „Patřím, patřil jsem, k Sennionské delle. Je to nejstarší della široko daleko, první na tomhle území, proto nese jeho jméno. Okrádali jsme ty, co cestovali našimi lesy, občas poutníky, jako jsi ty, ale hlavně kupce a tak podobně. Někdy jsme se na chvíli usadili v nějakém stavení, hlavně v zimě, bylo příjemné mít měkkou postel a střechu nad hlavou. Na svolení jsme se nikdy moc neptali. Je toho hodně, co mám na svědomí, cizinče. Nejsem bez viny, nikdy bych nic takového netvrdil. Pozabíjel…“

„Povraždil.“ Upřesnil cizinec.

„… jsem spoustu lidí. Vím, že musím zaplatit, vždycky jsem to věděl. Nemám strach ze smrti, ale… nechci umřít v bolestech. Já…“ Na okamžik se zarazil a pak vyhrkl: „Prosím, zabij mě. Teď a tady, pak už ti k tomu nedají příležitost.“

„Chce, abys ho zabil, co?“ Zeptal se se zlým úsměškem Yorren, který se k nim připojil a jel nyní z druhé strany vedle zajatého zbojníka. Zaslechl posledních několik chlapcových slov a snadno se domyslel, oč neznámého žádal. Ten pouze přikývl.

„Co jej očekává?“ Zeptal se.

„No tak mu to řekni.“ Pobídl chlapce Yorren.

„Veřejná poprava. Ještě jako dítě jsem byl svědkem několika takových. Nebylo jich moc, ale nikdy v životě ani na jednu z nich nezapomenu. Zajatí členové dell umírají strašně. Strašně a dlouho, až příliš dlouho. Prosím…“ Zajíkl se a očima plnýma slz pohlédl na cizince. „Jsem slaboch. Mučili mě, posledních několik dní, pořád dokola, abych jim prozradil, kde má naše della skrýše. Nevydržel jsem to, prozradil jsem všechny, které jsem znal. Ale to, co mi dělali, není nic v porovnání s tím, co mě čeká. Zalhal jsem ti. Mám strach ze smrti. Ale z bolesti ještě větší…“

„Kolik z těch, kteří zemřeli tvou rukou, kolik z nich trpělo před tím, než jsi to skončil?“ Arim jen tiše polkl, ale neodpověděl. „Tak kolik?“ Zopakoval cizinec svou otázku.

„Nevím, někteří ano,“ Přiznal hoch neochotně. „když jsme od nich potřebovali něco vědět.“

„Měl jsi někdy s některým z nich slitování, o které ty sám nyní žádáš?“

„Neměl.“ Hlesl.

„Tak co? Pořád ještě ho chceš zachraňovat?“ Zeptal se Yorren. Cizinec neodpověděl, jen se zamyšleně zahleděl kamsi do dáli. Pokračovali v cestě mlčky. Byl to nakonec Arim, kdo dlouhé ticho přerušil: 

„Jste horší než já, Nahir a ty.“ Zvedl k Yorrenovi pohled plný nenávisti a strachu. „Nikdy jsem neměl zálibu ani nenacházel potěšení v mučení zajatců. Byla to pro mě jenom nutnost. Nepříjemná nutnost k získání informací. Vás ale bavilo mě týrat, fyzicky i psychicky. Vysmívat se mému strachu, když jsem vás prosil, ať mě radši zabijete a ušetříte mě tak další bolesti. I teď vidím, jak se z mého strachu raduješ. Nejsem zrůda bez svědomí, jak si o mě myslíš. To ty k ní máš teď blíž než já!“

„Sklapni!“ Zasyčel Yorren a sehnul se, aby jej mohl udeřit. Jak se chlapec snažil ráně vyhnout, klopýtl a upadl na zem. Pokoušel se znovu postavit, ale marně.

„Zastav koně!“ Křikl neznámý na Nahira. „Zastav nebo ho uvláčíš! Myslil jsem, že ho chcete dovést živého.“

„Stejně už bysme se měli pomalu utábořit.“ Řekl Nahir, když koně konečně zastavil a sesedl. Neznámý mezitím pomáhal Arimovi zpět na nohy. „A támhleta louka nevypadá špatně. Ty a já dojdeme pro dřevo.“ Obrátil se k cizinci. „Yorren ho zatím pohlídá.“ Při těch slovech se chlapec zachvěl. Neznámý mu letmo položil ruku na rameno, jemně a konejšivě. Poté vykročil za Nahirem.

„Co je důvodem, že vůči němu tvůj přítel cítí takovou nenávist?“ Zeptal se, když poodešli z doslechu.

„Sennionská della, ta, ke které ten kluk patřil, je důvod, proč se stal tím, čím je teď. Byl obyčejným farmářem než před nějakými sedmnácti, osmnácti lety vtrhli do jeho domova. Před očima mu znásilnili a zavraždili ženu, pobili děti… Jeho nechali žít, přibitého na vrata, měl tam pojít jako pes. Když jsem ho našel, byl už napůl mrtvý. Vyrval jsem ho smrti ze spárů. Společně jsme pak pohřbili jeho rodinu. A od té doby putujeme společně. To já ho učil zacházet s mečem.“

„Ten chlapec tehdy ještě ani nebyl na světě. Neúčastnil se toho vraždění.“ Namítl cizinec.

„Záleží snad na tom? Když ne tohohle, tak jiného.“

„Proč je ale pronásledujete až nyní? Po tolika letech?“

„Jdeme po nich celou dobu, jenže nikdo netuší, kde se skrývají. Vždycky někde udeří a zmizí. Měli jsme štěstí, že jsme na něj narazili, když byl sám, na výzvědách nebo kdo ví na čem. Často se to nestává. Chtěli jsme je s jeho pomocí dostat v některém z jejich úkrytů. Nepodařilo se nám to.“ Dodal zlostně.

Mlčky se pomalu vraceli zpět, náruče plné větví na oheň, když se neznámý náhle zeptal: „Stále si přeješ, abych se ti postavil? Stále toužíš po tom ověřit si, jak zacházím s mečem?“

„Samozřejmě!“

„Dobrá tedy… mám však jednu podmínku.“

„Jakou?“ Zeptal se Nahir se zájmem.

„Takovou, jež mi zaručí, že se nebudeš držet zpět. Vyhraju-li nad tebou, darujete mu život a svobodu.“

IV.

Bohové, prosím, stůjte při něm! Pomyslel si Arim při pohledu na neznámého. Stál na mýtině, na které měli v úmyslu přečkat noc, Nahir několik metrů od něj, čelem k němu. Stál nehybně, jako socha vytesaná z kamene, jen vítr si pohrával s jeho černými vlasy. Oči zavřené, paže zkřížené na hrudi. Vyčkával. 

„Tas!“ Křikl na něj Nahir.

„Ne dokud nezaútočíš.“ Odpověděl mladík.

„Nebudeš mít pak už čas můj útok odrazit. Nechci ti ublížit, cizinče!“

„Tvá zbraň se mne nedotkne.“

„To je šílenství, měl sis vzít Arimovy věci.“

„Já bych si moc velké naděje nedělal.“ Prohodil uštěpačně Yorren stojící vedle Arima. „Nahirovu pověst určitě znáš. Ten kluk nemá šanci. Snad ho nezabije.“

„Zbytečná slova… Přál sis souboj a já svolil. Bojuj tedy!“

Nahir zaútočil. Cizinec se však ani nepohnul, dokud se k němu nepřiblížil téměř na délku meče. A v tom okamžiku tasil. Ve světle zapadajícího slunce se zaleskla čepel temně rudá jako krev. Ozvalo se zařinčení kovu o kov a tupý zvuk nárazu. A poté bolestný výkřik. Nahirův výkřik. Uvědomil si Yorren překvapeně. Mladík od zpola klečícího muže poodstoupil, aby mu dopřál čas zvednout ze země upuštěnou zbraň. Yorren s Arimem se stále rostoucím úžasem sledovali pokračující souboj. Cizinec odrazil každý další Nahirův výpad. Ani jedenkrát však nezaútočil. Jak minuty ubíhaly, Nahirovy pohyby byly čím dál tím pomalejší a těžkopádnější. Bylo znát, že mu docházejí síly a že některé z mladíkových zásahů nebyly z nejjemnějších. Ještě že má zbroj. Nebýt jí, byl by už nejspíš mrtvý. A to se ten kluk jenom brání. Pomyslel si Yorren téměř ve stejnou chvíli, kdy neznámý přešel do útoku, kterým jeho přítele srazil k zemi.

„Končíme.“ Promluvil klidně, meč přiložený k hrdlu poraženého protivníka. „Není na světě člověka, který by se mi mohl rovnat.“

„Co jsi zač?“ Zachraptěl Nahir nevěřícně. „Do dnešního dne mě nikdo nedokázal porazit. A z čeho je ukovaná tvoje zbraň? Má skvělé vlastnosti.“

„Tvé otázky neumím zodpovědět.“ Řekl cizinec poté, co schoval meč zpět do pochvy a podal Nahirovi ruku, aby mu pomohl vstát. „Neporanil jsem tě nějak?“ Zeptal se s obavou. „Možná jsem neodhadl sílu některého z úderů.“

„Nic mi není. Asi budu mít pár modřín, ale nic vážnějšího.“ Mladík přikývl. 

„A nyní,“ Řekl, když došli zpět k Yorrenovi s Arimem. „dodrž naši úmluvu.“

„Já svoje slovo vždycky dodržím!“ Ohradil se Nahir, vytáhl dýku a přešel k zajatému chlapci, aby mu rozřízl pouta. „Děláš ale chybu. Vsadil bych na to, že neuplynou ani dva dny a tvoje rozhodnutí bude někoho stát život.“

„Mýlíš se.“ Řekl Arim tiše a mnul si zápěstí sedřená od pout. „Nevrátím se k delle. I kdybych si to přál, nemůžu, zabili by mě. Já se ale vrátit nechci…“

„To určitě.“ Zavrčel Yorren. „Znáš snad jiný život, než tenhle? Dřív nebo později… když ne k Sennionské delle, tak se připojíš k jiné. A pak si pro tebe znovu přijdeme.“

„Nemusíš mi věřit, ale mluvím pravdu.“ Podíval se mu Arim zpříma do očí. „Nevěřil jsem už, že se z vašeho zajetí dostanu živý. Nevíš, jaké to je, jaký to je pocit bezmoci…“

„Nic o mě nevíš!“ Přerušil ho Yorren vztekle. „Nemáš tušení, čím jsem si kvůli tvým druhům musel projít.“

„Proto?“ Vydechl Arim nevěřícně. „Proto mě tak nenávidíš? Kvůli tomu, co ti moje della udělala kdysi v minulosti? V době, kdy jsem k nim ještě ani nepatřil?“

„Na tom už nezáleží. Vezmi si svoje věci a vypadni odsud!“

„Neříkal jsi mi snad,“ Vmísil se do jejich rozhovoru cizinec. „když jsme se dnes poprvé setkali, že tyto lesy nejsou pro osamoceného muže bezpečné? Naše úmluva zněla, že mu darujete svobodu a život. Prosím, nech ho s námi jimi bezpečně projít.“ Všichni tři na něj pohlédli stejně užasle. Žádnému z nich ani nepřišlo na mysl, že by s nimi Arim mohl zůstat, nyní už ale jako jeden z nich, jen další poutník na cestě.

„To snad nemyslíš vážně?“ Vzpamatoval se Nahir jako první. „Nemůžeš přece čekat, že se s někým jako je on budeme dělit o oheň a jídlo.“

„Ani pro něj jistě nebude lehké důvěřovat vám, svým bývalým věznitelům a mučitelům. Přesto jsem ale přesvědčen, že je to jediná správná cesta.“

„Yorrene?“ Obrátil se Nahir tázavě na přítele. „Za nás dva… rozhodnutí je na tobě.“

„Má svým způsobem pravdu.“ Odpověděl Yorren s nevolí a obrátil se k Arimovi. „Dobře, zůstaň s námi, jestli chceš. Ale drž se ode mě dál, nemluv na mě, snaž se, ať tě, pokud možno, ani nevidím. Jasné?“

„Je. A… děkuji.“ Zašeptal chlapec vděčně. 

V.

„Musíme se domluvit, jak budeme držet hlídky. Ten hlídat nesmí,“ Pohlédl Nahir úkosem na Arima. „nevěřím mu. Ani trochu. Vlastně i jeho musíme hlídat. Nejradši bych ho aspoň na noc zase svázal.“

„Mohu si vzít první hlídku, pokud mi důvěřujete natolik, abyste mohli klidně spát.“ Navrhl cizinec.

„Dobře, domluveno.“ Přikývl Nahir okamžitě. „První hlídku držíš ty, druhou já a třetí Yorren. A teď se najíme.“

Po celou dobu, co rozdělávali oheň a připravovali jídlo, seděl Arim opodál. Neměl nic, co by si mohl připravit, a tak si jen mlčky pohrával s malým váčkem, který dříve nosíval na krku a který mu vrátili spolu s jeho věcmi. Snažil se nemyslet na hlad, ač se mu žaludek stahoval křečí, bylo to už dlouho, kdy mu naposledy dali něco k snědku. Jít tak pozdě lovit by se ale neodvážil. Beztak ani neměl s čím by na lov mohl vyrazit, zbraně mu nevrátili a on nenašel odvahu je o ně požádat. Překvapeně vzhlédl, když k němu Yorren přistoupil a beze slova mu podával kus chlebové placky a sušeného masa spolu s měchem s vodou. Když k němu váhavě vztáhl ruce, podvědomě očekával, že ucukne, vysměje se mu. Neudělal to. Přikývl na znamení díků, položil si jídlo na kolena a odzátkoval měch, aby se zhluboka napil. Šlo to ztěžka, zmrzačené prsty jej bolely a některé nemohl používat vůbec. Yorren si k němu, stále bez jediného slova, přisedl. Byl to nakonec Arim, kdo první promluvil:

„Děkuji za vodu a jídlo. Nebudu lhát, jsi ten poslední, od koho bych čekal, že s ním přijde.“

„Je to skoro dvacet let,“ Začal pomalu Yorren, aniž by byl odpověděl na chlapcovu nevyřčenou otázku nebo na něj i jen pohlédl. „když jsem se s vaší dellou setkal. Tenkrát jsem měl všechno, co si jenom muž může přát. Stavení s pozemky a pastvinami, nebyly rozsáhlé, ale stačily na to, abych jimi uživil svou rodinu i na to, abych mohl přebytky prodávat. Nádhernou ženu, která mě milovala a která mi dala dva zdravé syny. Vtrhli k nám v noci, přemohli mě snadno, byl jsem obyčejný farmář, ne válečník. Mé synky rozsekali na kusy, přede mnou a mou ženou, donutili nás dívat se. Na ten pohled a na její nářek do konce života nezapomenu. I teď, po tolika letech, se mi o tom pořád zdá. A ji si potom vzali, jeden po druhém, několikrát v průběhu té noci i následujícího dne. A já se znovu musel dívat, celou tu dobu. Nakonec zabili i jí. Mě jediného nechali naživu. Než odjeli, přibili mě na vrata stodoly, ukřižovali mě jako zločince, mrtvoly těch, které jsem miloval, pohodili tak, abych na ně viděl. Takhle mě tam nechali čekat na smrt. Nevím, kolika podobných zrůdností ses ty účastnil,“ Pohlédl na Arima. „ale i kdyby jen jediné, nezasloužíš si jiný konec než ten, na který jsme tě vedli.“

„Nebylo mi ani dvanáct let,“ Promluvil po chvíli se skloněnou hlavou chlapec. „když do našeho domova vtrhli vojáci a odvedli mou matku i otce. Skončili na popravišti. Dodnes nevím proč. Utekl jsem. Nikdy potom jsem se už domů nevrátil, měl jsem příliš velký strach. Zůstal jsem na ulici, bez peněz, bez jídla, jen s tím, co jsem měl na sobě. Neměli jsme ve městě nikoho, žádné příbuzné, za kterými bych snad mohl jít, ani přátele, bydleli jsme tam krátce. Nepamatoval jsem si, odkud jsme přišli, nikdy bych netrefil zpátky. A tak jsem žebral a kradl, abych přežil. Nakonec mě chytili. Zbili mě a vyhnali. Jenom proto, že jsem byl ještě dítě, mě na místě nezabili. Pamatuji si tu první noc, chladnou podzimní noc, to, jak jsem se třásl zimou, hladem i strachy. Dodnes nevím, jak dlouho jsem pak bloudil sennionskými lesy, je to vlastně zázrak, že jsem přežil. Našli mě už v bezvědomí, dali mi napít a najíst, ošetřili mě. Sennionská della. Možná jsou to lupiči a vrazi, ale já jim vděčím za život. Od té doby jsem byl s nimi. Ale to, cos před chvílí vyprávěl… nikdy jsme nic podobného neudělali. Ani jednou za celou tu dobu, co jsem s nimi jezdil. Ano, někdy jsme přepadli nějaké stavení, chvíli tam přespávali, vzali všechno cenné, ale pokud se nebránili… nechali jsme je naživu.“ Odmlčel se. „Nemyslím, že je dnes v delle ještě někdo z těch, co mají na svědomí tvou rodinu. Všichni jsou příliš mladí na to, aby tam tenkrát mohli být.“

„Já vím, znám pravidlo vaší delly, každý ho zná.“ Řekl Yorren. „Ale netvrď mi, že nikdo od vás neví, co se stalo s vašimi předchůdci.“

„Nemyslím si. Možná snad velitel. Máš pravdu, i já nahradil některého z předchozích, ale jestli umřel anebo někam odešel, netuším.“

„Chceš mi snad říct, že některý z těch zmetků si možná někde v klidu žije?“ Zaťal Yorren ruce vztekle v pěst.

„Možná ano, o bývalých členech delly se nikdy nemluvilo, byl to nepsaný zákon. A já byl poslední, kdo se k nim přidal.“

„Hmmm.“ Zamručel Yorren zamyšleně.

„Yorrene,“ Oslovil ho chlapec váhavě. „Proč?“

„Proč co?“ Zeptal se nepřítomně.

„Proč jsi za mnou přišel? Proč jsi mi přinesl jídlo a vodu?“

„Asi proto, že jsi o nic z toho nepožádal.“

„Nerozumím…“

„Protože od chvíle, kdy jsme ti sundali pouta, se chováš úplně jinak, než bych čekal. Když jsme souhlasili, že s námi můžeš zůstat, a vrátili ti všechno kromě zbraní, neřekl sis o ně. Pokorně jsi naše rozhodnutí přijal.“

„Nebyla to pokora, ale spíš strach.“ Přiznal hoch popravdě. „Z vaší reakce. Napadlo mě to, říct si o ně, ale nechtěl jsem riskovat, že se rozmyslíte a vyženete mě samotného do noci. Začíná mi být zima. Dovolíš mi jít blíž k ohni?“ Zeptal se. Yorren přikývl a vstal. Arim ho následoval. Když se společně blížili, neznámý se pousmál.

„Měli bychom ti ošetřit rány.“ Řekl cizinec, když dojedli, a přešel ke svému koni. Z vaku vyndal jiný, menší. Měl v něm byliny, masti a obvazy. 

„Svlékni se, prosím.“ Požádal Arima a vylil do malého kotlíku nad ohništěm trochu vody, aby s ní mohl nejprve chlapcovy rány omýt. Když pak ve světle ohně pohlédl na jeho nahé tělo, oči se mu rozšířily zděšením. Byl celý pokrytý modřinami a krvavými šrámy od bití, některé už mokvaly, na mnoha místech byla jeho kůže spálená, nehty mu chyběly na většině prstů a tři z nich byly zlomené.

„U všech bohů.“ Zachraptěl. „Kolik dní byl vaším zajatcem?“

„Pět dní a pět nocí.“

„Prošel s vámi peklem…“ Při těch slovech si Nahir s Yorrenem vybavili hrůzu v chlapcových očích, která se v nic objevila pokaždé, když se chystali utábořit. To večer ho vždy vyslýchali, často dlouho do noci.

„Nakonec mě ale nechali jít. “ Zašeptal Arim rozechvěle. „A za to jim nikdy nepřestanu být vděčný. Ani tobě. Hlavně tobě, protože jen díky tobě mě pustili. Rány se časem zahojí.“

Cizinec jen přikývl a začal jej ošetřovat. Trvalo to dlouho, několik hodin, než byly všechny čistě vymyté, namazané mastmi a obvázané. Zlomené prsty mu obložil rovnými větévkami stromů, které pak upevnil pomocí obvazů, aby kosti srostly zase zpět. Když skončil, Yorren s Nahirem už dávno spali. Arim je po chvíli následoval, byl k smrti vyčerpaný.

VI.

Když se probudil, bylo slunce už vysoko na obloze. Posadil se a rozhlédl. Yorren spal vedle něj, na stejném místě, kam večer ulehl. O kus dál spatřil Arima, který se také dosud neprobudil. Cizinec seděl u vyhasínajícího ohně, meč opřený o kolena, ruku lehce položenou na jeho jílci. V očích měl zamyšlený, smutný, nepřítomný výraz. Po únavě, kterou by Nahir po probdělé noci očekával, v nich však nebylo ani té nejmenší stopy. Vstal a přešel k němu.

„Hlídal jsi celou noc.“ Konstatoval tiše. „Proč jsi ani jednoho z nás neprobudil, abysme tě vystřídali?“

„Nebylo toho třeba.“ Odpověděl mladík, také šeptem. „Necítil jsem únavu a netoužil po spánku. Nač bych měl tedy o něj okrádat některého z vás?“ Lovec přikývl, jako by rozuměl.

„Jsi zvláštní, cizinče.“ Řekl pak zamyšleně. „Cítím z tebe něco, co neumím pojmenovat a co mi nahání strach.“ Neznámý k němu zvedl zrak. „Je to jako temný stín, jako přelud a sen.“

„I přesto jsi mne nechal, abych vás střežil ve spánku.“

„Tak jsem to nemyslel. Důvěřuji ti, i když sám vlastně nevím proč. Stejně jako Yorren. Věřím dokonce i tomu, že před námi nic neskrýváš. Žes nelhal, když jsi říkal, že si nic nepamatuješ. Je to jen… je to něco v tvém pohledu, ve tvém hlase, v tom, jak mluvíš a jak bojuješ. Všechno je to tak… tak staré a nepřirozené. Jako bys byl víc přízrakem, duchem z minulosti, než člověkem z masa a kostí.“

Mladík se pousmál, v jeho úsměvu však bylo více žalu než čehokoliv jiného. „Tvůj přítel mi řekl podobná slova, když jsme se setkali. Nevím, kolikrát jsem je již slyšel, myslím, že mnohokrát. Přeješ-li si, abych odešel, učiním tak.“

„Ne! Jak jsem říkal, důvěřuji ti…“

„Nahire!“ Ozval se za jeho zády Yorren. „Proč jsi mě neprobudil na hlídku?“ 

„Sám jsem vstal před chvílí. Hlídal celou noc.“ Mávl rukou cizincovým směrem.

„Cože? Jak s námi chceš celý den jet, když jsi nespal ani chvíli?“

„Nespal jsem ani předchozí noci, a přesto jste na mně nic nepoznali. Neměj o mně obavy, není k tomu důvod. Měl bych zkontrolovat jeho obvazy.“ Změnil neznámý téma hovoru a pohlédl směrem ke stále ještě spícímu Arimovi.

„Nech ho ještě ležet.“ Zamumlal Yorren.

„Proč ta náhlá změna?“ Zeptal se. „Už zvečera jsi s ním jednal zcela jiným způsobem, než když jsem se k vám připojil.“

„A?“ Řekl Yorren prudce. „Co ode mě chceš slyšet, cizinče? Že vůči němu cítím vinu? Že se mě jeho slova o zrůdě bez svědomí dotkla víc, než jsem si byl v první chvíli ochotný přiznat? Že je úplně jiný, než jsem čekal a myslel? Je to tak, a na tobě vidím, že to moc dobře víš. Nechal jsem se zaslepit nenávistí a choval se stejně, jako ti, které tak nenávidím… jako ti, kterým se chci z celého srdce pomstít za to, co udělali. A místo toho jsem se mstil na něm. Na klukovi, který se k té proklaté delle přidal jenom proto, že neměl jinou možnost, jak přežít. Tohle ode mě chceš slyšet?“ Nepostřehl, že Arim procitl při jeho prvních slovech. Neviděl, že jej s rozšířenýma očima poslouchal po celou tu dobu, kdy mluvil. Byl k němu obrácený zády.

„Ne.“ Odpověděl neznámý jemně. „Je však dobře, že ta slova slyšel on.“

Yorren se otočil. Několik okamžiků na sebe s Arimem beze slova hleděli. Ani Nahir s cizincem nepromluvili. Chlapec vstal a přešel k nim.

„Ještě včera bych přísahal, že ti nikdy nedokážu odpustit.“ Řekl pak, s pohledem upřeným na Yorrena. „Vám oběma. Ale hlavně tobě. Bál jsem se vás a nenáviděl vás. I v okamžiku, kdy jste mě propustili, protože jste to udělali jenom proto, abyste dodrželi slovo dané jemu. Ne proto, že byste vy sami chtěli. Ale pak… když jsi mě nechal s vámi jít, když jsi se mnou podělil o jídlo a vodu. A o svůj příběh… necítím už nenávist ani strach. Nevím, jestli vám někdy dokážu odpustit, ale už bych na to nepřísahal.“

„Nechme to teď být,“ Přerušil je Nahir „po cestě budeme mít spoustu času. Pojďte radši udělat snídani, mám hlad.“ Chtěl tento rozhovor ukončit, oddálit, alespoň prozatím. Uvědomoval si totiž, kam pomalu, ale jistě směřuje. Už včerejšího večera, když viděl Yorrena, jak podává jejich bývalému zajatci jídlo, tušil, jak celé toto podivné setkání nejspíš skončí. Že už nebudou cestovat tak jako dosud, ve dvou, že od toho dne budou čtyři. A nejen do doby, než dorazí do Galinu, hlavního města Sennionu. Ale i potom. Nemýlil se. Bylo zde něco, co je spojovalo a co nebyl schopen nijak pojmenovat. Věděl to však jistě a byl přesvědčen, že stejnou jistotu cítí i ostatní. 

Bývalý novic a voják, farmář, člen delly a někdo, kdo nezná ani svoje jméno. Pěkná družina. Pomyslel si s mírným pobavením. Byl tohle snad už od začátku tvůj záměr, cizinče? A jestli byl, co tím u všech bohů jenom sleduješ?

VII.

„Do města s vámi nemůžu.“ Obrátil se Arim na své druhy. „Mohl by mě tam někdo poznat. A všichni víte, co by se se mnou pak stalo.“

„Zatím. Ale mohli bysme zkusit požádat místodržícího, aby odměnu, co na tebe vypsal, stáhl.“ Řekl Nahir.

„A co bys mu chtěl říct jako důvod?“ Zasmál se hořce chlapec. „Něco jako: Změnil se, odteď je naší straně? Už vidím, jak tomu uvěří. Já sám bych na jeho místě nevěřil. A navíc… má na svém území hodně lidí, co mojí rukou přišli o své blízké. Je hodně těch, co mě chtějí vidět na popravišti.“

„Mohli bysme mu říct, že jsme tě dostali. Pak by tě coby mrtvého vyškrtl ze seznamu.“ Navrhl Yorren.

„Chtěl by důkaz, mojí hlavu. Bez důkazu není odměna.“

„Nechtěli bysme jí.“ Namítl Yorren.

„Lovci, co nechtějí odměnu?“ Potřásl Arim hlavou.

„Mohli byste říci, že jsem ho usmrtil já.“ Vmísil se do rozhovoru neznámý. „A nedovolil vám jeho mrtvolu zohavit, protože to byl ještě chlapec. Že jsem trval na tom, že jej pohřbím tam nahoře v lesích. A vy že jste mé přání ctili, protože jsem to byl já, kdo jej porazil.“

„To nezní jako špatný nápad.“ Souhlasil bez váhání Nahir. „A odměnu odmítneme proto, že neneseme důkaz. Nemáš něco, co by bylo jasně tvoje a co bys mohl postrádat?“ Otočil se na Arima. „Abysme mu dali aspoň něco.“

„Můj pás. Každý ho zná.“

„Dobře.“ Přikývl. „Dej mi ho. A my tři vyrazíme. Ty se zatím někam dobře schovej. Do večera se vrátíme, alespoň jeden z nás.“ Krátce se zarazil a pak přešel ke svému koni, aby vzal Arimovy zbraně. „Na, vezmi si je.“ Řekl, když mu je podával. „Pro jistotu.“

VIII.

„Hmmm,“ Zamručel místodržící. Byl jím menší tělnatý muž s ustupujícími prošedivělými vlasy a světlým řídkým vousem. „takže Arim je mrtvý. Slyšel jsem už, že při posledním přepadení jich bylo jenom pět. Že jim chyběl ten nejmladší. To se moc často nestává, že by byli v menším počtu, za celý můj život snad dvakrát nebo třikrát. Říkal jsem si, co se s ním asi stalo. Tak si aspoň jednoho zase můžu odškrtnout.“ Na chvíli se odmlčel, aby vzal z ozdobného kalamáře brk, opatrně ho namočil do inkoustu a přiložil k jednomu z listů papíru, které ležely na stole před ním. „No jo, ale odměnu vám za něj dát nemůžu. Je mi jasné, že je po něm, ten pásek by si jinak vzít nenechal, mimochodem, je to krásná práce! Prohlédl sis ho? Hlavně ale věřím tvému slovu, známe se dlouho. A s Yorrenem máte přeci jen určitou pověst. Jenže víš, jak to je…“

„Buď živého anebo hlavu.“ Přikývl Nahir. „Vím, pane, s odměnou jsme tak ani nepočítali. Chtěl jsem ti jen říct, že máš zase o starost a o jedno jméno na seznamu míň. Aspoň na čas, než si seženou dalšího do party. A zároveň se poptat po nějaké pro nás zajímavé práci. Dlouho jsme tu nebyli.“

„Na, podívej se sám.“ Podával mu místodržící svazek. Nahir na rozdíl od většiny lovců uměl číst i psát a on to dobře věděl. „Ale dávej pozor, inkoust je ještě vlhký. Jak vidíš, jmen je tam hodně, určitě si vybereš. Tenhle kraj je plný takových zmetků. Už jsem zase posílal králi psaní s žádostí o pomoc, takhle to přece nejde dál.“ Povzdechl si. „Chtělo by to pořádný zásah vojáků. Pročesat lesy a ty krysy pobít, některé z nich zajmout živé a veřejně popravit, aby si to další rozmysleli. A ne jenom pár lovců. Bez urážky. Vy dva jste dobří a čestní chlapi, jenže… takových je míň a míň. Vaše řemeslo netáhne. A mě se tak seznam spíš rozšiřuje, než aby se zmenšoval. No jo, jsme moc daleko, provincie na samém okraji království, nic důležitého tu netěžíme ani nepěstujeme. Takže si holt musíme nějak poradit sami.“

Nahir ho poslouchal jen napůl, soustředil se hlavně na seznam. Viděl, že Arimovo jméno je čerstvě přeškrtnuté, jejich lest byla úspěšná. To znamenalo dvě věci: Žádní lovci už po něm nepůjdou, až se příště seznam objeví Na rozcestí, jeho jméno už tam nebude. Místodržící ho tam nechává posílat vždy na začátku měsíce, tedy za dva dny. A časem se na něj zapomene úplně, byl s dellou krátce a za ten čas udělali jen pár menších přepadení. Nové události přebijí staré. Pak bude v bezpečí. Pokud se před někým cizím neodhalí, znamení delly už si s sebou ponese do smrti.

„Pár zajímavých jmen tam je.“ Prohodil, když podával místodržícímu seznam zpět, a přerušil tak jeho litanii. „Asi se na ně podíváme. Kolik lovců tu bylo za poslední dobu? Nepamatuješ si to náhodou, pane?“

„Chceš vědět jakou máte konkurenci?“ Zasmál se muž. „Velkou ne, za posledního půl roku se tu objevilo lovců jenom pět. Ani o jednom jsem do té doby neslyšel. A ani jeden z nich se už nevrátil. Kdo ví, jestli jsou ještě naživu. Většina z vašich se radši soustředí na menší cíle, jsou sice také na mém seznamu, ale o odměnu si můžou říct kdekoliv. Na ty nejhorší se ale nechce nikomu. Chyběli jste mi tu, Yorren a ty, jak už jsem říkal, takových je málo.“

„Díky, pane. Nebudu tě už dál zdržovat.“ Vstal a mírně se muži za stolem uklonil. Chtěl se vydat za cizincem a Yorrenem, kteří na něj čekali v krčmě.

„Počkej ještě!“ Zadržel ho místodržící. „Váš nový přítel, co je zač? Také lovec?“

„Nevíme, pane.“ Odpověděl Nahir popravdě. „A neví to ani on sám. Nepamatuje si svojí minulost. Připojil se k nám teprve po Arimově smrti.“

„Hmmm.“ Zamručel opět místodržící. „Co když vám lže? Nepatří náhodou k nějaké jiné z dell? Nebyla Arimova smrt jenom vyřizování účtů? Proto ho chtěl možná pohřbít. Ten jejich prapodivný pocit sounáležitosti a cti…“

„Nepatří.“

„Jsi si tím jistý?“

„Jsem. Nemá znamení žádné z nich. Navíc…“ Nakrátko se zarazil a pak jen odmítavě mávl rukou. „Ale nic, na tom nezáleží.“

„Povídej.“ Pobídl Nahira místodržící.

„Není moc co povídat. Nejde to slovy popsat ani vysvětlit, je to jen pocit, který v lidech vyvolává. Musel by ses s ním setkat, pane, abys pochopil.“

„Tak ho za mnou pošli.“

„Požádám ho tvým jménem. Ale nic víc. Pokud odmítne, nebudu ho nutit. Je to můj společník, nemůžu mu rozkazovat.“

„Já ano! Jsem zástupcem krále na tomhle území.“

„Odpusť, pane, ale podle mě se mýlíš. Nevím, kdo to je a odkud přišel, ale nemyslím si, že je zdejší. A nemluvím jen o Sennionu. Jak už jsem říkal, požádám ho tvým jménem. Pravděpodobně tvou žádost neodmítne. Ale jestli odmítne, nebudu ho nutit.“

„Můžu pro něj poslat stráže, pokud budu chtít.“ Poznamenal místodržící. Nahir si nebyl v tu chvíli jistý, zda se jedná o pouhé konstatování nebo o výhružku.

„Můžeš, ale z jakého důvodu? Nic neudělal, když nepočítám to, že tvé území zbavil jednoho ze zločinců na tvém seznamu.“

„Nemusím se tady nikomu zodpovídat, jak dobře víš. Moje slovo je zákon.“ Usmál se muž, ale jeho oči byly chladné, obezřetné. Nyní už Nahir nepochyboval.

„Jestli pro něj pošleš, aby ho násilím odvedli…“ Řekl pomalu. „živý se ti nevrátí ani jeden muž.“

„Vy byste se postavili proti mému rozkazu? Kvůli nějakému přivandrovalci? Zrovna vy dva? Ale no tak! Tomu nevěřím.“

„My? Nemuseli bysme.“ Podíval se místodržícímu zpříma do očí. „Neviděls ho bojovat.“

„Stačí poslat dost mužů a pak už je úplně jedno, jaký kdo je šermíř. Proti přesile ani ten nejlepší nic nezmůže.“

„Neviděls ho bojovat, pane.“ Zopakoval pouze.

„Nechme toho.“ Mávl rukou místodržící. „Vyřiď mu moje pozvání. Co se stane, když odmítne, budeme řešit, až a jestli se to stane. Jestli přijme, v poledne na něj budu čekat v krčmě U dvou kohoutů, v té na náměstí, však dobře víš, kde. Ať přijde za mnou tam. Sám. A teď už jdi.“

IX.

„Už je téměř poledne.“ Cizinec dopil jedním lokem džbánek, který stál před ním, a vstal od stolu.

„Neměl bys tam chodit.“ Nabádal ho Yorren. „Kdo ví, co po tobě místodržící chce.“

„Takže podle tebe by měl odmítnout a nechat proti sobě poštvat všechny stráže ve městě?“ Namítl Nahir. „Anebo hůř, skončit na seznamu?“

„Na seznamu? A pod jakým jménem?“ Rozesmál se Yorren tak hlasitě, až se po nich všichni v krčmě otočili.

„Říkali jste, že rozhodnutí je na mně. A já si přeji jít.“ Prohlásil neznámý pevně. „Pokud bych se nevrátil před tím, než budou uzavírat brány, jeďte zpět za Arimem.“ Dodal šeptem. „Nehledejte mne.“

X.

Stál před krčmou a prohlížel si její vývěsní štít, dva pestrobarevné kohouty v souboji a pod nimi na tmavém dřevě bílý nápis. Když hodiny na náměstí začaly odbíjet poledne, vzal za kliku dveří a vstoupil. Byla cítit jako všechny ostatní, pivem, kořalkou, jídlem a kouřem. Ani osvětlení nebylo lepší než v jiných. Rozhlédl se. U stolu nejdále od vchodu, vedle dveří od kuchyně, seděl místodržící. Poznal by jej okamžitě, nejen podle popisu svých přátel, ale i podle honosného oděvu, i kdyby u všech ostatních neposedávali či nepostávali jen a pouze stráže. Čekali na jeho příchod. Popošel několik kroků dovnitř a zastavil se.

„Chtěl jsi se mnou mluvit, můj pane.“ Uklonil se. Nevšímal si toho, když se dva muži postavili před vchod, aby nemohl odejít. Místodržící se zhluboka napil, pěna mu zůstala na vousech. Pomalým pohybem ji utřel do rukávu.

„Chtěl.“ Potvrdil. „Chci vědět, kdo se potlouká zemí, kterou mám na starosti. Už teď tady mám dost potíží a nestojím o další. Od jedné jsi mi pomohl a za to ti patří dík. Ale nevím, jestli ty sám nepředstavuješ ještě větší. Nahir mi o tobě nic neřekl, protože ani ty jsi těm dvěma nic neprozradil. Teď a tady ale není místo ani čas na žerty. Takže, kdo jsi? Co jsi zač?“

„Poutník.“ Odpověděl.

„Už jsem ti říkal, že tohle není čas a místo na podobné nesmysly! Zeptám se ještě jednou. Kdo jsi? Jak se jmenuješ?!“

„Nemám žádného jména.“

„Každý se nějak jmenuje.“ Poznamenal místodržící a gestem ruky zarazil několik svých lidí, kteří už se chystali přejít směrem k cizinci.

„Já se však na své nemohu a nedokáži rozpomenout.“ Rozhlédl se po místnosti, po mužích, kteří tam stáli a čekali na rozkaz toho, s nímž hovořil. „Pošli je pryč, můj pane. Nestojíš-li o zbytečné krveprolití, pošli je pryč. Netoužím po tom zabíjet, budu-li však napaden, budu se bránit.“

„Mám tady deset chlapů!“ Zasmál se místodržící. „Snad si nemyslíš, že proti takovému množství máš šanci?“ Mladík se lehce pousmál, letmým sotva znatelným úsměvem, tak nepatřičným k jeho jinak vážné, zasmušilé tváři. Místo odpovědi shodil z ramen plášť. Kovová spona zaduněla o dřevěnou podlahu, když na ni dopadla. Paže zkřížil na hrudi a zůstal tak bez pohnutí stát, s pohledem upřeným na muže před sebou.

„Takže mi své jméno neřekneš.“ Konstatoval místodržící. „A z mých lidí také nemáš strach. Nelhal. Jsi zvláštní, cizinče.“ Pokračoval zamyšleně. „Nevím, co si o tobě myslet. Navenek působíš mírně. Mírně a jemně, ale uvnitř jsi tvrdší než ocel. Jenže víš, problém je právě v tom, že nevím, co si o tobě mám myslet. Nemůžu si dovolit, aby mi tady běhal někdo ozbrojený, o kom nemám tušení, co je zač a co má za lubem. A ty mi odmítáš o sobě cokoliv říct. Rozum mi říká, abych tě nechal zatknout, ale na druhou stranu, nic jsi neudělal, nic, o čem bych věděl. A abys mi to zkomplikoval ještě víc, chováš se mírně jako beránek, nechceš bojovat, i když to vypadá, že si seš jistý tím, že bys zvítězil. I nad takovou přesilou, jaká tady je. Takže mi řekni, co mám podle tebe s tebou teď dělat?“

„Rozhodnutí je na tobě, můj pane.“ Řekl. „Nech mne odejít anebo dej rozkaz svým mužům, ať se mne pokusí zatknout. Pokud se však rozhodneš pro druhou možnost, musím tě varovat. To na tvých rukou bude jejich krev. Nedovolím, aby se mne, byť jen jeden, jediný z nich dotkl.“

„Hmmm, pořád tady je ještě jedna možnost, ta úplně první. Posadíš se tady se mnou, promluvíme si, ty mi o sobě něco povíš. Kdo jsi, odkud jsi přišel a jaké jsou tvoje úmysly. Tolik toho po tobě zase nechci, nemyslíš?“

„Mohu se s tebou posadit k rozmluvě, přeješ-li si to.“ Odpověděl neznámý. „Avšak žádáš ode mne něco, co nejsem schopen splnit. Není nic, co bych ti o sobě mohl říci. Nepamatuji se na svou minulost. Alespoň něco z toho, co přeješ znát, ti ale zodpovědět mohu, můj pane. V této chvíli nemám žádné jiné úmysly, než vrátit se ke svým druhům a pokračovat s nimi. Jejich cestou a za jejich cílem. Já sám žádný nemám.“

Místodržící si ho zkoumavě prohlížel. Byl to rozvážný, obezřetný, spravedlivý muž, tak spravedlivý, jak jen někdo na jeho místě může být. Nikdy se neunáhloval ve svých rozhodnutích, vždy vše zvažoval do posledního detailu. Nikdy se nenechal vést pouze pocity a instinkty, ač jim důvěřoval. Zároveň však také nikdy nepodceňoval nebezpečí, ani to nejmenší. Přemýšlel. Rozum mu velel mladíka před sebou zadržet. Svědomí, že na nic takového nemá právo, neznámý byl bez viny. A instinkt mu říkal, že tomuto podivnému cizinci může plně důvěřovat. Bylo to něco v jeho pohledu, tak temném a bezedném, něco v jeho chování, tak mírném a klidném, v jeho hlase, tak melodickém a plném žalu, něco ve způsobu jeho řeči, tak nezvyklém a archaickém. Měl pravdu, nedá se to popsat, to, co z něj vyzařuje. Z každého jeho pohybu a slova. Náhle se mu oči rozšířily úžasem i nadějí. To není možné! Pomyslel si vzrušeně. To se znova objevili? Po takové době? Odkašlal si.

„Dobře, vidím, že z tebe asi nic nedostanu.“ Řekl, jen zdánlivě klidně. „Nevím, jestli proto, že nechceš nic prozradit anebo proto, že si vážně nic nepamatuješ. Nahir s Yorrenem ti ale věří. Věří ti natolik, že s tebou cestují, že tě berou jako jednoho z nich. Jsou to skvělí muži a lovci, znám je už léta, Nahira ještě o něco déle. Nikdy k sobě nikoho dalšího nevzali, i když bylo hodně těch, co se k nim chtěli přidat. Až tebe. Nevím proč. Ale má to svojí váhu. Nechám tě jít, cizinče, ale Nahir za tebe ručí, vyřiď mu to.“ Mladík přikývl a sehnul se, aby ze země zvedl svůj plášť. Jediným rychlým pohybem se do něj opět zahalil, ve světle svící se rudě zaleskla jeho spona, když plášť spínal u krku. „A ještě jedna věc! Pojď sem. Ne, nemusíš si sedat, nechci už o ničem mluvit. Ani není o čem, od tebe bych se stejně nic nedozvěděl, a už jsem se rozhodl. Jednu prosbu na tebe ale přece jenom mám. Sundej si rukavici, ukaž mi svou levou dlaň!“ Při těch slovech mezi vojáky překvapeně zahučelo. „Pak můžeš odejít.“ 

Mladík na něj zmateně, nechápavě pohlédl, ale uposlechl. Místodržící poprvé za celý jejich rozhovor vstal a ze stolu vzal svícen. Pozorně se zahleděl na cizincovu dlaň, jako by hledal něco určitého. A bylo tomu tak. Zbytečně. Mladíkova dlaň byla čistá, jizva, kterou doufal, že spatří, na ní nebyla.

XI.

„Cože to po tobě chtěl?“ Zeptal se Nahir zaraženě. Yorren na cizince hleděl jako na zjevení.

„Požádal mě, abych mu ukázal levou dlaň.“ Zopakoval mladík. „Podle reakce vaší a předtím i vojáků soudím, že se v té žádosti skrývá zvláštní význam. Neznám ho ale.“

„Hodně by to vysvětlovalo.“ Pohlédl Yorren na přítele rozechvěle.

„Jo, vysvětlovalo. Jenže žádnou nemá.“

„Ne. Ale jeden jí přece neměl. Podívej se na barvu spony jeho pláště! Je stejná jako brava jeho meče. A vidíš její kování, její tvar?“

„Snad nemyslíš…“ Nahir znovu pohlédl na mladíka před sebou, zamyšleně, pochybovačně. „Yorrene, je to jenom pověst. I kdyby někdy existovali, to, co se říká o Prvním jsou jenom legendy.“

„Jaké legendy?“ Zeptal se cizinec.

„Příběhy o bezejmenných. A o Prvním z nich. Nikdy jsi je neslyšel?“

„Jestli ano, nepamatuji se na ně.“

„Někdy ti je budeme muset vyprávět.“ Řekl stále ještě nejistý Yorren. „Máte hodně společného. Až moc, řekl bych.“

„Rád si je poslechnu.“ Usmál se mladík. „Dnes večer anebo zítra či kterýkoliv jiný den. Ale nyní… neměli bychom se vydat nazpět?“

„Nejdřív musíme doplnit zásoby“ Zavrtěl Yorren odmítavě hlavou. „a kovář asi taky nebude se svojí prací ještě hotový. Ach jo, kdyby na nás venku Arim nečekal, úplně sám, nejradši bych tu přenocoval. Už dlouho jsem neměl střechu nad hlavou.“

„Chcete-li, vrátím se za ním sám. Vy můžete přespat ve městě, nebude mi to nijak vadit.“ Navrhl cizinec. Nahir si povzdychl.

„Nemůžeme, příteli, nemůžeme. Zapomněl jsi snad, co ti řekl místodržící? Ručím za tebe. To znamená, že z města musíme odejít společně. Mimochodem,“ Zeptal se. „máš nějaké peníze? Tím, že jsme nedostali odměnu za Arima, nám jich moc nezůstalo. A měli bysme mu koupit koně, nemůže s námi pořád cestovat pěšky. Jenže to, co nám zbyde, až nakoupíme všechno potřebné a zaplatíme kováři, už na koně stačit nebude.“

„Nejsem si jist, snad ve vaku u sedla.“ Pokrčil cizinec rameny.

„No tak snad tam ještě budou.“ Poznamenal pobaveně Yorren, odložil prázdný džbán a vstal. „Tak nejdřív zpátky za kovářem. Aspoň zjistíme, jak je daleko. A pak na trh.“

„Můžeme se rozdělit, bude to rychlejší.“ Navrhl Nahir. „Ty zajdi na hlavní tržiště, v handrkování o cenách si beztak byl vždycky lepší než já. Někdy si říkám, že i hokynáři by se od tebe mohli učit. A víš, jak já to nemám rád. My se vrátíme ke kováři. Když peníze mít bude, zajdeme ještě na Koňský trh. A za dvě hodiny se sejdeme zase tady. Nechám si u sebe akorát na pivo a něco k snědku, kdybysme tu na tebe museli čekat, a na zaplacení kováři, kdyby už byl s prací hotový.“

„Tak jo.“ Souhlasil Yorren se smíchem, podal příteli jeden z váčků peněz a otočil se, aby vyrazil. „Chodit s tebou na trh je stejně za trest.“

Když jim neznámý naslouchal, jejich přátelskému špičkování, tomu, jak jeden druhého znají skoro stejně dobře jako sami sebe, pocítil smutek a slabý záchvěv závisti. Podvědomě tušil, že on nic podobného nikdy nepozná. Nejen s nimi, i kdyby s nimi putoval několik let. Ale ani poté. Že nikdy nikomu nebude schopen otevřít své srdce tak, jako oni jeden druhému. Že pro každého, s kým se kdy setká, bude cizincem. Lehce zavrtěl hlavou, aby zahnal ty skličující myšlenky, a vstal.

„I my bychom měli vyrazit.“ Pohlédl na Nahira.

„Vždyť už jdu.“ Zamumlal Nahir. „Ale nechce se mi, sedí se tu dobře. Co je s tebou, cizinče?“ Zeptal se, když si povšiml posmutnělého mladíkova výrazu. Ten jen lehce zavrtěl hlavou na znamení toho, že o svých pocitech nechce hovořit.

Ke kováři to od Veselého džbánu nebylo daleko. Ne dál než patnáct minut svižné chůze. Stačilo u vchodu zahnout doprava a hned na nejbližším rohu pak do Provaznické ulice, na jejím konci do ulice U pivovaru, i tu celou projít a na jejím konci odbočit do leva na Královskou a v její polovině pak do Kovářské. Ten, u kterého své koně nechali, měl dílnu hned na samém jejím začátku. Když k němu došli, zjistili, že jak cizincův, tak Yorrenův kůň jsou čerstvě podkovaní a na Nahirově kovář právě začal pracovat. Cizinec si od kovářovy ženy vzal svůj vak, aby ho mohl prohledat. Neměl v něm mnoho věcí, a tak váček s penězi nalezl rychle. Nahir vydechl překvapením, když mu ukázal jeho obsah. Bylo v něm mnohonásobně víc, než kolik by bývali dostali za Arima. Možná i víc, než kolik by mohli dostat za celou jeho dellu. 

„Kdes vzal tolik peněz?“ Zeptal se téměř podezřívavě.

„Nepamatuji se.“ Odpověděl tak, jako odpovídal na všechny otázky. „Do této chvíle jsem ani netušil, že nějaký obnos mám.“

„Za tohle můžeme koupit nejen koně, ale i nové a pořádné postroje a sedla pro všechny čtyři! Pro tři,“ Opravil se. „asi těžko bysme hledali lepší, než tvůj kůň už má. Ale ty by sis mohl u zbrojíře pořídit něco pro sebe. Zbraně asi ne, ale výstroj. Nejlepší kroužkovou košili, chrániče…“

„Ne!“ Přerušil jej cizinec rázně. „Postroje i sedla zakoupíme, stejně tak se i můžeme stavit u zbrojíře, budete-li si to ty a Yorren přát. Já však pro sebe žádnou zbroj nechci.“

„Příteli,“ Pokusil se mu Nahir domluvit. „jsi vynikající bojovník, nejlepší, jakého jsem kdy viděl, ale i ty by ses měl chránit.“ 

„Každá zbroj by mne pouze tížila a zpomalovala. Nestojím o ni.“

„Nesmysl. Možná si můžeš být víceméně jistý, že mečem tě nikdo nezraní. Ale před šípem z kuše nebo luku uhnout nedokážeš ani ty. A na cestách s námi tě může potkat i tohle, zákeřná tichá střela odněkud z lesa.“

„Ne.“ Zopakoval cizinec. „Stane se, co stát má. Já však žádnou ochranu těla nechci a nepotřebuji.“

„Proč jsi tak tvrdohlavý? Jak víš, žes jí dřív neměl?“

„Pokud bych ji kdy měl a byl o ni někým připraven… myslíš, že bych byl nyní naživu? Anebo že bych si ji pro sebe nezakoupil již dávno, když u sebe nosím takové jmění? Ne, jestliže ji nemám, nepotřebuji ji.“

„S tebou je vážně těžké se přít. Uznávám, to, co říkáš, dává smysl, ale přesto…“ Zavrtěl Nahir nechápavě hlavou. „No, jak chceš, jde o tvůj život, ne o můj. Tak se vydáme na Koňský trh a odvedeme sem koně pro Arima. A pak půjdeme zpátky k Veselému džbánu. Postroje a sedla vybereme až s Yorrenem. Hej, kováři! Budeš mít čas ještě na jednoho koně? Přivedli bysme ho za chvíli z trhu.“

„Ale jo.“ Zabručel oslovený, položil do ohně druhou podkovu a utřel si pot z čela. „Ale pospěšte si, docela rád bych si dal dva tři džbánky a něčeho se najedl. U pece jednomu vyhládne.“

Koňský trh byl na druhém konci Kovářské ulice, byla dlouhá, ale i tak tam došli za několik málo minut. Nehledali příliš dlouho, mezi všemi koňmi, co tam byli k vidění, jeden vynikal. Byl to krásný šlachovitý černý hřebec, i přes jeho impozantní vzezření byl však klidný a mírný. Cena za něj byla nemalá, cizinec ji však bez váhání zaplatil, ani se nepokusil smlouvat.

„Bude mít lepšího koně než já.“ Zasmál se Nahir, když hřebce vedli zpět ke kováři.

„Nic ti nebrání v tom vyměnit ho za svého.“ Pousmál se neznámý.

„Asi ne, ale jsem na svého zvyklý a on na mě. Pouto s koněm je skoro jako pouto se ženou. Nevyměníš ho jenom proto, že se objevil krásnější.“ Cizinec jen přikývl.

XII.

„Takže tomu uvěřil?“

„Uvěřil.“ Potvrdil Nahir, když podával Arimovi nový oděv, který mu Yorren sehnal na trhu. Méně nápadný než ten, který až dosud nosil. „Na, převleč se. Pár měsíců a už si na tebe nevzpomene on, ani nikdo jiný. Ale měl by sis vybrat nové jméno, nechat si narůst vlasy a i vousy, jestli ti už rostou. Pro jistotu. To se jménem platí i na tebe,“ Otočil se k neznámému, který z Arimova nového koně sundával zbytek věcí, co ve městě pořídili. „nemůžeme ti přece pořád říkat cizinče.“

„Nevadí mi to. Myslím, že jsem na to oslovení uvyklý. Nevěděl bych ani, jaké jméno zvolit.“

„Tobě to možná nevadí, ale nám jo.“ Řekl Yorren. „Když spolu máme cestovat, nechceme tě tak oslovovat, mezi námi ani před ostatními, ani tak o tobě mluvit. Vzpomeň si, jaké problémy to dnes způsobilo v Galinu s místodržícím. Jen to zbytečně přitahuje pozornost.“

„Má pravdu,“ Podpořil přítele Nahir. „Ne vždycky to musí takhle dobře dopadnout. Zaragrin, sennionský místodržící, nás zná dlouho, já sám pod ním kdysi sloužil. Věří nám, navíc je to dobrý chlap, spravedlivý a uvážlivý, ale ne všichni s mocí jsou jako on. Bohové! O to hůř se cítím, že jsem mu lhal, i když vím, že jiná možnost nebyla.“

„Co se stalo ve městě?“ Zeptal se Arim. „Jaké problémy? O ničem jste se nezmínili.“

„Když jsem byl kvůli tobě, a taky, abych se poptal po práci, u místodržícího, musel jsem mu o něm říct. Kvůli naší malé lsti. Samozřejmě se ptal, co je zač, a já pro něj neměl připravenou žádnou odpověď. Moje chyba. A tak jsem mu řekl pravdu. Je opatrný, asi to jinak ani být nemůže, a tak se s ním chtěl potkat, aspoň něco od něj zjistit. Jenže sám víš, jak se chová, jak mluví, jaký z něj člověk má zvláštní pocit… Znáš jeho neurčité odpovědi. Nechal ho jít, tak trochu asi kvůli nám, kvůli mně, ale myslím, že kvůli němu v noci nebude spát úplně klidně. Umíš si představit, že ti do hospody plné dobře ozbrojených a vycvičených chlapů napochoduje jeden jediný muž a chová se tak, jako by to byla jenom parta dětí s dřevěnýma mečíkama? Takový dojem si na něj podle mě totiž udělal…“ Zavrtěl Nahir hlavou s pohledem upřeným na cizince. Arim se při té představě upřímně rozesmál.

„U všech bohů! Přál bych si to vidět!“

„To asi my všichni.“ Zasmál se i Yorren. „I když si to tedy umím docela dobře představit. Tak co, Arime, už víš, jak bysme ti měli nově říkat?“

„Kiel.“ Odpověděl chlapec bez váhání. „Po mé matce. Jmenovala se Kiela“

„Dobře. A co ty, cizinče?“

„Nevím, jaké jméno zvolit.“ Zopakoval. „Dopřejte mi čas. Alespoň do doby, než opět přijdeme mezi lidi. Možná se mezitím rozpomenu na své vlastní.“

„Dobře.“ Souhlasil s povzdechem Nahir. „Jestli si ale ani pak žádné nevybereš, nějaké ti vymyslíme sami. Ale teď bysme se měli hlavně domluvit, na koho vyrazíme jako první. Sennionskou dellu zatím asi necháme na pokoji, kvůli Arimovi… teda Kielovi. Asi mi bude chvíli trvat, než si zvyknu. Beztak nemáme tušení, kde jsou. Každopádně teď nás je už dost, takže můžeme jít skoro po každém, kdo nás napadne. Z těch nejzajímavějších byli na seznamu Perklovi bratři, Včelaři a Sengi, ten se prý trhnul a je teď sám za sebe. Nepohodli se snad kvůli podílu z kořisti nebo něco podobného. A jeho bývalá della, samozřejmě, u nich měl dokonce i dva tipy, kde by mohli být. Ale těch je moc a nikdy se nerozdělí, vždycky jsou všude spolu. I čtyři jsou proti nim málo.“ U každé delly na seznamu byly informace, které kdo dokázal posbírat, a jména jejích členů, pokud byla známá, u každého jména pak nejen popis dotyčného, ale i něco málo něm.

„Kolik mužů čítá jejich skupina?“ Zeptal se cizinec.

„Přes dvacet, většina jsou staří a zkušení bojovníci. Na rozdíl od mojí delly, oni přibírali nové, ne nahrazovali původní. A brali jen ty nejlepší. A nejhorší.“ Otřásl se odporem Kiel. „Zapomeň na ně.“

„Jaké jsou jejich zločiny?“

„Jestli původní Sennionská della byly zrůdy, pro tyhle nemám jméno.“ Ucedil Yorren.

„Pokud tedy je sprovodíme ze světa,“ Tvrdošíjně pokračoval neznámý. „je to nejlepší služba, kterou můžeme pro místní lid udělat. Je tomu tak?“

„Je.“ Potvrdil Yorren. „Ale jít proti nim je šílenství. Myslíš, že to, co jsme udělali Kielovi, když byl naším zajatcem, bylo hrozné? Není to nic v porovnání s tím, jak se zajatci zacházejí oni. Jsem lovec, ale nejsem blázen. Nechci se jim dostat do rukou.“

„Půjdu sám. Povězte mi pouze, kde se mohou ukrývat. Víc nepotřebuji.“

„Patříš teď k nám, i když možná jenom na chvíli. To znamená, že vždycky jdeme společně. A já souhlasím s Yorrenem a Kielem. Na tyhle nestačíme.“

„Bojoval jsi se mnou, znáš mé schopnosti.“ Namítl cizinec. „Nehrozí mi žádné nebezpečí. Jeden muž anebo dvacet, pro mne v tom není rozdílu. Yorrene, celý život si přeješ pomstít smrt a utrpení své rodiny. Kde jsou ti, kteří je způsobili, nevíme. Víme však, kde se možná skrývají jiní, kteří způsobili podobnou a horší bolest. Nemyslíš, že nastal čas zúčtování? Že by za své zločiny měli zaplatit? Nahire? Kieli?“ Jeho tři společníci se po sobě jen beze slova podívali.

XIII.

Mlčky si prohlížel muže, kteří ho obestoupili. Na jeho volání nepřišla zatím celá della, pouze její malá část. Doposud ani jeden z nich netasil, jen pevně svírali jílce svých mečů. Bledé světlo měsíce jasně ozařovalo jejich tváře a propůjčovalo jim tak mrtvolný šedavý nádech. Zvědavě, se zlým úsměškem, si prohlíželi odvážlivce, který se mezi ně sám vydal. Osamocený muž pro ně nepředstavoval žádné nebezpečí, jen vítané zpestření dnešní noci. A mnoha následujících, pokud jej dostanou živého.

„Víš, kdo jsme?“ Zeptal se ho po chvíli jeden z nich výsměšně. Neodpověděl, pouze přikývl.

„A i tak jsi přišel sám? Proč?“ Zeptal se jiný. „Chceš se k nám snad přidat? Nebereme každého.“

„Ne, nepřeji si připojit se k vám. Naopak. Nastal čas zúčtování.“ Po těchto slovech se muži bouřlivě rozesmáli. Ze stínů stromů pomalu vycházeli další, zůstali však stát opodál.

„Myslíš si snad, že se ti vzdáme? Jedinému muži? Nebo jak si to představuješ?“

„Víš kolik už jich proti nám poslali?“

„Víš, co jsme s nimi udělali?“

Mladík se lehce pousmál, letmým sotva znatelným úsměvem, tak nepatřičným k jeho jinak vážné, zasmušilé tváři. Místo odpovědi shodil z ramen plášť. Stál nehybně, jako socha vytesaná z kamene. Oči zavřené, paže zkřížené na hrudi. Vyčkával.

„Chlapi, nezabijte ho. Tohohle chci dostat živého. Za každou cenu!“ Ozval se jeden z přihlížejících, jejich velitel.

„Jasně, šéfe!“

On vážně zešílel. Pomyslel si Kiel, který se spolu s Yorrenem a Nahirem ukrýval na opačné straně louky, na níž cizinec dellu z Beningonu vylákal. Nemohli slyšet nic z jejich rozhovoru, na to byli příliš daleko, pouze viděli, jak k jejich příteli nejprve přišla první dvojice mužů a k ní se po krátké chvíli připojili další dva, aby ho obestoupili ze všech stran a zabránili mu tak v útěku. Ne, on před nimi utíkat nebude. Ale to oni netuší. Viděli i ostatní z delly, kteří se objevili později, nezúčastněně postávající na okraji lesa, bez úmyslu se do souboje zapojit, přišli se pouze dívat. Čtveřice zaútočila, jako jeden muž. Bylo znát, že jsou zvyklí bojovat bok po boku, nepřekáželi si navzájem a jejich kroky byly jisté. A přesto jeden po druhém klesali mrtví k zemi. Ačkoliv celá scéna byla ozářena jasným světlem měsíce, nebyl Kiel s to cizincovy pohyby sledovat. S úžasem hleděl na to, jak se do souboje zapojují stále další a další členové delly, jen a pouze proto, aby zemřeli spolu se svými druhy. Nelhal. Pomyslel si s lehkým zamrazením. Jeden muž nebo dvacet, pro něj v tom není rozdíl. Když i poslední z nich padl mrtev, vyšli ze svého úkrytu. Nemohli a nesměli dříve, takový slib neznámému dali. Věděl, že to nebude potřeba.

Když došli až k místu souboje, nevěřícně se rozhlíželi po padlých mužích. Leželo tam před nimi třiadvacet těl a mezi nimi stál, naživu a bez zranění, cizinec. Stál tak po několik minut bez jediného pohybu, bez toho, aniž by byl zaznamenal příchod svých druhů. Meč, který pevně svíral v levé ruce a z něhož pomalu odkapávala krev jeho protivníků, skloněný k zemi. Pravou ruku měl volně svěšenou podél těla a zlehka v ní držel dýku stejného odstínu. Stál s hlavou skloněnou, oči zavřené, do tváře mu spadaly prameny jeho černých vlasů. V bledém svitu měsíce, oděný celý v šedém, vypadal jako přízrak.

„Už mu nemusíme hledat jméno.“ Zachraptěl Kiel. V jeho hlase se mísila hrůza s nadšením. „Nikdy žádné neměl.“

XIV.

Rozdělili se. Cizinec s Kielem doprovázeli těch několik stále ještě živých zajatců bezpečně zpět do jejich domovů. Cizinec po cestě pečoval o jejich rány, Kiel se jim staral o potravu, oba je střežili a chránili. Nahir s Yorrenem se vydali zpět do Galinu, jeli si pro odměnu. Hlavy mrtvých zbojníků naložené ve třech pytlích na hřbetu koně jednoho z nich. Nikdo se jim nepokusil zkřížit cestu, zpráva o konci Beningonské delly se roznesla rychle a daleko.

XV.

„U všech bohů, Nahire! Je mi jedno, že se k tomu nechceš vracet. Mě to nedá spát!“

„Yorrene…“ Řekl Nahir unaveně. Nevěděl pokolikáté už jeho přítel začal s tímto rozhovorem. „Ani já nevím, co si o tom myslet. Co si o něm myslet. Jenže jak si to chceš ověřit? Chceš se ho snad pokusit zabít? I kdybys měl šanci, jakože nemáš, nikdo nemá, patří teď k nám, je to náš druh na cestě. Zkus spát, zítra kolem poledne dojdeme do Galinu, vyzvedneme si tam odměnu a pak se s ním a s Kielem sejdeme Na rozcestí. A pak se uvidí. Anebo si vezmi i moji hlídku, já ti bránit nebudu. Jen už to nech být. Prosím! Aspoň prozatím.“ 

Yorren neochotně přikývl a zabalil se zpět do deky, aby se pokusil usnout. Šlo to jen těžko. Za posledních pět dní nemohl ani na okamžik vyhnat z hlavy obraz toho, jak cizinec stojí mezi mrtvolami třiadvaceti mužů, kteří všichni zemřeli jeho rukou během několika málo minut. A Kielova slova. Dlouho se neklidně převaloval, než ho nakonec spánek přece jen dohnal.

Když něco po poledni dojeli k branám Galinu, chtěli se zařadit na konec fronty čekajících lidí. Nebyla dlouhá, Nahir odhadoval, že v ní nestráví déle než půl hodiny. Byl tomu rád, už se nemohl dočkat, až se napije něčeho jiného než vody a dá si poctivé teplé jídlo. K jejich překvapení k nim ale během chvilky dojel jeden ze strážných, aby je vpustil do města přednostně. Místodržící už je netrpělivě očekával, měli jít okamžitě k němu. Bylo jim také řečeno, že koně mají nechat ve stájích radnice, postarají se tam o ně, stájníci už dostali své rozkazy. Nahir s Yorrenem na sebe užasle pohlédli. Jednalo se totiž o privilegium vyhrazené pouze šlechticům, vyšším úředníkům a královským poslům. To, aby tam ustájili, byť jen na pár hodin, koně obyčejných lovců, bylo neslýchané.

„Vítejte, přátelé, vítejte!“ Vyšel jim v ústrety sám místodržící, když projeli branou radničních stájí. „Vidím, že pověsti nelhali! A že tentokrát vezete důkaz. Netahejte se s tím, tady chlapci“ Kývl hlavou směrem k pohůnkům. „se o to postarají, vynesou to nahoru za vás. Peníze už mám připravené. Stavíme se tam jen na chvíli a vyřídíme formality. A pak bysme si mohli zajít ke Dvěma kohoutům na dobrý oběd. Dnes je to na mě! A vy mi tam povíte, jak jste je dostali.“

Nahir s Yorrenem už snad nemohli být více zaskočeni. Místodržící Zaragrin s nimi vždy jednal s respektem a důvěrou, přátelštěji než s kterýmikoliv jinými lovci. Přesto si vždy držel odstup, který k jeho postavení náležel. Tentokrát tomu ale bylo jinak. Už jen to, že je nechal vstoupit do města bez čekání a že jim nabídl ustájení koní, bylo víc než jen neobvyklé. Ale to, že na ně on sám čekal, aby je uvítal, že nechal pytle odnést své lidi a že je pozval ke společnému jídlu, bylo až k neuvěření. Věděli, že jim porážka Beningonské delly vynesla v podstatě přes noc slávu, ale přesto neočekávali žádné zvláštní zacházení. Byli lovci, byl to jejich život a byla to jejich práce.

Formality, o nichž místodržící mluvil, zabraly stěží deset minut. Jen letmo si prohlédl hlavy zabitých, než je nechal odnést a vystavit na náměstí. Lidem na odiv a vranám za potravu, jak sám řekl. Poté předal Nahirovi dva váčky plné zlatých mincí, bylo tam mnohem víc, než na kolik byla původně za jednotlivé muže vypsaná odměna. Podle Zaragrinových slov se jednalo o prémii za to, že je porazili všechny najednou. S Yorrenem se oba snadno domysleli proč; to, že je dostali všechny znamenalo jediné. Byla to zpráva ostatním dellám. Když tu nejhorší a nejobávanější z nich dokázali lovci pobít do posledního muže během jediné noci, žádná z nich není v takovém bezpečí, jak si až dosud některé myslely.

Seděli u stolu vyhrazeném pro místodržícího a jeho hosty. Nikdo kromě jich tří v krčmě nebyl, Zaragrin se o to postaral. Hned poté, co dosedli, před ně hostinský postavil tři plné džbánky, pěna byla tak hustá, že stála ještě dva centimetry nad jejich okrajem. Přiťukli si na šťastné shledání a dlouhý život a napili se. Nahir jen labužnicky zamlaskal.

„Musím uznat, pane, že si umíš vybrat krčmu! Takhle dobré pivo u Džbánu rozhodně nemají. Ale slyšel jsem, že ceny jsou tu vysoké.“

„Jsou, ale o to se vy dva teď starat nemusíte. Jak jsem říkal, jídlo i pití jsou dnes na mě. Málem bych vám zapomněl říct, nahoře máte připravené pokoje. Je to vlastně jeden pokoj, rozdělený na dvě ložnice. A má vanu s kamny! Pro naše hrdiny jen to nejlepší, že mám pravdu, hospodo?“ Obrátil se k muži, který jim zrovna přinášel předkrm. Nepočkal však na jeho reakci a hned pokračoval: „Ale teď už začněte vyprávět. Jak jste je dostali? Co jste použili za léčku? Všude se o tom mluví, ale nikdo vlastně nic neví. Jenom to, že je po nich a že dva muži rozváží ty chudáky, co jim padli do rukou a měli to štěstí, že ještě žili, po vesnicích a městech. A že vy dva jedete sem. Mimochodem… dva? Předpokládám, že jeden z nich je váš podivný přítel, ale kdo je ten druhý? No to mi řeknete až pak, nejdřív vyprávějte o Beningonských.“

„Asi tě moc nepotěšíme, pane, ono totiž není moc co vyprávět. Žádná léčka. Dostali jsme je v souboji. Tedy, dostali, není úplně přesné. Bojoval s nimi jenom jeden z nás.“ Ještě před tím, než se rozdělili, se domluvili, že řeknou místodržícímu pravdu.

„Jenom jeden? Nahire,“ Zasmál se Zaragrin „vím, že jsi dobrý, nejlepší, jak se říká, ale ani ty nedokážeš porazit dvacet tři chlapů najednou. Tak mi tu nevyprávěj pohádky.“

„Nemluvil jsem o sobě, pane.“ Odpověděl pouze.

„Snad nemyslíš…“ Zarazil se.

„Pamatuješ, pane, co jsem ti řekl při našem posledním setkání? Neviděls ho bojovat.“ Zopakoval svá slova s důrazem na každé jedno z nich. Místodržící chvíli jen zaraženě mlčel.

„Nahire, to přece není možné.“ Řekl nakonec. „Žádný muž nemůže mít takové schopnosti.“

„Neměl by mít.“ Přitakal místo přítele Yorren, který až dosud neřekl nic. „Jenže on není obyčejný muž. Aspoň já tomu už dávno nevěřím. Je to, musí to být…“

„Souhlasím, že váš přítel zanechává hodně zvláštní dojem,“ Nenechal ho místodržící větu dokončit. „ale je to jenom pověst, Yorrene. A i kdyby náhodou nebyla, nemá jejich znamení. Přiznávám, sám jsem se musel přesvědčit, když jsem se s ním tady poprvé setkal. Tak trochu naivně, dětinsky, jsem doufal, že se vrátili. Chtěl jsem uvěřit pohádkám. Jenže on ho nemá.“

„Jeden ho neměl. Už jsem to říkal i Nahirovi, ještě před Beningonem. Nevěřil mi. A na tobě, pane, vidím, že ani ty tomu nevěříš. Jenže je to jediné vysvětlení!“

„Přece nechceš tvrdit, že je to První! U bohů, Yorrene, vždyť je to ještě skoro kluk!“

„Není to snad ale přímo v legendách?“ Nenechal se už Yorren umlčet. „Spolu se mnou budeš neměnný procházet staletími, abys viděl, pro koho’s byl ochoten obětovat věčnost. Nikdo neví, kolik Prvnímu bylo let, když nad ním vyřkli tohle hrozné prokletí. Ale podle legend byl mladý, hodně mladý. Všechno to do sebe zapadá. Všechno! Jeho meč, dýka, plášť. V životě jsem neviděl kov téhle barvy! Způsob jeho řeči. Jeho oči, jeho pohled, tak temný, tak bezedný. Jeho postoj, když se schyluje k souboji. Nepamatuje si své jméno a svou minulost. Mám pokračovat? Copak to nevidíte? Vrátil se…“

„Dejme tomu, že je to tak.“ Řekl pochybovačně místodržící. „Proč by si ale za své druhy vybral zrovna lovce? Teď to nemyslím špatně, právě naopak. Kdyby legendy měly pravdu, kdyby První doopravdy existoval… vždycky svoje následovníky rekrutoval z řad těch, co se neměli kam a k čemu vrátit.“

„Arim.“ Pohlédli na sebe oba přátelé.

„Ten je přece mrtvý.“

„Odpusť, pane.“ Zamumlal Nahir, se studem skloněnou hlavou. „Při našem posledním setkání jsem ti zalhal, i když z dobrého úmyslu a důvodu. Doteď mě to ale tíží.“

„Tak povídej,“ Pobídl ho Zaragrin a napil se. „myslím, že se za tím skrývá zajímavý příběh.“

„Nenapadl našeho neznámého, jak jsem ti prve tvrdil. To my chytili jeho, když byl na výzvědách. Asi. Chtěli jsme s jeho pomocí dostat ostatní, tak jsme si ho trochu podali. Vyzpíval všechno, co věděl, všechny úkryty. Jenže než jsme je prohledali, stihli je změnit. Vyšli jsme naprázdno.“ Nahir se odmlčel.

„Protože pro nás už neměl žádnou cenu,“ Navázal Yorren, „rozhodli jsme se, že ti ho přivezeme. Bohové, nikdy v životě jsem neviděl takový strach. Tvoje popravy musí být hodně kruté.“

„Jen v některých případech.“ Poznamenal místodržící.

„Každopádně,“ Pokračoval zase Nahir. „jak už Yorren říkal, rozhodli jsme se ti ho přivést a vzít si za něj odměnu. A pak jsme potkali jeho, našeho mladého přítele. Sám si poznal, jaký umí být. To nudné přeskočím, prostě jsme se dohodli, že pojede s námi. Chtěl jsem se přesvědčit, že nám bude užitečný, když už má meč. Pro případ, že by nás někdo napadl. Souhlasil, ale dal si jednu podmínku. Když mě porazí, necháme Arima žít, pustíme ho. Asi je ti jasné, že jsem nevěřil tomu, že mě nějaký kluk může porazit, takže jsem souhlasil.“

„Hrál si s ním jako kočka s myší,“ Vzal si slovo opět Yorren. „zezačátku se jenom bránil, bylo to takové malé představení pro mě a pro Arima, řekl bych. A pak zaútočil a byl konec. Pustili jsme ho, přece jenom jsme to slíbili.“

„A on nás zase přesvědčil, že máme Arima nechat jet aspoň ke Gallinu s námi, aby ho někdo po cestě nezabil. No přesvědčil, připomněl nám, že jsme mu slíbili, že tomu klukovi darujeme život. A že když ho teď necháme samotného, nemá moc šancí přežít. Uznávám, nebyl ve stavu, kdy by se mohl komukoliv bránit. Tak jsme zase souhlasili. Jemu se vážně těžko odmítá.“

„Nevěřil bych, že mi někdy bude nějakého člena delly líto, a už vůbec ne té Sennionské, ale… pro něj to byla jediná možnost, jak přežít. Po tom, co mu popravili rodiče, když mu bylo asi jedenáct nebo dvanáct let. Čím delší čas jsme s ním jeli, tím víc jsem mu chtěl dát šanci. A nejen já. Jenže dokud byl na tvém seznamu…“

„Tak jsme přišli se lstí.“ Skočil Nahir příteli do řeči. „S tím, že ti namluvíme, že je mrtvý, abys ho z něj vyškrtl.“

„Jsem rád, že jste mi nakonec přece jenom řekli pravdu. Tentokrát vám to odpustím, ale jenom tentokrát! Neopovažte se mi ještě někdy zalhat! Kdo ví,“ Pokračoval místodržící zamyšleně. „možná bych ho z něj vyškrtl i bez té vaší lsti, kdybyste mi řekli to, co teď. Ale možná také ne. Sám nevím. Nevrátím ho tam, pokud vás to napadlo. Arim je mrtvý, a tak to zůstane. Předpokládám, že on je ten druhý, co teď cestuje s naším neznámým. Je to tak?“ Nahir s Yorrenem přikývli. „Dobře, myslel jsem si to. Vidím, že se aspoň nějak snaží odčinit to, co dřív udělal. Mrtvým to už život nevrátí. Ale třeba to alespoň zachrání život jiným. Mimochodem, cos to říkal o popravě jeho rodičů?“

„Je to tak tři čtyři roky. Možná pět. Žili tady v Galinu. Prý k nim do domu vtrhli vojáci a odvedli jak jeho otce, tak jeho matku. On utekl, skončil na ulici. Proč se ptáš, pane?“

„Protože jsem to byl já, kdo vydal ten rozkaz, samozřejmě. Pamatuji si je dobře, moc často ženy na popraviště neposílám. Ale hlavně proto, že jeho otec byl… no… bylo to jeden z členů původnísennionské delly, jeden z těch, co…“ Nedokončil a soucitně pohlédl na Yorrena. „Umíral dlouho.“

„A jeho matka?“ Zachraptěl Yorren,

„Bez viny. Ale věděla, co je její muž zač. Zemřela rychle.“

„A proč Arim skončil bez ničeho? Na ulici?“ Zeptal se Nahir. „Byl ještě dítě…“

„Dům jsem nechal prodat a peníze rozdělit mezi část těch, co kvůli němu přišli o své blízké. Tys byl v té době hodně daleko, v království, pokud vím, navíc si umíš vydělat. Co s jejich klukem jsem moc neřešil, beztak bych neměl kam ho dát, a hlavně, ani jsem nevěděl, kde je. Od té noci ho nikdo neviděl a na ulici pár děcek je. Jak víš, sirotčinec tady už nějakou dobu nemáme, bohužel, a tak když se nepostará rodina…“ Pokrčil rameny.

„A on tak nejspíš viděl svého otce umírat…“

„Pravděpodobně. Jak jsem říkal, umíral dlouho. Hodně dlouho, několik dní.“

„Chudák kluk.“ Zašeptal Yorren. Před očima znovu viděl svou rodinu.

„No, co se stalo, nedá se odestát, jak se říká. A jeho otec umřel tak, jak si po právu zasloužil. Kdo by to měl vědět líp něž ty! Ale ten kluk si asi zaslouží šanci. Tehdy jsem ho o ní připravil, tak mu ji dám teď. Vyřiďte mu, že pro mě je a zůstane Arim mrtvý. Dokud bude žít slušný život, je přede mnou v bezpečí. Pokud ne, objeví se na seznamu znovu, pod svým novým jménem.“

Ještě dlouho do večera seděli, pili a hovořili. O všem možném. O starých časech, kdy Nahir ještě sloužil u městských stráží. O tom, jak je svět jenom horší a jak lapků přibývá a lovců ubývá. O legendách. A o pivě, jídle a ženách. Když místodržící odešel, rozhodli se Nahir s Yorrenem využít jeho pohostinnosti a zůstat přes noc v pokojích, které jim nechal přichystat, brány města byly už beztak zavřené.

„Řekneš mu to?“ Zeptal se Nahir před tím, než se na noc rozešli do svých ložnic.

„Co? Komu?“

„Kielovi. O jeho otci, o tom, kdo to byl.“

„Ne.“

XVI.

„Děkuji.“ Zašeptal vděčně zraněný muž, když mu Kiel podával misku s hustou polévkou. Připravil ji cizinec, bylo v ní maso z divokého králíka, kterého toho dne Kiel ulovil, nějaké kořeny, které neznámý sesbíral, a byliny z jeho vaku. Kiel si domyslel, že nejsou jen k vylepšení chuti, ale že mají i ozdravný účinek. Ještě když vyráželi na cestu, netušil, že mezi věcmi, které z tábořiště delly odnáší naložené na jednom z koní, které si po mrtvých nechali, byl i kotlík nad oheň, misky a lžíce. Jemu samotnému by nikdy nepřišlo na mysl je s sebou vzít. Bylo ale dobře, že je měli, ranění potřebovali teplé, výživné, a přitom lehké jídlo, aby nabrali sil. Cizinec to na rozdíl od něj předvídal. 

„Není zač.“ Usmál se na muže před sebou. „Jestli budeš potřebovat pomoc, nestyď se o ní říct, ano? Jen s tím ale kdyžtak chvilku počkej, půjdu dát i ostatním.“ Už s sebou měli pouze pět lidí, čtyři muže a jednu ženu. Bohové, jak ta ale byla zřízená! Ostatní už předali jejich blízkým. Znovu se otřásl hrůzou a odporem, když si vzpomněl na to, co v tábořišti nalezli. Nikdy nic takového neviděl a z hloubi srdce doufal, že už ani nic podobného nikdy nespatří. Některé ze zajatců na místě zabili, aby tak ukončili jejich trápení, už jim nebylo pomoci. Pohřbili je na louce, kde jejich věznitelé zemřeli, kameny vyskládané nad místem jejich odpočinku byly jedinou připomínkou. On hloubil jejich hroby, zatímco cizinec ošetřoval rány ostatních. Dva dny. Téměř dva dny to trvalo, než mohli vyrazit na cestu. Těla zbojníků pohodili v lese, zvěři napospas. Naplnil další misku a podal ji druhému muži. A po ní další a další. Ženě šel její porci dát jako poslední, usnula zabalená do dvou dek těsně vedle ohně hned poté, co se utábořili, a on ji nechtěl budit dříve, než bylo nutné. Když k ní přešel, jemně s ní zatřásl, ale nepohnula se. Odložil kouřící misku na zem a pokusil se ji znovu vzbudit. Marně. Opatrně jí otočil na záda. Nespala, oči měla zpola otevřené. A nehybné.

„Ne!“ Vykřikl a vzteky udeřil do země. Všichni se k němu obrátili. Po tváři mu stékaly slzy a ruce zatínal bezmocně v pěst. Zvedl zrak k cizinci, který k němu několika rychlými kroky přešel. „Zítra.“ Procedil skrz zuby. „Zítra! Zítra jsme měli dojít k její vesnici. To není spravedlivé!“

„Není.“ Přikývl neznámý bez toho, aniž by dal najevo své pocity. „Předáme jejímu muži alespoň její ostatky, ať ji může pohřbít a rozloučit se s ní. Není už nic, co bychom nyní mohli učinit. Pro ni ani pro něj.“

„Tolik hrůzy a bolesti. Jak tohle může někdo udělat?“ Zašeptal Kiel. „Slyšel jsem o nich hodně, ale to, co jsem tam viděl, bohové! Nic z toho, co jsem kdy slyšel, mě na tohle nemohlo připravit! Do smrti mě to bude pronásledovat.“

„V lidech je hodně zla. V každém jednom z nás.“ Odpověděl stejně tiše cizinec. „Nezapomeň, i ty máš na rukou krev nevinných. Stejně tak možná i já sám. Co jsme udělali my, i to, co udělali jiní, už nelze změnit. Můžeme se jen pokusit pomoci těm, kteří jsou ještě naživu a sami si pomoci nemohou a nedokáží.“

„Je to tak.“ Přitakal Kiel hluše a jemně přejel dlaní po ženině tváři, aby jí zavřel oči. Poté uchopil její tělo do náruče a poodnesl je od ohně. Z nákladu složeného u koní pak vzal několik čistých kusů oděvu a nožem je rozřezal na pruhy. Svlékl ji, omyl a do pruhů látek pak zabalil. Do rukou, jež jí sepjal na hrudi, vložil květiny, které natrhal. Nakonec ji položil na jedno z tažných lůžek, které s cizincem pro raněné prvního dne zhotovili. Pracoval rychle a mlčky. Chtěl ji přichystat k poslednímu odpočinku, dokud její tělo bylo ještě vláčné.

Na okraji vesnice si hrálo několik dětí. Když spatřili podivnou družinu, která se k nim blížila, dva muže na koních a za nimi několik dalších koní, plně naložených nákladem, propojených provazy, táhnoucích provizorní lůžka svázaná z větví, rozběhly se s křikem ke svým domovům. Netrvalo to dlouho a na okraji vsi se shromáždili všichni muži, v rukou různorodé, ne příliš účinné, zbraně. Jeden z dvojice jezdců se oddělil a vydal se jim v ústrety.

„Můžete je odložit.“ Řekl měkkým melodickým hlasem a pohledem přejížděl od jednoho muže k druhému. Sesedl. „Nepřijíždíme ve zlém úmyslu. Přivážíme jednu z vašich. Kdo z vás je Tien, její muž?“

„Nora!“ Vykřikl jeden z vesničanů a vystoupil z řady, vidle, které dosud držel pevně v rukou, odhodil na zem. „Vy jste ti, kteří pobili ty vrahy? Vedete mi jí zpět? Jak na tom je?“ Zeptal se s nadějí i obavou v hlase.

„Ano.“ Potvrdil cizinec, jeho hlas byl tichý a plný soucitu. „Nemám však pro tebe dobrých zpráv. Je tomu několik hodin, co zemřela.“

„Ne…“ Zasténal muž. „To není pravda. Nemůže být… takový kousek od domova. Co…“ Hlas se mu zlomil.

„Nevím.“ Zavrtěl hlavou neznámý. Družina se pomalu blížila. „Myslil jsem, že už je na tom lépe, že se její rány hojí. Možná vnitřní zranění, možná infekce… Můj přítel už ji připravil na její poslední cestu.“

Kiel sesedl hned, jak zastavili. Spolu s cizincem pak beze slova odvázali nosítka, na nichž ženino tělo spočívalo, a přenesli je dopředu. Položili je několik metrů od zástupu vesničanů, už se zde shromáždili téměř všichni. Než se kdokoliv jiný stačil pohnout, ze skupinky dětí, která se zpola schovávala za muži a ženami, se oddělila dvě děvčátka. Té starší nebylo více než osm devět let, mladší byla stěží pětiletá.

„Mami! Maminko!“ Přiběhla k nosítkám a s pláčem objímala mrtvou ženu.

„Maminko, vstávej!“ Ze všech svých sil s tělem třásla ta mladší. „Vstávej! Maminko, vstávej!“ Opakovala stále dokola. Jejich otec se konečně pohnul a přešel ke svým dcerám. Poklekl vedle ženina lůžka a pevně dívky objal okolo ramen a přivinul je k sobě. I jemu po tvářích stékaly slzy.

„Broučku, maminka už se neprobudí.“ Políbil mladší do vlasů. „Ale podívej, jak klidně spí. Všechno bude v pořádku. Slibuji. Rozloučíme se s maminkou a ona na nás bude čekat. Jednou se s ní všichni zase sejdeme.“ Potom zvedl zrak a pohlédl na Kiela. „Děkuji.“ Řekl neslyšně. Kiel věděl proč. Vypravil ženu tak, že působila klidně, pokojně, nebylo na ní znát nic z hrůz, které před svou smrtí prožila. Bylo dobře, že si dívky budou svou matku pamatovat takto. Přikývl a rychle se otočil. Nechtěl, aby zahlédli nenávist v jeho očích. Nenávist k sobě samému. Před očima měl všechny ty, které on připravil o život. Kolika dětem asi způsobil takovou bolest? Nevěděl. Věděl jen, že se mu v tu chvíli chtělo vzteky nadávat a křičet, proklínat sám sebe za to, čím ještě před několika týdny byl. Nemohl však, ne zde, ne nyní, ne před tímto mužem a jeho dětmi. Ne z úcty k zesnulé ženě. Cizinec mu položil ruku na rameno, jako by jej chtěl upokojit. Místo toho jej však jemně ale nesmlouvavě otočil zpět.

Zůstali ve vesnici přes noc. Nemohli muži odmítnout jeho přání, aby byli přítomni poslednímu rozloučení s jeho manželkou, které se mělo konat hned druhého dne z rána. Souhlasili i kvůli raněným, jež měli s sebou, nechtěli jim odepřít pohodlí lůžka a střechy nad hlavou. Při společné večeři se dozvěděli, že ona žena nebyla jediná, kterou z jejich vsi odvedli. O osudu dalších dvou, které tehdy z polí zmizely spolu s ní, nebylo pochyb. Nebylo to veselé setkání.

Druhého dne po poledni vyrazili na další cestu. Čekalo je už jen jedno město. Poslední čtyři muži byli zajati v jeden den, patřili ke karavaně kupců, byli jediní, kdo přežili.

XVII.

K večeru osmého dne poté, co opustili město, dojeli ke krčmě, jež stála na křižovatce mnoha cest. Stála osamoceně, široko daleko nebylo žádné jiné stavení, žádná vesnice ani město. Přesto se krčmář nemusel obávat toho, že by se je pokusil někdo přepadnout. Bylo to místo, kde se od nepaměti scházeli lovci. A ač lovců ubývalo, zde se nikdy nestalo, že by, byť jen jeden, jediný z pokojů zůstal neobsazen, naopak, často ti, kteří přijeli poslední, spávali ve stodole, v níž bylo několik řad ne příliš pohodlných lůžek. Kiel zastavil koně asi sto metrů od krčmy a nervózně se zahleděl na její okna, jež zářila do noci.

„Mám strach tam jít.“ Přiznal neochotně. „Co když mě tam někdo pozná? Nechápu, proč se chtěli sejít zrovna tady.“

„Nemáš se čeho obávat.“ Odpověděl cizinec. „Už jsou to téměř dva měsíce od chvíle, kdy byl Arim prohlášen za mrtvého. A od té doby se událo mnohé. Každý tě nyní zná pod novým jménem, každý tě nyní zná jako jedno z těch, kdo porazili Beningonskou dellu, jednoho z těch, kdo pečoval o ty, jež v jejím zajetí přežili, a doprovodil je bezpečně zpět do jejich domovů.“

„Přesto…“

„Změnil ses, nejen uvnitř, změnil se i tvůj zevnějšek. Nemáš se čeho obávat.“ Zopakoval. Kiel přikývl, ač o jeho slovech nebyl zcela přesvědčen, a pobídl koně.

Zastavili u stáje, která byla zleva od domu, a sesedli. U stěny vpravo od vrat seděl asi dvanáctiletý hoch a podřimoval. Na zemi vedle něj slabě hořel kahan, který kolem sebe vrhal víc stínu než světla. Kiel se k chlapci sklonil a letmo se dotkl jeho ruky.

„Probuď se, příteli,“ Řekl polohlasem. „Potřebujeme ustájit koně.“

„Já… omlouvám se.“ Vykoktal hoch rozespale, když se stavěl na nohy. „Kdo jste? Ještě jsem vás tu neviděl!“ Dodal obezřetně a o krok ucouvl.

„Jsme zde na pozvání Yorrena s Nahirem.“ Odpověděl. Chlapci se oči rozšířily úžasem a vzrušením. Než však stačil cokoliv říci, Kiel pokračoval. „Jsou tady, že ano? Podle všeho měli přijet zhruba před týdnem, možná i dříve. Cestovali rychleji než my.“

„Ano,“ Vyhrkl hoch. „jsou tu už deset dní.“

„Výborně.“ Řekl Kiel chvatně, aby mu tak zabránil v otázkách. „Postarej se, prosím, o naše koně. Jsou unavení po cestě. Stejně jako my. A my půjdeme dovnitř za našimi přáteli.“ Snažil se chovat přirozeně, nenuceně, jako by sem byl patřil odjakživa, i když nemohl zahnat onen svíravý pocit strachu z toho, že odsud nikdy živý neodejde. Podal chlapci uzdu svého koně a vtiskl mu do ruky minci. Cizinec jej napodobil.

„Postarej se o něj, jak nejlépe umíš, nesmí mu nic chybět. Je to dobré zvíře.“ Řekl ještě, než se otočil, aby spolu s Kielem vešel do krčmy, z níž se ozýval veselý hlahol mužů, cinkání džbánů a zvuk harmoniky.

XVIII.

„Konečně jste tady!“ Vykřikl Yorren takřka v té samé vteřině, kdy vstoupili do místnosti. Zraky všech mužů se obrátily jejich směrem. Celá krčma jako zázrakem ztichla, doznívalo jen několik posledních tónů písně, kterou ještě před chvíli harmonikář hrál. Kiel mimoděk sjel rukou k jílci meče. Zbytečně. Stejně rychle, jako muži uvnitř umlkli, propukli v nadšený jásot, aby nově příchozí uvítali. Všichni už slyšeli příběh o Beningonu, nejprve od lidí na cestách a pak, o něco později, přímo zde, úplný a pravdivý, od Nahira s Yorrenem. Všichni si zvědavě prohlíželi cizince, nikdo se ho však na nic nezeptal, alespoň prozatím.

„Říkal jsem, že se nemáš čeho obávat.“ Zašeptal neznámý směrem ke Kielovi, když už se posadili ke svým přátelům. Ten se na něj jen usmál, ale neodpověděl.

„Co si panstvo bude přát k jídlu?“ Zeptal se zvesela hospodský, když před ně stavěl džbánky s pivem, které přinesl, aniž by si byli objednali.

„Co je v nabídce?“ Zeptal se Kiel.

„Fazole s uzeným, jitrnice, jelita, černá polévka, měli jsme zabijačku. A pak guláš s chlebem.“

„Ten můžu jenom doporučit.“ Poznamenal Yorren. „Je to místní specialita.“

„V tom případě ho rád ochutnám.“ Řekl Kiel.

„A pro tebe, innomi?“ Obrátil se hospodský na cizince. Ten sebou při tom oslovení trhl, jako by byl dostal ránu bičem.

„Proč jsi mne tak oslovil?“ Zeptal se zaraženě.

„Nikdo tady o tobě jinak nemluví.“ Pokrčil krčmář rameny. „Tak co si dáš?“

„Prozatím pouze polévku a chléb, děkuji.“ Odpověděl stále nejistě neznámý. Když hospodský odešel, obrátil se ke svým druhům.

„Znám to jméno, to oslovení, z minulosti. Nemohu se však rozpomenout na jeho význam. Z jakého důvodu se hostinský na mne tak obrátil?“ Zeptal se.

„Vzpomínáš, jak jsme ti říkali o legendách o bezejmenných?“ Zeptal se Nahir. Neznámý přikývl. „Zdá se, že jsi o nich už tedy také slyšel, i když si to nepamatuješ. Je to jen jiný název pro ně. Řád innomia, bezejmenní. Tak podle pověstí sami sebe nazývali.“

„To však nevysvětluje, proč mne tak oslovil.“ Namítl cizinec.

„Vysvětluje to víc, než si myslíš.“ Řekl Nahir. „Podle legend byli bezejmenní nejlepší bojovníci, kteří kdy chodili po zemi. Bylo jedno, kdo a v jakém počtu se jim postavil. Nikdo je nedokázal porazit. Máte hodně společného. I kdyby nikdy neexistovali a ty k nim nepatříš… nikdo k nim nemá blíž než ty.“

„Je to tak.“ Přidal se Kiel. „Ty si to možná nepamatuješ, protože si o nás v tu chvíli asi ani nevěděl, ale když jsme za tebou došli po tom, cos je všechny pobil… u všech bohů, nikdy jsem nic takového neviděl… řekl jsem něco v tom smyslu, že pro tebe už jméno hledat nemusíme, protože žádné nemáš. Když jsem tě viděl bojovat, když jsem viděl, jak muž za mužem umírá ostřím tvého meče, když jsi tam mezi nimi stál, jako duch, jako přízrak, jako zosobnění samotné smrti… nemohl jsem myslet na nic jiného než na příběhy o bezejmenných. Ale není to jenom tím.“ Pohlédl cizinci do očí, jejich výraz byl neproniknutelný. Než mohl on nebo ostatní nějak odpovědět, něco říci, přinesl k jeho úlevě hospodský jídlo.

„Dobrou chuť.“ Popřál jim, když před něj a Kiela postavil dvě misky, z kterých se kouřilo, a ošatku plnou chleba. Oba se pustili do jídla bez váhání. Kiel proto, že měl hlad, jedl rychle a hltavě. Cizinec pro to, aby nemusel pokračovat v tom podivném a pro něj nepříjemném rozhovoru. Jedl však pomalu, téměř bez chuti, a snažil se nevšímat si pohledů ostatních mužů v místnosti, které k němu neustále zabíhaly.

„Tak,“ Začal Kiel poté, co spolkl poslední sousto, a pořádně se napil. „a teď povídejte, co místodržící? Jakou jsme dostali odměnu?“

„Víc, než kolik vypsal, mnohem víc.“ Zasmál se Nahir. „Prý prémie, hodně pěkná prémie, musím říct. I kdybysme půl roku nesáhli na práci, můžeme si žít jako králové.“

„Nemyslím, že se to stane.“ Pohlédl Kiel na cizince zamyšleně. „To, že bysme půl roku nesáhli na práci.“ Dodal.

„Zasloužili bysme si menší pauzu, chvíli si jenom tak užívat toho, co život nabízí.“ Prohlásil zasněně Yorren. „Pivo, jídlo, ženy, čistou měkkou postel…“

„Je příliš mnoho těch, kteří potřebují naši pomoc.“ Řekl cizinec, když i on od sebe odsouval prázdnou misku, kterou do sucha vytřel předposledním krajícem chleba. „Zdejší krajinu jsme zbavili jen zlomku zla, které ji zužuje. A jsou i jiné, vzdálenější, ne však méně potřebné.“ Kiel se při těch slovech pousmál, jinou odpověď od neznámého ani nečekal. Za těch několik týdnů, co sním sám cestoval, pochopil, že on si nikdy nedopřeje odpočinku. Ne, dokud na světě bude jediný lupič, jediný vrah.

„Kdo je další na našem seznamu?“ Zeptal se proto místo něj.

„Sengi.“ Řekl Nahir bez váhání. „Dřív patřil k Beningonským. Teď je sice sám, ale je to šmejd, kterému není rovno. Jestli chceme jít rovnou na někoho dalšího, hlasuju pro něj.“

„Souhlasím.“ Přitakal Yorren. „Aspoň je dostaneme do posledního.“

Kiel pohlédl na cizince, ten pouze přikývl. „Dobře, takže domluveno.“ Řekl. „Máme tušení, kde může být? A jestli ano, kdy vyrazíme?“

„Nemusíme ho hledat. Přijde za námi sám.“ Usmál se Nahir chladně. „Stačí, když pustíme do světa, že se s ním chce innomia utkat, je to ješitný parchant. Promiň, příteli,“ Řekl pobaveně, když zachytil cizincův nesouhlasný pohled. „ale tohle oslovení už ti nikdo nevezme. Měl by sis na něj zvyknout.“

„Dobře.“ Řekl znovu Kiel a vstal od stolu. „No, nevím, jak vy, ale já jsem po cestě unavený a rozlámaný. Kde spíme? Vejdeme se ještě?“

„Pokoje pro vás dva jsou připravené od našeho příjezdu.“ Zvedl se i Nahir. „Zavedu vás tam. Asi už bych si měl jít také lehnout, je pozdě a já pil celý den. No, nejenom já. Yorrene, ty chceš ještě zůstat anebo se k nám přidáš?“

XIX.

Druhého dne z rána, chvíli před svítáním, se Kiel, Nahir i Yorren sešli dole v krčmě, aby něco posnídali. Cizinec se k nim nepřipojil. Oba lovci byli přesvědčeni, že ještě spí ve svém pokoji, Kiel o tom však pochyboval. Za celou tu dobu, co s ním jel, jej totiž mnohokrát spát nespatřil. A pokud ano, byl to krátký a neklidný spánek, z něhož neznámý procital bledý a s křikem. Většinu nocí však raději probděl na stráži.

„Dojdu pro něj.“ Řekl Nahir, když objednali. „Ať se v klidu nají, než se sem nahrnou ostatní.“ Přesně jak Kiel očekával, vrátil se během několika minut, sám. Vypadal zaskočeně. 

„Jeho pokoj je nezamčený, postel je pořád ustlaná, jako by v ní nespal. Přece neodjel.“

„Neodjel.“ Zavrtěl hlavou Kiel. „Kolikrát jste ho viděli, že by spal? Bude někde v okolí.“

„Měli bysme se po něm podívat.“

„Nebudu ho hledat s prázdným břichem.“ Zamručel Yorren. Hlava ho bolela a žaludek měl jako na vodě. Dnes ráno litoval, že si večer nešel lehnout spolu s ostatními. „Nejdřív se najíme a třeba mezitím přijde. O něj se bát nemusíme.“

Snídani přinesl hospodský za chvíli, míchaná vejce se slaninou, z kterých se ještě kouřilo, máslo, sýr a chléb. Poté znovu zašel do kuchyně, aby odtamtud donesl ještě hrnec melty a několik ušáků. Yorren nejdříve vypil hrnek a půl hořkosladkého nápoje, než se pustil do jídla. Nahir s Kielem ho pobaveně sledovali. Na rozdíl od něj se cítili odpočatí a plní sil. Nespěchali, vychutnávali si ranní klid, v krčmě tak neobvyklý. Uběhla téměř celá hodina, než dojedli. Pomalu se začínali jeden po druhém objevovat ostatní lovci, většina z nich působila ještě zbědovaněji než Yorren. Cizinec se dosud nevrátil.

„Půjdeme se po něm tedy podívat?“ pohlédl Nahir na Yorrena s Kielem tázavě.

„Můžeme. Yorrenovi beztak procházka na čerstvém vzduchu jenom prospěje.“ Zasmál se Kiel. Ten po něm blýskl pohledem a pod stolem ho lehce, přátelsky, nakopl. Ani se mi tomu nechce věřit. Pomyslel si chlapec najednou a pohlédl na své ruce, zjizvené mučením, svírající nyní už prázdný hrnek. Není to tak dávno, co mě vedli na smrt. Co mě Yorren k smrti nenáviděl a já nenáviděl jeho. A teď tady spolu sedíme, jíme, smějeme se, jako staří přátelé. Co jsi zač, cizinče, že umíš spojit i úhlavní nepřátele?Naklonil ušák k sobě a zamyšleně se zahleděl na jeho dno, zvažoval, zda jej ještě jednou nedoplnit, melty v hrnci ještě po dně zbývalo. Nakonec ho však odložil a vstal.

Nalezli jej na okraji lesa, seděl na mechem porostlém kameni, jednom z mnoha, který se zde povaloval, a nepřítomně hleděl směrem, kde před chvíli vyšlo slunce. V levé ruce svíral dýku, v pravé kousek dřeva, zčásti opracovaný, paže opřené o kolena. Přišli až téměř k němu a zastavili. Nepohnul se, ani neotočil hlavu jejich směrem. 

„Tady jsi.“ Řekl Nahir. Cizinec neodpověděl, jen přikývl na znamení souhlasu.

„Jak dlouho?“ Zeptal se Yorren.

„Téměř celou noc.“ Odpověděl za něj Kiel. Neznámý opět pouze přikývl.

„Kolikátá noc v řadě už to je, co jsi nespal?“

„Nevím.“ Promluvil konečně. Uschoval dýku a dřívko odhodil zpět do lesa, odkud je včerejší noci vzal. Pomalu vstal a obrátil se směrem k nim, ruce volně svěšené podél těla.

„Bohové! Cos tady celou noc dělal?“

„Přemýšlel.“

„O čem?“

„O vašich včerejších slovech. O mě a o bezejmenných. O tom, jak asi vznikly legendy a příběhy, jež o nich vypráví. A také o tom, co vše asi může ukrývat má minulost a zda někdy přijde den, kdy se na ni rozpomenu.“

„Nejsi sám, koho by to zajímalo,“ Zasmál se nuceně Nahir. „i když je mi jasné, že to nejde srovnávat. Ale například tady Yorren je skoro přesvědčený o tom, že jsi První. Celou cestu z Beningonu do Galinu, a i potom po cestě sem, o tom nezavřel pusu. Byl horší než staré ženské na návsi.“

„První…“ Pronesl cizinec zamyšleně. „někdy bych si příběhy o něm rád poslechl. Podle prazvláštního pochmurného nadšení ve vašich hlasech pokaždé, když o něm promluvíte, soudím, že musejí být nádherné.“

„Spíš temné.“ Řekl Nahir bezvýrazně.

„Plné osamění a žalu.“ Doplnil tiše Kiel. „Například příběh o Rain…“

„Nebo o posledním hradu.“

„Tohle nejsou příběhy, které by se vyprávěly po ránu.“ Prohlásil rázně Yorren. „Pojď s námi zpátky, měl by ses nasnídat. A promluvit si s ostatními lovci, nemůžou se tě dočkat. Až zase budeme na cestě, řekneme ti jich, kolik jenom budeš chtít.“ Neznámý přikývl.

Když se čtveřice vrátila do krčmy, bylo v ní už zase plno. Všechny stoly byly obsazené více či méně rozespalými muži, kteří popíjeli meltu a jedli. Jen ten, u kterého večer i z rána seděli, zůstal neobsazen. Prozatím jim nikdo z mužů nevěnoval příliš pozornosti, Kiel se snadno domyslel, z jakého důvodu. On, Nahir a neznámý byli jediní, kdo šel spát před půlnocí, ostatní stejně jako Yorren popíjeli do pozdních hodin. A stejně jako on za to dnes ráno platili. Prošli kolem zpola netečných lovců a posadili se. Hostinský se objevil za chvíli a postavil před cizince jídlo a pití, aniž by o ně byl požádal.

„Také si dám ještě hrnek.“ Řekl Nahir, druzí dva se k němu přidali.

„Kdy vlastně vyrazíme? Už jste o tom přemýšleli?“ Zeptal se Yorren opatrně a upil meltu.

„Dnes anebo zítra.“ Odpověděl mu Nahir.

„Nemůžeme tu zůstat o něco déle? Ještě aspoň tři čtyři dny? Nějak se mi nechce zpátky do sedla a spát zas někde v lesích.“ 

„Tobě se nechce dál?“ Zasmál se Kiel. „Už se tu válíte víc jak týden! My přijeli teprve včera.“

„Tak vidíš!“ Téměř vykřikl Yorren vítězoslavně. „Nepovídej, že bys tu také nechtěl zůstat, chvíli si odpočinout.“

„Možná. Ale nechci dopadnout jako ty.“ Popíchl ho s úsměvem.

„Jak jako já? Co si to dovoluješ, kluku?“

„No jak, jenom se povalovat, jíst a pít, tloustnout…“

„A dost!“ Rozesmál se Nahir. „Ty si, příteli, moc nevyskakuj. Ale máš pravdu, jenom tu ztrácíme čas, který bysme mohli využit líp. Sem za námi Sengi nepřijde. Je to sice ješitný zmetek, ale hloupý není. Proč by měl chodit do hospody plné lovců? Počká si, až budeme zase sami. Jestli ho chceme vylákat, musíme odjet.“

„Dobře, dobře. Vždyť jsem zase tolik neřekl.“ Bránil se naoko Yorren. „Takže dnes? Nebo zítra? Kieli, innomi, rozhodnutí je na vás dvou.“

„Není důvod k čekání.“ Odpověděl mu cizinec. To, jak jej Yorren oslovil, ponechal tentokrát bez povšimnutí.

„Ale počkáme alespoň po oběde, že ano?“ To už se rozesmáli všichni tři. Bylo nezvyklé a osvěžující slyšet cizincův smích. Kiel si uvědomil, že jej vlastně slyší poprvé.

„Měli bysme zkontrolovat koně, než se rozhodneme odjet.“ Poznamenal.

„Není potřeba.“ Zavrtěl Nahir odmítavě hlavou. „Frenn ví, co dělá. S koňmi to umí líp než leckterý královský stájník. Taky mu jich už rukama prošly stovky a stará se o ně od malička. Ale zajít bysme za ním mohli, aspoň na chvíli. Je na tebe hrozně zvědavý.“ Obrátil se k cizinci. „A není jediný. Jen co se lovci postaví po včerejší noci zase na nohy, počítej s tím, že jich za tebou spousta přijde. Zvlášť, až se dozvědí, že zase odjíždíme.“

„Není nic, co bych mohl říci komukoliv z nich.“ Zamumlal neznámý.

„Na tom nesejde, příteli. Jsi živá legenda.“ Řekl Yorren. „Nemůžeš se tomu divit. Podívej! Už teď se většina dívá naším směrem.“

Chvíli ještě seděli a povídali, dokud cizinec nedojedl. Poté se vydali ven ke stájím, jak Nahir navrhl. Hoch, kterého včera večer Kiel probudil a který převzal jejich koně, zrovna nosil do stájí ve džberech vodu. Rozhodli se mu pomoci. Děkoval jim snad celou dobu, co do věder spolu s ním nabírali vodu ze studny na druhé straně pozemku a plné je nosili zase zpět. Nebyl příliš zvyklý na to, že by mu lovci pomáhali. Věděl a chápal proč, přijeli si sem odpočinout, ne pracovat, a neměl jim to za zlé. Bylo ale milé, když pro jednou nemusel všechno oddřít sám. A ještě měl při tom možnost promluvit si s mužem, o kterém všichni poslední týdny mluvili! Byl úplně jiný, než jak si jej představoval. Byl mnohem mladší a působil tak mírným a klidným dojmem. Očekával muže okolo padesáti let věku, statného muže s mocným burácivým hlasem, mohutným plnovousem, s mnoha jizvami. Starého, zkušeného, ošlehaného lovce. Ne málomluvného mladíka jen o pár let staršího, než byl on sám. Nebyl jediný.

„Innomi!“ Ozvalo se za jejich zády, když donesli poslední várku a ukládali vědra ke studni. Zpět je vraceli už sami, Frenn zůstal na svém místě u stájí. Otočili se všichni čtyři. Za nimi stál Ekil, Nahir s Yorrenem ho dobře znali. Patřil k nejmladším lovcům. A nejslibnějším. Alespoň co se zacházení s mečem týkalo. Byl i vynikající stopař, mezi lovci asi nejlepší. Povahu měl veselou, avšak také prchlivou a nestálou. Kdyby se cesty jeho života stočily jiným směrem, stejně dobře by mohl patřit k těm, které nyní lovil.

„Ekile! Rád tě zase vidím. Kdy si dorazil?“ Přivítal ho Yorren za všechny. Měl ho v oblibě, dobře se sním pilo, vydržel víc než většina, a byl to zábavný společník.

„Před chvílí, teprve jsem dal koně Frennovi. Ještě jsem ani nebyl vevnitř.“ Odpověděl mladý muž. Při tom, když mluvil, si zkoumavě prohlížel Kiela s cizincem. „Tak který z vás dvou je ten zázračný bojovník, o kterém poslední dobou všichni a všude mluví?“ Zeptal se pak s úsměvem. „Těžko se to odhadne, nevypadáte na to ani jeden.“

„Jmenuji se Kiel.“ Odpověděl chlapec, neznámý neřekl nic. Ekil přikývl.

„Je mi ctí.“ Zpola v žertu, ledabyle, se cizinci uklonil, v jeho očích tančily veselé ohníčky. „Slyšel jsem o tobě neuvěřitelné zkazky. Jmenuji se Ekil, možná že i ty jsi o mě už slyšel.“

„Potěšení je na mé straně.“ Uklonil se neznámý zpět, avšak se vší vážností. Jsou jako oheň a voda.Pomyslel si Kiel. „Lituji, zřejmě tě nyní zklamu. Mí přátelé se o tobě dosud nezmínili.“

„Tak jste se poznali, navzájem jste se představili a teď bysme mohli jít zase na chvíli dovnitř.“ Řekl Nahir. „Ekile, určitě ti po cestě vyhládlo a chceš se na chvíli posadit. A já bych se něčeho napil. Mimochodem, i já tě rád po tolika měsících vidím. Vůbec ses nezměnil! Jdeme, u piva nám povíš, cos zase kde vyváděl. Jak tě znám, bude toho dost!“ Mladík se smíchem přitakal.

Bylo hodinu před polednem, když Ekil skončil své vyprávění. Jak Nahir předvídal, bylo dlouhé a rozmanité. Kiel měl místy dojem, že si je mladý lovec často hodně přibarvuje, že se vychloubá. Nechtěl však kazit ostatním zábavu, a tak neřekl nic. Yorren s Nahirem byli na Ekilovo vystupování zjevně zvyklí a bavilo je, cizinec působil jako vždy téměř nezúčastněným dojmem.

„Tak a teď je řada zase na vás. Kde a jak jste se dali do kupy?“ Zeptal se Ekil na závěr. „A co je pravdy na těch historkách o Beningonských? Nebudu lhát, to mě zajímá nejvíc.“

Slova se ujal Nahir. Nejprve vyprávěl o tom, jak se s cizincem setkali po Arimově smrti v Sennionských lesích, domluvili se, že se této verze událostí budou držet. O tom, jak se původně, poté co opustili Galin, chtěli vypravit na Včelaře. A jak po cestě narazili na Kiela, který v bezvědomí ležel u cesty, podařilo se mu utéct ze zajetí Beningonských, při těch slovech na chlapce Ekil uznale pohlédl. Museli nějak vysvětlit jizvy po mučení, které nešly zakrýt, a tak přišli s touto historkou. O tom, jak jim Kiel prozradil, kde se v tuto chvíli della ukrývá, a o tom, jak je neznámý přesvědčil, že musí osvobodit i ostatní nebožáky, kteří jsou stále v jejich zajetí. A že mu museli přislíbit, že jej nechají jít samotného. Když začal vyprávět o souboji, který zpovzdálí sledovali, Kiela znovu zamrazilo. Nedá se to popsat, člověk ho musí vidět se zbraní v ruce, aby uvěřil.

„Musí stát za to, vidět tě bojovat, innomi.“ Poznamenal Ekil poté, co Nahir skončil. Rozhlédl se po krčmě, po lovcích, kteří stejně jako on naslouchali Nahirovu vyprávění, ač je neslyšeli poprvé. Viděl, jak přikyvují na souhlas. „Myslím, že všichni, co jsme tady, bysme to rádi viděli.“ Dodal. „Co si dát před obědem menší přátelský souboj? Ty a já?“

„Přeješ-li si to.“ Odpověděl neznámý bezvýrazně. Už od prvního okamžiku, kdy se s mladým lovcem setkal na dvoře krčmy, věděl, jaká nabídka bude nakonec vyslovena. Poznal mu to na očích. Vstal a rozepjal plášť, až teprve nyní lovci viděli, že pod ním má jen hrubou šedou košili a nic víc. Položil ho na židli a poté k údivu všech odepjal meč i dýku a podával je Kielovi.

„To chceš bojovat beze zbraně?“ Vydechl Ekil úžasem.

„Nepotřebuji je na to, abych porazil jediného muže.“ Odpověděl cizinec.

„Innomi, nechci tě omylem zabít… vždyť na sobě nemáš nic, jenom obyčejnou halenu.“ Protestoval Ekil. „Vezmi si aspoň svůj meč.“ Nahir se usmál při vzpomínce na to, jak reagoval stejným způsobem, když neznámý odmítl Kielovu zbroj. Zdálo se mu, jako by ty okamžiky znovu prožíval.

„Nepotřebuji jej.“ Zopakoval cizinec. „Přál sis souboj a já svolil. Chceš-li se mnou bojovat, postavíš se mi tak, jak jsem nyní.“ Stejná slova. Pomyslel si Nahir. Ekil nejistě přikývl a také vstal.

Krčma osiřela. Všichni lovci, hostinský i jeho žena a synek Frenn stáli na dvoře. Eklil s neznámým stáli několik metrů od sebe tam, kde dvůr pomalu končil a volně přecházel v palouk, který ho odděloval od křižovatky. Začínalo pršet. Ekil měl ruku položenou na jílci svého meče a pozorně si prohlížel svého protivníka. Cizinec stál nehybně, jako socha vytesaná z kamene. Oči zavřené, paže zkřížené na hrudi. Vyčkával. Bylo až přízračné ticho, i zpěv ptáků utichl, jediným zvukem bylo šumění deště. Ekil zaútočil, prudce, rychle. Ne tak rychle, jak by ale mohl. Pomyslel si Nahir. Dech sledujících mužů se zastavil. Byl už sotva pět kroků od neznámého, ten se přesto nepohnul. Jeden, dva, tři kroky. Při čtvrtém ťal. Jeho úder vyšel naprázdno. Cizinec se mu obratně uhnul a zastavil se na trávě na okraji palouku, kde zůstal opět bez pohnutí stát.

„Není třeba se držet zpět.“ Řekl pouze.

Ekil přikývl. Další úder už vedl plnou rychlostí i silou. Byl obratný a až neuvěřitelně hbitý. Neměl sice Nahirovy zkušenosti, ale byla v něm síla a prudkost, oheň mládí, který on už postrádal. A přesto mu cizinec stále unikal, jeho pohyby a kroky byly přesné a rychlé, byl rychlejší než kdokoliv, koho kdy lovci spatřili, a ani jednou neudělal jediný pohyb navíc. Nikdo ze sledujících mužů nevěděl, jak dlouho už tento podivný souboj, připomínající tanec více než cokoliv jiného, trvá. Muselo to být dlouho, Ekilovy výpady byly čím dál tím řidší, jeho pohyby pomalejší a kroky těžkopádnější. Na cizinci žádná únava znát nebyla. Najednou zaslechli bolestný výkřik mladého lovce. Co neznámý udělal, nebyli schopni postřehnout. Viděli jen, jak Ekil upustil meč a klesá k zemi. Předtím, než zbraň stihla dopadnout, zachytil ji cizinec levačkou a přiložil k hrdlu poraženého protivníka. Kiel se rozhlédl po přihlížejících mužích. Výraz jejich tváří byl stejný, jaký musel mít i on poté, kdy neznámého viděl poprvé bojovat. Hleděli na mladíka před sebou se směsicí úžasu, fascinace a zděšení. Sledovali, jak meč odhodil na zem vedle ležícího muže a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát, a viděli, jak Ekil nakratičko zaváhal, než ji přijal. Neznámý o krok ustoupil a počkal, než zvedne ze země svou zbraň. Ke krčmě šli bok po boku.

„Innomia.“ Řekl mladý lovec pomalu, zamyšleně, aniž by na muže vedle sebe pohlédl. „Nazývají tě tak po právu.“

„To bylo něco neuvěřitelného!“ Vyhrkl Frenn nadšeně, když došli ke shromážděným mužům, a přerušil tak tíživé ticho, které mezi nimi panovalo. Cizinec se při těch slovech mírně pousmál. „Kde ses tohle naučil?“

„Nepamatuji se.“ Odpověděl neurčitě, jak měl ve zvyku. Stejně neurčitě, jako na všechny následující otázky, kterými ho muži zasypali.

„Nepůjdeme radši dovnitř?“ Ozval se po chvíli Yorren. „Ptát se ho můžete i tam, stejně vám ale nic neřekne. A nevím, jak vás, ale mě nebaví stát na dešti. Navíc dostávám hlad a taky bych se něčeho napil.“

„To nezní jako špatný nápad.“ Zasmál se Kiel. „Hej! Pane hostinský, cos nám dnes připravil dobrého?“

„Myslíš, že se to od včera změnilo?“ Zabručel krčmář. „Tak jo, chlapi, uhněte, pusťte nás se ženou dovnitř jako první, ať pak neremcáte, že čekáte dlouho.“

Část druhá

Čas příběhů

Příběhy beze jména: Poslední hrad

I.

Nevěděl, jak dlouho bez jediného pohybu klečel na studené kamenné dlažbě, nevnímal nic z toho, co se dělo kolem něj. Neviděl pobořenou kupolí, jak se den střídá s nocí, necítil teplo slunečních paprsků ani chlad dopadajících kapek deště. Neslyšel zpěv ptáků ani volání dravců na lovu. Neslyšel podzimní vítr tesklivě skučící v prázdných chodbách hradu ani hromy letních bouří, jež mu burácely nad hlavou. Necítil, když jej pavouci opředli svými jemnými hedvábnými sítěmi. Strnulý nepřítomný pohled upřený na drobný předmět, jenž stále křečovitě svíral v dlani, zahalen v šedém plášti, s hlavou skloněnou, připomínal sochu, jakých zde v dřívějších dobách byly desítky rozmístěných podél stěn a z nichž nyní zůstala už jen torza rozpadající se na prach. Bloudil světem svého nitra, spletitým labyrintem vzpomínek, jež se náhle, jako jedna, vynořily z hlubin zapomnění. Minulost se pro něj stala přítomností a přítomnost ničím. Okamžik anebo věčnost, jedno a to samé. Čas pro něj ztratil veškerý svůj význam.

II.

Nehostinné pláně, kde jen tu a tam rostly osamělé borovice, letité a pokroucené, a kde z neúrodné půdy vyrůstaly trsy neduživé trávy, vystřídaly hory čnějící do oblak. Neutěšené, pusté hory, protkané neudržovanými polorozpadlými cestami. A podél jejich úpatí byly rozesety desítky dávno opuštěných dolů. Zastavil u jednoho z nich. Části silných trámů, jež kdysi zpevňovaly jeho stěny a podpíraly strop, nyní čněly ztrouchnivělé a zpřelámané z kamení, které zavalilo vchod. Důl se zhroutil a propadl sám do sebe. A jemu při tom pohledu na mysli vytanula krátká neurčitá vzpomínka toho, jak je uvězněn v temnotách, hluboko v útrobách země, opuštěn a zapomenut, bez naděje na vysvobození. 

Hory opět vystřídaly pláně, pláně řídké lesy a lesy močály. Děsil se těch míst. Dusné vlhko a všudypřítomný dotěrný hmyz, pach hniloby a smrti. Děsivé skřeky a tiché bublání bahna ve chvílích, kdy některý z méně opatrných tvorů udělá chybu a navždy zmizí v bažině. Sotva postřehnutelné číhavé kroky a zlověstná přízračná světla. To je cesta skrze blata. A neznal stezky, které by jej jimi bezpečně provedly, věděl však, že jimi musí projít. Pomalu a obezřetně postupoval vpřed, dlouho ohledával každý kus půdy, na který se chystal vkročit, nebyla jiná možnost, jak odlišit, co je pevná zem a co zrádná rašelina.

Močály pozvolna přešly v hustý temný les. S námahou si za pomoci meče klestil cestu jeho neprůchozím houštím. Nedokázal rozpoznat den od noci. Pod klenbami mohutných, prastarých, lišejníkem porostlých stromů panovalo věčné přítmí, jen občas narušené mihotavým světlem, o jehož původu neměl tušení a po kterém raději nepátral. Neurčité hrozivé zvuky, jež ho po celou dobu provázely, jej téměř přiváděly k šílenství. Mohl se jen dohadovat, jaké stvůry, skryty hluboko ve stínech, jsou jeho souputníky na cestě. Žádnou z nich dosud nespatřil. Jeho ztýraná mysl si tak do sebemenšího pohybu, do každého listu či kořenu stromu, promítala vše to, čeho se děsil nejvíce. Trhaně klopýtal stále kupředu, vysílen namáhavým pochodem, nedostatkem odpočinku a tím ani na okamžik neutuchajícím pocitem ohrožení čímsi, co leželo mimo dosah jeho chápání. Ve chvíli, kdy došel na konec lesa, byl už stěží při smyslech. 

Nacházel se ve zříceninách města, které les z větší části již dávno pohltil. Kolem něj bylo už jen několik málo posledních zborcených domů a trosky hradeb. Největší kameny, jež kdysi tvořily jejich základ, byly porostlé šedozeleným mechem a lišejníkem, menší už přes bujné býlí nebylo možno téměř spatřit.  Mátožně se rozhlížel kolem sebe. Jeho pohled přitáhl pozůstatek kamenné strážnice, jež stála v místech, kde kdysi zřejmě bývala brána. Její zčásti stále stojící zdi mu mohly poskytnout alespoň nějakou ochranu. 

Rozložil plášť na nerovnou zem a ulehl na něj, obnažený meč položil vedle sebe a pevně sevřel jeho jílec. Ačkoliv byl k smrti vyčerpaný, neodvažoval se usnout. Děsil se spánku. A ani on sám v tu chvíli nevěděl s jistotou, zda kvůli tomu, co by se k němu nepozorovaně mohlo přikrást tmou, anebo snad pro to, co k němu noc, co noc, přicházelo skrze sny. V jeho pohledu se zračil bezbřehý žal, beznaděj a zoufalství, příliš velké, než aby je dokázal nést. Přál si zemřít a osvobodit se tak ode všeho, co tížilo jeho mysl i srdce. A proklínal nemilosrdný osud, který mu i tuto možnost odepřel. Po tvářích mu začaly stékat slzy. Nebylo zde však nikoho, kdo by je mohl spatřit, nikoho, kdo by mu mohl poskytnout slova útěchy a rozhřešení, po němž tak prahl. Byl sám a nebyl s to se rozpomenout, že by tomu kdy bývalo jinak.

Víčka mu ztěžkla a začala se zavírat, jeho dech se prohloubil a zněl pravidelněji. Slzy již uschly, zůstaly po nich jen cestičky v zaprášené ztrhané tváři, a on se pozvolna propadal do světa snů. A nočních můr.

III.

Dny se začaly pomalu krátit a listy stromů zbarvovat do mnoha odstínů hnědé, červené a žluté. Přicházel podzim.

Chůze přes podmáčené louky a po pěšinách, na nichž bylo jen rozbředlé kluzké bahno byla obtížnější s každým dalším dnem. Holé pokroucené pařáty, napřahující se v chaotickém pohybu, ve zvrácené modlitbě beze slov, k obloze větve se mokře leskly v neustávajících deštích, jež bičovaly bezútěšnou krajinu, a zmítaly v poryvech chladného větru vanoucího ze severu. Promoklé oblečení se mu lepilo na tělo a jeho hrubě tkaná látka mu sdírala vlhkem zjemnělou kůži zas a znova do krve. Do deštěm nasáklých bot, jež neměl kde a jak vysušit, se dávala plíseň, prudké nárazy mrazivého vichru jej strhávaly k zemi, stěžovaly každý pokus o nadechnutí, a kapky deště oslepovaly. Za stále se prodlužujících nocí sedával v zákrytu stromů, aby svému zuboženému tělu dopřál alespoň něco odpočinku, sedával bez hnutí, obnažený meč zapřený o zem a prokřehlýma rukama, v nichž mu zbývalo už jen málo síly a citu, pevně svíral jeho jílec. Nebylo čím rozdělat oheň, který by jej hřál a chránil před tím, co číhá ve tmě.

Šel stále kupředu, za cílem, který neznal. Déšť už se dávno proměnil v jemné vločky sněhu, jež se neúprosně snášely na ztichlou krajinu a zahalovaly ji do bílého hávu. Bledé světlo měsíce se od něj odráželo a mnohonásobně zesílené jasně ozařovalo krvavé šlépěje, jež za sebou nechával. Šel bos a téměř nahý, boty se již rozpadly a z haleny i kalhot nezůstalo víc než jen několik potrhaných cárů. Kromě pláště neměl už nic, co by jej chránilo před palčivým, sžíravým mrazem. Přes den se bořil do hlubokých závějí a za nocí uléhal na křehkou sněhovou peřinu, třesoucí se zimou a vyčerpáním a neschopen spánku.

Zimu vystřídalo jaro, jaro léto, a to se opět začalo proměňovat v podzim. Stál na okraji zdivočelého sadu uvnitř rozpadlých hradebních zdí. Poslední lidské sídlo tohoto světa, vystavěné vysoko na skalách pobřeží, za ním už se rozprostíralo jen a pouze ocelově šedé moře táhnoucí se až po obzor. Prošel sadem až k nádvoří. V jeho středu stála kašna, kdysi musela být překrásná, nezůstalo z ní však mnoho. Ten pohled jej silně zasáhl, aniž by byl tušil proč. Dětský smích a… Krátký záblesk hluboko ukryté vzpomínky. …Zvuk tekoucí vody. Zvolna ke kašně přešel. Vodu nahradil jemný bílý písek a úlomky kamenných chrličů, jež ji kdysi zdobily. Torza některých se nad ní stále tyčila. Minul kašnu a vystoupal po rozpadajících se schodech k pozůstatkům hlavního vchodu. Než do něj vkročil, ještě jednou se ohlédl. Ve světle zapadajícího slunce vyhlížel sad jako zachvácen plameny. Na několik okamžiků se vrátil časem nazpět. Dva malí chlapci, asi tři roky od sebe věkem vzdálení, pobíhající na svěží zelené trávě. Vůně kvetoucích třešní a ozvěna ženských slov. Jeden, dva, tři údery srdce a vše zmizelo. Sad i nádvoří byly opět prázdné. Obrátil se zase zpět a vešel.

Jako ve snách procházel ztichlými tak důvěrně známými chodbami a komnatami hradu. Zdi byly vlhké a pokryté plísní, z dřevěného ostění už nezůstalo nic. Zbytky kdysi honosného nábytku byly opředeny zaprášenými, potrhanými pavučinami. Procházel chodbu za chodbou, místnost za místností a do srdce se mu začal vkrádat již tak dobře známý pocit marnosti a beznaděje.

IV.

Jeho pohled padl na malou měděnkou pokrytou brož. Zdvihl ji a začal z ní pomalu, pečlivě, odstraňovat nazelenalý povlak a odkrývat tak rodový znak králů této země, jenž na ní byl umě vytepán. Oči se mu rozšířily, jak v něm začalo narůstat strašlivé až příliš kruté poznání. Křečovitě sevřel ten drobný předmět, nedbajíc toho, že se mu jeho hroty zarývají do dlaně. Necítil, jak mu protrhly kůži a zatínají se do masa, necítil, jak mu po paži pomalu stéká krev. Kolena se mu podlomila. Horečnatě se třásl, jeho pohled byl skelný a dech přerývavý.

„NE!“ Vykřikl a v tom výkřiku byla obsažena veškerá jeho hrůza, bolest a žal. Hleděl na erb svého vlastního rodu.

I.

Celý čas, co Nahir vyprávěl, hleděl cizinec upřeně do ohně. Jeho tvář byla bez výrazu a ruce měl sepjaté jako při modlitbě. Záře plamenů se odrážela v jeho očích a stíny, jež vrhaly, vdechovaly plášti, do něhož byl zahalen, přízračný život. Pokaždé, když Kiel pohlédl jeho směrem, pocítil náznak neklidu. Stejně jako tenkrát, když jej spatřil stát ve světle měsíce se zkrvaveným mečem, měl dojem, že se nedívá na muže z masa a kostí, ale na přízrak. Vyprávění o Prvním ten dojem jen a pouze umocňovalo. Vstal, aby přiložil. Když větev dopadla do vyhasínajícího ohně a drobné jiskry se zvedly na několik metrů vysoko a rozlétly po okolí, neznámý sebou trhl, jako by se byl probouzel ze sna.

„Mluvil jsi pravdu.“ Pohlédl na Nahira. „Je to temný příběh.“

„Jako všechny o Prvním.“ Řekl Nahir zastřeným hlasem. „Temné a plné beznaděje. Když si představím, jakou oběť byl ochotný učinit. A že nakonec obětoval snad ještě víc… A přesto jsou nádherné.“

„I toto vyprávění bych si někdy rád poslechl.“

„Nejdřív ale příběh o Rain. A pak ten o ztraceném městě.“ Vyhrkl Kiel. V jeho hlase zaznělo dychtivé nadšení chlapce, kterým stále ještě byl. To jen tvrdá realita světa, v němž žil, ho v něm pohřbila tak hluboko, že po něm už téměř nebylo památky.

„Dnes už ale ne.“ Ozval se Yorren a ospale zívl. Byl unavený, z krčmy vyjeli hned po obědě a utábořili se až dlouho po setmění. „Kdo bude držet první hlídku?“

„Ujmu se jí.“ Řekl cizinec.

„A zase budeš hlídat celou noc, co?“ 

„Pravděpodobně. Nepotřebuji a nechci spát.“ Nahir na něj zamyšleně pohlédl, ale neřekl nic.

Když už jeho přátelé tvrdě spali, neznámý sejmul z ramen plášť a složený jej položil vedle sebe. Poté si přetáhl přes hlavu košili a odložil ji vedle pláště, nakonec pak odmotal pruh jemné látky, který měl pevně uvázaný kolem těla. Jím měl k tělu připevněn drobný předmět pečlivě zabalený do kousku hedvábí. Opatrně hedvábí rozložil a zahleděl se na krásně tepanou brož, kterou v něm ukrýval. Byl na ní vytepán rodový znak, jenž nepatřil žádnému ze zdejších rodů, královských ani jiných. Když naslouchal Nahirovu vyprávění, v hloubi srdce věděl, že ten příběh dobře zná, ačkoliv si jej nepamatoval. Byl to příběh jeho života a ona brož toho byla důkazem. A přesto nebyl schopen, kromě slabého otupělého zármutku a zvláštního neklidu, nic cítit. Zabalil ji zpět do hedvábí a odložil na plášť. Sjel pravou rukou k pasu a vytáhl dýku. Chtěl a musel se přesvědčit. Potřeboval mít úplnou jistotu. Pevně sevřel čepel dýky v pravé dlani a levačkou rychle cukl. Potichu sykl bolestí, když mu její ostří prořízlo kůži a zaťalo se do masa. Zůstal bez pohnutí sedět. Ze sevřené pěsti začala pomalu odkapávat krev a zapíjet se do země u jeho nohou. Nerozevřel ji, dokud nepřišlo svítání. Když pak znovu pohlédl na svou dlaň, rána už na ní nebyla, zanechala jen slabou bílou jizvu. Domyslel se, že i ta za několik málo hodin zmizí docela. Když se opět oblékal, tváře se mu mokře leskly.

II.

Kiel se probudil jako první. Slunce už bylo vysoko nad obzorem a oheň vyhaslý. Posadil se a rozespale si promnul oči. Rozhlédl se. Yorren s Nahirem leželi, tak jak očekával, na stejných místech, kam večer ulehli. Cizince však nikde neviděl. Vstal rychle, ale tiše, aby neprobudil stále ještě spící lovce, a obešel křoví k místu, kde zanechali koně.

„Tady jsi.“ Řekl šeptem. Neznámý jen přikývl. Stál u svého šedáka a upravoval jeho postroj. „Nespal jsi už šestou noc v řadě. Jak tohle vydržíš?“

„Pokud bys měl sny, jaké mívám já, také by ses spánku vyhýbal.“

„Jaké sny?“ Zeptal se Kiel. „Viděl jsem tě probouzet se s křikem, viděl jsem, jak dlouho ti trvá, než se zase zklidníš. Nikdy jsi ale nemluvil o tom, co ti zdá.“

„Není nic, co bych ti mohl říci.“ Řekl neznámý. „Neznám slova, kterými bych je byl schopen vyprávět. Jsou to pouhé pocity, avšak natolik silné, že…“ Hlas se mu zlomil. Nebyl schopen započatou větu dokončit. Mlčky na Kiela pohlédl. Chlapec nevěřil, že by kdy mohl spatřit v očích člověka tolik bolesti a strachu.

„Odpusť, příteli. Neměl jsem o tom začínat.“ Řekl proto rychle a poté změnil téma hovoru: „Půjdu vzbudit ostatní. Měli bysme vyrazit před polednem.“

„Jdi. Připojím se k vám za chvíli.“

Sledoval, jak Kiel zmizel v křoví. O chvilku později slyšel Yorrenovo nadávání, že chtěl ještě spát, a Nahirovo, proč je budí tak pozdě. Usmál se. Úsměvem plným zoufalství. Poznání, které učinil této noci jej tížilo jako kámen. Od chvíle, kdy spatřil v prvních ranních paprscích slabou, sotva znatelnou, jizvu, v kterou se rána proměnila během tak krátkého času, zvažoval, zda se o své zjištění podělit s ostatními. Nevěděl však co a jak by jim měl říci.

„Pověz jim, že se nemýlil, pověz jim, že jsi postavou jejich legend.“ Tichý, výsměšný hlas, který přicházel odevšad a odnikud. „Jsi schopen předvídat, jaká bude jejich reakce?“  Cizinec se polekaně rozhlédl, nikoho však nespatřil. 

„Kdo jsi?“ Vydechl. Jeho otázka zůstala bez odpovědi. Snad má Kiel pravdu. Pomyslel si roztřeseně. A já z nedostatku odpočinku zvolna přicházím o rozum. 

Když se vrátil ke svým druhům, byl stále ještě bledý. Oni ale byli příliš zabráni do přípravy jídla a do sklízení tábořiště, než aby si toho povšimli. Ihned po snídani vyrazili na cestu. 

Innomia: Příběh o Rain

I.

Otec toho zvláštního, mlčenlivého mladíka najal, když k nim jednoho dne z rána přišel a ptal se po práci, aby jim pomohl v období sklizní. Tak jako mnoho dalších. Nevěřil sice, že namáhavou a jednotvárnou dřinu na poli vydrží déle než několik málo dní, potřeboval ale další síly, aby vše sklidil dřív, než přijdou podzimní deště.

Chodívala za nimi na pole každý den v poledne, aby jim přinesla jídlo k obědu a vodu. Pracovaly jich tam více než dvě desítky, muži a ženy najatí v okolních vsích. Už zdálky vždy slyšela jejich hlasy, když si při práci zpívali, aby jim šla rychleji od ruky. Jediný cizinec se k nim nikdy nepřipojil a pracoval mlčky, nevšímaje si ostatních. I pro jídlo si přicházel jako poslední, teprve tehdy, když už všichni v menších či větších skupinkách posedávali na zemi, jedli a povídali si. Byl tak zvláštní. Netečný, odtažitý. Nepamatovala si, že by se kdy kterýkoliv jiný cizí mladý muž, který u nich pracoval, tolik stranil ostatních. Právě naopak, většina z nich ráda a hojně laškovala s děvčaty, chlubívala se, kolik zemí už prošli a co vše na svých cestách zažili, někdy se pak bili s místními mladíky, zpravidla o přízeň některé z dívek, ji samotnou nevyjímaje. Ne tak on. Když sám nezačal, pokoušeli se ho vyptávat. Na to, odkud pochází a kam má namířeno, jak dlouho už je na cestách a kolik krajů viděl. Odpovídal však vyhýbavě, a tak toho brzy zanechali. O to více je ale zajímal a kolovalo o něm mnohé. Někteří tvrdili, že jistě kdesi daleko spáchal hrozný zločin a teď prchá před trestem. Jiní, že musí být vyhnaným šlechtickým levobočkem, dítětem zplozeným s jednou z jejich, který se svému otci znelíbil. To pro jeho světlou pleť a jemné způsoby. Další, že zběhl z některé z ozbrojených skupin a ukrývá se na venkově, kde je jen pramalá naděje, že by mohl být nalezen. To kvůli zbrani, se kterou se u nich tenkrát z rána objevil. Nevěřila ničemu z toho. 

Byla neméně zvědavá než kdokoliv jiný od nich ze vsí, a třebaže měla mnohem více příležitostí než ostatní, zapřela se a na jeho minulost se ho nezeptala. Ani jedenkrát. Viděla, jak silně mu je jejich vyptávání nepříjemné a nechtěla v něm vzbudit nelibost. Ona k němu totiž už od prvního okamžiku, kdy jej spatřila, cítila náklonost. Náklonost, pro kterou neměla vysvětlení ani pojmenování. A i přesto, s jakým zaujetím jej sledovala, si ani ona dlouho neuvědomovala, že to není jen hovor, čemu se vyhýbá. Povšimla si toho až po více než deseti dnech, když mu zrovna podávala chléb a sýr a nechtěně se téměř dotkla jeho paže. A on okamžitě, podvědomě, ucukl, jako by se byla přiblížila s doruda rozžhaveným železem. Víc, než úzkostlivě se vyhýbal tomu, aby se, byť jen letmo, dotkl jiného člověka. Dlouho do noci pak o této příhodě přemýšlela, nerozuměla jí, a proto jí nedopřávala spánku. Nakonec vstala a vykradla se tiše ze dveří domu. 

II.

„Ani ty nespíš?“ Oslovila překvapeně cizince, který volným krokem přicházel směrem od lesa. Přikývl.

„Zdejší okolí je v noci, ve světle měsíce, překrásné. Proč ale ty jsi v tuto hodinu mimo dům?“ Zeptal se.

„Nechce se mi spát. Nechtěl bys…“ Nakratičko zaváhala, než otázku dokončila. „… mi dělat chvíli společnost? Pokud už nejsi unavený?“

„Ne.“ Řekl pouze.

„Na kterou z mých otázek to byla odpověď?“ Zasmála se, nervózně, ne příliš přesvědčivě.

„Na první z nich. Netoužím po spánku. Avšak, zčásti možná i na druhou. Nejsem příliš zábavným společníkem.“ Usmála se.

„Pojď.“ Kývla směrem k potoku, který protékal úzkým pásem stromů a křovin oddělujících pastvu od pole. „Ani já nejsem unavená a ráda bych si trochu protáhla nohy.“

„Nebudeš mít strach?“ Zeptal se se zájmem. „Za tmy, sama, na odlehlém místě, s mužem, jehož stěží znáš?“

„Měla bych?“ Pohlédla na něj. Vyzývavě, vzdorovitě.

„Říká se o mně mnoho nepěkných věcí.“ Řekl posměšně. „Neslyšelas je snad?“ Na okamžik se zarazila, zaváhala, než nakonec pevným hlasem odpověděla.

„Nevěřím jim, ani jediné. Půjdeme?“ Sice mírně neochotně, ale přikývl. Mlčky vyrazili směrem, který předtím naznačila.

III.

„Nezlob se na naše lidi,“ Promluvila nakonec. „za všechny otázky i za to, co o tobě povídají. Žijeme tu dost osamoceně a většina z nás nikdy nebyla dál, než v nejbližším městě a někteří ani tam. O tom, co se děje ve světě toho moc nevíme, ale samozřejmě, že nás novinky zajímají. A nejen ty z našeho kraje, z naší provincie, ale hlavně ze vzdálených míst. Protože dobře víme, že my se tam nikdy nepodíváme. A koho jiného se ptát než cizince, který přišel z daleka?“

„I ty by sis přála poznat cizí kraje?“ Zeptal se místo odpovědi. „Třebas i jiné země a jiná království?“

„Nevím.“ Přiznala popravdě. „Asi se jenom bojím vydat se někam, kde to neznám. Ne, není to jen tím. Možná, že tam lidé mluví jinou řečí a uctívají jiné bohy, ale nevěřím, že jejich životy se liší od našich. Ne zase tak moc. Stejně jako se nejspíš od nás nijak neliší ani oni sami.“ 

„Máš pravdu, i když jen zpola.“ Přes cizincovu tvář se mihl temný stín. Odvrátil se od ní, než zastřeným hlasem pokračoval. „Ne, nepřeji si o tom hovořit. Ani na to vzpomínat.“

Co asi prožil, než přišel sem? Pomyslela si. Zvědavě, soucitně. Pokusila se jej konejšivě uchopit za ruku.

„Ne!“ Vykřikl a, tak jako předtím na poli, okamžitě ucukl. Polekaně se stáhla zpět. V jeho hlase byla slyšet zloba. Ne, nejen zloba. Ale i smutek. „Už nikdy se mne nedotýkej!“

„Já… omlouvám se.“ Vykoktala. „Nechtěla jsem…“

„Ne,“ Přerušil ji, nyní byl však jeho hlas měkký, jemný, omluvný. „to ty odpusť. Neměl jsem právo na tebe zvýšit hlas. Jen…“ Zarazil se. „lidský dotek mi není příjemný.“ Nedala na sobě nijak znát, že si toho už dříve povšimla. Neměla v úmyslu říkat mu, že právě to bylo příčinou toho, že nebyla dnešní noci schopna usnout.

„Zřejmě bych se neměla ptát proč.“ Řekla místo toho.

„Neměla.“ Odpověděl stroze a vstal. „A já nikdy neměl svolit k tomu, že tě budu doprovázet. Vraťme se nazpět.“

„Prosím! Chtěla bych tu ještě zůstat. Nebudu už se na nic vyptávat, ani…“ Nedokončila, pouze na něj tázavě, prosebně pohlédla. Nakratičko zaváhal, než přikývl namísto odpovědi a posadil se zpět vedle ní. Dobře věděl, že by mohl odejít i sám, nedokázal ji zde však zanechat, byť byla jen malá pravděpodobnost, že by jí hrozilo nebezpečí.

Dlouho seděli takřka bez hnutí, v téměř dokonalém tichu noci, jen občas přerušeném sotva postřehnutelným šelestěním drobných křídel netopýrů a šustěním listů staré vrby, když si s nimi pohrával vlahý a teplý letní vítr. Dva mladí lidé, muž a žena, jeden vedle druhého, spolu, a přesto sami. On se vzdáleným nepřítomným pohledem upřeným do dáli. Ona si jej pokradmu prohlížela. Štíhlého pohledného mladíka s melancholickým výrazem ve tváři. Jeho mlčení ji znervózňovalo, nebyla zvyklá, že by muži v její přítomnosti mlčeli, právě naopak, většina se ze všech sil snažila zaujmout její pozornost. Několikrát chtěla sama něco říci, nenacházela však žádná slova. Nevěděla, kolik času uběhlo, když znenadání promluvil. Nemluvil však k ní, pouze vyprávěl. Příběhy, jež nikdy dříve neslyšela. Ze zemí tak vzdálených, jako hvězdy na obloze. Z dob dávno minulých, zapomenutých všemi vyjma jeho. Tiše, pozorně naslouchala jeho melodickému hlasu, okouzlena natolik, že ani nepostřehla, jak se noc pomalu začíná proměňovat v den. S ranním svítáním skončil poslední z příběhů a všechny ty světy, které před ní do té doby vykreslil a přivedl k životu, zmizely stejně rychle jako chmýří pampelišky rozfoukané větrem na podzim. Pohlédl na ni.

„Skrze příběhy poznáš cizí kraje a ty, jež tam žijí. Lépe, než když ta místa navštívíš. To v jejich legendách a pohádkách se odráží veškeré jejich touhy a obavy.“ Řekl se zvláštním úsměvem. Sklopila zrak a plaše jeho úsměv opětovala.

„Myslíš, že bys mi dnes večer mohl vypravovat další?“ Zeptala se nesměle, s lehkým bodnutím výčitky, jak asi vydrží namáhavý den, který má před sebou. „Ne už celou noc.“ Dodala proto.

„Rád.“ Znovu se usmál. „A neměj o mne obavy, jsem uvyklý tomu probdít mnoho nocí.“

IV.

Zůstal i poté, co čas sklizní minul. Byla tomu ráda, stejně tak její otec, ač z jiného důvodu. Silné, šikovné ruce se okolo hospodářství vždy hodí, zejména takové, které hospodáře nestojí nic než nocleh a jídlo. Každého večera se scházeli na jejich místě u potoka, pod starou vrbou, on vyprávěl a ona naslouchala, fascinovaně a bez výhrad jako malé dítě.

V.

„Nemluvíš nikdy o své minulosti.“ Osmělila se jednoho dne. „Nejen před mým otcem a matkou, ale ani přede mnou. Proč?“ Zahleděl se na ni a zdálo se, že přemítá, zda a jak na její nenadálou otázku odpovědět.

„Není jediného důvodu, proč byste ji potřebovali a měli znát.“ Řekl nakonec.

„Možná jiní. Já ale důvod mám.“

„Jaký?“ Zeptal se užasle.

„Já…“ Lehce se zarděla a poté vyhrkla: „mám tě ráda.“

Neodpověděl, jen si pohrával s krásně tepanou sponou z temně rudého kovu, jež mu spínala plášť. 

„Nic neříkáš.“ Promluvila po chvíli mlčení znovu ona. Hlas se jí chvěl jen špatně potlačovaným zklamáním. „Takže ke mně nechováš žádné city, ne ty, v které jsem doufala. A všechny ty večery a noci jsi se mnou strávil jenom proto, žes nemohl spát. Je to tak? Mám pravdu?“

„Mýlíš se. Tak tomu bylo snad zpočátku. Já však nemohu… nesmím…“ Nešťastně na ni pohlédl a umlkl.

„Co nesmíš? Nerozumím ti.“

„Je mnohé, co je pro tebe samozřejmostí a co mě bylo navždy odepřeno.“ Zašeptal. „Už jsem ti říkal, že tento příběh nechci vypravovat.“ Ano, pamatovala si to, velmi dobře. Teď už však nebylo nic, co by ji mohlo zastavit. Byla pevně rozhodnuta poodhalit alespoň něco málo z tajemství, kterým byl opředen.

„Vypráví ten příběh o tom, proč se vyhýbáš lidskému doteku?“ Přikývl.

„A o tom, proč se místo spánku touláš po nocích?“ Opět jen tiše přitakal.

„Možná, když se o něj se mnou podělíš, možná bysme spolu mohli najít způsob, jak ti pomoci.“

„Není na světě člověka, který by měl takovou moc.“ Odpověděl. V jeho očích byl nyní vepsán tak hluboký žal, že pocítila touhu jej k sobě přivinout a konejšit tak, jak matka konejšívá plačící dítě. Neudělala to však. Neodvažovala se jej dotknout, ne v tuto chvíli. Stáli proti sobě mlčky.

„Dobrá, snad máš právo můj příběh znát.“ Pohlédl kamsi za ní. „Dalas mi mnohem více, než sama tušíš. Vyjma těch posledních, strávených v tvé přítomnosti, nepamatuji už jiné noci než ty, kdy jsem sám, kdy ležím ve tmě, celé mé tělo se chvěje únavou a já netoužím po ničem jiném než po spánku. A přesto se děsím toho zavřít oči a poddat se mu. Ve snech prožívám bolest a muka, pro která ani nejsem schopen nalézt slova.“ Nakrátko se odmlčel, než chvějícím se hlasem pokračoval. „Dotknu-li se jiného člověka… jeho vzpomínky jsou mými vzpomínkami, jeho bolest je mou bolestí, jeho strach mým strachem a jeho touhy mými, i ty nejtemnější a nehroznější, které jsou ukryty hluboko v jeho srdci a o nichž on sám nemá tušení, že je v sobě nosí. I ten nejkratší dotek mne zraňuje, na těle i na duši.“ Umlkl a pohlédl na ni. A spatřil zděšení v jejích očích. 

„Když jsem se tě tenkrát dotkla… cítils to i ve mně?“ Neodpověděl, jen pevně semkl rty a sklopil pohled k zemi.

„Tedy cítil.“ Řekla zastřeným hlasem.

„Ano.“ Hlesl.

„Možná… když už‘s to jednou viděl a cítil,“ Pomalu k němu přistoupila. Nepohnul se. „možná že podruhé už to nebude takové.“ Stoupla si na špičky a zaklonila hlavu, zatímco on se k ní sklonil. Pokusila se jej políbit.

„Ne!“ Vyjekl v okamžiku, kdy se jejich rty setkaly, a odtáhl se.  Viděla, jak mu po tvářích stékají slzy.

„Zítra odejdu.“ Pronesl do stísněného ticha a ona jen přikývla.

VI.

Ještě dlouho poté, co od nich odešel, nedokázala zapomenout. Večer, co večer, chodívala k potoku, kde sedávala pod starou vrbou a hleděla na noční oblohu, která se jí rozprostírala nad hlavou. A ve chvílích, kdy vítr ševelil ve větvích, mívala pocit, jako by znovu naslouchala jeho vyprávění o krajích, jež ona nikdy nespatří. Takto minuly téměř dva roky. Nakonec ji rodiče přinutili, aby si vybrala ženicha, byla jejich jediným dítětem a oni chtěli mít komu předat hospodářství. A po mnoha letech nakonec na zvláštního cizince, který s nimi jedno léto pobýval, přece jen zapomněla. Nevěděla už, odkud zná cizokrajné příběhy, které za dlouhých zimních večerů vyprávěla svým dětem. Vychovala jich pět, dva syny a tři dcery. Ty se jedna po druhé vdaly a samy už byly matkami a ona tak znovu nalezla vděčné posluchače. Starší syn převzal hospodářství, mladší odešel do světa a už se nikdy nevrátil. Chtěl poznat cizí země, o nichž vyprávěla.

Začínalo jaro a odpolední slunce příjemně prohřívalo její staré sešlé tělo. Seděla na lavici před výminkem a zakaleným zrakem pozorovala zvolna se probouzející přírodu. Nepamatovala už, kolik jar prožila. Byla příliš stará a zapomínala mnohé.

„Babičko!“ Vyrušil ji z rozjímání jeden z jejích početných vnuků. „Přijel nějaký cizinec a ptá se po tobě.“

„Po mě? Kolik je mu let?“ Zeptala se s nadějí, že se snad domů vrací její dávno ztracený syn. „Není tak ve věku tvého otce?“

„Ne, ne. Je mnohem mladší, však sama za chvíli uvidíš. Už sem jede. Běžel jsem napřed, abych ti to řekl. Ještě, když mu ostatní ukazovali cestu.“

Pomalu vstala, aby si upravila zástěru. Hošík už odběhl, a tak na cizince čekala sama. Přijel na koni, celý zahalen do šedého pláště. Když dojel na vzdálenost několika kroků, zastavil a sesedl. A oslovil ji jménem. Něžně, jak na ni již léta nikdo nepromluvil, od smrti jejího muže. Nezmohla se v ten okamžik na odpověď.

„Nepoznáváš mne?“ Zeptal se cizinec po chvíli ticha. Ten melodický hlas jí něco připomněl. Něco z dob jejího dávno zapomenutého mládí. Byl to jen pocit, jen prchavá vzpomínka na časy, které už se nikdy nevrátí. Pohlédla do mladíkových temných smutných očí a zavrtěla hlavou. Viděla, jak se mu v nich zaleskly slzy.

„Rain,“ Zašeptal znovu její jméno a ona ho stěží slyšela. „kdysi jsi ode mne něco žádala a já ti to nemohl a neuměl dát.“

Velice pomalu k ní přistoupil a něžně ji objal. Cítila, jak se začal chvět. A poté ji políbil. Něžně a dlouze. Jako by byla děvčetem v rozkvětu mládí a on chlapcem, jenž se jí dvoří. Když pak odstoupil, spatřila v jeho tváři bolest. Bez jediného slova vysvětlení, bez jediného slova rozloučení vyskočil zpět do sedla a pobídl koně.

Strnule stála a hleděla směrem, kterým odjel. Myslí jí probleskla vzpomínka na mladého muže, s nímž u potoka, pod starou vrbou, která už není, proseděla nespočet teplých letních nocí. To není možné, dnes by musel být starší než já sama. A přece to nemohl být nikdo jiný. Zmateně popošla několik kroků zpět k lavici a posadila se na ni, aby ulevila bolavým nohám. V duchu se vrátila zpět do své minulosti.

Našli ji tam sedět ještě po setmění, její snacha a syn, když jí přinesli jídlo k večeři. Na tváři měla tesklivý úsměv a její oči hleděly do dáli. Slepé a nehybné.

III.

„Dokážete si to představit?“ Zachraptěl Kiel. Příběh o Rain byl jeho nejoblíbenějším ze všech legend o Prvním.

„Ani nechci.“ Řekl Yorren. „Když si představím, že bych se své ženy nemohl ani dotknout. Že bych ji nejprve viděl jako mladou dívku, do které bych zamiloval, a pak už jako stařenu nad hrobem a já bych se nezměnil… brrr, je to hrozná představa.“ Nasucho polkl. „I když bych aspoň věděl, že měla dlouhý a šťastný život. Na rozdíl od té mojí, a nejen od ní.“ Dodal potichu a odvrátil se od nich. Nechtěl, aby viděli slzy, které nedokázal zadržet.

„Yorrene, omlouvám se. Já… neuvědomil jsem si to.“ Vykoktal Kiel.

„Měli bychom se pokusit pátrat po Sennionské delle.“ Řekl cizinec. Hlas se mu při těch slovech lehce chvěl, nikdo z jeho druhů si toho však nepovšiml. Yorren byl příliš zabrán do své bolesti a vzpomínek na ty, které miloval. Kiel si v duchu vyčítal, že si přál slyšet zrovna příběh o Rain.  A Nahir hleděl na svého přítele a marně se snažil nalézt slova, kterými by ho dokázal utěšit.

„Co jsi říkal?“ Zeptal se Nahir nepřítomně.

„Sennionská della. Měli bychom se po nich pokusit pátrat.“ Zopakoval neznámý. „Ty sám jsi říkal, že Sengi za námi přijde sám, aby pomstil své bývalé druhy a prokázal, že to on je nejlepším, a ne já.“ 

„Nemáme nejmenší tušení, kde by mohli být.“ Namítl Yorren, který už se mezitím trochu upokojil. „A beztak tam už není nikdo z těch, které hledám. Jsou horší než oni, po těch bysme měli jít. Třeba po Včelařích.“

„Snad by někdo z nich mohl vědět, co se stalo s jejich předchůdci. Potřebuješ nalézt klid a ten nebudeš mít, dokud bude naživu poslední z těch, kteří se na tobě a tvé rodině dopustili bezpráví.“

„Innomi,“ Ozval se Kiel. „já nemůžu. I když bych chtěl Yorrenovi pomoct, nemůžu jít proti Sennionským. Zachránili mi život. Pochop to, nemůžu.“

„Řešíte něco, co nemá smysl řešit.“ Řekl Nahir rázně. „Yorren má pravdu, nemáme ani zdání, kde by mohli být. Byl by to jenom zbytečně vynaložený čas a energie. Ale jenom tak bezcílně cestovat a čekat, až nás Sengi najde, asi také nemá smysl. Včelaři anebo Perklovi bratři, říkám já. Zkuste si to do rána promyslet, a podle toho pak vyrazíme buď do Halského údolí anebo do Perklových hor. A teď už bysme si měli jít lehnout, je pozdě a já bych zítra chtěl vstát dřív než dnes.“

„Vezmu si první hlídku.“ Nabídl se Yorren. „Teď bych asi stejně nemohl spát. A ty by sis měl konečně odpočinout. Podle toho, co říkal Kiel, už je to skoro celý týden, co jsi nespal.“ Pohlédl na cizince nesmlouvavě. Ten pouze přikývl, Yorren byl v rozpoložení, kdy nemělo mnoho smyslu se s ním o čemkoliv přít. „Nahire, po půlnoci tě probudím, abys mě vystřídal.“

Nebyl to pouze Yorren, komu bylo zatěžko usnout. I Kiel s Nahirem se dlouho převalovali, než je spánek konečně dohnal. Neznámý usnul ještě dlouho po nich, lehl si daleko od svých druhů, aby je ve spánku nerušil. Yorren vstal, aby přiložil, oheň už pomalu vyhasínal a oni jeho teplo potřebovali, noci již byly chladné. Když se chystal znovu usednout, zaslechl slabé zasténaní. Nemusel se ani přesvědčit pohledem, aby věděl, že to bylo zasténání cizincovo. Netrvalo dlouho a neznámý sebou začal ve spánku zmítat. Tak jako už tolikrát předtím. Celé jeho tělo se třáslo a ruce zatínal v pěst tak silně, až mu klouby zbělely. Yorren ho tiše, účastně pozoroval. Nevěděl, co jej pronásleduje ve snech, nikdo to nevěděl a on o tom odmítal hovořit, viděl však, že trpí pokaždé, když začne snít. Ulomil větévku ze stromku, který měl po levé ruce, a začal s ní pomalu přisouvat již ohořelé kousky dřeva na okraji ohně zpět do jeho plamenů. Věděl, že za chvíli přijde ten okamžik, kdy cizinec s nářkem procitne. Nemýlil se. Neznámý se náhle vzepjal a tlumeně vykřikl. Vzápětí se posadil. Třásl se po celém těle a prsty bezmocně zatínal do deky, kterou pod sebou předtím rozložil. Tiše naříkal jako smrtelně raněné zvíře.  Yorren se ze všech sil držel, aby se nepodíval jeho směrem. Nevěděl, co by mu mohl a měl říci anebo co by snad mohl učinit, aby mu od jeho bolesti ulevil. A tak dál mlčky prohraboval oheň a nechal minout čas, kdy se měl v hlídce střídat s Nahirem. Trvalo téměř hodinu, než se cizinec zklidnil docela. 

„Budu hlídat.“ Řekl Yorrenovi šeptem poté, co k němu přešel. „Nemohu a nechci znovu spát.“

„Věděl jsem, že to takhle nejspíš dopadne.“ Přikývl. Nikdy cizince neviděl spát déle než dvě tři hodiny. Nechápal, jak je schopen to vydržet. Vstal a potichu se přesunul k ostatním, aby i on mohl ulehnout. Když usínal, vybavila se mu slova z příběhu, který Nahir ten večer vyprávěl. Ve snech prožívám bolest a muka, pro která ani nejsem schopen nalézt slova. Do spánku se pak propadl s ozvěnou těch slov a s obrazem toho, jak jejich společník procitá s křikem.

„Yorrene, vstávej konečně!“ Probudil ho Nahir, který s ním třásl. „Příteli, ty jednou zaspíš i vlastní pohřeb.“

„Nech mě už, vždyť už jsem vzhůru.“ Ohnal se po něm rukou. „Jak dlouho je po svítání?“

„Dlouho. Podívej se sám! My už jsme po snídani a máme také skoro úplně sbaleno, všichni kromě tebe.“

„Taky jsem šel spát o skoro čtyři hodiny později než vy dva.“ Zabručel nevrle a posadil se. Viděl, že oheň uhasili teprve před chvílí, jeho zbytky ještě doutnaly, vedle něj stál kotlík, z něhož se kouřilo a z kterého k němu zavanula vůně čerstvě uvařené melty. Vedle kotlíku pak na modrobílém šátku ležel poslední zbytek závinu, který jim s sebou dala Viona, žena hospodského z krčmy Na rozcestí, pekla ten nejlepší, jaký znal. Jeho pohled zjihl. 

„Díky, že jste mi ho nesnědli celý.“ Usmál se smířlivě.

„Jasně, že nesnědli. Kdo by to pak celý den měl poslouchat?“ Zasmál se Nahir. „Ale teď už vážně vstávej. A běž rovnou jíst. Já ti deky zabalím.“

Ještě když Yorren snídal, začali se domlouvat, kterým směrem se vydat. Poté, co cizinci vysvětlili, kdo jsou Perklovi bratři a kdo Včelaři a co mají jedni i druzí na svědomí, rozhodnutí bylo jednomyslné. Vydali se do Halského údolí.

Příběhy beze jména: Ztracené město

I.

Mohutné městské zdi, jež viděl před sebou, byly pobořené a těžká železná brána byla otevřená dokořán, nestála u ní však žádná stráž. Překvapilo jej to, ač nebylo pravděpodobné, že by kdokoliv mohl přijít právě z tohoto směru. Nerovným dlážděním silnice, po níž šel, prorůstala nejen tráva, ale i mladé břízky už si prorazily svou cestu mezi kameny. Není žádného důvodu ji udržovat, neboť nyní už nevede nikam.Pomyslel si. 

Když poprvé, bylo to přede dvěma dny, spatřil obrysy města na obzoru, zaplavila jej vlna nadšení a napjatého očekávání. Čím více se mu však blížil, tím více začínal pociťovat neklid a strach. Pomalu došel až k bráně, kde krátce zaváhal, než přece jen znovu vykročil. Obezřetně prošel jejími křídly, připraven kdykoliv se obrátit a prchnout. Nevěděl, zda se tímto krajem přehnala válka nebo jiná pohroma, uměl si však až příliš dobře představit, jak by asi s cizincem naložili ti, jež přežili. Soucit a lidskost nebývá tím, co v lidech v takových časech přetrvá. A on byl neozbrojen. Záhy si však uvědomil, jak zbytečné jeho obavy byly. Toto město bylo opuštěné již celá staletí. Všude, kam jeho zrak padl, byly jen trosky kdysi hrdých domů. Omšelé, sešlé, zchátralé. Zpola zaváté prachem a jemným pískem, který sem zanesl vítr z Pustiny. Z té šedé mrtvé Pustiny, z níž přicházel i on. Beze spěchu procházel ponurými, liduprázdnými ulicemi města a jak mu pod nohama praskala drobná zrnka písku, jeho kroky se rozléhaly s přízračnou hlasitostí v tom děsivém, nepřirozeném tichu. 

II.

Rozlehlá, jen slabě loučí osvětlená sklepení s vysokými klenutými a freskami zdobenými stropy byla cítit zatuchlinou a plísní. Stál v podzemních prostorách největší a nejhonosnější stavby celého města. Byl jí složitý komplex, rozkládající se na nepříliš vysokém kopci v jeho středu, tvořený třinácti kruhovými, navzájem propojenými budovami. Kolem kopce se rozprostíralo město, proťaté třinácti hlavními silnicemi, z nichž každá začínala u jedné z částí komplexu a končila pak za vnějším kruhem domů, kde se napojovala na široké volné prostranství dělící město od hradeb. I katakomby, v nichž se nyní nacházel, byly vyhloubeny podle stejného schématu, jeden rozdíl zde však byl. Třináct rozlehlých sálů, obklopených a vzájemně propojených spletí chodeb s desítkami klamných odboček, jež končily jen hrbolatou zdí. Do tajemství labyrintu nezasvěcený muž by jím nikdy nebyl schopen projít a nalézt cestu zpět na denní světlo. Bloudil by zde, dokud by mu nedošly síly a on vyčerpáním neklesl k zemi, kde by nakonec dokonal. Labyrint zde byl pro to, aby chránil, co bylo ukryto v jeho síních. Minul nemálo ostatků nešťastníků, kteří zde nalezli svůj hrob. Nikdo se nenamáhal s tím, aby jejich těla odklidil. Byla zde ponechána, aby těm, kteří přijdou po nich, předestřela jejich vlastní osud. On se však touto nepřehlednou změtí chodeb pohyboval s jistotou někoho, v jehož hlavě se plán rozmístění labyrintu zrodil. A přesto věděl, že dnes je zde poprvé.

„Nahlédni do truhlic. To kvůli jejich obsahu jsi zde.“

Bez sebemenšího zaváhání Hlas uposlechl. Přešel k té, jež byla nejblíže ke dveřím, v nichž nyní stál, a se zájmem do ní nahlédl. Uvnitř však byly jen ztrouchnivělé zbytky šatstva, šitého z látky tenké a průsvitné jako pavučina. Vyšívaného nejjemnějším vzorem, jaký kdy spatřil, a posázeného drobnými démanty, jež ve světle louče zářily stejně jako září hvězdy na obloze. Úchvatné. Avšak bez užitku.Pomyslel si zklamaně a truhlu opět zavřel.

Ve druhé pak nalezl svitky a knihy v nádherných kožených vazbách. Jedna z těch, jež ležely navrchu, byla otevřená. Opatrně ji vzal do rukou, aby ji mohl lépe prohlédnout. Její stránky byly věkem zašlé a zpuchřelé, ornamentální písmo, jímž byly hustě popsané, bylo již stěží čitelné a když se je pokoušel obrátit, rozpadaly se pod dotekem jeho prstů na prach. 

Pečlivě a beze spěchu prohledával truhlu za truhlou. S každou další, do níž nahlédl, se utvrzoval ve svém přesvědčení o tom, jak bohaté a vzdělané muselo toto město kdysi být. Stovky a tisíce svitků a knih, jež byly starší, než by si byl schopen představit, precizně vyvedené mapy bezpočtu pro něj známých i neznámých míst, nástroje, jejichž účel nechápal a kterým se přesto pro jejich řemeslné zpracování musel hluboce obdivovat. To vše zde leželo pohřbeno ve tmě a tichu, ničí rukou neošetřováno, vystaveno rozmarům přírody, chátrající, rozpadající se. Navždy ztracené znalosti a umění celého jednoho národa, svěřené papyru a knihám, které už nikdy nevydají svá tajemství. A posledním z lidí, který kdy spatří ten odkaz minulosti jsem se stal právě já. Neznalý jejich písma a jazyku. Proč? Ptal se sám sebe i Hlasu nešťastně. Nevěřil, že ještě žije jediný potomek těchto lidí. Byl přesvědčen, že museli všichni zahynout spolu se svým městem. Neuměl si představit, že by odešli a toto vše zde zanechali. Mýlil se, ač o tom nemohl vědět.

Poslední dvě truhly svou velikostí předčily všechny předešlé. Připevnil louči do jednoho z držadel na stěně a pokusil se první z nich otevřít. Šlo to ztuha, víko měla tak těžké, že je byl jen stěží schopen nadzvednout. Když spatřil její obsah, zalapal překvapením po dechu. Uvnitř byly vyskládány zbraně. Meče a dýky v pochvách, jejichž vnější strana byla potažena měkkou vybělenou kůží bez zdobení. Už na první pohled bylo zjevné, že se jich čas nijak nedotknul. Jako ve snách vzal jeden z mečů a tasil. Chladná krása čepele jej naprosto okouzlila a pohled na bezchybně vybroušené ostří jej nenechal ani na okamžik na pochybách o jejích skvělých vlastnostech. Jílec mu padl do ruky tak dokonale, jako by byl pro něj vyroben, a váha meče byla tak zanedbatelná, až měl pocit jako by téměř nic nedržel. A nejen to. Čím déle jej svíral, tím silnější byl jeho pocit, že se ona zvláštní zbraň stává nedílnou součástí jeho těla. Přinutil se jej uschovat zpět do pochvy, přepásal se jím a sklonil se pro dýku. Znám ji. Pomyslel si udiveně, když ji pozvedl blíže ke světlu louče, a prohlížel si její střenku. Kde jsem se s ní ale mohl setkat?

„Patřívala ti její sestra. Vzdal ses jí však pod Horami. Poslední zbraně, která ti zůstala. Té jediné, kterou ti dovolili s sebou nést.“ Přišla neočekávaná odpověď. Nasucho polkl. Ne, nepamatoval si nic z toho. A přesto jej při těch slovech ovládla hrůza a děs. 

Přemýšlel, jakým kouzlem byly zbraně ochráněny, že se na žádné z nich zub času nijak nepodepsal. A proč právě a jen a pouze zbraně. Toto místo připomínalo chrám více než cokoliv jiného. Očekával by, že budou chránit spíše knihy, artefakty a klenoty, obřadní i jiné. A jakým způsobem je můj osud s nimi svázán? Lehce potřásl hlavou, aby tyto myšlenky zapudil. Připjal si dýku a sklopil víko truhly zpět. A přešel k poslední z nich. Když ji otevřel, shledal, že se zmýlil, nejen zbraně odolaly působení času. Uvnitř ležely pláště proměnlivé šedé barvy z jemné a lehké, avšak velice pevné látky. Neměly žádné zdobení, vyjma umě tepané spony, jíž se plášť spínal pod krkem. Vybral jeden z nich, který nejlépe odpovídal jeho postavě, a přehodil si jej přes ramena. 

III.

Když zvolna procházel nyní již zšeřelými ulicemi města, začínal v něm sílit neodbytný pocit, že zde už kdysi dávno byl. Tenkrát však bylo plné života a lidí, ne mrtvé a opuštěné, jak tomu bylo nyní. Na mysli mu vytanula vzpomínka, jak klopýtal mezi dvěma vojáky. Oděnými do stejného pláště, jaký nyní halí mé tělo. Ozbrojenými stejnými meči, jaký mám teď po boku i já. Bezbranný, spoutaný, v řetězech. A jak se ve tvářích těch, jež míjeli, zračil strach. Byl jsem tedy jejich zajatcem. Z jakého důvodu? Jaký zločin jsem spáchal? A přesto tudy nyní kráčel on, přízrak minulosti v ruinách města, které bývalo jejich pýchou a jejich domovem. A oni už nebyli ničím jiným než jen jeho mlhavou nejasnou vzpomínkou. Je snad toto mým trestem?

Byl tak ponořen do svých myšlenek, že si neuvědomoval rychle houstnoucí tmu, dokud se téměř úplně nesnesla noc a město se nezačalo probouzet do té doby skrytým životem. Vytí, jež k němu, co chvíli, doléhalo, mu svíralo srdce ledovou rukou strachu a ostrý mrazivý vítr, který se znenadání zvedl, mu vnášel do těla chlad a třas. Stále neklidněji se rozhlížel po okolí. Nyní v mdlém světle měsíce a hvězd působilo ještě snověji a neskutečněji než v předešlých hodinách. Rozhodl se zastavit a rozdělat oheň, dřevo nemusel hledat dlouho, ztrouchnivělých větví kdysi okrasných stromů byl všude vůkol dostatek. Jakmile se oheň rozhořel dostatečně silně, shodil z ramen plášť a usedl na něj, zády opřený o zbytek stěny jednoho z domů. Meč si položil na kolena, levou ruku na jeho jílci, pravou svíral jeho pochvu, připraven kdykoliv tasit. Seděl bez hnutí a upřeně hleděl do plamenů. Posmutněle, zamyšleně sledoval onu uhrančivou hru světla a stínu, jež jako by na pomalu hořícím dřevě žila vlastním, chaoticky pulsujícím životem. Pozoroval, jak se na jeho povrchu rodí, rozrůstají, proměňují, přelévají a pohasínají žhnoucí zářivé mapy, aby nakonec zanikly docela, ve chvíli, kdy dřevo dohoří a rozpadne se na prach. Usnul.

IV.

Z neklidného spánku jej vytrhlo tiché hrozivé zavrčení. Během okamžiku stál na nohou, dokonale probuzen, zády ke stěně, v ruce pevně svíral obnažený meč, jehož čepel se rudě leskla v plamenech stále ještě hořícího ohně. Srdce mu zrychleně tlouklo a každý sval jeho těla se chvěl napětím. Pozorně se rozhlížel kolem sebe, nic a nikoho však nespatřil. V okamžiku, kdy zbraň sklonil k zemi, aby se znovu posadil, přišel útok. Ze tmy se znenadání oddělil stín rychlejší než cokoliv, co kdy spatřil.  Zavrávoral pod tíhou mohutného těla a padl na zem. Meč kovově zazvonil o kamenné dláždění. Zlověstné ticho noci proťal jeho bolestný zděšený výkřik.

Hrůza a šok je zprvu naprosto ochromily. Bezmocně ležel na zemi, drcen vahou obrovitého tvora, který tak náhle zaútočil. Ani ten se zprvu nehýbal, jen svýma žlutě žhnoucíma očima pozoroval svou bezbrannou oběť, tlamu staženou do odpudivého šklebu, který odhaloval jeho hrozivé tesáky. Ucítil, jak se mohutné, jako břitva ostré, spáry nestvůry noří stále hlouběji a hlouběji. Cítil, jak mu teplá krev, jež z rány vytryskla, pomalu stéká po kůži. Po zdánlivě nekonečné době se mu podařilo uvolnit pod zády zaklíněnu pravici a sáhnout po dýce. Ze všech sil ji zarazil do těla bestie, jež se nad ním tyčila. Doufal, že zvíře přes jeho hustou srst alespoň poraní a získá tak možnost vyprostit se z jeho smrtícího sevření. Tvor táhle naříkavě zavyl a odskočil. Během několika málo vteřin se však obrátil k novému útoku. Ani on ale neztrácel drahocenný čas. Převrátil se a natáhl bolestí a strachem roztřesenou ruku po meči. Uchopil jej a pokusil se vstát. Nohy mu klouzaly po dláždění zbroceném jeho vlastní krví a tělo mu vypovídalo poslušnost.

Kde jsi? Křičel v duchu. Proč mi nepřijdeš na pomoc? Zemřu-li já, zemřeš i ty!

Přinutil se vydat ze sebe poslední zbytky sil a postavil se. Stál nejistě, držíc meč obouruč před sebou, a upřeně sledoval netvora, který jej vyčkávavým krokem obcházel. Uvědomoval si, že pokud chce z tohoto souboje vyjít vítězně, musí se tak stát při následujícím střetnutí. A to že musí přijít brzy. Zvíře se s ohlušujícím řevem vrhlo znovu kupředu. Síla a prudkost nárazu jej odhodila daleko dozadu, kde narazil na stěnu domu, o níž se předtím opíral. Tvor se bleskurychle stáhl zpět, avšak jen a pouze proto, aby hned vzápětí znovu zaútočil. Opět zavrávoral a nohy mu podklesly. Meč však udržel. A slyšel, jak zajel hluboko do těla bestie. Raněné zvíře zavylo a znovu uskočilo a tím mu vytrhlo jílec meče z rukou. Vyčerpaně se sesunul podél zdi, neviděl krvavou stopu, kterou na ní zanechal. V polokleče, zcela beze zbraně, zděšeně sledoval, jak se k němu nestvůra nejistým krokem přibližuje.

Vše začalo tonout v mlze Ne! a on cítil, jak z něj vyprchává život veškerá síla. Zakrátko ztratil vědomí.

V.

Slabý leč vytrvalý déšť už smyl téměř všechny stopy po nočním souboji. Jen ve spárách mezi kameny ulpívaly poslední zbytky krve. Váhavě otevřel oči, probuzen tím, jak mu na tvář a obnaženou hruď dopadají drobné kapky, jak se o ně tříští a poté slévají v potůčky líně stékající k zemi. Namáhavě se zapřel o chvějící se paže a pokusil se nadzvednout. Tělem mu projela krutá bolest, jak se mu do prochladlých a ztuhlých údů pozvolna začal vracet cit. V průběhu několika prvních minut se nebyl s to na nic upamatovat. Jako by měl vědomí zastřené mysl otupujícími bylinami. Zpět do skutečnosti jej přivedlo až tiché škrábání a kňučení. Ohlédl se, aby se podíval, kdo vydává ten naříkavý zvuk.  Dva možná tři metry od něj ležel na zemi zhroucený obrovitý vlk. Jeho noční protivník. Ještě žil. Hustou, matně lesklou srst měl zmáčenou deštěm a krví. Mohutné tlapy se mu chvěly a jeho děsivé drápy vydávaly ono přízračné škrábání, jež prve zaslechl. Jeho oči, v noci tak jasně zářící, byly nyní kalné.

Nebyl-li to sen, pak… Zmateně pohlédl na své tělo, na místo, kam po prvním překvapivém útoku ta nepřirozená bestie zaťala své spáry. Z košile, kterou měl na sobě, zbyly jen potrhané cáry. Pod nimi však byl bez zranění.

„Nemožné!“ Vykřikl překvapeně a město mu jeho volání v ozvěně vracelo.

„Je to součást našeho daru.“

„Součást daru?“ Zopakoval hluše. „To mohu být… smrtelně zraněn, ale ne… ne…“ Nedokázal něco tak strašlivého, tak nepředstavitelného, něco, co se vzpíralo veškerým zákonům bohů a přírody, nahlas vyslovit. …zemřít?

„Ano.“

To není dar, ale prokletí!

Roztřeseně se postavil na nohy a obezřetně přešel k umírajícímu tvorovi. Sevřel stále ještě prokřehlými prsty jílec meče, který vězel hluboko v jeho těle, byl lepkavý a kluzký od krve. Vytáhl jej a jediným pohybem mu zasadil poslední ránu. Vlk se zachvěl ve smrtelné křeči. Zavytí, jež mu vyšlo z hrdla, utichlo vzápětí. Zůstal bez hnutí stát vedle jeho mrtvoly. Meč, který stále křečovitě svíral v dlani, nyní skloněný k zemi. Neustávající déšť z něj smýval stále ještě teplou krev a mokrá čepel stejného odstínu se rudě leskla v paprscích pomalu vycházejícího slunce.

IV.

Yorren byl spokojený, před sebou měl džbán piva a kančí pečeni s pořádným kusem chleba, nahoře na něj čekala čistá postel. Byly čtyři dny cesty od Halského údolí, v hospodě „U staré lípy“. Když sem přijeli, ptal se hostinského, proč „U staré lípy“, a ne pouze „U lípy“. Dostalo se mu sáhodlouhé přednášky o tom, jak se to tu dříve jmenovalo „U lípy“, už od časů jeho prapraděda, který jejich hospodu otevřel. A jak si před časem o tři vesnice dál otevřeli jinou, kterou pojmenovali zrovna tak, zanedbanou, špinavou putyku s chamtivým hospodským, co ředí pivo. Jak se ho snažil donutit, aby jí přejmenoval, jak si stěžoval i ve městě u místního cechu hospodských, ale ani tam se mu nedostalo zastání, protože nejsou v jedné vsi. A jak po nějakém čase svou hospodu raději přejmenoval on, aby si je pocestní nezaměňovali. Podle jeho vlastních slov se „teď dědek musí v hrobě obracet“. Yorren přemýšlel, kolik pravdy asi může být na tom, jak hostinský svou konkurenci vylíčil, a nakolik z něj jen mluvila zlost. Před krčmářem se ale o svých pochybnostech samozřejmě ani slovem nezmínil. Přitáhl si talíř s pečení blíže, kus odkrojil a s chutí se do něj zakousl.

„Podívejte se na něj! Ani nepočkal až maso trochu zchladne a hned se do něj musel pustit.“ Vyrušil ho Kiel se smíchem. „Dej si pozor, ať si nespálíš jazyk!“

„No co!“ Ohradil se Yorren zhurta, ale s úsměvem, a utřel si do rukávu mastné vousy. „Kdybyste s Nahirem jako lovci za něco stáli, nemuseli bysme až doteď jíst jenom sušené a sýry.“

„Tak proč ses k nám nikdy nepřidal?“ Posměšně na něj pohlédl Nahir.

„Protože, jak dobře víš,“ Odkrojil Yorren další kus masa. „nikdy jsem nelovil, a tak by to nemělo smysl. To ty ses vždycky chlubil, že z kuše dokážeš trefit zajíce i na víc jak sto metrů. A kdy jsme naposled nějakého měli? Ha?!“

„No dobře, dobře.“ Zvedl Nahir ruce v omluvném gestu. „Na mou obranu bych chtěl ale říct, že už jsem pěkně dlouho žádného zajíce neviděl. Ale hlavně, že šípy mi došly ještě dřív, než jsme dojeli Na rozcestí, protože je někdo zapomněl v Galinu koupit.“

„Tak jsem také jednou na něco zapomněl, to se stává... což mi připomíná, měli bysme se v nějakém městě zastavit a doplnit tam zásoby. Chybí nám toho mnohem víc. Hej, krčmáři!“ Zavolal na hospodského. „Jak daleko je to do města, o kterém jsi předtím mluvil? A mají tam pořádný trh?“ Zeptal se, když hostinský přišel ke stolu. 

„Je to jenom necelý půlden jízdy. S povozem. Takže pro vás o něco míň, cestujete nalehko. Tržiště tam je, ale s těmi ve velkých městech se srovnávat nedá. Záleží na tom, co budete potřebovat.“

„Jídlo, věci k lovu a tak podobně.“ Řekl Nahir.

„Ale jo, to tam najdete.“ Potvrdil muž.

„A kterým je směrem? K Halskému údolí anebo od něj?“

„Od něj.“

„Hmmm,“ Zamručel Yorren a pohlédl na své duhy. „říkal necelý půl den jízdy, že? Pro nás ještě míň. Když brzy z rána vyrazíme, budeme tam před polednem, nakoupíme, a odpoledne jsme zase zpět. A další den ráno můžeme pokračovat.“

„Je ještě jedna možnost.“ Ozval se neznámý. „Rozdělíme se. Vy tři vyrazíte směrem k městu, zakoupíte vše, co bychom snad mohli na cestách potřebovat. A já pojedu do Hallského údolí. Než mne doženete, bude po všem.“ Hostinský, který byl stále ještě u jejich stolu, v tuto hodinu už byli jedinými hosty, na něj pohlédl vytřeštěnýma očima.

„Ty ses musel zbláznit!“ Vyhrkl. „Anebo nevíš, komu to údolí patří. Nikdo soudný tam nejezdí. A už vůbec ne sám.“

„Vím. A právě proto tam chci a musím jet.“ Odpověděl cizinec jemně.

„Je to sebevražda.“ Zamumlal krčmář. „To tě život omrzel tak brzy?“ Neznámý se jen pousmál, ale neřekl nic.

„Proč pořád chceš jet sám, innomi?“ Když hostinský slyšel, jak Kiel cizince oslovil, zbledl.

„Prosím, nemějte mi zlé, co teď řeknu… Pouze byste mi překáželi, tříštil bych svou pozornost pro to, abych vás chránil.“

„Příteli,“ Rozesmál se Yorren. „jsme lovci, umíme se o sebe postarat. Nebude to poprvé, co budeme proti přesile a tolik jich zase není. A s tebou po boku…“

„Ne, ne před nimi.“ Nenechal jej cizinec domluvit. „Nedokázal bych vás ochránit před sebou samým.“ Všichni tři na něj užasle pohlédli. Až dosud se o podobné obavě nikdy nezmínil.

„To myslíš jak?“ Zeptal se Kiel.

„Nevím, jak to vysvětlit. Je to pouze pocit, tušení. Možná je lichý, ale nerad bych dával vaše životy v sázku.“

„Jsme lovci.“ Zopakoval Nahir Yorrenova slova. „Nemůžeš po nás chtít, abysme pokaždé stáli opodál a nechali tebe samotného nasazovat život.“

„Víš sám, že mi nic nehrozí, i proti Beningonským jste mne nakonec nechali jít.“ Připomněl mu. „A tihle podle tvých vlastních slov nejsou ani zdaleka tak nebezpeční. A také jich je méně.“

„Uf, takže ty jsi ten, o kom poslední dobou všichni mluví.“ Vzpamatoval se krčmář konečně. „To bych nečekal, že tady budu mít takovou vzácnou návštěvu! Kdybyste to řekli hned na začátku, nechal by ženu připravit vám něco lepšího než jenom pečeni s chlebem. Bohové! Nechám vám…“ Cizinec jej gestem umlčel. Oči se mu zúžily a rysy obličeje ztvrdly.

„Vezmi ženu a děti a okamžitě se ukryjte!“ Řekl potichu, ale důrazně, a vstal. Pohled, který na krčmáře upřel, temný, jistý, neproniknutelný, nesnesl žádného odporu. Muž jej okamžitě uposlechl.

„Co se děje?“ Zeptal se Nahir ostražitě, když hostinský s rodinou zmizeli v zadních místnostech domu. 

„Jezdec na koni, přijíždí sám. Nemá dobré úmysly.“ Cizinec shodil z ramen plášť, odložil jej na židli a několika rychlými kroky přešel ke dveřím. „Zůstaňte zde!“ Řekl, než zmizel do noci. Lovci se po sobě nejistě podívali. Ani jeden z nich nic neslyšel, avšak o slovech neznámého ani na okamžik nezapochybovali, na to jej znali až příliš dobře. Jeho, i jeho schopnosti.

„Sengi…“ Řekl polohlasem Yorren.

„Nejspíš.“ Přikývl Nahir.

Vteřiny se pomalu vlekly. Nervy všech tří byly napjaté k prasknutí. Čekali, kdy konečně zaslechnou jezdce přijíždět i oni, kdy uslyší zvuky souboje. Ctili přání neznámého, ale bylo jim to zatěžko. Jeden druhému viděli na očích, že by nejraději vyrazili za ním. Kielův pohled padl na pečeni a na kus masa, který předtím Yorren začal jíst. A který před ním nyní nepovšimnut ležel, položený na krajíci chleba tlustším než prst. Na drobky, jež se povalovaly po stole a na nůž, na jehož čepeli se tuk, který už vychládal, pomalu proměňoval z průhledné horké kapaliny na bílý mazlavý povlak. A na orosený džbánek, pod nímž se ve světle kahanu leskla malá loužička piva. Konečně zaslechli tlumený klapot koňských kopyt a po nich několik vět, kterým nebyli schopni přes stěny a dveře domu porozumět. Byl to neznámý hlas, hrubý a nakřáplý. Po nich následovalo krátké ticho. Nakonec slyšeli, jak jezdec seskočil a několik rychlých kroků. Zařinčení kovu a kov a výkřik. A potom už jen skřípění dveří, když do nich cizinec znovu vešel. Otočili se k němu jako jeden muž.

„Našel nás.“ Řekl pouze.

„Proč jsi posílal hostinského s rodinou pryč?“ Zeptal se Nahir nechápavě. „Žádné nebezpečí jim přece nehrozilo.“

„Nepřál jsem si, aby mne viděli bojovat. Nebo i jen slyšeli. Nechci už znovu spatřit ten pohled, jaký mi poté lidé věnují.“

„Jaký?“ Hlesl Kiel.

„Pamatuješ se na svá slova? Na ta, která jsi mi řekl Na rozcestí?“ Zeptal se ho cizinec místo odpovědi. Kiel zavrtěl hlavou, zopakoval mu je tedy: „Když jsi tam mezi nimi stál, jako duch, jako přízrak, jako zosobnění samotné smrti… Nesnesu už ten pohled.“ Nahir s Kielem mlčky přikývli na znamení, že rozumí. Nerozuměli, nemohli, a on to dobře věděl. Alespoň se však snažili pochopit.

„No,“ Ignoroval jeho slova Yorren, bylo to tak pro něj snazší. „měli bysme se postarat o mrtvolu. Snad má hostinský nějaký hrnec, který může postrádat, a hodně oleje.“ Cizinec na něj nechápavě pohlédl. „Musíme jeho hlavu naložit, jinak jí do Galinu nedovezeme. Je to tam odsud pěkný kus cesty.“ Vysvětlil a pak pokračoval. „A na trhu budeme muset koupit další, a taky povoz. Pro Včelaře, na koních to všechno odvézt nezvládneme.“

„Máš pravdu.“ Přitakal Nahir a vstal od stolu. „Měl jsem na to myslet už předtím. Tak jdeme, ať to máme co nejdřív za sebou. Jídlo musí počkat. Kieli, dojdi dozadu, určitě se tam chudáci třesou někde v koutě strachy. Zkus je trochu uklidnit. A také si rovnou řekni o ten hrnec a olej a všechno připrav. My s Yorrenem se zatím postaráme o tělo.“

„A já?“ Pohlédl na něj cizinec.

„Příteli, myslím, že ty budeš mít dost práce se zodpovídáním všetečných dotazů.“ Zasmál se ponuře Nahir. Nemýlil se.

V.

Druhého dne z rána vyrazili. Nahir, Yorren a Kiel směrem k městu. Cizinec na opačnou stranu, k Halskému údolí. Včerejšího večera se domluvili, že se znovu sejdou zde.

Příběhy beze jména: Věštba

I.

Zamyšleně pozoroval svého prvorozeného syna, jak na nejistých nožkách pobíhá v trávě okolo chůvy. Přemýšlel, zda by si přál nyní více dceru či druhého chlapce. Provdat dceru by bylo jistě snazší než oženit druhorozeného syna. Avšak pokud by to byl syn, mohl by se s ním starší cvičit v boji, učit lovit, mohl by v něm nalézt věrného, spolehlivého společníka. Ale také by vše mohlo dopadnout zcela jinak. S bolestí v srdci si po mnoha letech vzpomněl na svého mladšího bratra. Jako děti i jako dospívající chlapci bývali nerozluční. Nostalgicky se usmál při vzpomínce na to, jaké kousky tropili. Jak spolu lezli, i přes nabádání matky, otce a chův, na útesy a z nich skákali do rozbouřeného moře, nedbajíce možných následků, jaké žerty chystali na vážené a podle nich až příliš vážné muže a ženy, královské úředníky i hosty ze šlechtických rodů. A jak poté byli vždy potrestáni. Kdy mě začal nenávidět? S hořkostí si vzpomněl na den před necelými pěti lety, krátce poté, co se poprvé oženil. Tehdy se jej jeden ze sloužících pokusil zabít na lovu. Jeho smrt měla vypadat jako nešťastná náhoda. A na to, jak onen muž potom na mučidlech vyzradil jména spiklenců. Bylo mezi nimi i jméno jeho bratra. I dnes, po tak dlouhé době, jej zabolela vzpomínka na bratrova slova. Slova, která mu řekl poté, co za ním šel pro vysvětlení. Ještě když vcházel do dveří jeho komnat, pevně věřil v bratrovu nevinu. Avšak jen do doby, než spatřil sžíravou nenávist v jeho očích. Tenkrát poprvé odhodil svou masku. Nevěděl, jak dlouho ji nosil. Zaťal ruce v pěst a odvrátil od svého prvorozeného zrak.

Snad nikdy nebude muset učinit to, co jsem musel učinit já. Poslat bratra na smrt. Pomyslel si trpce. Nemohl jsem mu ani dopřát čestnou a rychlou smrt mečem. Dávný a neměnný zvyk velel nechat zrádce zazdít zaživa. Do některého z mnoha nijak neoznačených a jeden druhému k nerozeznání podobných výklenků v rozhlehlých sklepeních hradu. A v ten samý den, kdy byl rozsudek vykonán, nechat z rodinných kronik vymazat, vytrhat a začernit, veškeré záznamy a zmínky o jeho existenci. Jsou jich tam desítky takto pohřbených a zapomenutých. Temná a krvavá je historie našeho rodu. Bohové, prosím, ať je to dcera, něžná a překrásná jako její matka.

II.

„Porod je komplikovaný, můj pane.“ Řekla nejistým hlasem jedna z porodních bab, kterou si nechal zavolat.

„A královna a dítě?“ Zeptal se netrpělivě. „Mluv konečně!“

„Královna je silná mladá žena.“ Odpověděla opatrně.

„Co tím máš na mysli?“ Zeptal se naléhavě.

„Odpusť, můj pane.“ Sklonila žena hlavu. „Žádná z nás si není jistá, zda ona i dítě porod přežijí.“ Přikývl namísto odpovědi a pohybem ruky ji poslal zase zpět. Vstal a chvíli nervózně přecházel po místnosti, než se nakonec zastavil u okna. Přicházelo svítání. Nejraději by se rozběhl za svou ženou, nemohl však. V tuto chvíli nesměl do jejích komnat vejít, ne, dokud nepřijde dítě na svět. On ani žádný jiný muž, tak zněla tradice. Při pohledu na vycházející slunce si vzpomněl na dvorního astrologa, který jej včera žádal o slyšení. Nechal si ho zavolat, doufal, že jej alespoň na okamžik rozptýlí.

„Co máš na srdci, můj starý učiteli?“ Zeptal se se zpola předstíraným, zpola skutečným zájmem starého, věkem již notně sešlého muže, který se opíraje o hůl vbelhal do dveří.

„Můj pane,“ Řekl roztřeseným nakřáplým lasem. „jak jsem ti již před několika týdny říkal, dnes se den stane nocí a noc dnem. Přál sis tento mystický okamžik sledovat.“

„Máš pravdu.“ Usmál se bezděčně. Byl to úsměv plný rozporuplných pocitů. „Za jak dlouho se tak stane?“

„Až bude slunce nejvýše na obloze. V pravé poledne.“

„Dobrá. Přijď tedy hodinu před polednem. Se vším potřebným.“ Řekl téměř nepřítomně a poslal muže pryč. Myšlenkami už byl opět u své ženy a nenarozeného dítěte. Snad už je budeme moci sledovat bok po boku. Pomyslel si. Tolik si je přála vidět.

III.

Stáli na rozlehlém balkoně, sami dva, když nebe pomalu začínalo temnět. Oba muži v ruce svírali ohněm začerněné sklíčko a pozorovali, jak se slunce a měsíc, symbol dne a noci, k sobě pomalu přibližují, jak se něžně a váhavě jako mladí milenci dotýkají a spojují v jedno. V okamžiku, kdy na obloze ze slunce zůstala pouze zářivá korona objímající temný měsíc, proťal ticho oné magické chvíle ženský výkřik.

Strnul. Sklíčko mu vypadlo z ruky na mramorovou dlažbu balkonu a roztříštilo se o ni na malé drobné střípky, které se mihotavě třpytily v tom přízračném šeru dne. Když jej přešel prvotní úlek, rozběhl se ke královniným komnatám.

IV.

Jak den potemněl, musely znovu rozžehnout svíce. Mladá komorná, královnina věrná družka už od doby jejího dětství, něžně, a přesto pevně, svírala rodiččinu dlaň. Druhou rukou jemně hladila vyčerpanou ženu po vlasech. Porod se blížil ke konci.

V okamžiku, kdy chlapec přišel na svět, pohlédla dívka mimoděk z okna. A spatřila, jak se slunce a měsíc spojily v jediný zářivý prstenec na temném nebi. Život a smrt jsou nyní jedno. Pomyslela si, aniž by byla tušila, odkud k ní ta myšlenka přišla. V té samé vteřině se místností rozlehl první přerývavý pláč malého prince. A poslední srdcervoucí výkřik jeho matky.

VI.

„Váš přítel tedy umí vyprávět.“ Ozval se jeden z mužů u vedlejšího stolu, když pozvedl džbán k přípitku, a přerušil tak Nahirovo vyprávění, kterému naslouchala celá krčma. Na rozdíl od první noci, kterou zde strávili, byla nyní plná. Po okolí už se roznesla zpráva o tom, že zde přebývá innomia se svými druhy. I o Snegiho smrti. Snadno se domysleli, že to byl hostinský. Neměli mu to za zlé. Zbývaly ještě dvě noci, než se měl neznámý vrátit.

„Mlč! Bohové, nech ho to v klidu dokončit!“ Okřikl muže jiný z posluchačů.

V.

„Přiveďte kněžku.“ Poručil. V náruči držel svého druhorozeného, dosud nepojmenovaného, syna. Poslední dar od jeho milované ženy.

Za několik minut nato vkročila do trůnního sálu vysoká, prostovlasá éterická žena oděná ve strohé šedobílé tunice. Ani mladá, ani stará. Ani krásná, ani nehezká, a přesto podmanivá a uhrančivá. Letmo, sotva znatelně, se králi uklonila a poté zůstala nehybně stát.

„Nechal jsem pro tebe poslat, abys vyslovila věštbu mému novorozenému synovi, má paní.“ Promluvil po chvíli ticha. Přikývla.

„Ať všichni odejdou, můj králi. Zůstat smíš jen ty. Tak praví tradice.“ Řekla jasným, zvonivým, téměř dívčím hlasem, tak nepatřičným k jejímu vzezření. Aniž stačil vydat jakýkoliv rozkaz, začali se všichni přítomní rozcházet. Tiše a beze slova. 

Jakmile osaměli, pohlédl tázavě na ženu, která nyní samojediná stála před ním. Opět přikývla, odvázala od pasu malou lahvičku, otevřela ji a ve směsi, kterou v ní ukrývala, smočila konečky prstů. Poté se sklonila, aby několika rychlými tahy okolo sebe načrtla dva spojené kruhy, runu splynutí. Poklekla pak tam, kde se protínaly, a zavřela oči. V okamžiku, kdy je znovu otevřela, byla v nich mlha a oheň, krvavý východ slunce. Promluvila a její hlas zněl hluše a zdálo se, že přichází z nesmírné dálky:

„Syn lidí. V něm se prolíná život a smrt. Světlo a tma. Minulost a budoucnost. Co bylo ztraceno, znovu se v něm obrodí. Co bylo rozděleno, znovu se v něm spojí v jedno. Co bylo zapomenuto, s ním znovu povstane. Zaplatí za to však krutou daň. Vidím ho kráčet tmou, cítím bolest a strach. Vidím ho kráčet ruinami tohoto hradu, cítím beznaděj a žal. Je posledním z tvého rodu. Je posledním z rodů všech králů našeho světa. Při zrození dostal život a smrt matky, a stejně tak i on musí svůj život a svou smrt darovat. Vidím ho zas a znovu umírat, rukou jiných i svou vlastní. Dál už je jen mlha.“ Umlkla a zavřela oči. Horečnatě se třásla, byla bledá a rty jí zmodraly zimou, kterou cítila jen ona. Seděl nehybně a spícího synka svíral křečovitě v náručí. Náhle kněžka oči znovu otevřela a nyní v nich byla tma a hvězdy, chladná noční obloha. Zpěvavě promluvila:

Syn lidí, nad nímž běh času nemá žádnou moc,

syn lidí, po staletí vězeň světu již navždy skrytých sálů,

syn lidí, s osudem temným jako sama noc,

syn lidí, v žilách nestárnoucí krev dávno mrtvých králů.

Syn lidí, za slunce zatmění ze smrti zrozený,

syn lidí, vyhnanec bez domova až do konce svých dnů,

syn lidí, svým vlastním srdcem krutě zrazený,

syn lidí, poutník bloudící ve světě nočních můr a snů.

Domluvila a znovu zavřela oči. Kolena se jí podlomila a klesla bezvládně k zemi. Když po chvíli opět nabyla vědomí, chvěla se vyčerpáním a přerývavě oddechovala. Nepamatovala se na nic z toho, co v transu říkala, bude trvat několik dní, než se rozpomene. Zvedla zrak směrem ke králi. Hleděl na ni, a přesto ji neviděl. A chlapec stále spal.

VII.

„Pěkná. Tuhle jsem ještě neslyšel.“ Řekl ten, co prve okřikl muže, který Nahira přerušil. „Znám jenom tu druhou.“

„Ani já jí neznal.“ Potřásl hlavou další a obrátil se na lovce: „Kdes tuhle slyšel? Neříkej, že sis jí vymyslel.“

„Nevymyslel.“ Ohradil se Nahir a zhluboka se napil, hrdlo mu při vyprávění úplně vyschlo. „Slyšel jsem jí ještě jako malý kluk, tam, kde jsem vyrůstal. Tak jako spoustu jiných.“

„Kolik jich znáš?“ Zeptal se zvědavě hostinský, který mu přinášel nový džbánek.

„Hodně.“ Odpověděl Yorren za přítele. „Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo bych jich znal tolik. I potulní vypravěči znají podle mě jenom zlomek toho, co on.“

„Musíš nám vyprávět další!“ Ozvalo se několik mužů.

„Dnes už ne.“ Zavrtěl Nahir odmítavě hlavou. „Už mě bolí mluvit. A navíc se připozdívá, měli byste vyrazit, ať dojdete domů ještě za světla a na večeři.“ Výrazy mužů připomínaly výraz dítěte, které matka neúprosně zahání do postele.

„Jídlo! To je nápad!“ Zaradoval se Yorren. Kiel na něj pobaveně pohlédl. „Hospodo! Co nám dnes tvoje žena vaří dobrého?“

„Budu se jí muset zeptat. Ale určitě si dala záležet. Pro naše hrdiny jen to nejlepší!“ Lovci se zasmáli. Během předchozích dvou dní pomohli místním od několika menších lapků. Nebyla to těžká práce a vesničané jim nemohli moc zaplatit, vzali jí spíše pro to, aby se trochu procvičili a nenudili. Jak se navíc novina o jejich přítomnosti roznesla po okolí, většina lupičů raději zmizela. Tento kraj se stal bezpečným. Snad tomu tak zůstane i po jejich odjezdu, alespoň na chvíli.

„Půjdu se před jídlem trochu projít. A doprovodím naše nové přátele.“ Řekl Kiel a vstal. „Dojdi se zeptat ženy, za jak dlouho večeře bude.“ Požádal krčmáře. „Zkusím se do té doby vrátit.“

„Tak chlapi, slyšeli jste je. Dopíjet!“  Houkl hostinský na muže.

„Kteří z vás nejsou z téhle vesnice?“ Zeptal se jich Kiel, když hostinský zmizel v kuchyni. Přihlásilo se jich šest. Byli ze dvou okolních vsí, nebyly daleko, ale každá jiným směrem. Nahir se nabídl, že půjde s jednou částí mužů, zatímco Kiel s druhou.

„Bude chvíli po setmění.“ Oznámil jim krčmář, který se mezitím vrátil.

„Díky.“ Přikývl Nahir a obrátil se k Yorrenovi. „Ne že nám všechno sníš, jestli se vrátíme později!“

„No to nevím… jestli bude tak dobrá, jako včerejší, tak nic neslibuji.“

„Měli bysme ti sehnat radši valacha, protože takhle tě za chvíli tvůj kůň už neunese!“ Popíchl ho Kiel a celá hospoda zaburácela smíchem. Yorren po něm místo odpovědi hodil prázdný džbánek, kterému se chlapec obratně uhnul. Za chvíli se ozval tříštivý zvuk, když se džbánek rozbil o podlahu. Hostinský jen něco nesrozumitelně zabručel a šel pro koště. Nijak ho ta drobná roztržka nepřekvapila, už první večer pochopil, že toto byl způsob, jakým si ti dva dávali najevo své přátelství. Muži se jeden po druhém začali rozcházet, Kiel s Nahirem odešli spolu s přespolními jako první, ti, kteří žili ve stejné vsi, jako hospoda stála, odešli až chvíli po nich.

„Je to pravda, že ten váš přítel, co má přijet, ten, o kterém všichni mluví jako o jednom z bezejmenných, pobil sám Beningonské?“ Zeptal se Kiela jeden z dvojice mužů, které doprovázel.

„Ano.“ Přitakal.

„Takže šel na Včelaře vážně sám?“ Zeptal se druhý.

„Ano.“ Znovu odpověděl Kiel. Ty stejné otázky s Nahirem a Yorrenem zodpovídali od svého návratu z města každý den několikrát. Ten, který se jej nyní zeptal na Včelaře, položil dnes tutéž otázku i Nahirovi a Yorrenovi. Nikdo z vesničanů si neuměl představit, že by to mohla být pravda. A tak se jich ptali stále dokola. Pousmál se při představě, co asi budou říkat, až se zde cizinec objeví. Málomluvný mladík s mírným vzezřením i jednáním. Sám, nezraněný, s hlavami Včelařů.

„Vyprávěj nám o tom, jak je dostal!“ Ozval se první z mužů. „Byl jsi u toho, ne?“

„Byl,“ Potvrdil Kiel. „Ale nemám, co bych vám vyprávěl. Nevím, jak bych popsal to, co jsem tenkrát v noci viděl. Celý souboj trval jenom několik minut. A najednou byli všichni mrtví, všech třiadvacet chlapů. A on tam jenom tak stál. Tiše, beze slova, bez pohnutí.“

„To přece nemůže být všechno. Musel jsi něco vidět. Jak bojuje…“ Naléhal na něj muž.

„Jeho pohyby byly příliš rychlé, neviděl jsem nic. A už toho nechte.“ Přinutil se zasmát, ale jemu samotnému zněl ten smích cize, neupřímně. „Nestačil vám snad příběh, co dnes Nahir vyprávěl?“

„No dobře, vždyť už mlčím. Ale tak mě napadlo, měli bysme tvého přítele poprosit, aby zítra vyprávěl alespoň jeden z příběhů přímo o bezejmenných. Třeba O Arrenovi a Leně. Tenkrát se přeci také objevili po dlouhé době.“

„Ne,“ Zavrtěl Kiel okamžitě hlavou. „slíbili jsme našemu příteli, že mu je budeme vyprávět. Už tak mě překvapilo, že Nahir vyprávěl o něčem, co se týká Prvního. Možná ale tenhle příběh vybral právě proto, že ho nikdo nezná. Ale s ostatními… počkejte, až se vrátí.“

„Jestli se vrátí.“ Zamumlal potichu druhý z mužů. Patřil k těm, kteří byli přesvědčeni o tom, že neznámý z Halského údolí nikdy živý nevyjde.

VIII.

Čekali na něj. Deset mužů. Říkali si Včelaři. Byli to staří muži, zkušení bojovníci, vojáci, odvedenci z Halského údolí. Původně jich bylo čtrnáct. Čtrnáct přeživších z necelé padesátky mužů. Vraceli se domů a jediné, co chtěli, bylo zapomenout. Na hrůzy, které viděli, i na hrůzy, které sami museli spáchat. Aby přežili, aby to byli oni, kdo se vrátí k těm, které milují. Osud jim však nepřál. Z hnilobného zápachu, který k nim vítr zanesl v okamžiku, kdy přijížděli po prašné cestě vedoucí do údolí, se jim žaludek sevřel odporem. To, co pak spatřili, bylo horší, než co kdy viděli ve válce. Jejich rodná ves byla vypálená do základů, těla jejich rodin i rodin jejich padlých přátel byla všude, nikdo nezůstal ušetřen. Rozsekaná na kusy, přibitá na kmenech stromů, umučená, zpola ohlodaná zvěří. A nade vším se jako jemný krajkový závoj vznášel oblak drobných černých much. Jejich tiché, jednotvárné, ani na okamžik neustávající bzučení dokreslovalo a podtrhovalo bizarní bezútěšnost výjevu, který měli před sebou. Nevěděli a nikdy se dozvědět neměli, kdo ten hrozný čin spáchal. Když své blízké pohřbívali, to, co z nich ještě zůstalo, jeden druhému přísahali, že nikdy nedovolí, aby svět zapomněl na včelaře z Halského údolí.

Padli jeho rukou. Všech deset. V nerovném souboji proti muži, kterému se smrt vyhýbala, ač po staletí kráčela v jeho šlépějích, aby si brala ty, jež umírali ostřím jeho meče. Na prašné cestě se toho dne skončila dlouhá a krvavá cesta pomsty, která se na ní před téměř čtyřiceti lety zrodila.

Příběhy beze jména: Vojákova msta

I.

Nocí se nesly zvuky, při nichž tuhla krev v žilách. Dávno tomu, kdy byly otevřeny krčmy, kdy bezstarostní milenci procházeli spoře osvětlenými ulicemi, kdy město žilo nočním životem. Dlouho před setměním se lidé ukryli do svých domovů. Když se pak ulicemi rozlehl zoufalý nářek, žádný se neodvážil přispěchat na pomoc. Brány města i jeho zdi byly pevné, muži na nich dobře ozbrojení a vycvičení, a přesto přibývalo mrtvých z jejich řad. Zohavené, rozsápané na kusy, tak lidé nacházeli ty, jež měli strážit jejich spánek. Nakonec už nebylo nikoho, kdy by byl za nocí ochoten držet hlídku. Až se svítáním se lidé odvážili opustit své příbytky a vyjít do ulic, aby život mohl pokračovat. Zdálo se, že již přivykli. Že jsou smířeni s tím, jak se svět změnil.

„Ne!“ Přehlušil zvolna se probouzející město zoufalý ženský výkřik doprovázený srdcervoucím pláčem. Z jednoho z domů vyběhla rozcuchaná bosá postava držící v náručí drobný zkrvavený uzlíček hadrů. „Má dcerka! Má maličká…“ Naříkala matka, kolem níž se během okamžiku seběhl dav lidí. Snažili se jí mrtvé dítě vzít. Pravou rukou se po nich jako šílená oháněla, levou si křečovitě tiskla potrhané tělíčko k hrudi. Několik mužů lehce poranila, než se jim nakonec podařilo ji přemoci a mrtvolku jí vytrhnout. Chvíli se ještě zmítala a pokoušela se vysvobodit z jejich sevření, než se jí zmocnila naprostá letargie. Nechala se pak jako loutka odvést zpět dovnitř domu, kde ji posadili ke stolu. Seděla apaticky, bez pohybu, se skelným pohledem a jen si potichu broukala všem dobře známou ukolébavku. Tu, jíž včerejšího večera zpívala své dceři před spaním.

II.

„Jsou tam zalezlí jako krysy, nemůžeme k nim, můj pane.“

Oslovený, čerstvě jmenovaný desátník, se zamračil. Nemohl před velitele předstoupit, aby mu sdělil, že se před nimi pronásledovaní zabarikádovali a oni že k nim nedokázali proniknout. Rozhlédl se. Na ulici před jedním z menších chrámů postávali desítky lidí. Ne, neztratil by tvář jen před velitelem, ale i před lidmi.

„Přineste pochodně, olej a slámu. Podpalte chrám.“  Přikázal. „Ať lidé naplní vědra, musíme oheň uhlídat, aby i ostatní domy nelehly popelem.“ Mladý strážný okamžitě odešel, aby rozkaz vykonal.

Museli o několik kroků ustoupit, žár plamenů byl příliš silný. Z hořící budovy se zprvu ozýval zmatený, posléze vyděšený, a nakonec bolestný křik. Slyšeli rány, jak ti, jež byli v tom ohnivém pekle vlastním přičiněním uvězněni, ve snaze zachránit si životy, překotně odstraňovali předměty, jimiž předtím zatarasili vchod. Ještě několik chvil trvalo, než začali v panice vybíhat ven. Oděv některých už byl v plamenech. Zoufale se vrhali na zem a zmítali se v prachu ulice, aby je uhasili. Marně. Několik přihlížejících přiskočilo a polévalo je vodou z věder, které před tím na rozkaz vojáků přinesli. Většina lidí však jen zpola otřeseně, zpola fascinovaně sledovala ono hrůzné představení. Ve vzduchu se mísila vůně hořícího dřeva s pachem škvařícího se masa a ulicí se nesl příšerný nelidský jekot. Ženy se odvracely a zakrývaly dětem oči, některé z nich začaly odporem zvracet. Neodešel však nikdo. Všichni chtěli být přítomni tomu, jak budou falešní kněží odvedeni, aby pykali za zlo, jež na ně všechny přivolali.

III.

„Pozavírali jsme jich desítky a stále pokračujeme, můj pane.“ Hlásil mladičký desátník svému ne o mnoho staršímu veliteli.

„Výborně. Ani jeden nesmí uniknout. Ani jediný. To oni nesou vinu. Kněží, mágové, vědmy.“ Ucedil nenávistně. „Nepomáhal jim někdo? Neukrývali je lidé?“

„Ne, můj pane. Právě naopak, většina lidí více než ochotně pomáhala.“

„Zdá se, že konečně skoro všichni prohlédli. Až příliš dlouho nám vládli, provozovali svá nečistá umění…“

„Můj pane,“ Přerušil jej mladík nesměle. „co s nimi uděláme? Popravíme?“

„Ne.“ Řekl velitel rozhodně. „Dáme je démonům, které vypustili. Jednoho po druhém. Zajistíme tak klid na dlouhou dobu. Nikdy neberou víc než jednoho člověka. Nechte na zeď za severní branou přidělat okovy. Do nich pak před setměním vždy jednoho z nich vsadíme.“

„Jak rozkazuješ, můj pane!“ Otočil se voják k odchodu, aby rozkaz nechal vykonat.

„Zadrž ještě!“ Zastavil jej velitel. „Jako první z nich půjde sellen. Doufám, že se vám ho podařilo lapit.“ Pohlédl na vojáka tázavě, ten pouze přikývl. Když pak odešel, mladý velitel pohlédl na svou zmrzačenou ruku a usmál se. Zlým úsměvem plným nenávisti. Nikdo z jeho lidí netušil, že toto tažení, zatím jen proti kněžím, vyvolal z touhy po pomstě. Přísahal jsem, že to budu já, kdo jednoho dne rozhodne o vašem osudu. Byli jsme nevinní, můj bratr a já. Skutečné zloděje jste nakonec chytili, pro mého bratra však příliš pozdě. Když jsme tenkrát bezmocní viseli v okovech vaší mučírny, přísahal jsem, že pokud vyváznu životem, budete pykat.

Poté, co sellena připoutali ke zdi, poslal velitel své muže pryč. Do setmění ještě nějaký čas zbýval.

„Poznáváš mě, můj pane?“ Zeptal se zlým úsměškem.

„Ne.“ Zazněla stěží slyšitelná odpověď.

„Možná je to už příliš dávno anebo ti prošlo rukama tolik nešťastníků, že si nás nemůžeš všechny pamatovat. Dobrá, převyprávím ti tedy svůj příběh. Odvedli jste nás k výslechu. Pro nějakých pár tretek, které zmizely z některého z chrámů. Jeden z vašich strážných tvrdil, že to právě nás zahlédl na útěku. Nebylo tomu tak, ale našemu slovu jste nevěřili. Dál jste pátrali po svých artefaktech, nás však podrobili výslechu. Ano, tak jste to nazývali! Výslech. Bratr nepřežil. Já ano. Doživotně poznamenaný, navždy zmrzačený. A přesto mne přijali k městské stráží, nyní, v dobách, kdy již takřka nikdo nechtěl vstoupit do jejích řad. Celých dvacet let mne při životě držela jen a pouze jediná myšlenka. Myšlenka na pomstu. A nyní, když si mne muži vybrali za velitele, ji konečně mohu uskutečnit!“

„Jen proto musí všichni z nás zemřít? Pro tvou nenávist a mstu?“ Zeptal se zděšeně sellen.

„Ano. Nejen ty jsi vinen.“

„A chlapci? Ti, kteří ještě ani nesložili slib? Ušetříš alespoň je?“

„I oni už patří tělem i duší vašemu řádu. Není rozdílu.“

„Jsou to ještě děti…“ Namítl muž chabě.

„I já byl tenkrát dítětem!“ Přerušil ho velitel tvrdě. „Kolik dětí zemřelo ve vašich mučírnách za celé ty věky, kdy jste vládli těmto zemím? Tak pověz! Kolik?“

„Nevím.“  Hlesl sellen.

„Stovky, možná tisíce.“ Odpověděl místo něj. Muž jen sklonil hlavu a neřekl nic. Věděl, že velitel mluví pravdu. 

Začala se snášet noc. Přikovaný muž se stále rostoucí hrůzou naslouchal zvukům, jež k němu doléhaly tmou. Potichu se modlil ke svým bohům, aby byl konec rychlý a bezbolestný. Ti však zůstali k jeho prosbám hluší. Nocí se nesl děsivý nářek, při němž každému, kdo naslouchal, tuhla krev v žilách. Nářek, který co chvíli slábl a zase nabýval na síle, jak oběť umdlévala bolestí, aby posléze byla novou, ještě strašnější, opět přivedena k vědomí. Trvalo téměř do svítání, než zcela utichl. Když pak lid vyšel do ulic, shledali, že nikdo z nich nebyl tuto noc zabit. „Velitelův plán byl úspěšný.“ Neslo se od úst k ústům. Za branou pak vojáci nalezli vedle okovů cosi třesoucího se, zkrvaveného, zdrásaného, se zpola vyhřezlými vnitřnostmi. Věc, která kdysi bývala člověkem. Ještě dýchající, ještě živou. 

Všichni se odstěhovali z vnějších kruhů domů severní časti města. Nechtěli naslouchat tomu, za jak strašlivou cenu byl jejich klid vykoupen. Nechtěli ani vidět, jak do jejich města z celé země byli sváženi noví a noví zajatci. Pokračovali dál ve svých životech a předstírali, že nevědí nic o tom, co se noc, co noc, odehrává za severní branou. To vojáci každého dne před setměním vyváděli muže z města ven a připoutávali je do kovů. A za svítání druhého dne pak dobíjeli to, co na tom samém místě nalezli. Lidé byli bez viny. Ve svých očích. A tak za jejich nahlas nikdy nevysloveného souhlasu byla ona opuštěná část města přeměněna na vězení. Mnoho domů bylo zbouráno a v rozsáhlých jen pro tento účel zhotovených klecích zde byly uvězněny stovky mužů i chlapců. Spoutaní, vyhladovělí, zbití, tísnící se jeden na druhého. Čekající na to, až jednoho dne dojde řada na ně. Přes den se třásli strachy, aby to nebyli oni, koho si mocí nad životem a smrtí opojení vojáci vyberou pro své kruté hry. Za nocí s hrůzou naslouchali bolestnému nářku svých umírajících bratrů. S vědomím, že stejně odejdou z toho světa i oni.

IV.

Zmatek, pláč a křik, nadávky a rány. Dívky se vyděšeně choulily za zamčenými dveřmi, ukryté v tajné místnosti před řáděním vojáků. Měly hlad a žízeň, třásly se zimou v tenkých nočních košilkách a potichu polykaly slzy. Před bezmála dvěma hodinami ještě nic zlého netuše spaly ve svých postelích v prostorné společné ložnici.

„Kde jsou, stará?!“ Křičel voják zlostně na jednu z opatrovnic. Chytil ji za již zcela bílé vlasy a nešetrně s ní smýkl na zem. Když stále neodpovídala, začal do ležící ženy kopat. Vyděšeně si kryla hlavu a tiše sténala, nic však neřekla. Stejně jako všechny ostatní odhodlána raději zemřít, byť na mučidlech než vydat své svěřenkyně do rukou vojáků. Po kněžích a mázích přišly na řadu i ony. Žádná z nás nebyla schopna nic z toho, co se nyní děje, s jistotou předpovědět, náš osud byl zahalen v mlze. Běželo jí hlavou, když pod ranami, které se na ni bez přestání snášely, pomalu ztrácela vědomí. Kde se zastaví? … vše bylo v mlze … Kdy pochopí, že nelze vzdorovat tomu, co přichází z Pustiny? 

„Našli jsme je, můj pane!“ Zaslechla těsně před tím … vše bylo v mlze … Koho ještě budou ochotni obětovat? … vše bylo v mlze… než se jí svět rozplynul ve tmě.

IX.

„Vědmy.“ Řekl zamyšleně Kiel, když Nahir se svým vyprávěním skončil. „Jestli měly takovou moc, jakou jim legendy přisuzují, je hodně těžké si představit, že nevěděly, co je čeká.“

„I kdyby to vážně nemohly předpovědět,“ Ozval se jeden z vesničanů. „vždyť to bylo jasné. Nejdřív kněží, pak mágové… kdo jiný by asi tak byl další na řadě?“

„Kdo byl po nich?“ Zeptal se další. „Víte to někdo?“ Nikdo neodpověděl.

„Nahire? Ani v těch míň známých pověstech o tom nic není?“

„Co?“ Řekl Nahir nepřítomně, když zaslechl své jméno.

„Ptám se, jestli v příbězích, co znáš, není něco o tom, kdo byl po vědmách.“ Zopakoval muž.

„Ne. O tom legendy mlčí.“

„Myslíte, že ještě jsou?“ Ozval se Yorren. „Vědmy. Jejich schopnosti nebyly přece získané studiem, jako znalosti kněží a mágů. Byl to dar. Copak se s ním teď už nikdo nerodí?“

„I kdyby ano,“ Řekl pomalu Nahir. „bez vedení je to spíš prokletí než dar. Když vědma svou moc neovládá, jsou věštby a zjevení náhodná, nekontrolovaná a hlavně neurčitá. Obrazy, které vidí, jsou jen útržky budoucnosti, přítomnosti a minulosti, beze smyslu, spletené jedny do druhých. Každou z nich nakonec dožene šílenství. Kdo ví, kolik žen a dívek zemřelo rukama rodiny anebo svou vlastní. Kolik z nich bylo ubitých vyděšeným lidem.“ Ne však jen pro jejich schopnosti. Pomyslel si. Jen pro ně ne. Bohové své vyvolené prokleli. Nahlas však neřekl nic z toho.

„Odkud toho tolik znáš?“ Zeptal se ho hostinský zvědavě, když před něj stavěl plný džbánek a sbíral prázdný. 

„Nebyl jsem vždy lovcem.“ Usmál se Nahir posmutněle.

„Jo,“ Potvrdil jeden z vesničanů. „už jsi říkal, že legendy jsi slyšel ještě jako kluk tam, kde jsi vyrůstal. Počítám, že tohle zrovna tak. Ale neřekl jsi, kde to bylo.“ Yorren po muži šlehl nepříjemným, nazlobeným pohledem.

„Znám Nahira už skoro dvacet let a ani já to nevím. Nechte ho na pokoji, každý má právo na nějaké to malé tajemství.“ Řekl.

„Jenže jak pak máme vědět, že mluví pravdu. A že si nevymýšlí další příběhy?“ Namítl jiný.

„Věřte si, čemu chcete,“ Zavrčel Nahir, vstal od stolu a několika rychlými kroky přešel ke dveřím. Piva se ani nedotkl. „mě je to jedno.“ Dodal a s bouchnutím je za sebou zavřel.

„No to se vám povedlo,“ Zamračil se krčmář. „to jste ho museli naštvat? Dnes by klidně byl čas ještě na jeden příběh. Ale ne, vy se musíte vyptávat na nesmysly!“

„Ty‘s s tím začal.“ Řekl uraženě muž, který se předtím pokusil oponovat Yorrenovi. Během toho, co se mezi sebou vesničané dohadovali, zmizeli oba lovci tiše za jejich přítelem. Našli ho ve stájích. Yorren věděl, že bude právě tam. Vždy, když byl rozčilený, dlouho a pečlivě hřebelcoval svého koně, aby se uklidnil. Pokud to nestačilo, přišel na řadu Yorrenův.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ho Kiel starostlivě.

„Ne, ale budu.“

„Koukám, že každý z nás má v životě za sebou něco ne zrovna pěkného.“ Poznamenal Kiel. „To je to tak u každého lovce?“

„Ne, u každého ne.“ Odpověděl Nahir bez váhání. „Ale myslím, že je to tak půl na půl. Někteří se stali lovci z touhy po dobrodružství.“

„Pamatuješ na Ekila?“ Řekl Yorren, „Na toho mladíka, co s ním innomia bojoval Na rozcestí? Ten je jedním z takových. Levoboček, mohl si žít v klidu za peníze jeho otce, ale on nedokáže vydržet na jednom místě. A to pak zbývá jen málo možností… v našich časech vlastně jenom dvě. Buď se přidat k některé z dell anebo k lovcům. A pak jsou tu takoví, jako ty nebo já. Anebo i Nahir. Nevím, co zažil, o jeho životě před tím, než ho naverbovali ke Galinským strážím nikdo nic neví, ani já ne. Jestli o tom někdy bude chtít mluvit, řekne nám to. Ale já se ho ptát nebudu. A tobě to také nedoporučuji.“ Kiel přikývl, beze slova vzal druhý kartáč a začal hřebelcovat svého koně. Yorren se k nim připojil. Mlčky pracovali ještě v čase těsně před setměním. Nechtěli se vracet do krčmy, dokud se úplně nevylidní.

To proto se ani jeden z nás innomiho na nic nevyptává. Pomyslel si Kiel. Protože se od něj zase tolik nelišíme. Každý z nás má něco, na co nejsme v životě hrdí. Něco, co je pro nás příliš bolestné. Něco, na co nechceme vzpomínat, ani o tom mluvit. Tak jako on. Ne, on má víc štěstí než kterýkoliv z nás tří. Protože si nic nepamatuje. Ach bohové, co já bych za to dal!

„Nad čím tak usilovně přemýšlíš?“ Vytrhl ho Yorren z myšlenek.

„Huh?“

„Nad čím přemýšlíš, že se u toho tváříš, jako bys kousl do kyseláče?“

„Nad námi. A nad innomim.“ Odpověděl popravdě. „Nad tím, co nás čtyři spojuje. Až doteď jsem to nechápal. Cítil jsem pouto, které mezi námi je. Od toho prvního večera. Ale doteď jsem si ho nedokázal nijak vysvětlit.“

„Tak povídej, příteli, tohle mě zajímá. Na co jsi přišel?“

„Dobře,“ Odkašlal si Kiel, ruka s kartáčem mu klesla. „myslel jsem to tak, že všichni máme něco společného.“ Sám v tu chvíli ještě netušil, jak silně jsou jejich osudy ve skutečnosti provázány. „Smrt mých rodičů, to, když jsem viděl svého otce umírat… a pak život s dellou. Yorren a hrozná smrt jeho rodiny rukou těch, co byli v delle přede mnou.“ Při těch slovech si Nahir s Yorrenem vyměnili krátký pohled, Yorren jen lehce zavrtěl hlavou. Kiel, který si ničeho nepovšiml, pokračoval: „Nahir a jeho minulost, nevím, co v ní je, ale soudě podle jeho dnešní reakce bude hodně bolestná. A pak innomia. Jeho minulost neznáme nikdo, ale podle toho, jak známe jeho, bude nejtemnější ze všech. V našich stopách jde smrt. Je za námi i před námi. To je to, co nás spojuje. Bolest a smrt.“ Zdůraznil ponuře. Nahir s Yorrenem na něj mlčky hleděli, ramena svěšená, rty pevně semknuté. Nevěděli, jak odpovědět, co říci. Měl pravdu.

„Tady jste!“ Slyšeli zvenku hlas hostinského. Chvíli poté je téměř oslepila záře kahanu, když vešel do zšeřelé stáje. „Pojďte dovnitř, žena už má pro vás uchystanou večeři. A já konečně našel butylku s tou kořalkou, co jsem vám o ní říkal. Musíte jí ochutnat! Pak mi dáte za pravdu, že můj dědek pálil tu nejlepší!“ Jeho bodré, přímočaré chování je rychle vytrhlo z chmurných myšlenek. S úsměvem ho následovali zpět do krčmy. Tam na ně už čekal prostřený stůl. Pečená kachna s knedlíky a se zelím, načepované pivo, pěna ještě ani neopadla, velká butylka s pálenkou a u ní čtyři malé hliněné hrnky. Nenechali se dlouho pobízet, do jídla se pustili hned, jak dosedli. Vonělo nádherně. Po jídle, ke kterému každý vypil tři džbánky piva, se spolu s hostinským pustili do kořalky. Nelhal, museli mu dát za pravdu. Nikdy tak dobrou neměli. Krčmář jim odmítal prozradit její přísady, jen se tajemně usmíval a vrtěl hlavou, když se ho pořád dokola vyptávali. Pravdou bylo, že ani on je neznal, jeho děd si její tajemství vzal s sebou do hrobu. Bylo už dlouho po půlnoci, když zaslechli zvenku zvuk koňských kopyt. Všichni tři sáhli po mečích, které předtím nechali odpočívat opřené o zeď.

„Je po všem, Halské údolí je opět svobodné.“ Zazněl ze tmy dveří hlas neznámého. Uvolnili se, ruce s meči nechali klesnout. Cizinec vešel dovnitř a shodil z ramen objemný krvavý pytel. Ozvalo se tupé zadunění, když dopadl na zem.

„Innomi!“ Vykřikl jako první Yorren. „Měl ses vrátit nejdříve zítra se setměním.“

„Cesta byla rychlejší, než jsem očekával.“

„Zase jsi nespal ani jednu noc?“ Zeptal se ho Kiel, v jeho hlase byla slyšet starost.

„Ano.“ Odpověděl prostě.

„Tak konec zevlování a pití!“ Zavelel Nahir rázně, vstal a obrátil se k cizinci. „Ty si sedni. A ty mu připrav něco k jídlu a k pití. Určitě celou cestu z údolí až sem nic nejedl. A my tři se pustíme do práce. Hej, Yorrene, kam se to zase díváš? Do kuchyně? Snad bys také něco nechtěl?“ Rozesmál se. „Ale asi máš pravdu. Krčmáři, připrav jídla víc, určitě nám ještě vyhládne. Bohové, Yorrene! Soustřeď se. Vezmi ten pytel a odnes ho támhle.“ Ukázal na stůl v nejvzdálenějším rohu krčmy. „A pak jdi za Kielem ven. Kieli, já jdu pro hrnce a olej. Ty začni nosit vodu, Yorren ti pak pomůže.“ Když s prací skončili, bylo před svítáním. Ani jeden z nich toho tu noc mnoho nenaspal. Ještě před polednem se vydali zpět do Galinu.

Innomia: O Arrenovi a Leně

I.

„Slyšíš, ty šmejde! Nehraj si na hrdinu.“ Zasyčela nakrátko ostříhaná dívka a nenávistně hleděla na vězně. Její jemná tvář byla stažená v odpudivé grimase vzteku. Mladík neodpověděl, jen se podvědomě pokusil odtáhnout od hořící louče, kterou držela v ruce. Rozesmála se. A dala louči blíž k zajatcovu nahému tělu. Viděla, jak stiskl čelisti ve snaze nevykřiknout bolestí. Čekala.

„Stačí jen zaprosit a já toho nechám. Možná…“ Řekla po chvíli výsměšně. Zajatec k ní zvedl zrak. V jeho očích prosba byla, ale nepromluvil.

II.

„Stůj!“ Ze stínu bran vyšel strážce, ruku na jílci meče. „Kdo jsi a s jakými úmysly přicházíš?“

„Nejsem nikdo, jen dalekou cestou i časem znavený poutník.“ Odpověděl cizinec melodickým hlasem a sesedl z koně. Slova, jež pronesl, byla obvyklým způsobem, jímž o přístřeší žádali příslušníci jeho řádu. Muži před branami se rozšířily oči úžasem, pokračoval však ve stejném duchu.

„Přiházíš-li v dobrém úmyslu, vejdi a buď vítán v našem městě.“

„Přicházím tak a děkuji.“ Dokončil s letmou úklonou cizinec. Strážný mu úklonu oplatil a poodstoupil, aby neznámý mohl projít. Ještě ve chvíli, kdy cizinec už zmizel z jeho dohledu, hleděl směrem, kterým odešel. Dávno tomu, co do jejich města vstoupil někdo z řádu innomia, bezejmenných. Naposled snad v dobách jeho praděda, když byl ještě mladý. Někteří říkali, že jejich řád už dávno vymizel, jiní, že ho nikdy ani nebylo a je jen pouhou legendou.

III.

Zamyšleně bloudil městem, proplétal se jeho ulicemi a vzpomínal na jiná, která dříve navštívil. Kroky jej nakonec zavedly nedaleko od hlavního náměstí. A v tu chvíli zbledl a na okamžik strnul. Vnímal a cítil hrůzu, bolest a strach přicházející z toho směru. Pocity jediného muže. Téměř se rozeběhl. Na náměstí pak spatřil dav lidí a v jeho středu dřevěné vyvýšené podium se čtyřmi sloupy. U jednoho z nich byl připoutaný muž. I z dálky viděl, že zajatec už není vyčerpáním schopen stát na nohou a visí bezvládně v řetězech. Celé jeho tělo bylo pokryto slepencem spálené kůže, špíny a krve, hlavu měl skloněnou a třásl se jako v horečce. Z druhé strany podia k němu přicházel kat s doruda rozžhavenými kleštěmi.

„Kdo je ten nebožák a jaký zločin spáchal, že s ním tak nakládáte?“ Zvolal cizinec. Kat se zastavil, veškeré pohledy se stočily jeho směrem. Vykročil směrem ke středu náměstí a lidé mu neochotně ustupovali z cesty.

„Kdo jsi a jakým právem se ptáš?“ Zeptal se místo odpovědi do honosně zdobené zbroje oděný muž, nynější velitel tohoto města.

„Poutník. Nemám jména, náležím k řádu innomia.“ Řekl neznámý. Davem překvapeně zahučelo. Od bran už se sice rozneslo, že do města přijel jeden z bezejmenných. Ale i přesto, slyšet ta slova, tak prostě a nenuceně vyřčená, z cizincových úst bylo šokující. „Kdo je ten muž a jaký zločin spáchal?“ Zopakoval svou otázku.

„Nepřítel. V tomto kraji je válka, cizinče, jak sis jistě musel všimnout.“ Promluvil opět velitel. „Nedaleko odsud vypálili celou vesnici a pobili všechny v ní, neušetřili nikoho. Přiběhl sem chlapec pro pomoc, pasáček, který byl se stádem za vesnicí. Přišli jsme pozdě. Byla to rodná ves některých z mých mužů, nechal jsem je jejich blízké pohřbít. Po cestě nazpět pak našli jeho ležet v bezvědomí u cesty. Jeho zbroj nesla stejný znak, jako těch několika, kteří tam mrtví leželi mezi našimi, a jeho meč byl od krve…“

„A jak vidím,“ Přerušil neznámý velitele chladně. „má teď on, vlastními ponechaný napospas osudu, pykat za veškeré jejich zločiny.“

„Jsou to ďáblové v lidské podobě.“

„Pak vy nejste lepší, veliteli!“ Vykřikl a jeho hlas se třásl zlobou. „Nech ho se mnou odejít.“ Řekl již o něco klidněji.

„Odejít?“ Zasmál se velitel. „Vždyť by neudělal ani jeden krok. Je už napůl mrtvý.“ Cizinec nijak neodpověděl, jen na něj upřeně hleděl. „Dobrá, říká se, že nikdy nebylo lepších bojovníků než těch z řádu bezejmenných.“ Řekl nakonec velitel. „Dokaž, že jsi ten, za koho se prohlašuješ a postav se jednomu z mých nejlepších. Jestli vyhraješ, je ten zmetek tvůj, jestli ale prohraješ a zůstaneš naživu…“ Nakrátko se odmlčel a vyzývavě na cizince pohlédl. „zemřeš stejným způsobem. Dobře si ho prohlédni, než odpovíš! Souhlasíš s mou nabídkou, innomi?“

Cizinec se lehce pousmál, letmým sotva znatelným úsměvem, tak nepatřičným k jeho jinak vážné, zasmušilé tváři. Místo odpovědi shodil z ramen plášť a zůstal bez pohnutí stát. Oči zavřené, paže zkřížené na hrudi. Nic nedělal, nic neříkal. Vyčkával. Štíhlý, vysoký, šlachovitý mladík, nesplňoval představy o bojovnících jeho řádu. Jako už tolikrát předtím se chtěli přesvědčit. Už od první chvíle věděl, jaká nabídka bude nakonec vyslovena.

IV.

Bojovnice tasila meč a jakmile dal velitel znamení, zaútočila. Ne nadarmo ji považoval za jednoho ze svých nejlepších. Co jí chybělo na síle, bylo vyváženo až neuvěřitelnou hbitostí, byla rychlá a mrštná jako kočka. Dosud ji nikdo v souboji jeden na jednoho nedokázal porazit. Cizinec stál po celou dobu bez pohnutí. A přesto v okamžiku, kdy se k němu přiblížila, její útok odrazil. Tasil tak rychle, že to nikdo z přihlížejících nebyl s to postřehnout. Ve světle zapadajícího slunce se zaleskla čepel temně rudá jako krev. Nerovný souboj netrval déle než několik málo vteřin a skončil tak, jak skončit musel. Cizinec dívku snadno odzbrojil a srazil k zemi. Poté jí přiložil hrot svého meče k hrdlu. Její krásná tvář zesinala.

„Mou odměnu, veliteli, sejměte mu pouta.“ Řekl potichu. Oslovený mlčky přikývl. Když zajatce odpoutali od sloupu, svezl se bezvládně k zemi. Cizinec beze slova zasunul meč zpět do pochvy a podal poražené dívce ruku, aby jí pomohl vstát. Nepřijala ji. Stáhl ruku zase zpět, sehnul se, aby zvedl ze země svůj plášť a poté vyšel na podium. Pomalu se sklonil k ležícímu muži a sejmul rukavici, aby se jej mohl dotknout.

„Mstili jste se na nevinném.“ Řekl pak hořce. Nasadil si rukavici zase zpět a jemně vzal zajatce do náruče. Poté se obrátil k veliteli. „Máte zde léčitele, že ano? Kde ho naleznu?“ Dříve než stačil oslovený promluvit, ozvala se dívka, s níž předtím bojoval.

„Zavedu tě tam, innomi.“ Viděla výraz jeho tváře a jeho očí, když se zajatce dotkl. A pochopila. Ještě dříve, než vyslovil těch pět slov, jejichž ozvěna jí stále zněla v uších. Jako malé děvče milovala příběhy o mužích z řádu bezejmenných.

„Děkuji, bojovnice.“ 

„Jmenuji se Lena, můj pane.“ Řekla tiše.

V.

Minuly téměř dva měsíce od okamžiku, kdy mladíka na pokraji smrti přinesl do léčitelova domu. Jeho rány byly již téměř zhojené, po nejhorších z nich nezůstalo víc než jen bílé jizvy, ostatní zmizely docela. Spokojeně přikývl a zhasil svíci, jež hořela pod miskou s olejem smíšeným s mysl otupujícími bylinami. Otevřel okenice a když se vzduch v místnosti vyměnil, spustil cíp pláště, jímž si zakrýval ústa i nos.

„Počkáme zde, dokud znovu nenabyde vědomí.“ Obrátil se k mladé bojovnici, která jej z příkazu velitele od prvního dne doprovázela na každém kroku, a naznačil jí, aby se posadila.

„Nejsem si jistá, jestli bych tu měla být, až se probudí.“ Zaprotestovala.

„Obáváš se jeho reakce?“ Upřel na ni zkoumavý pohled. Ztěžka polkla a sklopila zrak.

„Ta vesnice, o které velitel mluvil,“ Promluvila po chvíli ticha. „byla to má rodná ves. A moje malá sestřička… viděla jsem její mrtvolku, to, co s ní ty bestie udělali.“ Zaťala zuby a když k němu opět vzhlédla, v jejích očích nebylo nic než čirá nenávist. „To já ho našla. Jeho meč i zbroj byly zkrvavené. A tak, později…“ Zajíkla se a větu nedokončila. 

„Vím.“ Přerušil její rozpaky. „Je zde však něco, co bys měla znát. Ten, který zde před tebou leží, nikdy neusmrtil nikoho, kdo by proti němu nestál se zbraní v ruce. A nejen to. Nejednoho z těch, které porazil, ušetřil. Byli to muži tvé krve a on je nechal jít. Mstila jsi se na nepravém. A právě proto tě nyní žádám, abys zde zůstala.“ Nešťastně přikývla a mlčky se posadila na židli, na kterou prve ukázal. Nevěděla, kolik času uběhlo, než jí z myšlenek vytrhlo slabé zasténání. Mladík se probouzel. Pomalu otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Když jeho pohled padl na dívku, trhl sebou a cosi nesrozumitelně zamumlal. Ve tváři se mu objevil strach.

„Kde jsem?“ Zachraptěl nakonec.

„V domě léčitele.“ Odpověděla, když cizinec mlčel.

„Proč jste mě ošetřili?“ Zeptal se chvějícím se hlasem. Jeho oči neklidně těkaly z cizince na dívku. „Abyste mě mohli mučit stále znovu a znovu? To v sobě nemáte ani trochu lidskosti?“ Neznámý stále nepromluvil.

„Ne, pro to ne.“ Vstala a přešla k němu. „Jsi volný.“ V náhlém pohnutí mysli poklekla vedle jeho lůžka a do očí se jí nahrnuly slzy. „Teď už vím, žes… lituji toho, co jsem ti udělala. Co jsme ti udělali. Vím, že pro to není žádné omluvy. Přesto tě prosím, odpusť nám. Odpusť mi.“ Nešetrně ji uchopil za rameno a přitáhl ji blíž, tak, aby jí hleděl zpříma do očí. Snažila se ze všech sil, aby jeho pohledu zahanbeně neuhnula.

„I kdybys teď nelhala, i kdyby to všechno už bylo za mnou… jak bych vám mohl odpustit? Jak bych ti mohl odpustit? Ze všech zrovna tobě?“ Řekl namáhavě. A jí při těch slovech vytanul na mysli obraz temné kobky. Znovu cítila štiplavý zápach kouře, špíny a moči mísící se s nasládlým pachem krve a vůní starého zrezivělého železa. Znovu před sebou viděla muže visícího bezmocně v řetězech. Zkrouceného v nepřirozené poloze, zkrvaveného, třesoucího se bolestí a strachem. Muže, v jehož očích byla jen hrůza a němá prosba o slitování. Vzpomněla si na to, co cítila, když jej tak viděla. Jak opojný pocit to byl. Sklopila zrak a nic neřekla.

VI.

Nebyli daleko za městem, bylo něco po poledni a oni vyjeli nad ránem, když byli donuceni zastavit. Úzká lesní cesta byla přehrazená zlámaným povozem a nebylo možné jí projet. Neznámý zadržel svého koně a sesedl, Arren, který jel několik metrů za ním, jej okamžitě napodobil. A v tu chvíli přišel útok. Mladík koutkem oka muže zahlédl, neměl však už čas sáhnout po zbrani. Už se v duchu loučil se životem, když zaslechl divoké zaječení a hned vzápětí zařinčení kovu o kov. Kdosi skočil mezi ně a úder odrazil. Než se stačil vzpamatovat, bylo po souboji. Šest útočníků leželo na zemi v tratolišti krve. Cizinec mezi nimi nehybně stál, meč skloněný k zemi. Proti němu stála sedmá postava, přes obličej masku, halena se jí začala zbarvovat do ruda, z ochabující ruky jí vypadl zkrvavený meč. Kolena jí slabostí podklesla, než však mohla dopadnout na zem, cizinec ji zachytil do náruče.

„Lena, mladá bojovnice. Celý čas jela s námi, za námi. To ona ti zachránila život.“  Řekl a poklekl na zem, dívku stále pevně svíral v náručí. Ta tichá slova Arrena konečně vytrhla z ochromení. Několika rychlými kroky přešel směrem k nim. 

„Bude…?“ Nedořekl. Cizinec zavrtěl hlavou.

„Umírá.“ Sejmul dívce masku a naznačil Arrenovi, aby ji vzal do náruče místo něj. Uposlechl. Jako v transu hleděl na její jemnou krásnou tvář. Na tu tvář, která se mu zrůzněná nenávistí zjevovala ve snech. V těch snech, z nichž se budil zalitý studeným potem a s křikem. Náhle otevřela oči a pohlédla na něj. Z úst jí vytékal tenký pramínek krve a celá se třásla. Něco šeptala, on jí však nerozuměl. Pohladil ji po vlasech, něžně a konejšivě, a sklonil se k ní blíž.

„Prosím… odpusť…“ Sotva její slova slyšel. „Nechci zemřít bez tvého odpuštění. Jen proto jsem jela za vámi. Jen… jen proto…“ Ostatní slova se ztratila v záchvatu kašle. Měl tak stažené hrdlo, že nedokázal odpovědět hned. Jen ji dál bezmyšlenkovitě hladil po vlasech a kolébal jako dítě. Po tvářích mu stékaly slzy.

„Odpouštím ti.“ Stěží ze sebe ta slova vypravil. Ona je však už neslyšela.

X.

Kiel umlkl, tentokrát to byl on, a ne Nahir, kdo vyprávěl.

„Na tenhle příběh už jsem skoro zapomněl.“ Poznamenal Yorren a vstal, aby přiložil.

„I já. Připomněl mi ho jeden z vesničanů.“

„Ví se, co bylo s Arrenem potom?“ Zapřemýšlel Kiel. „Připojil se k bezejmenným? Nahire, neznáš jeho příběh?“

„Ne. Možná to ani nebyl nikdo z jejich řádu, kdo ho tenkrát zachránil. Anebo nikdy ani nežil.“

„Proč myslíš?“ Zeptal se Yorren.

„Bezejmenní byli už v té době jenom legenda. Možná prostě lidé, když všude okolo sebe viděli hrůzy války, chtěli věřit, že se zase objevili. A tak si někdo vymyslel příběh o Arrenovi a Leně.“

„Jaké to byly války, o nichž tento příběh vyprávěl?“ Zeptal se zvědavě cizinec.

„Poslední válka. Přesněji, bylo jich pět, ale berou se jako jedna, se čtyřmi krátkými obdobími míru. Nebo spíš příměřími. Skončila před nějakými čtyřiceti lety.“ Odpověděl Nahir. Neznámý sebou lehce trhl, nic však neřekl. „Nejhorší válka, jakou lidstvo poznalo od časů krále Aerrea. Trvala několik generací. Legenda o Arrenovi a Leně vypráví o časech na začátku války. To bylo naposledy, kdy se objevili. Jestli se objevili. Od té doby už bezejmenné nikdo nikdy neviděl.“

„Zatraceně! Zrovna, když jich bylo nejvíc zapotřebí!“ Zanadával Yorren a zlostně nakopl větev, která mu ležela u nohou.

„A co by asi tak udělali? Přidali se na jednu ze stran? A na kterou? Anebo snad zabránili válce? Jak?“ Zasmál se hořce Kiel. „V té době se dělo hodně bezpráví. Úplně všude! A nejen v ní. S následky téhle války žijeme ještě teď! Jenom se podívej kolem sebe. Většina dell začala jak? Jako skupinky vojáků, nejen zběhů, z obou stran, ale i těch, co se po konci války neměli kam vrátit. Nic jiného neuměli než bojovat…“

„Včelaři.“ Řekl tiše cizinec. Všichni tři se k němu užasle otočili. Pohlédl na ně, ale jako by je ani neviděl. „Čekali na mne. Věděli, kdo jsem, a proto na mne čekali. Už dávno netoužili po životě. Jejich srdce zemřela před mnoha lety, to jen těla přežila. Aby vykonala pomstu za ubité ženy a děti. Strašnou, krvavou pomstu, díky níž svět neměl zapomenout na včelaře z Halského údolí. Nyní však již byli příliš staří, neměli už sílu ani vůli dál po té cestě jít. To proto na mne čekali.“ Zopakoval. „Přáli si konečně zemřít, padnout v boji za své údolí. Tak, jak měli padnout před téměř čtyřiceti lety.“

„V Sennionu se tehdy bojovalo přece akorát u Perklových hor.“ Namítl Yorren. „Boje nikdy nedošli ani ke Galinu, natož až sem. Pokud vím, zdejší provincie byla loajální.“

„Byla.“ Přitakal Nahir. „Tobě to vážně nedochází?“

„Ne… co mi mělo dojít?“

„Ten masakr se nestal ve válce, ale až po ní.“ Zdůraznil Nahir. „Protože ženy a děti z Halského údolí byly po ruce, narozdíl od vzbouřenců.“

„Bohové… tak proto.“ Zachraptěl Yorren. Před očima opět viděl své děti a svou ženu. Až do tohoto okamžiku Včelaři opovrhoval, tak jako všemi dellami. Nyní jim však rozuměl. A nejstrašnější pro něj bylo vědomí toho, že na jejich místě by nejspíš jednal zrovna tak.

„Jo, proto.“ Potvrdil Nahir bezvýrazně.

„Jak jsi to řekl, innomi?“ Obrátil se Kiel na neznámého, jeho hlas byl zastřený. „Že jejich přání bylo, aby svět nezapomněl na včelaře z Halského údolí, je to tak? Jenže tím asi nemysleli sami sebe, jejich dellu. A přece… nikdy jsem o tom masakru neslyšel. A vy také ne, co?“ Obrátil se na lovce.

„Ne, neslyšel.“ Odpověděl Nahir okamžitě, Yorren pouze zavrtěl hlavou. „A myslím, že o něm nic není ani v kronikách. Jako by ves v Halském údolí nikdy neexistovala.“ 

„Což ale znamená, že… že se tím, čím byli, stali úplně zbytečně. Že smrt všech, které zabili, byla zbytečná. Stejně nesmyslná, jako smrt jejich vlastních rodin.“

„Ne, pokud my budeme ten příběh vyprávět.“ Řekl cizinec.

„Nahire, řekl bych, že máš další legendu do sbírky,“ Zasmál se ponuře Yorren. „další takovou, co nikdo nezná. O včelařích z Halského údolí.“

„Myslíte, že takhle nějak vznikly i ostatní?“ Zeptal se Kiel. „Že někdo prostě jenom nechtěl, aby se zapomnělo?“ 

„Asi.“ Pokrčil rameny Yorren.

Poté už ani jeden z nich nepromluvil. Měli o čem přemýšlet. Nedlouho poté se lovci uložili ke spánku. Cizinec zůstal na stráži.

Příběhy beze jména: Věštba I

I.

Odklopil víko truhly a opatrně z ní vyndal věkem zažloutlé svitky. Přenesl je ke stolu a jeden z nich vzal něžně do rukou. Dlouho si obdivně, téměř bez dechu, prohlížel jemnou temně rudou stuhu, jež ho spínala, stejnou byl převázán každý jeden z nich, a do níž byla stříbřitou nitkou ornamentálně vyšita runa splynutí. Jen před několika málo dny obstaral poslední z nich. Po více než třiceti letech usilovného pátrání.

„Největší maestro našeho času, pche.“ Mumlal si pro sebe, když na stole rozkládal svitek za svitkem. „Jakmile ovládnu Jejich moc, stanu se největším mágem všech dob. Musím jen nalézt klíč k Bráně, který je vás skryt. Nemám už mnoho času, následující plné zatmění má nastat za pouhé tři roky.“ Přestal vnímat vše okolo sebe, jeho pracovna zmizela, neslyšel, když hodiny odbily půlnoc. Pro tuto chvíli nebylo nic než svět vepsaný ornamentálním písmem na již téměř průsvitném papyru. Svět jeho předků, mužů, jež sepsali tyto svitky v naději, že snad jednou jejich potomci budou schopni ovládnout to, co je ukryto hluboko v srdci každého z lidí. A že s těmito vědomostmi a s touto mocí dokáží naložit lépe než oni sami. Mýlili se. Nyní, když jejich dílo opět spatřilo světlo světa, znamenalo to začátek konce. Konce světa tak, jak jej lidé doposud znali.  Začátek pomalého umírání, utrpení a agonie, jež měly trvat po staletí a tisíciletí.

II.

Stál v nyní zcela prázdné pracovně. Tvář zdviženou k obloze a střešním oknem, jež pouze pro tento jeden účel nechal zhotovit, upřeným pohledem napjatě pozoroval zatmění. Stál v přesném středu průniku dvou kruhů, jež byly černou směsí z krve a sazí načrtnuty na dřevěné podlaze. V ruce svíral dýku z temně rudého kovu. Z mystického kovu, který bylo možno nalézt pouze na jediném místě. Jako krvavou pavučinou, jako žilkami jím byly protkány Hory, jež byly předělem dvou světů. Nebylo možné jej z nich dobývat tak, jako jiné. Na jejich úpatí však bylo několik málo míst, z nichž žhnoucí roztavený kov vyvěral a kde zase nenávratně mizel v průrvách mezi černými kameny, jež byly tvrdší než ocel, tvrdší než cokoliv, co kdo znal. A na těchto místech pak byli muži a ženy, rodiny, jež tam žily od nepaměti, kteří jej zachytávali a opracovávali podle pradávných postupů a metod, které nikdo vyjma jich neznal. Jejich kůže byla temná, jejich oči bílé, nevidoucí, a jejich ústa němá. Nikdo nevěděl, zda jsou to ještě lidé anebo zda nemají blíže k démonům, kteří střeží průchod mezi světem živých a mrtvých vedoucím skrze Srdce Hor. Démonům, jejichž moc byla, je a navždy bude mimo dosah lidského chápání. A které on se nyní chystal vypustit. V okamžiku, kdy zatmění dosáhlo svého vrcholu, zavřel oči a bodl.

Nohy mu podklesly, nedokázal již své tělo udržet vzpřímeně a pomalu klesl k zemi. Jeho dech slábl s každým dalším okamžikem. Přesto stále upřeně hleděl na oblohu, kde se slunce a měsíc zvolna začaly jeden od druhého oddělovat. Nyní již téměř bezkrevnými rty nepřestával šeptat slova, jež byla vyslovena před tisíciletími, na samém počátku všeho, jazykem, který byl už dávno zapomenut vyjma těchto několika málo vět. Slova, jež byla spolu s jejich výkladem, v hádankách a náznacích, zapsána ve třinácti svitcích. Náhle se jeho tělo prohnulo ve smrtelné křeči. Špatně si ona slova vyložil.

III.

„Maestro!“ Vykřikl poděšeně chlapec, když vpodvečer otevřel dveře pracovny, aby svému pánovi přinesl večeři. Muž, kterého obdivoval a miloval jako otce, a pro kterého by byl ochoten obětovat vlastní život, bylo-li by to nutné, ležel bezvládně na zemi v kaluži pomalu zasychající krve. Sklonil se k němu, aby zjistil, zda ještě žije. Starcovo tělo bylo chladné a tvář, když ji k sobě otočil, stažená hrůzou a bolestí. Otřásl se při tom pohledu a do očí mu vyhrkly slzy. Utekl.

IV.

„Víš, na čem tvůj pán pracoval?“ Zeptal se ho o hodinu později nejvyšší kněz. Chlapcem přivolané městské stráže jej požádali o účast. 

„Ne, můj pane.“ Odpověděl hoch mezi vzlyky. „Maestro… on… v průběhu posledních dvou let téměř nemluvil, nejen se mnou, ani s nikým jiným. Jen zřídka opouštěl svou pracovnu. Byl cele ponořen do své práce. Nic vyjma těch proklatých svitků jako by pro něj ani neexistovalo.“

„Svitků?!“ Zeptal se sellen ostře a přísně na chlapce pohlédl.

„A-a-ano.“ Vykoktal hoch polekaně. Na okamžik i přestal plakat.

„Víš, kde jsou uloženy?“

„Bývaly… bývaly v truhlici u maestrova stolu. Klíč má… měl však pouze maestro.“ Po těch slovech sellen přešel k mrtvole a pečlivě jí prohledal.

„Žádný nemá!“ Otočil se zpět k chlapci.

„Nemám tušení, kde by mohl být, můj pane! Nevzal jsem ho, pokud ti to přišlo na mysl. Nevím, co na těch svitcích bylo tak výjimečného. Nezjistil bych to ani, neumím číst a psát. K čemu by mi tedy mohly být?“ Sellen mu nijak neodpověděl, jen si jej chvíli mlčky zkoumavě prohlížel.

„Kam tvůj pán nechal odnést věci ze své pracovny?“ Zeptal se nakonec.

„Některé do knihovny,“ Odpověděl hoch. „jiné do prostor půdy. Truhlu, myslím, do knihovny.“

„Odveď mne tam.“ Přikázal mu sellen.

Chlapec měl dobrou paměť. Nejvyšší kněz přikázal dvěma ze čtveřice chrámových strážců, jež ho doprovázela, aby truhlu odnesli do hlavního sídla jejich řádu. Poté se obrátil na hocha.

„Co se týká tebe, zjistíme, zda jsi lhal anebo mluvil pravdu. Nejen o klíči, ale také tom, že nemáš tušení, na čem tvůj pán pracoval.“ Chlapec při těch slovech zbledl.

„Můj pane, prosím… Nevzal jsem ho! Nevím ani, čím se maestro poslední léta zabýval. Věř mi prosím! Nemám důvod lhát!“ V jeho hlase byla slyšet narůstající panika. Sellen však jen krátce zavrtěl hlavou na znamení toho, že jeho slovům nevěří, alespoň prozatím, a pokynul svým věrným, aby chlapce odvedli k výslechu. Když jej strážci uchopili, jeho nervy už nevydržely další nápor a strachy omdlel.

V.

„Klíč jsme nakonec nalezli, můj pane.“ Oznámil mladý strážce, který po vyzvání vstoupil do místnosti.

„S pomocí jeho sluhy?“ Zeptal se sellen, aniž by zvedl zrak od knihy, kterou měl rozloženou před sebou.

„Ne. Nelhal, skutečně o něm nic nevěděl.“

„Nevěděl?“ Zarazil se muž a pohlédl upřeně na muže před sebou.

„Zemřel během výslechu, můj pane. Vedli jsme ho tvrdě, jak jsi po nás žádal. Nevydržel dlouho.“

„Prozradil alespoň předtím něco o tom, na čem jeho pán pracoval?“

„Ani o tom nic nevěděl.“ Nejvyšší kněz ho rozmrzele propustil.

VI.

„Svolal jsem vás,“ Promluvil sellen a pohledem přejížděl od jednoho muže k druhému. Bylo jich zde shromážděno třináct. Každý jeden z nich kdysi zastával úřad, který nyní náležel jemu. V okamžiku, kdy nejstarší z nich zemře, sešlostí věkem anebo po dosažení příslušného věku rukou svých následovníků, připojí se k nim i on. „protože byla nalezena Třináctka.“ Po těchto slovech se mezi muži rozhostilo tíživé ticho. Nikdo z nich nebyl připraven na takovouto zprávu. Třináctka. Třináct prastarých svitků, jež byly sepsány v dobách největšího rozkvětu lidí, třináct křehkých strážců nejtemnějšího a největšího tajemství. Všichni věřili, že byly již dávno zničeny.

„Kde?“ Zeptal se jeden z třinácti mužů.

„V domě maestra.“

„Kdy?“ Vykřikl poděšeně další. Ostatní na sellena jen němě hleděli.

„Zvečera přede dvěma dny.“

„A maestro?“

„Mrtev.“ Všech třináct mužů zavřeli oči jako jeden.

„Jak?“ Zeptal se tiše jeden z nich.

„Vlastní rukou.“ Odpověděl.

„V průběhu…“ Začal větu předchozí nejvyšší kněz, jeho dávný učitel. Umlkl a tázavě na něj pohlédl. Přikývl.

„… rituálu.“ Dokončil za něj. Ticho, které následovalo po tomto jediném slově bylo až děsivé. 

„Nech přivést vědmu.“ Ozval se nakonec nejstarší z nich.

„Je zde s námi po celý čas.“ Sellen krátce pohlédl na drobnou postavu zahalenou v kápi šedé barvy, jež nyní vystoupila ze stínů. „Nejsem si však jist, zda budeme schopni Bránu opět uzavřít. Zapomněli jsme mnohé...“

„Vždy je naděje.“ Přerušil jej nejstarší. „Kde jsou svitky nyní? Kam jsi Třináctku ukryl?“

„Spálil jsem je.“ Odpověděl okamžitě. „V posvátném ohni. Trvalo dlouho, než vzplály, a ještě déle, než dohořely. Jako by je samy plameny odmítaly.“

„Možná jsi chybil.“ Řekl káravým hlasem jeho učitel.

„Měly být zničeny už před staletími.“ Namítl. „A kéž by bývaly byly!“

„Dost bylo toho planého řečnění!“ Rozlehl se potemnělou místností jasný zvonivý dívčí hlas. Drobná postava postoupila vpřed a sejmula kápi z hlavy. Vědma. Byla jí mladičká dívka, křehká, a přesto strašlivá jako sněhová vichřice. Nemohlo jí být více než dvanáct jar, avšak její dlouhé zlatavé vlasy byly protkány stříbrnými prameny. Za každou věštbu jeden. Pohlédla na muže z řádu se špatně skrývaným pohrdáním a rty se jí zkřivily v lehkém úsměšku, když znovu promluvila:

„Neposlechnete si raději, co stojí v knize osudu?“

„Omlouvám se, má paní, že jsme tě nechali tak dlouho čekat.“ Odpověděl s ne zcela upřímnou úctou sellen.  Je to ještě dítě. Jiné by se k nám sotva odvážilo promluvit. Ne, pokud by nebylo tázáno. Takové jsou všechny, každá jedna z nich… Pomyslel si trpce. Dívenka do něj zabodla své temné, pronikavé, téměř nelidské, oči. Měl pod tím pohledem pocit, jako by jeho myšlenky slyšela stejně dobře, jako to, co nahlas vyslovil. Nic však neřekla. Proto pokračoval, tak jak vyžadovala tradice. „Promluv za ty, kteří byli. Promluv za ty, kteří budou. Promluv za ty, kteří měli být, a přesto nebyli, nejsou a nikdy nebudou. Promluv za ty, kteří nikdy neměli být, a přesto byli, jsou a budou.“

„Proto jsem zde mezi vámi.“ Odpověděla. Ve světle loučí se rudě zaleskla dýka, kterou vytáhla zpod pláště. Jediným krátkým pohybem se řízla do levé dlaně. Poté dýku opět uschovala a v její pravici se objevil malý váček a miska. Položila misku na zem a z váčku do ní odsypala trochu temně šedých sazí a smísila je s vlastní krví, která jí odkapávala z rány. Směs, která tímto spojením vznikla, byla černá jako bezměsíčná noc. Nakonec v misce smočila dva prsty a sklonila se, aby několika rychlými tahy okolo sebe načrtla dva spojené kruhy, runu splynutí. Poklekla pak tam, kde se protínaly, a zavřela oči. Když je znovu otevřela, zářily bílým jasným světlem.

„Syn lidí. V něm se prolne život a smrt. Světlo a tma. Minulost a budoucnost. Co bylo ztraceno, znovu se v něm obrodí. Co bylo rozděleno, znovu se v něm spojí v jedno. Co bylo zapomenuto, s ním znovu povstane. Zaplatí za to však krutou daň. Je jedním z nás, a přesto v jeho žilách nekoluje krev našeho lidu. Vidím cizince, který k nám osamocen přijde z moře. Vidím krále, který nikdy neusedne na trůn. Posledního svého rodu, zrozeného ze smrti v čase, kdy smrt a život jedno jsou. Jen ten jeden muž může Bránu uzavřít. Skrze zapomnění vede jeho cesta k Horám. A on jí musí projít sám. Dýka z krve země bude jeho cestou, nástrojem i zkázou. A Jejich porážkou.“

Při posledních slovech se její hlas chvěl, jako by pro ni každá další slabika znamenala nesmírnou námahu a bolest. Ve chvíli, kdy pronesla poslední větu, se její tělo prohnulo v křeči a ona s pronikavým výkřikem bezvládně, jako mrtvá, klesla k zemi. Dech měla mělký, stěží postřehnutelný, oči zavřené. Z úst jí vytryskl pramínek krve a její vlasy zbělaly do posledního. Nikdo z mužů se k dívce neodvážil přiblížit. Jen tiše stáli kolem a vyčkávali, až sama znovu nabyde vědomí. Marně. Během několika málo minut vydechla naposledy.

XI.

Nahir umlkl a pohlédl na cizince, byl zvědavý na jeho reakci. I on totiž, podobně jako Yorren, pomalu začínal věřit, že to První je jejich společníkem na cestě. Neznámý však jen zaujatě pozoroval plameny a ve tváři se mu nepohnul jediný sval. V očích měl posmutnělý, melancholický výraz, to však bylo vše.

„Všimli jste si, jak jsou si obě Věštby podobné?“ Prolomil Kiel ticho.

„Jsou spolu svázané.“ Pokrčil Nahir rameny. „Obě mluví o tomtéž.“

„Obě?“ Řekl pomalu neznámý a konečně zvedl zrak od plamenů.

„Ano.“ Přikývl lovec. „Jsou dvě. Tuhle, tu první, vyřkla vědma ze země mých předků. Druhou pak o staletí později kněžka z vašich zemí. Vyprávěl jsem jí v Merně, v hostinci, když jsme čekali, až se vrátíš.“

„Mohl bys ji vyprávět ještě jednou? Nyní?“ Zeptal se neznámý. „Do setmění ještě nějaký čas zbývá.“ Nahir pohlédl nejprve na Yorrena, pak na Kiela a poté přikývl a začal vyprávět.

„Víte, co nechápu?“ Zeptal se Yorren, když jeho přítel skončil i druhý příběh. „Potom, co slyšel věštbu, když věděl, co jeho syna čeká, proč ho nezabil rovnou? A neušetřil ho tak bolesti?“

„Ty bys zabil svého vlastního syna?“ Zeptal se ho Nahir překvapeně.

„Volil bych menší zlo.“ Zabručel Yorren.

„Menší zlo…“ Řekl cizinec hluše a přisunul zpola ohořelou větev zpět do plamenů. „Nebylo řečeno, že zemře mnohokrát rukou jiných? Přál by sis, aby tvá byla tou první?“

„Jenže tehdy ještě umřít mohl.“ Namítl Yorren.

„To ale jeho otec vědět přece nemohl.“ Řekl Kiel. „Nevěděl jak a kdy získá jeho syn nesmrtelnost. Nikdo to tenkrát nevěděl, ani vědmy.“

„Jak se stal nesmrtelným?“ Zeptal neznámý.

„Příteli, tenhle příběh je příliš dlouhý.“ Zavrtěl Nahir zamítavě hlavou. „Dlouhý a temný. Nechme ho na jindy, ano? Už takhle jsem vyprávěl déle, než jsem chtěl. Je pozdě a já bych rád zítra dojel do Galinu před tím, než uzavřou brány. A to znamená vstávat dlouho před svítáním, je to ještě daleko.“ Čas ale nebyl tím jediným, proč nechtěl ten příběh vyprávět. Nechtěl ho vyprávět, ani o něm přemýšlet, protože by ten muž, který s nimi nyní cestuje, cizinec, neznámý, innomia, mohl být tím, o němž vypráví. Nechtěl ten příběh vyprávět, protože další příběhy, ty, o které se dosud s nikým nepodělil, ty, které mu coby malému chlapci vyprávěli mniši z opatství, v němž vyrůstal, a zejména pak ty z knihy, kterou mu jeho sestry daly číst, dávaly Prvnímu jen pramalou naději na vykoupení. Nechtěl ten příběh vyprávět ze strachu. Ze strachu z toho, že by se mohl neznámý rozpomenout. Na všechno. A on nechtěl být tím, kdo toho bude příčinou.

„Vezmeš si dnes hlídku, innomi?“ Vytrhl ho Kiel z myšlenek.

XII.

„To jste rychle zpátky, přátelé!“ Přivítal je místodržící, jakmile vešli ke Dvěma kohoutům. Dnes, stejně jako když přijeli po porážce Beningonských, byli opět uvedeni do města přednostně. A stejně jako tehdy měli jejich koně místo v radničních stájích a pokoje pro ně byly přichystané. Jediným rozdílem bylo, že je místodržící neuvítal na radnici, ale nechal po svých mužích vzkázat, kde na ně čeká. „Vítejte! Vítejte. Tak se přece posaďte, pro vás čtyři je u mého stolu vždycky místo! Hospodo, přines panstvu pivo a něco pořádného k jídlu!“ Zavolal na krčmáře, ač to nebylo zapotřebí. Hostinský už stál u výčepu, a právě čepoval první džbánek, další tři měl přichystané. „Určitě vám po cestě vyhládlo.“

„Díky, pane.“ Odpověděl Nahir a posadil se jako první. „I my tě rádi vidíme.“

„Tak… konečně se setkávám se všemi tvými společníky.“ Řekl a přelétl muže před sebou pohledem. U Kiela se zastavil. Chlapec pod tím pohledem znejistěl. „My dva jsme se ještě nepotkali, i když už jsem o tobě hodně slyšel.“

„Jmenuji se Kiel, pane. Rád tě poznávám.“ Řekl a naznačil úklonu. Jen stěží potlačoval nutkání uprchnout. Věděl, že místodržící Nahirovi přislíbil, že je před ním v bezpečí, ale přesto nedokázal ovládnout nepříjemný pocit, který se ho zmocňoval. Tak málo stačilo a muž sedící před ním, muž, který ho nyní hostil, by jej nechal poslat na popraviště a zemřít hroznou smrtí. A stále to mohl udělat.

„Kiel. Budu si to jméno pamatovat.“ Usmál se Zaragrin. Vytušil, o čem chlapec asi přemýšlí. Viděl, jak se mu lehce chvějí ruce, i jeho neklidný pohled, který co chvíli zabíhal ke strážím, jež seděly u okolních stolů. „Chlapci,“ Obrátil se proto na své muže. „dopřejte nám trochu soukromí. Dnes už vás nebudu potřebovat.“

„Děkuji, pane.“ Řekl Kiel poté, co muži odešli a v krčmě kromě nich a hospodského nikdo nezůstal. 

„Nemusíš se ničeho obávat, ne tady v Galinu, ne dokud já budu naživu.“ Řekl místodržící a znovu se usmál. „Arim je pro mě mrtvý. A mladý lovec Kiel, kterého jsem dnes poznal, je v Galinu vždy vítán. Nejen ve městě, ale i tady, u mého stolu. Rozumíme si?“

„Ano. Děkuji, pane.“ Zopakoval. „Za všechno.“ Dodal.

„Tak, když jsme si tohle vyjasnili, můžeme přejít nejdřív obchodním záležitostem a pak mi musíte povědět, co a jak se seběhlo. Ách, konečně!“ Zvolal teatrálně, když před ně hospodský začal stavět jídlo. „Už jsem myslel, že nás tady chceš umořit hladem. Takže, kde jsem to byl? Jistě, obchodní záležitosti. Mí muži mi už stihli dát zprávu, že jste přivezli nejen hlavy Včelařů, ale také Sengiho. To jste se rozhodli, že mě zruinujete?“ Zasmál se.

„Ale kdepak, jen, že my zbohatneme. A pak si pořídíme nějaký pěkný domek tady ve městě a budeme s tebou pít každý večer tady u Dvou kohoutů.“ Odpověděl se smíchem Nahir a zhluboka se napil. „Tomuhle pivu se totiž žádné nevyrovná!“

„To máš pravdu. Tak na vás, pánové!“ Pozvedl místodržící svůj džbánek k přípitku. „Tak a teď povídejte. První Sengi. Kde jste na toho parchanta narazili?“

„Byli jsme akorát v krčmě U staré lípy ve vesničce Merna nad Pallenskou řekou. Čtyři dny jízdy od Halského údolí.“ Odpověděl Nahir a krátce pohlédl na cizince. „No pro někoho stěží tři. To on přijel za námi, byl to ten večer, kdy jsme tam dorazili. Nejspíš už jel nějaký čas v našich stopách.“

„A kdo z vás ho dostal?“

„Innomia.“ Místodržící sebou lehce trhl a obrátil se k neznámému.

„Takže tak si teď říkáš?“ Zeptal se ho.

„Jiní mi tak říkají.“ Zavrtěl neznámý hlavou.

„Dobře, už i já jsem to slyšel. O tvém představení Na rozcestí se hodně vypráví. A o Beningonských, o Včelařích. Tam jsi prý jel také úplně sám, je to pravda?“

„Ano, můj pane.“ Přikývl.

„Achjo, z tebe, aby člověk páčil každé slovo. Tak povídej, jaks je pobil? Říká se, že jejich údolí byla jedna velká past. Jak to, žes do žádné z nich nepadl?“

„Nesetkal jsem se s nimi v údolí. Čekali na mne. Na cestě, která do něj vede.“

„Takže o tobě věděli. Dobře. Mohli tě dostat šípem, z dálky. Nemuseli s tebou bojovat. Příteli, tohle nedává smysl.“

„Již jsem to říkal svým přátelům. Věděli, kdo jsem, a proto na mne čekali. Přáli si zemřít, přáli si padnout v boji za své údolí.“

„V boji za co?“ Zasmál se místodržící. „Za pár šutrů? Za pár trosek nějaké vesnice? Bohové, proč by za tohle chtěl někdo umírat?“

„Tys o tom věděl?“ Pohlédl na něj Nahir nevěřícně.

„O čem?“

„O včelařích z Halského údolí.“

„Každý o jejich delle věděl. Co je na tom tak divného?“

„Ne, ne o jejich delle.“ Odpověděl Yorren za Nahira. „O vesnici. O masakru před čtyřiceti lety.“

„Ach tak. Věděl.“ Přikývl Zaragrin neochotně. „Jako jeden z mála. Bylo mi tenkrát něco přes dvacet let. Můj otec byl tehdy sennionský místodržící, tak jako teď já. Po konci války sem byla odsunutá spousta lidí. Ještě dřív, než se vrátila většina našich odvedenců. Během odsunů si hodně z nich prošlo peklem a někteří… No řekněme, že jsme tady tehdy měli hodně incidentů. Podobných těm v Halském údolí, i když nikdy ne v takovém měřítku, a tak hrozných. Jenže to jsme nemohli potřebovat, prohlubovat nenávist. Potřebovali jsme klid a mír. Všechny, o kterých se otec dozvěděl a kde byl schopný najít viníky, tvrdě potrestal. Aby dal lidem najevo, že tady platí spravedlnost pro všechny stejná. Ale Halské údolí… nikdy nikdo nezjistil, kdo tu zrůdnost provedl. A tak bylo snazší nechat tu vesnici prostě zmizet, jako by nikdy ani nebyla. Jak jste se o ní a tom, co se tam stalo, ale dozvěděli vy?“

„Byli to jejich rodiny. Těch, kteří si říkali Včelaři.“ Řekl tiše neznámý.

„Na rozdíl od tvého otce,“ Poznamenal Nahir. „oni nechtěli, aby jejich vesnice byla navždycky zapomenutá. Naopak.“

„To už je teď asi jedno, protože všichni znají a budou si pamatovat akorát je, jejich dellu. Jak ale vy o tom víte?“ Zeptal se znovu.

„Od innomiho.“

„Neříkej, že nežs je všechny pobil, vyprávěli ti svůj příběh.“

„Nepromluvili jsme spolu. Ale přesto mi ho vyprávěli.“

„Ty a ty tvoje podivné odpovědi.“ Obrátil místodržící oči v sloup. „No, jak už jsem říkal, teď už na tom nezáleží, kromě nás o nich už nikdo neví.“

„Jejich příběh by neměl být zapomenut. Měl by být vyprávěn.“ Namítl cizinec.

„Víš kolik takových se za války stalo?“ Zeptal se ho Zaragrin.

„Tenhle se ale přece jenom v jedné věci liší.“ Ozval se Kiel. „Jejich rodiny nezabil nepřítel, ale ti, za které bojovali a pro které umírali.“

„I kdyby…“ Zavrčel místodržící. „člověk by byl schopný pochopit pomstu na těch, co to provedli. Kdyby je tenkrát našli, asi by i byli omilostněni, ať by s nimi provedli cokoliv. Jenže oni se mstili na všech, kdo jim padl do rukou. Bylo jim jedno, koho zabijí, koho umučí. Normální člověk se přece nemstí na těch, co mu nic neudělali. Vezmi si třeba Yorrena a sebe. A tos patřil ke stejné delle a co víc, máš krev toho, kdo mu před očima zavraždil ženu a děti!“

„Cože?!“ Vytřeštil Kiel oči.

„Tys o tom nevěděl?“ Pohlédl na něj místodržící překvapeně. „Vy jste mu to neřekli? Proč jsem jeho otce, a i matku, nechal popravit?“ Obrátil se na Nahira s Yorrenem, ti jen beze slova zavrtěli hlavami.

„Takže můj otec…“ Kiel jen nasucho polkl a větu nedokončil.

„Ano, tvůj otec patřil k Sennionské delle ještě před tebou.“

„A má matka? Proč jsi nechal popravit i ji?!“ Zeptal se Kiel, hlas se mu třásl.

„Věděla, co byl tvůj otec zač, za to musela být potrestána. Sama ale nic neudělala, proto zemřela rychle.“

„Bohové.“ Zachraptěl chlapec a prudce vstal od stolu. „Já… musím na chvíli na vzduch. Potřebuji být chvíli sám.“

„To se povedlo.“ Zamumlal Yorren. Když za Kielem zaklaply dveře krčmy.

„Nenapadlo mě, že to neví, že jste mu nic neřekli.“

„Nechtěl jsem mu to říkat.“

„Proč? Copak to něco mění?“

„Pro mě? Ne. Ale ten kluk má teď dost starostí sám se sebou.“ Místodržící jen tázavě pozvedl obočí.

„Když se přidal k delle,“ Začal místo přítele vysvětlovat Nahir. „byl ještě dítě. Plné zloby vůči všemu a všem. A udělal hodně věcí, kterých teď lituje…“

„Každý máme nějakou minulost.“ Skočil mu do řeči Zaragrin. „Něco, na co nejsme zrovna hrdí.“ Nahir přikývl.

„Rozdíl mezi mnou nebo tebou a jím je v tom, že i když s mečem zachází jako dospělý muž a má toho za sebou v životě hodně, je to pořád ještě děcko, co si svoje místo ve světě teprve hledá. Ale nejde jenom o to. Cestuje teď s námi, mezi ním a Yorrenem se vytvořilo sice někdy dost zvláštní, ale přesto pevné přátelství. A teď pokaždé, když se na něj podívá, bude vědět, že jeho otec byl ten, kdo jeho příteli způsobil bolest. Kdo může za to, že se stal tím, čím se stal.  A i to, že pokud by Yorren věděl, co je jeho otec zač, dřív, než ses to dozvěděl ty, byl by to on, kdo by ho zabil. Neříkej mi, pane, že tohle nechápeš.“

„Ale chápu. Jenom říkám, že se z toho rychle dostane. Zčásti možná i právě proto, že je tak mladý.“

„Yorrene,“ Obrátil se k lovci cizinec. „měl bys jít za ním. Promluvit s ním.“

„Hmmm,“ Zabručel Yorren. „neměl bych mu dát spíš chvíli čas to nějak strávit?“

„Ne, souhlasím s innomim. Jdi za ním. Teď.“ Stiskl Nahir příteli pevně, naléhavě paži. Yorren rozpačitě přikývl, vstal a beze slova vyšel z krčmy.

XII.

Našel Kiela u malé fontánky na koňském trhu. Stál u ní a bezmyšlenkovitě do ní házel drobné oblázky, které posbíral na cestě. Nikde nebyla živá duše, po setmění to byla jedna z nejopuštěnějších částí Galinu. Když k němu Yorren došel, ani neotočil hlavu.

„Jak dlouho to víš?“ Zeptal se ho.

„Od té návštěvy po Beningonských.“

„Takže dlouho. Skoro celou dobu, co jsem s vámi.“

„Jo.“ Přitakal Yorren.

„Proč jsi mi nic neřekl? Ty ani Nahir?“

„Na Nahira se nezlob…“

„Nezlobím se.“

„… nechal to na mě. Nechtěl jsem ti to říkat, protože… U všech bohů! Už takhle nebylo ani pro tebe ani pro mě jednoduché jet společně. Ale dokázali jsme to překonat, oba dva, stali se z nás přátelé. Ale hlavně…“ Odmlčel se.

„Ano?“ Otočil se k němu Kiel a pohlédl mu zpříma do očí. V jeho stály slzy.

„Hele, už takhle jsi neměl život zrovna jednoduchý. Každý den na tobě vidím, že sám sebe si už dávno proklel a odsoudil, vidím vinu ve tvých očích pokaždé, když mluvíme o jakékoliv z dell. Proč bys měl ještě cítit vinu vůči mně za něco, co jsi nemohl nijak ovlivnit? Jenom za to, komu ses narodil?“ Kiel přikývl.

„Přesto… mám právo vědět, proč a za co můj otec zemřel. Neřekl jsem vám tehdy všechno. Viděl jsem ho umírat. Ty si nejlíp umíš představit, jaké to pro mě bylo. Miloval jsem ho! Byl to můj otec!“ Slzy už zadržet nedokázal. „Když jsem tehdy innomimu říkal, že jsem byl svědkem podobných poprav, myslel jsem i mého otce. Věděl jsem, že musel patřit k nějaké z dell, domyslel jsem si to už tenkrát. Jen… nevěděl jsem, ke které. Mohla to být klidně některá z těch, co se rozpadla, zanikla. Alespoň já si to tehdy myslel.“

„Kieli…“ 

„Teď ale aspoň víme, co jsi vědět chtěl.“ Pokračoval jako by Yorrena neslyšel. Hlas už měl o poznání klidnější. „Víme, že ještě žijí. Ti, co mají na svědomí tvojí rodinu. Alespoň někteří z nich. Někde mezi normálními nic netušícími lidmi. Jako můj otec. Už víme s jistotou, že má smysl po nich pátrat.“

„Možná, ale nevíme jak a kde.“ Namítl Yorren.

„Současná Sennionská della.“ Řekl chlapec tiše.

„Nechtěl jsi proti nim jít.“

„Ne. A pořád nechci. Ani nemusíme. Nemusíme jim nic udělat. Mohl by s nimi promluvit.“

„Innomia?“ Kiel přikývl. „Dobře… i kdyby to bylo možné. Jak je chceš najít? Nikdo netuší, kde se skrývají.“

„Přemýšlel jsem nad tím. Už nějakou dobu. Doteď jsem to ale považoval za zbytečné, nevěřil jsem, že ještě žijí. Jak? Stejně jako Sengiho. Innomiho už zná každý, budou vědět, že pokud se proti nim rozhodne jít, nemají šanci… ale když pustíme do světa, že si chce promluvit, jen a pouze promluvit, s jejich velitelem, možná tomu uvěří. Jestli bude někdo něco vědět, je to on. Najdou nás. Někde, kde budeme sami.“

„Proč by to dělali?“

„Zvědavost? Nevím. Ale možnost setkat se s tím, o kom všichni mluví, aniž by šel přímo po nich? Možná je to nesmysl. Ale proč to nezkusit?“

„No je pravda, že za to nic nedáme. Ale musíme se domluvit s ostatními. Hlavně s ním.“

„Víš…“ Řekl chlapec s nadějí v hlase. „možná je přesvědčí. Tak jako mě. Možná jim i místodržící dá šanci. Tak jako mě. Když nám pomůžou…“

„Příteli, tomu bych moc nevěřil. Ani jednomu, ani druhému.“

„Proč?!“ Téměř vykřikl Kiel, „Proč jenom já bych si měl zasloužit druhou šanci?“

„Jsi ještě mladý. Navíc to, že jsi nakonec skončil v delle…“

„Ani oni nejsou zrovna staří.“ Přerušil Yorrena prudce. „A ani oni nejsou bez srdce! Bohové! Já sám jsem toho důkazem!“

„Myslíš, že kdyby zrovna nepotřebovali šestého, že by tě v tom lese nenechali pojít bez pomoci? No? Seš si tím tak jistý?“ Kiel se nadechl k odpovědi, ale potom jen pevně semkl rty a sklonil hlavu. „Přesně to jsem si myslel. Co jsem chtěl říct předtím bylo, že to, že jsi skončil mezi nimi, byla svým způsobem Zaragrinova vina. To je podle mě hlavní důvod, proč se zachoval tak, jak se zachoval. Nemůžeš ale čekat, že něco takového udělá podruhé pro někoho jiného.“

„Vděčím jim za život.“ Zašeptal.

„Já vím. Necháme toho. Pojď, vrátíme se k ostatním.“

„Nemůžu tam jít… nedokážu s ním sedět u jednoho stolu, zabil mou matku. Nikdy nikomu nic neudělala. Nezasloužila si zemřít.“

„Věděla o tvém otci.“

„Nikomu nic neudělala.“ Zopakoval tvrdošíjně. „Ničím se neprovinila.“

„Ale věděla…“

„Stejně jako vy všichni teď víte o mě.“

„Bohové! Vás dva ale nejde srovnávat! Tvůj otec byl zrůda. Promiň, ale je to tak.“

„Kdyby ses teď zeptal kohokoliv z těch, komu jsem já zabil někoho, koho miloval, řekl by ti to samé i o mně!“

„Kieli,“ Řekl měkce. Bylo mu, jako by byl mluvil ke svému synovi. K synovi, který se v mladické nerozvážnosti nechal svést špatnými přáteli a udělal něco hrozného a teď ho vina požírá zaživa. „nejde to srovnávat. Věř mi, nejde. Tys byl ještě dítě, když ses k nim přidal, neměl jsi jinou možnost, kam jít. Nic jiného jsi neznal. A neměl jsi z toho moc rozum. Tvůj otec, byl to dospělý muž. Dobře věděl, co dělá. Musel… musel bys tam být, musel bys je slyšet, to, co říkali, to, jak se smáli, když… když…“ Nedořekl, oči se mu leskly. Zavrtěl hlavou. „Ne, nechci o tom mluvit, nedokážu to. Sám jsi říkal, že ty jsi nikdy nenacházel potěšení v mučení zajatců, tehdy, ten den, kdy jsme se s innomim setkali. Pamatuješ? Věřím ti to. A to je ten rozdíl mezi vámi. Proto to nejde srovnávat.“

„Yorrene…“

„Pojď zpátky. Tady v našem rozhovoru už stejně pokračovat nemůžeme. Jdou sem stráže.“ Ukázal směrem, z kterého přicházeli dva do zbroje odění muži. Chlapec přikývl a poslušně, jako loutka, se nechal odvést zpět. Když stráže míjeli, přikývli jim muži s uctivým úsměvem na pozdrav. Všichni ve městě znali lovce, kteří zbavili jejich kraj dvou nejhorších dell.

Příběhy beze jména: Krev nevinných

I.

Země, jíž putoval, umírala pod nelítostným vše spalujícím slunečním žárem. Půda byla rozpálená, vyprahlá, neplodná. Vzduch se tetelil horkem a byl stěží dýchatelný. Každým dalším krokem, který udělal, rozvířil prach cesty, po níž šel. 

II.

Nenáviděl lidi. Pro všechno to zlo, jež v sobě nosí. A miloval je zároveň. Pro lásku, kterou umí dát.Zabíjel s vášní i s žalem v srdci.  A kolik zla je ve mně samém? Zabíjel pro obveselení davu. Tak jako desítky dalších. Mužů, žen i dětí. To nebylo tou nadějí, za níž šli. Byl miláčkem davů, nikdy neporaženým šampionem, rychlejším a smrtonosnějším než kdokoliv, koho proti němu kdy poslali. Nepřemýšlel nad tím, co dělá. Nezáleželo mu na ničem. Byl jako loutka, jako prázdná nádoba bez obsahu. Nežil, jen přežíval. A jak dny a týdny plynuly, nakonec si ten věčný boj na život a na smrt Která však není a nikdy nemůže být pro mne. zamiloval. Před každým dalším vstupem do arény se jej zmocňovalo horečnaté napětí. Jeho tělo se chvělo v očekávání toho, co bude následovat poté, kdy vkročí na udusanou hlínu, zčernalou od nesčetněkrát prolité krve. Miloval ty chvíle, kdy se před ním otevřela těžká železná brána a on jí prošel, aby ho uvítal nadšený křik diváků a vyděšené pohledy těch, které poslali proti němu. Ty chvíle, kdy zdánlivě netečný stál bez pohnutí jako socha vytesaná z kamene, všechny smysly zostřené, a vyčkával na útok, aby jej vzápětí bleskurychle odrazil. Ty chvíle, kdy lehce jako vítr, jako vražedná nelítostná vichřice, tančil s mečem okolo svého soupeře. A ten okamžik, kdy ono představení jediným rychlým úderem ukončil. Okamžik, kdy slyšel poslední, slábnoucí výkřik svého protivníka a kdy jej skropila sprška jeho stále ještě teplé krve. Miloval ten opojný pocit, když sledoval, jak umírající pomalu klesá k zemi. A on pozvedl svůj Jako krev, kterou prolévám. rudý meč nad hlavu a dav propukl v divoký jásot. Žil pro tento okamžik, žil tímto okamžikem, jako by nic jiného nebylo a nikdy být už nemělo. 

Vše se změnilo v den, kdy ten, jehož proti němu postavili, poklekl, položil mu meč k nohám a prosil o život. V tu chvíli, kdy jeho protivník sám vložil svůj osud do jeho rukou, Poražen dříve, než boj začal. Tak jako kdysi já. Stojící proti někomu, komu čelit nemůže. Tak jako kdysi já. se v něm cosi zlomilo. Neodpověděl. Slyšel, jak dav volá po krvi, po odplatě za takovou zbabělost. Pohlédl mladému muži před sebou do očí a spatřil v nich strach. Slyšel, jak se mu chvěje hlas, když znovu prosí o to, aby ho nechal jít. A viděl, jak zbledl a začal se třást, když stále nedopovídal. Beze slova odkopl meč z mladíkova dosahu a viděl, jak sebou onen muž trhl. Velice pomalu tasil a krátce zaváhal. Dav diváků v ten okamžik ztichl v napjatém očekávání. A mladík před ním zavřel oči a sklonil hlavu. Slyšel zrychlený nepravidelný tlukot jeho srdce a skřípění zubů, když pevně stiskl čelisti. Viděl, jak se mu zatínají svaly na krku a jak křečovitě svírá dlaně v pěst. A cítil pach chladného potu strachu. Ťal.

Zvedl se oblak prachu, když se ostří meče zarylo do hlíny arény. Slyšel nesouhlasné výkřiky, dusot a pískaní nesoucí se z hlediště. Jeho protivník k němu překvapeně zvedl zrak. Jediným pohybem hlavy mu naznačil, že může jít. Zasunul meč zpět do pochvy a obrátil se k východu. Pevně rozhodnut na tuto krví nevinných poskvrněnou půdu již nikdy nevkročit. Po několika málo krocích zaslechl rachocení železa, když se začaly zvedat mříže rozmístěné po celém obvodu arény. Dravci. Problesklo mu hlavou. A v ten okamžik zaslechl dvě po sobě jdoucí zadunění, když zavřeli bránu arény. Měli zaplatit. Jeden i druhý. Obrátil svůj pohled zpět k mladíkovi, který již nyní stál, s mečem, který mezitím zvedl ze země, v ruce. Viděl, jak se bezradně rozhlíží okolo sebe. Vyhlíží sám jako zvíře lapené v pasti. Pomyslel si. A jsme snad v tuto chvíli něco jiného? Viděli v nás kdy snad něco jiného? Ne v nás. V nich. Protože já k nim nepatřím. K jedněm ani k druhým. Nikdy jsem nepatřil. Kdysi snad… ne však už dnes, neboť jsem se stal… NE! Vykřikl v duchu se zoufalou nepříčetností, ve snaze zahnat ty skličující myšlenky, ty strašlivé pochybnosti o sobě samém, jež mu stravovaly mysl i duši den co den. Žiji. Zde a v tuto chvíli. Nesmím se tomu poddat, Znovu pohlédl na mladého muže stojícího několik metrů od něj. aby i on měl naději.

Stál vprostřed arény, zdánlivě netečný ke všemu kolem, paže zkřížené na hrudi, oči zavřené, na tváři pochmurný úsměv. Jako vždy v takových chvílích zpola ztracený v onom přízračném stínovém světě, o němž vyjma jeho nikdo neměl tušení. Nevnímal hlasitý křik davu, nevnímal vyděšené volání druhého na smrt odsouzeného muže. Nepohnul se ani v okamžiku, kdy zaslechl, jak se první z mříží zarazila o kamennou stěnu arény. Soustředil se cele na zvuk kroků šelmy, jež za ní neklidně pobíhala a která se k němu nyní blížila. Na rytmus jejího dechu a tepu, na to, jak drobné kamínky skřípaly pod jejími drápy, když se obezřetně kradla jejich směrem. Nestačí slyšet. Běželo mu hlavou. Je třeba vnímat ji celým svým tělem. Stát se vzduchem, který je kolem ní, být zemí, po níž jde. Tasil ve stejném okamžiku, kdy tygr zaútočil. Zasáhl jej ještě ve skoku, na zem už zvíře dopadlo mrtvé. V hledišti překvapeně zahučelo a křik utichl. Ve chvíli, kdy jeho zbraň projela hrdlem posledního z dravců, propukl dav nadšený jásot. Nezvedl však svůj meč vysoko nad hlavu, jako tomu dělával dříve. Zůstal stát bez pohnutí, zkrvavenou zbraň skloněnou k zemi. Letmo pohlédl na bledého, stále se chvějícího mladíka. Když se jejich pohledy střetly, spatřil v jeho očích jediné. Hrůzu.

III.

Léto již přešlo a na vyprahlou krajinu začaly dopadat první kapky tak dlouho očekáváného deště. Zprvu pozvolného, avšak sílícího s každou další minutou. Půda však byla příliš vyprahlá, tvrdá, jako kamenité pobřeží severního moře, po němž kdysi šel, na to, aby se do ní vpil, a koryta řek nemohla pobrat nenadálý příval vody a vylévala se z břehů. Přišly záplavy, jež dokonaly dílo zkázy. Pomalu se snášela noc a on stál na okraji skal, zamyšleně hledící na zpustlou krajinu, jež se před ním rozprostírala. Na mrtvé lesy a holé planiny bičované ani na okamžik neustávajícím deštěm.  Sám, bloudící liduprázdnými horami. Utíkal. Před lidmi i před sebou samým. Před vším, co jsem v posledních týdnech a měsících spáchal.

„Dával jsi jim jen to, co oni sami chtěli.“ Při zvuku toho Hlasu sebou bezděčně trhl.

Přáli si snad zemřít?

„Přáli si vidět umírat jiné.“

A ti, jež jsem zabíjel? Ti toužili po jediném. Přežít. „A já teď mám na rukou jejich krev.“ Zašeptal. Nikdy neodčiním, co jsem udělal.

„Nikdy?“ Ozval se pobavený smích. „Máš před sebou přece tolik času!“ Při těch slovech se roztřásl. Na dny přesně věděl, kolik času má ještě před sebou. Přesto, a právě proto se ze všech sil snažil zapomenout, až příliš jej ono vědomí děsilo. Ty však nikdy nedovolíš, abych zapomněl… Nepatřím sem. Má doba je už minulostí, má rodná zem bájnou krajinou, pouhou pohádkou pro děti. Jak zde mám žít? Jak? Stejně jako mnoho předešlých, i tato otázka zůstala bez odpovědi. Sevřel v pěsti malou zdobnou brož. Vzal ji s sebou přes moře jako připomínku toho, kým kdysi býval. Připomínku toho, že času nelze odolat. To pouze já jsem odsouzen kráčet světem lidí a sledovat, jak i ta nejmocnější království, jež jsem spatřil v dobách největší slávy, zmizí, aby nakonec zůstala jen v příbězích a písních.  Rty mu zvlnil hořký úsměv plný bolesti a žalu. Nesmrtelnost. Snad každý člověk po ní touží. Nikdo si však nedokáže představit, jak strašná a krutá umí být. Ten drobný předmět byl připomínkou toho, jak bolelo navždy ztratit ty, jež miloval. Připomínkou toho, že už navždy zmizelo vše, co znal. Po tvářích mu začaly stékat horké slzy a mísit se s chladivými kapkami deště. Proč? Proč jsem musel zaplatit tak krutou daň? Ptal se zoufale onoho Hlasu v myšlenkách. Marně. Žádná odpověď nepřišla.

XIII.

„Proč jsi chtěl vyprávět zrovna tenhle příběh?“ Zeptal se Kiel a pohlédl na Yorrena.

„Protože nám říká to, že nikdo není bez viny. Ani První.“ Odpověděl místo přítele Nahir. „Ani ten, kdo byl ochotný pro svou přísahu obětovat věčnost. I on má na rukou krev nevinných.“

„Z jakých dob má být tento příběh?“ Zeptal se neznámý.

„Z doby těsně po jeho příchodu.“

„Příchodu?“

„Podle příběhů tyhle země nejsou naše domovina. Přišli jsme sem před staletími ze zemí za mořem. Uprchli jsme sem. První přišel až dlouho po nás. A z těch časů je tenhle příběh.“ Cizinec přikývl.

„Uprchli před čím?“ Zeptal se pak.

„Před prokletím. Před tím, co přišlo z Hor.“ Odpověděl zamyšleně místodržící. „Zajímalo by mě, co všechno z legend je pravda a co jsou jenom výmysly. Umíte si představit Hory? Čnějící až do oblak, Hory bez konce? Z jejichž skal vyvěrá krev země?“

„Ne.“ Odpověděl tři muži jako jeden. Cizinec mlčel. Jeho pohled byl vzdálený, nepřítomný.

„Stejně tak…“ Pokračoval místodržící. „umíte si představit, že by někdo prošel tím, čím podle legend prošel První, a i přesto zvolil to, co zvolil? Jenom proto, aby dodržel přísahu, kterou dal těm, co s ním zacházeli jako se zločincem?“ Nikdo z lovců neodpověděl. Jen mlčky hleděli na džbánky s pivem, které drželi v rukou.

„Jaký je jeho příběh?“ Zeptal se tiše neznámý.

„Ještě je brzy, Nahire, nemusíme vstávat časně z rána. Vyprávěj. No tak! Nenech se prosit. Nikdo ho neumí vyprávět líp než ty!“ Vybídl přítele Yorren.

Nahir se lehce ošil, nervózně upil trochu piva a pohlédl na cizince. Nakonec však přikývl a začal vyprávět.

Příběh beze jména: Přísaha

I.

Oheň už vyhasínal, v hromadě popela doutnalo jen pár řeřavých uhlíků. Nesnažil se jej oživit, nechtěl a nemohl už spát a ztrácet tak drahocenný čas. Slunce už bylo ve více jak dvou třetinách své cesty a on se musel vydat dál. Sbalil deku, uložil ji do vaku, který nesl na zádech a dopřál si pár doušků vody z již poloprázdného měchu. Měl žízeň a nejraději by vypil celý zbytek jeho obsahu, ale nemohl. Věděl, tušil, že v následujících dnech se s žádným zdrojem vody nesetká. Hlad už ani nepociťoval, uběhla příliš dlouhá doba od chvíle, kdy naposledy jedl. Snažil se utřídit myšlenky, jež mu vířily v hlavě. Chaotické útržky vzpomínek na dřívější doby a na místa, jež mu bývala domovem. Nač bych se měl o to pokoušet? Pomyslel si nakonec s hořkostí. Až se snese noc, beztak vše opět zapomenu. A nezůstane nic než ten podvědomý pocit, který mne bude hnát stále kupředu. Zahleděl se směrem k Horám a snažil se odhadnout, jak daleko ještě mohou být. Kolik děsivých nocí bude ještě muset strávit na cestě tou přízračnou mrtvou krajinou. Už mu docházely síly. Bezděčně se otřásl při představě, jaký osud by jej stihl, pokud by ho vyčerpání přemohlo a on už nemohl pokračovat ve své cestě. Dravci, kteří by jej rozsápali na kusy, nebyli ani zdaleka tím nejhorším, co jej zde mohlo potkat.

Sevřel ruce bezmocně v pěst a s podivnou, divokou nenávistí si vzpomněl na ty, jež ho sem beze zbraně vyslali, aniž by mu byli řekli, co jej zde očekává. Tak jako už desítky možná stovky mužů před ním. Zajatců odsouzených k smrti. Nevrátil se ani jediný. Všichni zde nalezli svou smrt. Oni sami se sem nikdy neodvážili, sami sem nevyslali jediného muže. Neboť zde číhají věci horší než smrt, horší než cokoliv, co si je kdo z živých schopen představit. Na každého, kdo se odváží do Pustiny vkročit, čeká jen zmar a šílenství. Bude snad takový i můj osud? Bohové, prosím, dejte mi sílu. Kolik z těch, kteří tudy v průběhu staletí procházeli, prosilo své bohy o pomoc? Mnoho. Všichni. Nepomohli ani jedinému.

Slunce už se pomalu sklánělo k obzoru a on byl jen stěží schopen pohybu, vyčerpání a únava se dostavily až příliš brzy, v předešlých dnech měl v tento čas sil ještě dost. Zastavil na krátký odpočinek, dokud ještě mohl. Dokud nepadla tma. Nejistě se rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, zda dnešní nocí dokáže projít. Bojovat s únavou a vyčerpáním bylo však stále obtížnější. Pokusil se vstát. Nohy mu vypověděly poslušnost a on bezvládně klesl zpět k zemi. Zachvátila jej smrtelná hrůza. Ze dne už zbývalo jen několik málo posledních minut. Oči mu neklidně těkaly od zapadajícího slunce k Horám. Přece to nemůže skončit na tomto místě a v tuto chvíli! V okamžiku, kdy jsem již tak blízko! Došel jsem dál než kdokoliv z těch, jež byli před mnou. Bezmocně sklonil hlavu a ukryl obličej do dlaní. Cítil, že už je na konci svých sil, že i kdyby se nyní přinutil vstát a jít, nikdy by k Horám nedošel. 

Slyšel Je.  Jak ho volají. Jménem, které už téměř zapomněl. Vyděšeně vzhlédl, nic však neviděl. Všude kolem něj byla jen tma a v ní… Hlasy. Nikdy nepojmenovaných démonů, duchů, přízraků, dávno mrtvých a zapomenutých lidí. Těch, kteří tudy, stejně jako on dnes, kdysi procházeli. Ten kvílivý nářek zatracených mu drásal uši i srdce. Začínal v něm sílit neodbytný pocit, že s k nim již brzy připojí.

„Ne!“ Vykřikl do noci. Mátožně se postavil, aniž by byl tušil, kde se v něm opět vzala síla. Pomalu a těžkopádně se vydal na cestu. Vzpomínky se mu začaly mlžit. Nevzpomínal si už na lidi, kteří mu bývali drazí. Neznal už jejich tváře ani jména. Nepamatoval si už, proč je zde ani z čeho nebo koho má takový strach. Cítil jen podvědomou hrůzu z čehosi, co bylo všude kolem něj. Cítil a vnímal Je celým svým tělem, nedokázal Je však pojmenovat. Upřel kalný zrak směrem k Horám, jež už neviděl. Šel jako bez života, jako loutka bez vlastní vůle, a nevnímal nic kolem sebe. Na nic nemyslel, nic necítil. Kromě bolesti, únavy a strachu. A prázdnoty. Tak jako už tolik nocí předtím. Vteřiny se mu zdály být minutami, minuty hodinami a cesta nocí jako věčnost.

První ranní paprsky si prorazily cestu tmou a osvítily nejasnou cestu před ním. Posbíral větve dávno mrtvých stromů, jež byly jedinou a poslední připomínkou zeleně, která kdysi pokrývala celou krajinu, a s křesadlem v ruce se svezl vyčerpaně k zemi. Poté, co se oheň rozhořel dostatečně silně, ulehl vedle něj a během několika málo chvil tvrdě usnul. Sny, jež se mu zdály, nepřinášely žádnou úlevu. Dlouho sebou neklidně házel, aby nakonec procitl s křikem a v slzách. Choulil se na zemi jako vystrašené dítě. Veškeré ostatní přebila vzpomínka na ty, jež ho vedli ulicemi nádherného města, největšího, jaké kdy spatřil. Vzpomínka na to, jak se svých mlčenlivých věznitelů ptá, jaký zločin spáchal, ani jeden z nich mu však na jeho otázky nedal odpověď. Nemohli a nesměli mu ji dát. Podle jejich zákonů směli s cizinci mluvit jen a pouze kněží. V chrámu vystavěném ve středu města pak dostal možnost volby. Buď zemřít rukou kata anebo se vypravit do Pustiny a v Horách, jež se tyčí za touto bezútěšnou krajinou, splnit úkol, jenž mu dají. Musel jít sám a nezbrojen ničím jiným než dýkou z temně rudého kovu, který do té doby nikdy nespatřil. Vybral si úkol. A cestu. A přísahal ve jménu svých bohů, že pokud nezemřu v Pustině, splním jejich úkol. Uzavřu Bránu do Srdce Hor.

II.

Čím blíže k Horám byl, tím častěji zahlédl v krajině záblesk života. Pár stébel trávy anebo hmyz. Ještě dlouho před tím, než se na proměněnou krajinu snesla noc, došel k troskám několika stavení, k vesnici vystavěné na samém úpatí Hor. Zbytky kamenných zdí jako by jej lákaly a volaly. Když vešel mezi ně, nalezl to, v co už se ani neodvažoval doufat. Ze skály tryskal tenký pramínek vody a dopadal do zdobného žlabu. Přešel k němu a dychtivě se napil, aby uhasil palčivou žízeň, kterou pociťoval už tak dlouho. Poté, co dopil, naplnil měch po okraj a pečlivě zazátkoval. Už se začínalo šeřit a on s údivem zjišťoval, že se mu do srdce a mysli nevkrádá onen pocit prázdnoty, která ho pohltila každou noc na cestě Pustinou. Myšlenky se mu nezačaly rozplývat a vzpomínky vytrácet. Ani nepociťoval Jejich přítomnost. S úlevou si uvědomil, že tuto noc nemusí pokračovat. 

Procitl až za úsvitu. A okamžitě pocítil hlad, jako by se jeho tělo najednou počalo dožadovat všeho toho, co mu po tak dlouhý čas odpíral. Bez rozmyslu se vrhl na svěží zelenou trávu a bobule, rostoucích na trsech tvrdých trnitých výhonků. Nemohl vědět a nevěděl, zda něco z toho není jed, v tuto chvíli jej to však pramálo zajímalo. Poté, co dojedl, svlékl šaty a pokusil se ze sebe smýt prach, který na něm ulpěl po cestě Pustinou. Ve žlabu nakonec přepral i veškeré kusy oděvu. Třásl se chladem ve větru, když vše rozvěšoval po větvích stromů, slunce bylo příliš slabé na to, aby jej prohřálo. I přesto se však cítil volně a bezstarostně. Veškeré hrůzy chvil, kdy slepě putoval tmou, se nyní nezdály být ničím víc než jen vzdálenou vzpomínkou a špatným snem. Když byl s prací hotov, ulehl opět do svěží vonící trávy a pozoroval mraky, jež se mu proháněly nad hlavou. Po chvíli opět usnul.

Z poklidného spánku jej vytrhl ostrý zvuk. Zněl jako kvílivé tóny píšťaly v jejímž rytmu naříkají tisíce a tisíce lidí. Zmateně, vyděšeně se rozhlédl, aby našel jeho zdroj, nebyl toho však schopen. Zdálo se, že přichází odevšad a odnikud. Jako by naříkaly samy Hory, a i celá země kolem něj. Křečovitě si zakryl uši dlaněmi, aby alespoň trochu ztlumil ten nervy drásající zvuk. Byl horší než to, co slýchával za nocí ve tmě. Vysoký naříkavý tón, v němž se slévaly veškeré Hlasy, jež ho provázely na cestě Pustinou, v jednolitém kvílivém jekotu. Nakonec jej z jeho utrpení vysvobodily mdloby. V okamžiku, kdy opět nabyl vědomí, vyhlížela krajina stejně pokojně jako z rána. Nebyl to jen sen? Pouhá ozvěna toho, co mne pronásledovalo na cestě k Horám? Zastřeným zrakem pohlédl na ruku od krve, kterou si sedřel o kameny v okamžiku, kdy se pokusil po procitnutí postavit na nohy. Tedy to nebyl sen… Co mne zde ještě očekává? Ptal se s hrůzou sám sebe. Dříve by byl přísahal, že snese jakékoliv utrpení, že vydrží jakoukoliv bolest. Nebyl schopen si představit, že by mohlo na světě být něco, co jej zdeptá a téměř zlomí bez toho, aniž by mu to způsobilo jediné zranění. Jako ve snách si oblékl ještě vlhký oděv a vydal se podél úpatí Hor hledat Bránu vedoucí do jejich útrob.

III.

Po několika dnech cesty podél jednolité masy skal konečně nalezl to, co hledal. Bránu ukutou ze stejného rudého kovu jako dýka, jíž ho vyzbrojili. Její mohutná impozantní křídla byla poničená, jedno bylo zpola vytrženo z pantů a hrozilo, že se každou chvíli s rachotem zřítí k zemi. Přesto se však ani nepohnulo. Zasmušile na Bránu hleděl, zatímco mu vítr vanoucí od západu vnášel do těla chlad a třas. Váhal, zda jí projít nyní anebo zda si před tím dopřát ještě trochu odpočinku. Odvrátil se.

Pomalu, téměř obřadně, rozdělal oheň, rozprostřel vedle něj deku a usedl na ni. Z vaku pak vytáhl několik bobulí, které cestou nasbíral, a do klína položil měch s vodou. Vody už v něm mnoho nezbývalo, stěží polovina, od toho prvního dne na žádnou další nenarazil. Poté, co dojedl, vstal, aby odlomil z nejbližšího stromu několik větví. Od pasu vytáhl dýku a udělal do stromu několik hlubokých zářezů, z nichž okamžitě začala vytékat míza. Svlékl si halenu a roztrhal ji na několik pruhů, které pak položil tak, aby na ně smůla stékala. Po chvíli cáry sesbíral a opatrně, aby se mu smůla nepřilepila na ruce, jimi začal pevně omotávat větvě, které předtím očistil. Vše naskládal tak, aby se smolnatá část nedotkla země a mohla proschnout. Usnul téměř okamžitě poté, co ulehl. Ráno pak překontroloval svou práci. Jak předpokládal, vítr, který zde nikdy nepřestával vát, improvizované louče dokonale prosušil, Kromě jedné je uložil do vaku. Poslední pak zapálil o stále ještě řeřavé uhlíky a obrátil se k Bráně. V očích se mu zračila nejistota. Uhnul pohledem zpět k ohni. Nechtěl jej zde nechat doutnat, a proto obětoval trochu vody. Zmáčené ohniště pak ještě zasypal kamením a hlínou.

IV.

Jakmile prošel Branou, světlo louče ozářilo nádherný dóm tvořený různobarevnými krystaly. Stál tam oněmělý úžasem a obdivoval překrásné obrazce, které se rozprostíraly vysoko nad ním i všude kolem něj. Jak se rozhlížel, ohromen tou hrou světla a barev, postřehl, že dole u země je rozmístěno třináct kovových dveří. Byly temné a zdálo se, jako by pohlcovaly veškeré světlo odrážející se od křišťálových stěn. Které zvolit? Pomyslel si nejistě. Neřekli, že za Branou budu muset volit kudy se vydat dál. Po chvíli váhání zavřel oči a vykročil. Nepočítal, kolik kroků udělal, kolika dveří se jeho ruka dotkla. Nakonec u jedněch zastavil. Váhavě, se smíšenými pocity, položil ruku na jejich zdobnou kliku a stiskl.

První, co si uvědomil, byl zvláštní pach, který nedokázal přirovnat k ničemu, co znal. A hned vzápětí chlad, takový, jež se pomalu vkrádá do celého těla a roztřásá a oslabuje jej. Naposledy se zahleděl na třpytivou krásu dómu a na modrou oblohu za ním. A poté vykročil.

Posupoval pomalu a obezřetně, stále kupředu, stále rovně, míjel odbočku za odbočkou, stále hlouběji do nitra Hor. Nevěděl, jak dlouho už jde, nebylo zde ničeho, podle čeho by byl s to určit denní dobu a čas. Cítil však, že už jej zmáhá únava, a rozhodl se proto pro krátký odpočinek. Opatrně opřel louči o hrbolatou stěnu chodby a na její zem pak rozložil deku, aby na ni mohl ulehnout. Stejně jako kdykoliv předtím, usnul během několika málo chvil. A opět se mu zdály sny. Zmatené, temné, plné děsu, hrůzy a beznaděje. S výkřikem procitl. Do tmy, louče už dohořela. Stále ještě chvějící se rukou sáhl po vaku, který před spánkem položil vedle sebe, nenahmátl však nic. Kdo a z jakého důvodu mi jej vzal? A z jakého důvodu mne rovnou nepřipravil o život? Vstal a pokoušel se uklidnit, nakonec se mu to podařilo. Netušil, z kterého směru přišel, a tak bezmyšlenkovitě vykročil. Pomalu, tápavě pokračoval kupředu směrem, který zvolil, aniž by byl tušil, kam jde a co hledá.

V.

Co chvíli zaslechl tichý zlověstný smích, jako by se někdo bavil tím, že jej svedl z cesty a vydal na pospas labyrintu chodeb, které neviděl. 

„Co se mnou zamýšlíte?“ Vykřikl zoufale a labyrint mu jeho zvolání vracel v tisíci a tisíci ozvěnách, jež pomalu slábly a slábly, až ztichly docela. A poté zazněl v odpověď opět ten smích plný nenávisti a pohrdání. Zdálo se, jako by se přibližoval a zároveň vzdaloval, jako by nabýval na síle a zároveň utichal. Vyděšeně se rozběhl tmou, aby unikl tomu přízračnému zvuku, nedbaje toho, že co chvíli klopýtl a sedřel se do krve. Smích ho však stále provázel a čím rychleji utíkal, tím zlověstněji, pohrdlivěji, nenávistněji zněl. Zastavil. Vyčerpaně se opřel o vlhkou hrubou stěnu chodby a přerývavě oddechoval. Po těle mu stékal studený pot, který ho pálil v čerstvých ranách, a v chladu labyrintu se třásl zimou pronikající až do morku kostí. Kdo jste? Proč se mnou hrajete tak krutou hru?

„Přijďte ke mně,“ Zašeptal. „a ukažte se mi, ať se alespoň mohu postavit za svou obranu.“

„Obranu?“ Znovu ten smích. A náhle ucítil, jak jej uchopily dva páry silných paží. Marně s nimi bojoval a snažil se jim vytrhnout. Pokusil se zasáhnout jednoho z útočníků, nedotkl se však ničeho.

„Proti nám není obrany. Následuj nás.“

VI.

„Prosím, potřebuji alespoň chvíli odpočinku. A trochu vody.“ Zachraptěl po mnoha hodinách, kdy jej rychlostí blížící se běhu vedli neznámo kam.

„Za chvíli již budeš odpočívat.“ Rozesmál se jeden z jeho věznitelů.

„Alespoň pár doušků vody…“ Zasténal.

„I bez té ještě vydržíš.“ Zaznělo z druhé strany a stisk ještě zesílil.

VII.

Když znovu nabyl vědomí, podvědomě cítil, že už není ve stísněných prostorách chodby. Tušil ve tmě, jež ho obklopovala, ohromný prostor, mnohonásobně rozlehlejší, než byl dóm za Branou. Srdce Hor.Pokusil se postavit na prokřehlé zdřevěnělé nohy a s hrůzou si uvědomil, že nemůže. Byl k zemi připoután pouty, jež necítil, jichž se nemohl nijak dotknout. Jako by zde ani žádná nebyla.

„Co se mnou zamýšlíte?“ Vykřikl stejnou otázku jako již předtím v labyrintu. Avšak ani nyní žádná odpověď nepřišla. Začal se opět třást a už ani nebyl schopen rozlišit, zda zimou, vyčerpáním anebo strachem. Nevěděl, jak dlouho tam ležel, schoulený na chladné zemi, ve tmě a tichu, sám se svými myšlenkami. Kdo anebo co jsou? Čím jsem se vůči nim provinil, že se mnou nemají slitování? Mohlo to být několik málo minut stejně jako mnoho hodin. Jemu ta doba připadala jako věčnost. Světlo, alespoň na okamžik.

„Proč bychom s tebou měli mít slitovaní?“ Ozvalo se náhle ze tmy v odpověď na jeho myšlenky. V tom Hlase byla čirá nenávist i pobavení zároveň. A hned vzápětí jej oslepilo ostré, jasné světlo. Oči, nyní uvyklé jen tmě, jej rozbolely tak, že je musel zavřít.

„Toužil jsi po světle a nyní před ním zavíráš oči?“ Vysmíval se mu Hlas. Cítil, jak se mu víčka pomalu, proti jeho vůli, otevírají a jak jej světlo, nyní nesčetněkrát jasnější, oslepuje a bodá do očí. A za pár okamžiků už světlo necítil pouze v očích, ale v celém těle. Bylo to, jako by pulsovalo každou jeho částí, v očích, prstech, uších… Ne! Prosím, dost! Nelze to vydržet! Přestaňte…

„Prosím!“ Bezmocně se zmítal v těch neviditelných poutech a pokoušel se oči znovu zavřít. Nemohl. Křičel nyní už tak silně, až mu hlasivky vypověděly poslušnost a on ochraptěl. Tma. A úleva. Ležel na zemi a celý se horečnatě třásl bolestí a vzlykal.

VIII.

Opět ten tichý smích. Jeho věznitel se vrátil. Anebo vrátili? Nevěděl. Namáhavě se zpola, jak mu jen jeho pouta dovolovala, posadil a slepě se rozhlížel do tmy. Čekal.

„Je ti zima?“ Promluvili na něj.

Ano…

„Přál by sis teplo?“ Němě přikývl.

„Tak jako předtím světlo?“ Dodali s výsměchem.

„Ne!“ Pokusil se promluvit, z jeho hrdla však nevyšel žádný zvuk. Ne tak jako předtím.

„Příliš pozdě…“

Cítil, jak se vzduch okolo něj začíná tetelit žárem. Jako neviditelný, vše prostupující oheň, který se teprve rozhořívá a nabývá na síle s každým dalším okamžikem. Otevřel ústa v němém křiku hrůzy.  Slitujte se! Zastavte to! Prosil ty Hlasy v myšlenkách. Marně. Vzduch byl stále sušší a teplejší, jen stěží dýchatelný. Cítil, jak mu kůže začíná vysychat a praskat jako puká vyprahlá zem po dlouhém období sucha. A pak už jen bolest. Nakonec jej z jeho utrpení vysvobodily mdloby. 

Nezemřel jsem. Byla jeho první myšlenka. Celé tělo jej nesnesitelně pálilo a každá jeho část volala po vodě. Zničeně se schoulil na zemi a jak se jeho ruce dotkly kůže, s překvapením si uvědomil, že na jeho zmučeném těle nezůstaly žádné stopy po onom neviditelném ohni. Jak?

„Stále nevíš? Stále jsi nepochopil, v čem spočívá naše moc a naše síla?“

Nikam neodešli. Byli tu s ním po celou dobu. Sledovali, jak se probouzí, vnímali jeho zmatené zoufalé myšlenky a opájeli se jeho bolestí a jeho strachem. Pozorovali své dílo jako umělec, jenž se zálibou prochází galérií a těší se ze svých výtvorů.

Vodu… prosím.

„Ne.“

Zemřu.

„Nezemřeš. Nikdy nezemřeš. Už navěky budeš naším vězněm.“

IX.

Snažil se rozpomenout, jak se ocitl na tomto strašlivém místě. A z jakého důvodu. Zda bylo nějaké předtím, nějaké jiné místo a nějaký jiný čas. Pokoušel se rozpomenout, zda Je někdy spatřil. Ty, kteří k němu přicházeli, ať bděl nebo snil. Co je sen a co není? Už to téměř nedokázal rozlišit.

„Přál by sis znát svou minulost?“ Jako už tolikrát předtím se při zvuku těch Hlasů roztřásl hrůzou. Vrátili se. Tak jako se vrátili a vrátí pokaždé. S otázkou. 

„A budoucnost?“ Neodpověděl. Ani nahlas, ani v myšlenkách. Nezáleželo na tom, jak a zda odpoví. Smích. Kolikrát už ho poslouchal? Ten tichý krutý smích, který mu naplňoval srdce čirým zoufalstvím? Před očima se mu začal odehrávat příběh jeho života. Toho, který už dávno zapomněl. Ne, prosím… nepřipomínejte mi, co jsem už navždy ztratil.

Cesta a Hory.

Minulost?

Tma a chlad.

Přítomnost?

Bolest a strach.

„Budoucnost!“

Je i jiná cesta?

„Není.“ Odpověděl mu chór Hlasů.

„Je.“ Jediný, který přes ostatní stěží zaslechl.

Jaká?

„Žádná.“

A pak ticho.

Jaká je ta další cesta?

X.

Byl volný, jeho pouta zmizela. Pomalu a namáhavě vstal. Nohy se mu třásly pod tíhou jeho vlastního těla a na to, aby udělal, byť jen jeden, jediný krok, musel vynaložit nemálo sil. Nejistě postupoval tmou a rukama marně hledal oporu. Dřív nebo později musím narazit na stěnu a poté snad…

„Možná bloudíš v kruhu.“ Zarazil se. Neodešli. Zůstali zde a pozorovali, jak se mátožně snaží jít a doufá, že nalezne cestu ven. A že Jim unikne. Je to jen další jejich hra? Zasmál se hořce v duchu. Byl bláhový a šílený, jestliže si myslel, že by ho snad nechali odejít. Beztak nemohu a nesmím odejít. Ne, dokud nesplním svůj úkol. Ztěžka poklekl a sklonil hlavu. Čekal, co bude následovat, jak jej budou trýznit tentokrát.

„Vzdáváš se? Nyní? Když jsme ti vrátili volnost pohybu i tvou zbraň?“ Překvapeně sebou trhl a ruka mu mimoděk sjela k bokům, k opasku kalhot. Nelhali. Byla tam. Dýka, s níž vešel. Rozesmál se. Hořkým smíchem plným beznaděje. Nemohu vás nijak poranit, je bez užitku,

„Můžeš ji však obrátit proti sobě a tím nám uniknout!“

Sevřel střenku dýky a vytáhl ji z pouzdra. Nebránili mu. Hodnou chvíli se takřka nepohnul, jen prsty pravé ruky zlehka přejížděl po její čepeli. Nakonec se nadechl a polohlasem, spíše sám k sobě nežli k Nim, promluvil.

„Nemohu a nesmím si sáhnout na život. A přesto jen tak vám mohu uniknout. A pouze smrt mne může osvobodit od mé přísahy. Nedokáži vás porazit. Nevím ani, zda je to v moci člověka. A přesto zřejmě jen tak svou přísahu mohu naplnit…“

„Je zde ještě jedna cesta, ještě jedna možnost.“ Přerušili ho.

„Ještě jedna cesta?“

„Ano. Zůstat zde z vlastní vůle. Navěky. Neopustíme pak tyto Hory.“

„Navěky?“ Zašeptal a hlas se mu při vyslovení toho jediného slova zachvěl smrtelnou hrůzou. Stiskl dýku ještě pevněji a nakratičko zaváhal, než ji odhodil daleko do tmy.

„Jen blázen vloží svůj osud nám do rukou.“

„Nemohl jsem jinak. Přísahal jsem.“

XI.

Stál s hořící loučí v ruce nad pohaslým ohništěm. Kamení, hlína a prach, jež na něm ležely, byly stále ještě nasáklé vodou, jíž oheň uhasil. Zmateně pohlédl směrem k Bráně. Byla zavřená. Pomalu, nejistě, spustil ruku k opasku kalhot a sáhl po dýce, jež tam nebyla.

„Porazil jsi nás.“

„Jak jsem vás mohl porazit, když jsem se vám vzdal?!“ Vykřikl.

„Nemohli jsme tě dál držet jako zajatce, neboť ty sám si vložil svůj život a svůj osud do našich rukou. Jen tak si nás mohl porazit a uvěznit zpět do Hor. Naplnil si svou přísahu.“

„Ty jsi však zde…“

„Ano i ne. Existuji jen a pouze v tobě. To je mým trestem.“

„Na jak dlouhý čas?“

„Na příštích deset tisíc let.“

„Žádný z lidí nemá před sebou tolik času.“

„Žádný vyjma jediného. Spolu se mnou budeš neměnný procházet staletími, abys viděl, pro koho‘s byl ochoten obětovat věčnost. Poznáš, kolik zla v sobě lidé nosí. Poznáš, že umí být nesčetněkrát krutější, než sis do dnešních dnů myslel. Dotkneš-li se jiného člověka jeho vzpomínky se stanou tvými vzpomínkami, jeho bolest bude tvou bolestí, jeho strach tvým strachem a jeho touhy tvými, i ty nejtemnější a nehroznější, které jsou ukryty hluboko v jejich srdcích a o nichž nemají tušení, že je v sobě nosí. Skrze sny budeš naslouchat nářkům trpících a spolu s nimi a místo nich prožívat jejich muka. A nebudeš moci zemřít, abys před tím unikl. Život dlouhý deset tisíc let. To je náš dar a zároveň prokletí. To je tvá odměna i tvůj trest.“

XIV.

Když Nahir skončil své vyprávění, bylo už dlouho po půlnoci. Všichni mu po celou dobu naslouchali takřka bez pohnutí. Místodržící, Kiel s Yorrenem, hostinský a neznámý. Innomia. První.  Pomyslel si a otřásl se. Miloval legendy, tak jako každý, a stejně tak rád je i vyprávěl. Alespoň dříve tomu tak bylo. Nikdy jim ale nevěřil, nikdy v nich neviděl více než jen báje, které mají lidi povzbudit a poučit a které snad v sobě ukrývají i něco málo útržků minulosti jeho lidu. Pověsti a zkazky, dovedně spletené v příběh života jediného muže procházejícího bez proměny věkem lidí. Odsouzeného spatřit jejich dávná království v časech největší slávy a překračovat jejich kosti v dobách, kdy už nezůstal nikdo, kdo by pečoval o místa jejich posledního odpočinku. Odsouzeného pamatovat si. Odsouzeného zas a znovu umírat pro krátký čas milosrdného zapomnění. V ten jediný okamžik, kdy je mu dovoleno na pár chvil zemřít. V čase, kdy život a smrt jsou jedno. Pohlédl znovu na neznámého, oči měl zavřené a po tvářích mu stékaly slzy.

„No,“ Zaslechl jako zdálky hlas místodržícího. „slyšel jsem tenhle příběh už hodněkrát. Ale musím uznat, Yorren má pravdu, nikdo ho neumí vypravovat jako ty.“ Nahir viděl, jak sebou cizinec při zvuku těch slov trhl a otevřel oči. To, co v nich v tu chvíli spatřil, nedokázal pojmenovat.

„Děkuji, žes ten příběh vyprávěl.“ Řekl neznámý tichým, chvějícím se hlasem. „Neměl by být zapomenut.“

„Příteli,“ Zasmál se Zaragrin, aniž by byl na cizince pohlédl, a zhluboka se napil už zvětralého piva. Měl jich v sobě už hodně a jazyk se mu lehce pletl. „snad mu nevěříš? Umíš si představit, že by někdo byl takový blázen? Přísaha, nepřísaha. Žádný člověk by nic takového neudělal.“ 

„Žádný vyjma jediného.“ Zamumlal Nahir.

„Cos to říkal?“ Zeptal se ho Zaragrin.

„Ale nic.“ Zavrtěl hlavou. „No, pane místodržící, už je pozdě, je to už nějaká doba, co hodiny odbily půlnoc. Měli bysme jít spát. Myslím, že tvá žena nebude nadšená, že se vracíš tak pozdě.“

„Yolanna!“ Téměř poděšeně vykřikl místodržící, rychle vstal a sáhl po kabátu pověšeném za ním. „Bohové, ta mi zase dá! Máš pravdu, už bych měl jít. Tohle jí budu těžko vysvětlovat. Čekala mě už tak tři hodiny nazpátek!“

Část třetí

Prokleté děti

I.

Strávili v Galinu dvě noci, třetího dne z rána vyjeli se svítáním. To bylo před devíti dny. Mířili k Perklovým horám. K soutěsce, která jimi vedla. Byla to jediná cesta, která Sennion spojovala s ostatními částmi království. Sennion, okrajová provincie, přesto rozlohou větší než celý zbytek království. Sennionští místodržící byli technicky, podle zákona, podřízeni králi, fakticky ovšem byli svrchovanými vládci celého území, králové jen zřídka zasahovali do dění v této části země, byla příliš daleko a jen stěží přístupná. Toto uspořádání s sebou přinášelo mnoho výhod, například to, že se poslední válka tohoto území prakticky nedotkla. Ale také mnoho nevýhod a jednou z nich byla skutečnost, že nesměli mít své vlastní vojsko a své sem král nikdy nevyslal. Každé větší město mělo sice své stráže, které podléhaly místnímu veliteli a které zajišťovaly pořádek v jeho ulicích a občas i v několika přilehlých vsích. Sennion jako takový však neměl a mít nesměl vojáky, kteří by jako jediní byli schopni zajistit klid a bezpečí na cestách. Po válce a vlastně ještě v jejím průběhu se tak na jeho území začaly formovat ozbrojené bandy lupičů a hrdlořezů. Delly. Původně začaly jako malé skupinky tvořené převážně ze zběhů královských vojsk, později, po válce, se k nim přidalo i mnoho vysloužilců. Přeživších, odvedenců, kteří ve válce přišli o vše. Sennion potřeboval někoho, kdo by se jim byl ochoten a schopen postavit. Tím někým se stali lovci. Muži, kteří za odměnu chytali a zabíjeli zabijáky. Nikdo už nevěděl, jak se objevili, jak začali, kdo byl první z nich. Nyní byli nedílnou součástí každodenního života Sennionu. Nahir, Yorren i Kiel k nim patřili. A spolu s nimi k soutěsce mířil cizinec, neznámý, muž, o jehož minulosti nikdo nic nevěděl. Muž beze jména, kterého znal každý. Innomia.

II.

„Chcete dnes nocovat zase venku anebo zkusíme najít nějakou hospodu po cestě?“ Zeptal se Yorren.

„Tak povídej, na kterou myslíš?“ Zasmál se Kiel.

„Nevím, co tím chceš říct.“ Bránil se na oko Yorren. „Ale když už se ptáš, jestli dál pojedeme stejným tempem, asi hodinu po setmění bysme měli dorazit k jedné vesnici, Dajka se myslím jmenuje. Mají tam moc útulnou hospůdku, pivo sice není úplně nejlepší, ale hospodská vaří skvěle.“

„Jo a spát budeme někde v kůlně anebo rovnou v šenku, ne?“ Zamručel Kiel.

„Ale ne, mají pokoje. A i kdyby byly všechny obsazené, ve stodole na slámě je vždycky místa dost. Pořád lepší než spát venku. No tak, Nahire, podpoř mě! Minule se ti tam přece líbilo.“

„Nevím, jestli je to nejlepší nápad, příteli. Nezapomínej, že nám je teď v patách bůh ví kolik dell. Chceš snad, aby kvůli nám umřeli další lidi? Musím ti snad připomínat, co se stalo ve Wyldě?“

„Bohové! Copak jsme s tím mohli počítat?“

„Ne, jasně, že nemohli. Ale řekni to mlynářově vdově.“ Yorren se zamračil. Dva dny poté, co odjeli z Galinu, se vpodvečer strhla silná bouře. Nechtěli nocovat venku, a tak požádali o přístřeší v mlýně, který míjeli. Mlynář jim ho rád poskytl, ani zaplatit nechtěl. Když pak po večeři vyšel ven, aby si ulevil, a oni už se pomalu zvedali od stolu, aby se vydali do pokojů, které jim se ženou přichystal, přijeli. Ernigovi ohaři, Psi války. Tak si říkali. Dusot kopyt jejich koní a štěkot jejich psů přehlušil i burácení podzimní bouře.

„Innomi! Vylez ven! Jinak ho vykucháme a necháme našim psům!“ Ozvalo se zvenku. Mlynářka zbledla. Neznámý prudce vstal, jediným rychlým pohybem sejmul z ramen plášť a sáhl po meči, který byl opřený vedle kamen.

„Jdeme s tebou! Tentokrát jdeme s tebou.“ Sykl Nahir a i on vzal svou zbraň. Yorren s Keilem se k němu připojili. Neznámý jen mlčky přikývl.

„Tak co bude? Máme ho snad začít porcovat?“ Cizinec otevřel dveře a vyšel ven, lovci ho následovali. Tam spatřili jedenáct mužů, stojících v půlkruhu čelem k nim, každý za obojek držel psa, vrčícího a cenícího zuby. Dvanáctý stál několik kroků před nimi a jednou rukou držel za rameno mlynáře, klečícího a třesoucího se strachy, druhou mu pak u hrdla držel dýku. Ernig. Jeho psi mu seděli u nohou a čekali na povel svého pána. Tlama jednoho z nich byla hned u hlavy vystrašeného muže a jeho sliny mu skapaly na rameno a ruku.

„Nech ho jít. Chceš přece mne, ne jeho.“ Řekl neznámý. Táhlý klikatý blesk ozářil celý dvůr. Ernig se usmál, byl to zlý krutý úsměv, a postavil mlynáře na nohy, ruka s nožem mu mírně klesla. Nepodřízl ho, ani ho však nenechal odejít.

„Je váš.“ Řekl pouze a zarazil dýku hluboko do mužova břicha a potom jí trhl nahoru. Mlynář vykřikl překvapením a bolestí a zhroutil se na zem, rukama se držel za břicho, aby mu vnitřnosti nevypadly ven. Oba Ernigovi psi se na ležícího muže okamžitě vrhli.

„Ne!“ Zaječel cizinec pronikavě a vrhl se kupředu. Ten výkřik lovce dokonale ochromil. Bylo to poprvé, kdy jej viděli zaútočit. Poprvé, kdy nebojoval klidně a chladně. Muži i jejich psi leželi na zemi v tratolišti krve dřív, než se kterýkoliv z lovců stihl vzpamatovat a do boje zapojit. Téměř ve stejném okamžiku, kdy mlynářka otevřela dveře, zvedl neznámý meč a zasadil jejímu muži poslední ránu, aby skončil jeho trápení. S nářkem se svezla podél jejich zárubně k zemi. Její výkřik vytrhl lovce z ochromění. Kiel odhodil meč a poklekl k ní, aby se ji pokusil utěšit, Nahir s Yorrenem se rozběhli k neznámému. Když přišli blíž, viděli, že je Ernig ještě naživu. Levou rukou si tiskl k ráně, jež se mu táhla přes celou hruď a břicho, zmrzačenou pravačku. Dýchal trhaně a těžce a pohled měl skelný. Umíral, mohlo však trvat ještě mnoho hodin, než vydechne naposledy. Neznámý k nim přešel, chystal se i jeho dobít.

„Ne!“ Zadržel ho Nahir a s opovržením shlížel na muže ležícího u jejich nohou. „Říkali si Psi války. Tak ho tady nech pojít v blátě jako psa. Za to, co udělal mlynářovi, si nic lepšího nezaslouží.“

„Trpí…“ Zašeptal cizinec. „Cítím, jak trpí.“

„Po právu.“ Zavrčel Yorren. „I mlynář trpěl před tím, než jsi to skončil.“ Neznámý sklonil hlavu. Ruka s mečem se mu lehce zachvěla. Nakonec přikývl a odvrátil se od umírajícího muže. 

„Bohové! Přece kvůli tomu nebudeme pořád spát po lesích.“ Namítl Yorren. „Mohla to být náhoda, možná byli v okolí a…“

„Jasně, a proto zavolali jeho.“ Přerušil ho Nahir sarkasticky. „Věděli o nás. Věděli, že tam jsme. Chtěli ho dostat a chtěli, aby umřel s vědomím, že kvůli němu zabili nevinného muže.“

„Dobře, tak prostě jeden z nás může být vždycky venku na hlídce nebo co já vím!“

„Jak chceš uhlídat celou vesnici? Ne, příteli, odteď budeme nocovat akorát ve městech a Na rozcestí. Nikde jinde. Je ti to jasné?“

„Tos mi to nemohl říct předevčírem?“ Zabručel Yorren. „Mohli jsme zůstat v Lennovaru na noc. Ach jo. Víš sám, že to bylo až k Perklovým horám poslední město.“

„Tak se tam zastavíme po cestě zpátky.“ Usmál se Nahir smířlivě.

„Jak daleko jsme vlastně od hor? Od soutěsky“ Zeptal se Kiel. Nikdy nebyl od Galinu tak daleko.

„Pozítří k večeru bysme tam měli dorazit.“ Odpověděl mu Yorren.

„Hmmm,“ Zamručel chlapec. „a jak to vlastně uděláme? Vždyť ani nevíme, jestli tam zrovna teď jsou…“

„Tak na ně kdyžtak počkáme.“ Pokrčil rameny Nahir.

„A co když nepřijdou? Když budou vědět, že tam jsme a čekáme.“ Namítl Kiel.

„Jedno mají všechny delly společné, příteli, ty bys to měl vědět líp než já. Jsou příliš pyšné. Žádná nikdy dobrovolně nevyklidí území, které považuje za svoje.“

„Půjdu sám.“ Ozval se neznámý, který až dosud mlčel. Od toho prvního večera v Galinu byl ještě mlčenlivější než kdy dříve, od mlynářovy smrti pak nepromluvil téměř vůbec. „Počkejte na mne v té krčmě, o níž Yorren mluvil.“

„Říkal jsem před chvílí, proč nemůžeme…“

„Pokud však jdou jen a pouze po mně, žádné nebezpečí nehrozí. Vy v ní přenocovat můžete, to pouze já nemohu.“ Nahir váhavě přikývl.

„Dejme tomu, možná máš pravdu. Ale už jsem ti několikrát říkal, že nebudeme stát stranou. Bohové! Jsme lovci a ne baby, co se schovávají, zatímco jiný bojuje.“ 

„Perklovi bratři nejsou jistě jediní, kteří tento kraj sužují. Vzpomeň na Mernu.“

„Pche!“ Zabručel Yorren. „Takže tebe máme nechat jít na Bratry a sami zase chytat jenom malé zlodějíčky, jo?“

„I toho je zapotřebí.“ Připomněl mu cizinec.

„Nezastavíme na chvíli?“ Přerušil je Kiel. „Něco sníme, napijeme se, a přitom se dohodneme. Nebudu lhát, na chvíli bych se natáhnul a srovnal záda. A myslím, že i koně si rádi odpočinou.“

„To není špatný nápad.“ Souhlasil okamžitě Yorren. 

„To bys nebyl ani ty, kdybys někdy odmítl jídlo, příteli!“ Zasmál se Nahir a zastavil koně.

„No a co? Tak jím rád. Pořádný chlap potřebuje taky pořádně jíst.“ Rozesmál se i Yorren.

Nebyli schopni se domluvit. Nahir s Yorrenem nechtěli ani slyšet o tom, že by se měli opět držet stranou dění. Neznámý byl naopak pevně přesvědčen o tom, že musí jít sám. Kiel mlčel, nepřidal se ani na stranu lovců, ani na stranu innomiho. Už vícekrát jej viděl bojovat a věděl, že jejich přítomnost není potřebná. Rozuměl však i oběma mužům, bylo to jejich řemeslo, a jejich řemeslo bylo jejich životem.

„Bohové, Kieli, tak řekni taky něco!“ Obrátil se Yorren na chlapce.

„Víte stejně dobře jako já, že jsme tam zbyteční.“

„Tos nám tedy pomohl.“ Zabručel Yorren.

„Tak příště řekni, že ode mě chceš pomoct.“ Ušklíbl se Kiel. „Řekl jsem jenom to, co si myslím.“

„U všech bohů, neříkej, že tobě to nevadí!“

„Ne. Proč by mělo? Proč bych měl zbytečně riskovat svůj život, když vím, že to není zapotřebí?“

„No tak ho rovnou necháme, ať se po Sennionu potuluje sám, ne?“ Ozval se rozezleně Nahir a pak se obrátil k neznámému: „Proč jsi vlastně chtěl cestovat s námi? Když do boje chceš jít vždycky sám? Nebylo by snazší vzít si Na rozcestí seznam a postupně jít po jednom každém jméně na něm?“

„Neznám zdejší kraj. Vy ano.“

„Tak jestli je tohle jediný důvod…“ Odsekl Nahir.

„Není, a ty to dobře víš. Vy všichni, každý jeden z vás.“

„Dobře, tak jestli není, jdeme všichni“ Prohlásil Yorren rezolutně. „Abych byl přesnější, buď se rozdělíme anebo jdeme všichni. No, nemůžu mluvit za Kiela, jak říkal, on nemá problém na tebe někde čekat. Je na něm, ke komu se připojí. Ale za nás dva můžu říct jenom jedno… Už se nebudeme držet stranou. Jestli chceš Perklovy bratry a chceš na ně jít sám, dobře, jsou tví. My půjdeme po někom jiném. Až doteď jsme byli dva, tak přinejhorším budeme znova.“ Nahir mlčel, jeho přítel řekl jen to, co měl na srdci i on, nebylo třeba nic dodávat. Ani cizinec nepromluvil.

„Innomi?“ Zeptal se Kiel po chvíli.

III.

Když přijížděli k soutěsce, bylo těsně před setměním. Stíny dne se prodlužovaly, zapadající slunce ozařovalo už jen vrcholky hor a zpěv ptáků pomalu utichal. Kopyta jejich koní se bořila do bahna cesty, po níž se zvolna blížili. Před několika málo hodinami ještě silný déšť se proměnil v jemné mrholení a nad krajinou se vznášel mlžný opar deštivého podzimního dne. Jeli mlčky. Neznámý jel jako první, za ním Nahir, Kiel jako třetí a poslední byl Yorren. Na úpatí hor, před vstupem do soutěsky, cizinec svého koně zastavil, ostatní jej následovali. Obrátil se a tázavě na lovce pohlédl, jako by je znovu vyzýval, ať jej nechají jít samotného. Zbytečně, byli pevně rozhodnutí.

„Opravdu chcete jít za tmy?“ Zeptal se šeptem Kiel. Byl by raději bojoval za jasného světla dne než za tmy. Perklovi bratři soutěsku dobře znali, oni ne.

„Chceš se snad utábořit a přenocovat? Tady?“ Zeptal se Yorren

„Proč ne…“

„Nevíme, kdo je za námi a nevíme, co je před námi.“ Řekl Nahir. „To není nejlepší situace na nocovaní, příteli. Proto jsme přece odpočívali přes den.“

„Máš pravdu, nevíme. A o tom mluvím. Může tam být nastražená spousta pastí. A je snazší do nějaké padnout za tmy než za světla. Jestli tam jsou, vědí o nás, čekají na nás.“

„V to doufám.“ Ušklíbl se Yorren. „Nerad bych je někde naháněl a hledal. Je tam hodně odboček, co nevedou nikam a kdo ví kolik jeskyní, těžko říct, kde se schovávají. Nikdo nikdy nebyl takový blázen, aby je tam zkoušel hledat, aby pak zůstal někde odříznutý a jediná cesta ven byla přes ně. A ani já to zkoušet nehodlám. Prostě pojedeme dál, skrz, a počkáme, až nás napadnou.“

„Jestli nás napadnou.“ Namítl chlapec.

„Nenechají si ujít takovou možnost.“ Prohlásil Yorren přesvědčeně. „Budou se cítit jistí, ve výhodě…“

„Jenže oni přece mají výhodu!“ Nenechal ho Kiel domluvit. „Slyšel jsi někdy o někom, kdo by se jim ubránil? Slyšel jsi někdy aspoň o jednom přeživším? Ne! Nikdo ani neví, kolik jich vlastně je anebo jak útočí, jestli napřímo anebo z dálky. Nenechávají těla, jen opuštěné, prázdné, polámané vozy a na nich vzkaz, svůj podpis a svojí značku. Nevíme vůbec nic! Když už mám jít do něčeho takového, tak radši za dne než v noci.“

„I kdyby normálně útočili z dálky anebo používali pasti, nenechají si ujít příležitost porazit Innomiho v souboji muže proti muži.“ Poznamenal Nahir.

„No jasně, nenechají. Ale o nás to samé říct nemůžeš.“

„To máš asi pravdu, ale já tím chtěl říct něco jiného. Myslel jsem tím, že jestli o nás vědí, a já jsem přesvědčený, že vědí, žádných pastí se bát nemusíme. I kdyby je normálně používali, teď tam nebude ani jedna. Jestli o nás vědí, jestli nás čekají, nebudou riskovat, že v některé z nich umře i on.“

„Dobře, dejme tomu. Ale z kuše nebo z luku…“

„Za tmy?“ Nenechal tentokrát Nahir domluvit Kiela. „Na skupinu jezdců, když nevědí, kdo je kdo? Těžko. Už to chápeš? V noci jsme ve větším bezpečí než za dne.“

„Snad se nemýlíš.“ Zamumlal ne zcela přesvědčený Kiel. Instinkt mu stále říkal, že jít za tmy proti neznámému počtu mužů do míst, kde se jejich protivník pohybuje většinu svého života, je bláznovství. Proti Nahirovým argumentům však žádné, které by jeho přesvědčení podpořily, neměl. Pohlédl na neznámého, ten jen přikývl a opět vyrazil.

IV.

Ačkoliv ještě nepadla tma, v soutěsce bylo vidět už jen málo. Jeli pomalu, mlčky, všechny smysly zostřené. Čekali na útok, který stále nepřicházel. Míjeli nízká hustá křoví, slepé odbočky, pozvolna se rozpadající trosky vozů, temné vchody do bezpočtu jeskyní, které lemovaly kamením a štěrkem vysypanou na několik metrů širokou cestu a které jim v ozvěnách vracely zvuk kopyt jejich koní. Minuty se pomalu vlekly a s každou další byla tma okolo nich stále hustší a neproniknutelnější. Na nočním nebi se líně honily mraky a zastiňovaly hvězdy i měsíc, který přes skály nemohli vidět. Jeli dlouho, museli být už téměř v polovině cesty, když ztichlou soutěskou zaznělo volání, které se odráželo od jejích stěn. Volali jen jeho, innomiho, ne lovce. Zastavili a seskočili jako jeden muž. Nahir měl pravdu, útok nepřišel z dálky střelou z kuše nebo luku. Přišel z blízka, ze tmy, ze všech stran. Bojový pokřik útočící delly vyplašil koně, kteří odběhli neznámo kam. Mraky se opět pohnuly a odkryly měsíc stojící nad soutěskou v úzkém pruhu mezi vrcholky hor. Jeho světlo jasně ozářilo celou scenérii v okamžiku, kdy poslední z útočníků padl Yorrenovým mečem. Nikdo vyjma lovců a neznámého nezůstal stát. Soutěska byla opět tichá.

„Ne!“ Vykřikl náhle cizinec a vrhl se k Yorrenovi, aby jej strhl stranou a zaštítil vlastním tělem. Příliš pozdě. Kopí, které kdosi vrhl z křoví, prošlo skrz jeho hruď, proniklo i Yorrenovou zbrojí a jeho hrot mu nyní zkrvavený trčel ze zad. Nikdo nemůže vrhnout kopí takovou silou. Pomyslel si Kiel s hrůzou, když se společně s Nahirem vrhli ke křoví. Za ním našli mladou dívku. Nemohla jim utéct, místo nohou měla jen pahýly končící těsně nad místy, kde měla být kolena. Seděla za něčím, co připomínalo kuši, mnohonásobně zvětšenou. Nenávistně si prohlížela oba lovce, kteří se nezmohli na jediné slovo. Byla to nakonec dívka, kdo mlčení prolomil:

„Byli to mí bratři.“ Procedila skrz zuby a plivla Nahirovi do tváře. Její oči zazářily rudým světlem, Nahir s Kielem bezděčně o krok ucouvli. „Smrt si vezme všechny. Plíživá, tichá, rudá smrt. Sennion, jeho údolí, jeho vsi a jeho města, vše zahyne. V krvi, hnusu a špíně. Nikdo nezůstane ušetřen.“ Zasyčela a v její ruce se objevila malá dýka, oba lovci sevřeli pevně jílce svých mečů. Zbytečně. Neobrátila ji proti nim, ale proti sobě. Jediným rychlým pohybem si podřízla hrdlo dříve, než si hrůzou ochromení muži stihli uvědomit, co se chystá učinit. Vykrvácela během několika vteřin.

„Yorren! A innomia!“ Vzpamatoval se Nahir jako první a rozběhl se k místu, kde lovec s neznámým leželi v kaluži krve. Když přiběhli blíž, viděli, jak se cizinec s námahou posouvá po kopí, které jím procházelo. Počínal si tak opatrně jak jen mohl, aby nezpůsobil Yorrenovi ještě více bolesti. Když konec kopí zmizel uvnitř jeho těla, s pohledem upřeným na Kiela zachraptěl:

„Přidrž ho…“ Chlapec jej okamžitě uposlechl, příliš otřesen na to, aby mu docházelo, jak šílená ona žádost je. Nahir mezitím poklekl vedle svého přítele. Muže, s nímž se téměř dvacet let dělil o vše.

„Dostaneme tě z toho.“ Řekl mu chvějícím se hlasem. Yorren se rozesmál, bublinky krve, které se mu tvořily u úst, se leskly v měsíčním světle.

„Už jednou… jsem… té mrše utekl.“ Vypravil ze sebe umírající lovec s námahou. „Po… podruhé… si mě vzít nenechá.“

„Nesmysl.“ Řekl Nahir zajíkavě.

„Mlč! P-poslouchej…“ Yorrenovi oči se naléhavě upíraly na muže, díky němuž už kdysi smrti unikl. „Pří… přísahej, že… je… najdeš. Ž-že… zaplatí…“

„Přísahám.“ Hlesl Nahir. Yorren se naposledy na přítele usmál a zavřel oči. Dlouze, táhle vydechl, aby se už znovu nenadechl. Nahir nedokázal potlačit slzy a ty skrápěly Yorrenovu nyní nehybnou tvář. Ucítil, jak mu kdosi konejšivě položil ruku na rameno. Vzhlédl. Nad ním stál neznámý. Byl bledý a stál nejistě, v místě, kterým kopí prošlo, těsně pod srdcem, spatřil Nahir roztrženou a krví nasáklou košilí ránu, která měla a musela být smrtelná. Cizincovy oči však byly živé. Plné bolesti a smutku, klidné a mírné, jako vždy, a dokonale živé.

„Jak?“ Zeptal se hluše.

„Nemýlil se.“ Zazněla tichá, sotva slyšitelná, odpověď.

„Kéž ti bohové pomohou.“ Zamumlal Kiel stojící opodál.

„Žádný z bohů ti nemůže pomoci. Víš proč?“ Lovci viděli, jak neznámý zbledl a začal se třást. Jak prudce zavřel oči a pevně semkl rty. Jak naklonil hlavu, jako by naslouchal někomu, koho slyší jen a pouze on. Jak mu kolena podklesla a svezl se na zem do prachu cesty, vedle Nahira, kterého se ještě před chvílí pokoušel utěšit.

„Nevím.“ Slyšeli ho zašeptat.

„To my jsme vašimi bohy. To z matných vzpomínek na nás se zrodili. Každý jeden z nich.“

Jste-li předlohou našich bohů, jste-li našimi bohy… 

„A stejně jako bozi vašich legend,“ Nenechal jej Hlas myšlenku dokončit. „ne všichni z nás vám byli, jsou a budou nakloněni. Aby vás uchránili, tehdy, na počátku věků, část mých bratří vstoupila do vašich myslí. Splynuli s vámi, stali se vaší součástí. Jejich oběť však byla příliš vysoká. Spolu s každou nově zrozenou lidskou bytostí, do níž zčásti přešli, slábli a slábli až nezůstali ničím víc než jen pouhými stíny ve vašem nevědomí. Jeden v tisících, rozervaný na kusy, odtržený od své podstaty, takový byl osud těch, jež vás milovali. Snažili jsme se je zachránit, zabránit tomu šílenství. A oni se postavili proti nám. Dali vám znalosti, díky nimž jste nás mohli porazit a uvěznit. Jak jejich vědomí a propojení s námi sláblo, ztrácelo se postupně i vaše vědění. Vaše vzpomínky na nás bledly, až zůstaly jen jako legendy a příběhy, které vyprávíte vašim dětem, pokroucené a neúplné.“

Proto nás tolik nenávidíte? Proto jste zničili země našich předků? Proto jste mne prokleli? Po tváři mu začaly stékat slzy. Lovci na něj beze slova hleděli. Věděli z příběhů, s kým nyní rozmlouvá. 

„Odpověz, prosím…“ Zasténal. Kiel, který už se mezitím vzpamatoval z prvního šoku, k nim přešel a poklekl vedle obou mužů.

„Innomi…“ Řekl měkce. „Žádná odpověď nepřijde. Jestli legendy nelžou, žádné odpovědi už se nedočkáš.“ Neznámý sebou trhl a pohlédl na něj, pohledem plným strachu a zoufalství, a přikývl.

V.

Poslední, kůň se vrátil až téměř se svítáním, dlouho poté, co Nahir s Kielem připravili Yorrena k poslednímu odpočinku. Ležel nyní na nosítkách, které zhotovili z provazů a větví, celý zahalen do pláště temně modré barvy, v Nahirově starém plášti, plášti Galinské stráže, v rukou, jež mu sepjali na hrudi, svíral meč. Neznámý seděl opodál, na oji jednoho z vozů, košili měl už celou nasáklou krví, stejně tak i kalhoty a na zemi pod ním se vytvořila temná krvavá skvrna. Hlavu měl skloněnou k zemi, paže volně opřené o kolena, dýchal těžce a namáhavě, kopí muselo projít plící. Nahir k němu přešel.

„Budeš schopný jet?“ Zeptal se. Ani slovem se nevrátil k odpovědi, kterou mu v noci, nad jeho mrtvým druhem, cizinec dal.

„Zatím jsem příliš sláb, dopřej mi ještě několik hodin, prosím.“ Odpověděl tiše neznámý. Nahir přikývl a odvrátil se od něj.

„Kieli, pojď mi s nimi pomoct.“

„Cože?“ Pohlédl na něj chlapec nechápavě.

„Pojď mi pomoct s jejich těly, odneseme je k jejich sestře. Pohřbíme je spolu s ní.“

„Jak je chceš pohřbít? Kopat tady, i kdybysme k tomu měli věci, by trvalo věčnost.“ Postřehl, jak se při vyslovení toho slova neznámý lehce zachvěl, a okamžitě zalitoval, že je použil.

„Nechci kopat,“ Zavrtěl hlavou Nahir. „Kamení je tady dost, tím těla zakryjeme, ať se k nim nedostanou zvířata a neroztahají je po celé soutěsce.“

„Proč bysme se měli kvůli takovým, jako jsou oni, namáhat?“ Zkřivil Kiel rty. „Zabilli Yorrena. Ona ho zabila.“

„A my zabili ty, na kterých záleželo jí. Bohové, vzpomeň si na Včelaře a na jejich příběh! Jejich neznáme. Možná je stejný anebo ještě horší než ten z Halského údolí. Jedno ale víme, a to to, že ani oni nikdy nenechali těla svých obětí zvěři napospas. Nezaslouží si to tak i oni sami?“

„Co ty víš, co s nimi udělali?“ Namítl Kiel a otřásl se. „Možná to samé, co Beningonští.“

„Možná, ale chci věřit, že ne. Že nikdo nikdy žádné tělo nenašel proto, že se aspoň v tomhle zachovali jako lidé. Tak co, pomůžeš mi anebo je mám odtahat sám? Protože já je tady nenechám.“ Snad tím bohy upokojíme. Pomyslel si. Světlo dívčiných očí a její tichá, zlověstná slova ho pronásledovaly celou noc.

„Dobře, tak jdeme.“ Přikývl Kiel neochotně. Přenesli je během chvíle, nebylo jich mnoho, a položili je vedle mrtvé dívky, čtyři z každé strany. Nahir se na ni mlčky zahleděl. Byla drobná, až vychrtlá, neměla takřka žádné ženské tvary, obličej s ostře řezanými rysy a nakrátko ostříhané popelavě šedé vlasy, paže měla příliš krátké a na jedné pouhé tři prsty, ne však od zranění. Pohlédl na pahýly jejích nohou, které vyčnívaly pod sukní, nebyly na nich žádné jizvy, naopak. Na jednom z nich bylo zakrnělé zdeformované chodidlo, druhý byl o něco kratší a zcela hladký. Nic z toho předtím, přes látku sukně a ve stínech noci, nemohl vidět, ale od chvíle, kdy pronesla svá poslední slova, tušil, co za světla dne spatří. Prokleté dítě. Pomyslel si s odporem a lehce zavrtěl hlavou ve snaze zahnat dávnou, hluboko ukrytou vzpomínku na noc před více než třiceti léty. Na noc toho dne, kdy pohřbil všechny své bratry a spolu s nimi i svou víru a svou minulost. Na tu noc, kdy spatřil celý zástup jí podobných.

„Chceš i její hlavu?“ Zeptal se Kiel.

„Ne.“ Zavrtěl Nahir hlavou. „K čemu by nám byla? Na ní místodržící odměnu nevypsal.“

„Tak proč sis jí tak prohlížel?“

„Napadlo mě… Všiml sis jejích rukou a nohou?“

„Jo.“ Otřásl se i Kiel odporem. „Nechápu, proč to někdo nechal žít.“

„Máš pravdu, je víc než zvláštní, že jí nezabili hned po porodu, rodiče, porodní báby...“ Zarazil se a pohlédl na Kiela. „Jak dlouho už tady Perklovi bratři jsou? Víš to?“

„Déle, než já jsem na světě.“

„Jo, ale zase ne o tolik. Asi tak sedmnáct, osmnáct let. A tolik je teď asi jí. Začni nosit kameny, já si musím jít něco ověřit.“ Požádal Kiela. Poté se vrátil zpět k místu, kde na ně čekal neznámý. Poklekl k pytli, rozvázal ho a vyndal hlavy všech osmi mužů, aby si je mohl prohlédnout. Všech devět mělo stejné rysy obličeje. Nejmladší z nich byl pak dívce podobný téměř dokonale.

„Věděl jsem to.“ Zamumlal.

„Co jsi věděl?“ Zeptal se cizinec.

„Neříkali si Perklovi bratři jen tak, opravdu to nejspíš byli sourozenci. Všech devět.“

„I kdyby to byli sourozenci, nevysvětluje to jejich spojení s těmito horami.“ Namítl neznámý. „Přesněji s tím, po němž se jmenují.“

„Tak trochu ano. No,“ Začal uklízet hlavy zpět do pytle. „jdu teď pomoct Kielovi. Později si o tom můžeme promluvit, jestli vy dva budete chtít.“ Cizinec přikývl, nijak však neodpověděl. Zakrýt kamením těla zbojníků a jejich sestry trvalo déle, než Nahir předpokládal. Když skončili, bylo už téměř poledne.

„Byl bych pro menší odpočinek, co na to říkáš?“ Navrhl Kielovi. „Nevím jak ty, ale já jsem docela utahaný a taky bych rád něco snědl. Navíc nevíme, jak je na tom on. Možná ještě nebude schopný jízdy a budeme tady muset přečkat noc.“ 

„Takže Yorren měl vážně pravdu, náš podivný přítel je…“ Kiel se zarazil a pohlédl nejistě na Nahira.

„První. Jo, vypadá to tak.“

„Věřil jsi jim někdy? Legendám o Prvním?“

„Ne.“ Zavrtěl Nahir hlavou. „Ty?“

„Ani já.“ Hlesl Kiel.

„No, jak se zdá, pěkně jsme se spletli. Narozdíl od Yorrena, ten jim věřil. Vždycky.“ Usmál se Nahir při vzpomínce na přítele. „Nikdy jsem mu to neřekl, jasně, že ne, ale měl jsem ho tak trochu za blázna, co věří pohádkám. Vždycky jsem si myslel, že je to proto, že chtěl věřit tomu, že i z bolesti a utrpení může vzejít dobro. Proto, aby dal svému vlastnímu životu smysl, víš. Tomu, že přežil. Protože kdyby se mu nestalo to, co se mu stalo, nikdy by se nestal lovcem a nezachránil tak spousty životů. Podobně jako První. Ne, vím, že to nejde srovnávat. Jen… však ty asi víš, jak to myslím.“ Kiel přikývl.

„Myslíš, že to věděl?“ Zeptal se Nahira. „Když se vrhnul před Yorrena, myslíš, že už to věděl?“

„Myslím, že to věděl už dlouho. Nebo to minimálně tušil. Ale od našeho posledního pobytu v Galinu to podle mě vědět musel. Nevím, jestli ses mu podíval do očí, potom, co jsem dovyprávěl Přísahu, ale…“ Zachvěl se, jako by se do něj byla dala zima. „bohové, nedokážu nijak popsat, co jsem v nich tehdy spatřil.“ Kiel znovu přikývl.

„Víš, já…“ Řekl. „nevím, jak se k němu mám teď chovat. Když jsem byl ještě malý, snil jsem o tom, že jednou potkám nějakého innomiho. A říkal jsem si, jak úžasné by bylo, kdyby to byl zrovna První. A teď se mi to splnilo a já nevím, co s tím.“

„Nejsi sám, příteli, nejsi sám.“ Zamumlal Nahir. „Nejlíp asi bude, když se k němu budeme chovat jako doteď. A nebudeme se ho na nic ptát. Až bude chtít, začne o tom sám.“

„Jo, to mě taky napadlo.“ Pousmál se Kiel. „Jenže nevím, jestli to zvládnu.“

„Já taky ne.“ Pokrčil Nahir rameny. „Tak pojď, jdeme si to vyzkoušet, ne?“

VI.

„Dáš si s námi něco k jídlu?“ Zeptal se Nahir cizince, který stále bez pohnutí seděl na oji vozu.

„Rád.“ Vzhlédl k němu a mírně se pousmál.  Když vstával, aby k nim přešel, viděli, že krvácení už ustalo a na jeho hrudi zůstala jen, byť zatím stále ještě dobře viditelná, bílá jizva. Všiml si jejich pohledu.

„Nejpozději do dnešního večera zmizí docela.“ Řekl, když usedal vedle nich. „Měl bych se převléknout.“

„Takže už si vzpomínáš?“ Zeptal se Kiel opatrně.

„Jen na několik málo útržků, paměť se mi dosud nevrátila.“

„Jak si tedy můžeš být tak jistý tím, za jak dlouho zmizí?“ Zeptal se Nahir.

„Když jsi vyprávěl první z příběhů, O posledním hradu, věděl jsem, že mluví o mě.“ Oba lovci na něj překvapeně pohlédli. „Chtěl jsem však mít jistotu. Malá rána po říznutí dýkou zmizela do svítání, zůstala po ní jen stěží znatelná jizva, a ještě dlouho před polednem toho samého dne už nezůstala ani ta.“ 

„To už to víš tak dlouho?“ Zeptal se Nahir zaraženě, neznámý jen přikývl. „Proč jsi po mě tedy chtěl, abych vyprávěl příběhy, které mluví o tobě?“

„Doufal jsem, že se tak rozpomenu.“

„No jo.“ Povzdechl si lovec. „Ty vlastně nevíš, jakou cenu jsi musel zaplatit za to, abys zapomněl, co? Aspoň tedy podle legend.“

„Ne.“ Hlesl. „Jakou?“

„Musel jsi zemřít, svou vlastní rukou.“

„Nemohu zemřít.“ Namítl.

„Podle legend můžeš, jen na pár okamžiků, ale můžeš. A pokud… pokud zemřeš ve správný čas a svou vlastní rukou, zapomeneš, alespoň na chvíli.“

„Krutá ironie.“ Zamumlal Kiel, pohled sklopený k zemi. „Podle legend si musel odmítnout zemřít vlastní rukou, abys Je porazil, a teď musíš zemřít vlastní rukou, abys zapomněl.“

„Nejsem si jist, co je horší. Pamatovat si anebo neznat ani své vlastní jméno.“

„Myslím, že pamatovat si.“ Řekl Kiel. „Jinak… jinak bys to neudělal.“

„Ne, zřejmě ne.“ Pokrčil rameny neznámý. „Nemluvme o tom, alespoň prozatím. Měli bychom se najíst a vydat se nazpět. Kam vlastně pojedeme? Kde chceš Yorrena uložit k odpočinku?“ Obrátil se na Nahira.

„Tam, kde byl nejšťastnější. Tam, kde jsem se s ním poprvé setkal.“

„Na farmě.“ Konstatoval Kiel. „Jak daleko odsud to je?“

„Je to kousek od Galinu, nejdřív zajedeme tam a potom k místodržícímu.“

„Dobře.“ Souhlasil chlapec.

„Nahire?“ Ozval se neznámý.

„Ano?“

„Jak si bude moci být místodržící jist, že jsou to jejich hlavy? Než jsme vjeli do soutěsky, Kiel se zmínil o tom, že nikdo neví ani to, jaký počet mužů čítá jejich della.“

„Podle jejich značky. Nenechávali ji jen přibitou na kusu kůže na vozech, každý z nich ji měl vypálenou na tváři.“

„A ví toto i on?“

„Jo, ví, všichni to ví, všichni kromě tebe. Díky vykřičeným domům a hospodám, které navštěvovali. Jsou místa, kde neodmítnou nikoho, kdo má dost peněz.“

„A ta dívka? Kdo to byl?“

„Jejich sestra, alespoň já jsem o tom přesvědčený.“

„Proč by devět sourozenců vytvořilo dellu? Jaký by k tomu měli důvod?“ Zeptal se zmateně Kiel.

„To ona byla tím důvodem.“ Kiel s cizincem na něj nechápavě, tázavě pohlédli. „Kolik desteballů jste potkali? Tohle je asi otázka spíš na tebe, Kieli.“

„Žádného, kdo by chtěl dítě, které bohové prokleli?“ Ani jeden z lovců nepostřehl, jak sebou neznámý při těch slovech trhl.

„Právě.“ Přikývl Nahir. „Počítám, že jí rodiče chtěli hned po narození zabít, jak se to normálně dělá. Nevím proč, ale její bratři to zřejmě nechtěli dopustit. Jak už jsem ti dnes ráno říkal, jejich della se zformovala před nějakými sedmnácti, osmnácti lety. A tak stará byla asi ona. Nejspíš jí hned po narození vzali a utekli s ní. A schovali jí tady před lidmi, však to musíš znát, občas se rodiče, většinou matka, zblázní a chtějí desteballa zachovat…“ Odmlčel se. Znovu před sebou v duchu spatřil ty, jejichž krev mu kolovala v žilách a na které se snažil ze všech sil zapomenout. Navždy.

„A jsou to pak ostatní, kdo ho ubijí.“ Přikývl Kiel. „Nechápu to, nechápu je. Proč se pro něco takového obětovali? Mohli mít ženy, rodiny, děti… být šťastní. A místo toho…“

„No to už se asi nedozvíme.“ Pokrčil Nahir rameny. „Škoda, docela by mě to zajímalo. Dělá se mi špatně, když si uvědomím, kolik lidí kvůli té prokleté zrůdě zabili.“

„I mne bohové prokleli.“ Poznamenal tiše neznámý.

„Tys byl prokletý démony, ne bohy.“ Zdůraznil Nahir.

„Bohové anebo démoni, jen jiná strana téže mince.“ Zamumlal.

„Jak to myslíš?“ Zeptal se Kiel zaraženě, cizinec však jen odmítavě mávl rukou. 

„Říkal jsi, že víš, proč sami sebe nazývali Perklovými bratry.“ Obrátil se místo odpovědi na Nahira. Ten na něj zkoumavě, zamyšleně pohlédl.

„Perkles,“ Řekl pak. „správně Perkleos, byl vojevůdce z poslední války. Jeden z nejlepších, jeden z nejobávanějších. A taky jeden z nejkrutějších. To, jak zacházel se zajatci…“ Otřásl se hrůzou. „i Beningonští proti němu byli milosrdenství samo. A nejen se zajatci, ani se svými vlastními muži neměl slitování. Za pokus o dezerci čekalo vojáka stažení z kůže za živa. Za neuposlechnutí rozkazu bičování a žhavé železo, za opakované pak naostřený kůl. Měl kolem sebe bandu podobných zmetků. Zabili ho tady v horách, v téhle soutěsce, jeho vlastní lidé, jeho nejvěrnější. Protože zjistili, co je zač. Desteball.“

„Cože?“ Pohlédl na něj Kiel vytřeštěně, pravdu o Perkleovi slyšel poprvé. „Jak to, že to nikdo nezjistil už dřív? Proč ho jeho rodiče nechali žít?“

„Byl to syn královské krve, tak nejspíš proto. Jeho muži to zjistili náhodou, prý k němu do stanu před poslední bitvou, když byli tenkrát tady v soutěsce přepadeni, vtrhli bez vyzvání a on se nestihl celý zahalit. I tak se ale od něj do bitvy nechali vést. Možná, kdyby vyhráli, tak přežil, kdo ví. Podle toho, co jsem slyšel, mu smrtelnou ránu zasadil jeho zástupce, zezadu, ve chvíli, kdy už bylo jasné, že bitvu o soutěsku prohrají. Na jeho zajatých mužích se pak vzbouřenci pomstili za své blízké. Hodně nevinných mužů, mužů, kteří tu zrůdu následovali jenom ze strachu, umřelo pomalou a hroznou smrtí.“

„Jestli byl desteball, proč po něm pojmenovali tyhle hory?“ Zeptal se Kiel.

„Asi proto, aby každý věděl, jaký osud stihne ty, kteří něco takového následují a podporují, nevím. Navíc, jak už jsem říkal, byl to syn královské krve.“

„Hmmm, zajímalo by mě, jak asi pojmenovali jí.“ Zamyslel se chlapec.

„Perkla?“ Řekl Nahir. „Nabízí se to. A není to nakonec vlastně jedno? Je mrtvá, stejně jako oni. Měla umřít už dávno a spousta nevinných mohla žít.“ Odplivl si znechuceně.

„Nebyla to její volba ani vina, jak se narodila.“ Řekl cizinec. „Stejně jako můj, i její život byl jejím prokletím. Stejně jako já neměla možnost volby, stejně jako můj, i její osud byl předurčen.“

„To není pravda!“ Vyhrkl prudce Kiel. „Tys měl možnost volby, ve městě i potom v Srdci Hor. A pokaždé jsi zvolil správnou, čestnou, šlechetnou cestu.“ Neznámý zavrtěl hlavou.

„Má volba byla předpovězena a předurčena mnoho staletí před tím, než jsem přišel na tento svět.“

„Bylo řečeno, že jen ty můžeš Bránu uzavřít. Bylo řečeno i to, že pokud to uděláš, zaplatíš vysokou cenu. Volba ale byla na tobě.“

„Pamatuješ, co řekl místodržící? Žádný muž by nezvolil tak, jak jsem zvolil já.“

„Žádný vyjma jediného.“ Zacitoval Kiel. 

„Příteli,“ Řekl Nahir. „Proč se snažíš zlehčit to, co jsi udělal? To, že jsi byl pro slib, který jsi dal, a pro nás pro všechny, ochotný obětovat sám sebe?“

„Protože nevím, zda to skutečně byla má volba!“ Téměř vykřikl cizinec. „Protože nevím a vědět nemohu, zda to, že jsem v sobě našel dostatek sil a odvahy Jejich nabídku na vykoupení odmítnout, byla jen a pouze má volba anebo zda jsem byl pouhou loutkou ve hře, kterou neznám a které nerozumím. Nejsem tak silný, jak si o mně myslíte.“

„Nikdo jiný by nebyl schopen tvůj úděl nést.“ Namítl Kiel.

„Nemám možnost volby.“ Zachraptěl zoufale. „Nevidíte to snad? Nebudeš moci zemřít, abys před tím unikl. Život dlouhý deset tisíc let. To je náš dar a zároveň prokletí. To je tvá odměna i tvůj trest. To jsou slova z příběhu, který Nahir vyprávěl. A jsou pravdivá. Nemám možnost volby.“ Zopakoval naříkavě a ukryl obličej do dlaní.

VII.

Do údolí řeky Iony dojeli šestého dne od noci, kdy Yorren zemřel. Cestovali rychle, zastavovali vždy jen na čas nezbytně nutný k odpočinku, pro ně i pro jejich koně, nikde zbytečně neprodlévali, nikde se nezdržovali. Cestovali vždy ještě několik hodin po setmění, které už přicházelo brzy, a vyjížděli před svítáním. Bylo to krásné údolí, poklidné a přívětivé, protkané bukovými lesy, koruny jejich stromů zářily podzimním zlatem listů odrážejících přes den stále ještě silný sluneční svit. U jedné z farem Nahir zastavil.

„Počkejte tady na mě.“ Obrátil se na Kiela a na cizince poté, co sesedl. Aniž by byl počkal na odpověď, vykročil směrem k hlavnímu domu.

VIII.

„Mrtvý…“ Řekl hluše muž stojící na zápraží proti Nahirovi. „Můj bratr je mrtvý. Věděl jsem to. Cítil jsem to. Jak umřel?“

„V boji proti Perklovým bratrům.“ Muž přikývl.

„Říkal jsem mu, že když půjde touhle cestou, jednou ho zabijí. Bohové, byl to farmář a ne válečník! Proč jsi mu to dovolil? Proč jsi mu dal do rukou meč a naučil ho s ním zacházet?!“

„Bylo to jeho přání. Chtěl pomstít svou ženu a své syny. Sám to dobře víš.“

„Jo, vím. Ale nepomstil je, že jo? Místo toho umřel někde daleko od domova, daleko od svojí rodiny.“

„Já tu pomstu za něj dokončím. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám. Slíbil jsem mu to, než mi umřel v náručí.“

 „Zatraceně!“ Sevřel muž vztekle ruce v pěst. „Takhle umřít neměl! Mělo se to stát až za hodně let, v klidu, v posteli, obklopený svými nejbližšími, a ne v té proklaté soutěsce rukou takových šmejdů!“

„Garrine, zemřel tak, jak zemřít chtěl. V boji. To byla cesta, kterou si vybral. To byla cesta, kterou chtěl jít. Ale nejsem tady kvůli tomu, abych se s tebou za něj dohadoval. Naše poslední návštěva mi stačila. Chci ho jenom uložit tam, kam patří, k jeho ženě a synům. Dovolíš mi to? A chceš být u toho?“

„Jasně, že dovolím. Máš pravdu, patří sem, vždycky sem patřil a nikdy neměl odejít. Jsem ale rád, že se sem nakonec vrací. Nikdy ti neodpustím, žes ho odsud odvedl. Ale za tohle ti děkuji.“ Nahir jen přikývl. Až příliš dobře věděl, že Yorrenův bratr byl vždy proti tomu, aby se stal lovcem, při každé jedné návštěvě se ho vždy zas a znovu snažil přesvědčit, ať se vrátí zpět. „A ano, chci být u toho. Nebudeme to zbytečně odkládat. Dojdi pro ty druhé dva, a přineste ho. Půjdeme ho uložit rovnou.“

„A tvá žena a děti?“ Zeptal se Nahir překvapeně.

„Neznali ho.“ Řekl s hořkostí v hlase Garrin. „Díky tobě ho neznali. Kolikrát ho viděli? Třikrát? Čtyřikrát? Tak proč by se s ním měli chtít loučit?“ Nahir opět jen přikývl a obrátil se k odchodu.

„Počkej ještě,“ Chytil ho farmář za ruku. „Je to pravda? Že cestujete s innomim?“

„Ano.“

„Hmmm, škoda, že tady nebyl tenkrát, třeba bych teď bratra nemusel pohřbívat.“ Povzdechl si. „Jaký je?“

„Sám za chvíli uvidíš.“ Odpověděl Nahir vyhýbavě.

„Dobře.“ Pokrčil muž rameny. „Tak jdi, já zatím dojdu pro lopaty a pro věci na cestu.“

Tři bílé kameny, jeden větší a dva menší, ležely na hrobech Yorrenovy ženy a synů, jejich jména, která do nich kdysi Nahir vyryl, byla již stěží čitelná. Opodál byl čtvrtý. Když ho Kiel po příchodu spatřil, tázavě na Garrina pohlédl.

„Je tady připravený už od dob, kdy Yorren odešel s Nahirem. Už tehdy jsem věděl, že ho tady jednou budu pohřbívat. Vlastně jsem tenhle okamžik čekal mnohem dřív.“ Řekl muž tiše a chopil se jedné ze dvou lopat, Kiel vzal beze slova do ruky druhou a začali kopat. Nahir sáhl pro dýku, stejnou dýku, kterou před téměř dvaceti lety použil na označení prvních tří hrobů, a přešel k poslednímu kameni, aby do něj vyryl jméno svého druha a přítele. Neznámý stál po celou dobu mlčky opodál, vedle Yorrenova nehybného těla. Poté, co Yorrena uložili a položili kámen na jeho hrob, obrátil se Garrin na Nahira.

„Vím, že jsi mu zachránil život, tenkrát, a jsem ti za to vděčný, stejně jako za to, že jsi ho teď přivezl zpátky domů. Uvědomuji si i to, že v posledních letech jsi mu byl bratrem víc ty než já, ale… nechci tě tady už nikdy vidět, rozumíš? Rozluč se s ním, teď a tady, času máš, kolik jenom chceš. Ale pak už se sem nevracej. Nikdy. Ty, ani žádný z tvých druhů. Nejste tady vítáni.“ S těmito slovy se otočil, aby se vrátil zpět do domu, v němž s Yorrenem vyrůstali.

IX.

První, čeho si po příchodu ke Galinským branám povšimli, byly temně rudé, takřka černé, vlajky na hradbách.  Smuteční vlajky. Stejně tak stráže, které jim přijely v ústrety, měly na pažích smuteční pásky.

„Kdo zemřel, že celé město drží smutek?“ Zeptal se překvapeně jednoho z nich Kiel. „Snad ne místodržící?“

„Ne, to na jeho příkaz jsme vlajky vytáhli. Ale nejspíš bysme ho o to sami požádali, kdyby ten rozkaz nevydal.“

„Tak kdo…“ Začal znovu Kiel.

„Celé město drží smutek za vašeho přítele.“ Nenechal ho strážný otázku položit.

„Děkuji.“ Zašeptal dojatě Nahir. „Za Yorrena i za nás.“ Strážný přikývl. Ke stájím už dojeli mlčky. Když koně odevzdali stájníkům, strážný od nich převzal pytel s hlavami Perklových bratrů, měl rozkaz vystavit je na náměstí okamžitě poté, co lovci přijedou, a ty poslat za Zaragrinem ke Dvěma kohoutům. Ještě předtím, než odešli, předal jim druhý ze strážných tři rudočerné šátky. Uvázali si je kolem krků po způsobu, jakým si je váží nejbližší zesnulého. Když pak procházeli ulicemi města směrem k náměstí, lidé jim projevovali svou soustrast a úctu. Dveře krčmy U dvou kohoutů byly natřeny stejnou smuteční barvou, temně rudou až černou, paprsky slunce se od ní odrážely a vrhaly odlesky rudé jako krev. Když na ně cizinec pohlédl, zesinal a nohy mu podklesly.

„Innomi,“ Zašeptal Kiel a podepřel ho. „Co je s tebou? Celý se třeseš.“

„Měla tutéž barvu.“ Zachraptěl.

„Kdo měl stejnou barvu?“

„Brána. Brána do Srdce Hor. Měla tutéž barvu.“ Vypravil ze sebe namáhavě a vzápětí ztratil vědomí.

X.

„Co je s ním?!“ Vykřikl s obavou v hlase místodržící, když vešli dovnitř, první Kiel a po něm Nahir s cizincem v náručí.

„Za chvíli by měl být v pořádku, není raněný, jenom omdlel.“

„Chlapci! Lavice! Vaše pláště! Honem!“ Rozkázal několika strážím, které byli v krčmě s ním. „Hej, hospodo, přines nějaké polštáře! Rychle! Otázky až pak!“ Nahir neznámého položil na improvizované lůžko, které vojáci připravili, Zaragrin je okamžitě poté poslal pryč. Po chvíli sebou cizinec začal zmítat a tiše sténal.

„Co je s ním?“ Zopakoval místodržící svou otázku.

„Myslím, že se právě rozpomenul na svou minulost.“ Odpověděl Nahir pochmurně. Kiel byl bledý a mlčel, vypadal, jako by mu bylo zle.

„Tak proč se tváříte takhle? Vždyť je to dobře, konečně se dozvíme, co je vlastně zač.“

„Pro něj je lepší nevědět.“ Řekl s účastí v hlase Nahir.

„Bohové, to zní, jako bys ty už věděl, kdo to je!“ Nahir přikývl. „Tak kdo tedy? Co provedl tak hrozného, že je lepší, když si to nepamatuje? Kdo to je?“

„První.“ Odpověděl Kiel místo přítele.

„Cože?“ Rozesmál se nahlas místodržící. „Snad tomu nesmyslu taky nevěříte?“ Oba lovci mlčeli. „No tak dobře, jestli je bez zranění, necháme ho tady, než se probere, a my se zatím posadíme a vy mi vysvětlíte celou tuhle šílenost. Ale nejdřív… chtěl bych vědět, jak zemřel Yorren. Doufám, že to bylo rychlé. Kde jste ho vlastně pohřbili?“

„K jeho ženě a dětem, ty víš, kde to je.“ Odpověděl Nahir. „Nech si to ale, prosím, pro sebe, pane.“

„Proč?“

„Bratr zrovna netouží po návštěvách.“

„Hmmm,“ Zabručel místodržící. „Garrin, Yorrenovo dvojče, zvláštní muž.“

„Zvláštní? Ne, naopak, normální, prostý farmář, který měl na rozdíl od Yorrena to štěstí, že jím mohl zůstat. Prosím, cti jeho přání, pane. Bratra ztratil už před dvaceti lety, teprve teď se mu konečně vrátil domů.“

„Dobře, budu. Nelíbí se mi to, ale je to jeho právo, jako pokrevního příbuzného. Ale teď povídejte, co se stalo? Který z těch parchantů má Yorrena na svědomí? Škoda, že jste ho nepřivedli živého, kat by si na něm obzvlášť dal záležet. O to bych se postaral.“

„Žádný z bratrů. Byla to jejich sestra, kdo ho zabil. Něčím, co…“

„Sestra?“ Přerušil ho Zaragrin překvapeně. „O té jsem nikdy neslyšel.“ Nahir přikývl.

„Ano, sestra, říkáme jí Perkla. Byla… byla to zrůda, prokletá, desteballa. Zabila Yorrena něčím, co jsem nikdy dřív neviděl. Vypadlo to jako kuše, ale bylo to obrovské a místo luků to střílelo kopí.“

„Netrefila tím jen Yorrena.“ Doplnil Nahira Kiel.  „Ale i innomiho. V poslední chvíli se před Yorrena vrhl a pokusil se ho strhnout stranou a zakrýt vlastním tělem. Ale ani on nebyl dostatečně rychlý.“

„Kopí prošlo skrz něj, a pak i Yorrena,“ Navázal opět Nahir. „jako bys na pár metrů šípem prostřelil dvě za sebe položená jablka. Takovou ta věc měla sílu.“

„Vždyť jste říkali, že je bez zranění. Kam ho tedy trefila?“

„Kopí mu prošlo hrudí, těsně pod srdcem.“

„Takový zásah přece nemůže přežít nikdo!“

„Máš pravdu, pane, nemůže. Žádný muž nemůže. Žádný vyjma jediného.“ Řekl Nahir s důrazem na každé jedno slovo. Místodržící na něj s hrůzou pohlédl. Uvěřil mu okamžitě, věděl, že nemá důvod mu lhát. „Na jeho těle bys teď už žádnou jizvu po zranění nenašel.“

„A ta holka… co jste udělali s ní?“ Zeptal se, když se vzpamatoval. 

„Zabila se sama.“ Zaragrin přikývl, bylo to tak dobře. Naštěstí jen málo desteballů se dožilo dospělosti, pokud však ano, v jejich stopách šla hrůza, děs a smrt. Byly to prokleté děti a jméno každého jednoho z nich vstoupilo do dějin. Perkleos, Zelda, Hannel, Mira… Mira, když umírala, proklela své země na desítky let. Neúroda, sucho a hladomor, to byl její odkaz. Pomyslel si s odporem a nenávistí. Jak je možné, že se ještě najde někdo, kdo chce tyhle stvůry ušetřit?

„Jaká byla její poslední slova?“ Zeptal se proto opatrně. Nahir s Kielem na sebe pohlédli.

„Byli to mí bratři.“ Řekl Nahir. O tom, co pronesla vzápětí, pomlčel.

„Díky bohům.“ Vydechl místodržící úlevou. Netušil, že nejen on už je v tu chvíli mrtev. Sennion a všechen jeho lid měl zahynout ještě dříve, než přijde jaro. V krvi, hnusu a špíně. Přesně tak, jak předpověděla. Prokleté dítě, desteballa. Dívka, kterou nenávist, strach a opovržení odsoudily k životu mimo lidskou společnost. Spolu s jejími bratry, kteří v ní jako jediní viděli to, čím skutečně byla. Nevinné, nešťastné dítě, s kterým si bohové a osud krutě pohráli. Vědma, v jejíchž žilách kolovala krev té, jež před staletími předpověděla zrození Prvního. Ranja, tak znělo její pravé jméno. Příští generace ji však měly znát jako Rudou Perklu. Prokleté dítě, které zahubilo Sennion, původkyni Rudé smrti.

„Ne!“ Proťal stísněné ticho, které se v krčmě rozhostilo, cizincův výkřik. Pohledy všech čtyř mužů se stočily jeho směrem. S námahou se posadil, i ve světle kahanů bylo vidět, jak bledý stále ještě je, celý se chvěl a tiše naříkal. Místodržící vstal, aby k němu přešel.

„Ne.“ Chytil ho Kiel za ruku a pevně ji sevřel, aby ho zastavil. To, co právě udělal, bylo něco nemyslitelného, nikdo se nesměl místodržícího dotknout, nikdo, vyjma jeho ženy a dětí, pokud k tomu on sám nevydal rozkaz. Pohled starého muže a chlapce se setkaly. Mužův pohled byl překvapený a nahněvaný, chlapcův pak pevný a odhodlaný. „Odpusť, pane.“ Řekl. „Dopřej mu trochu času, přijde za námi sám.“

„Už jen za tohle bych tě mohl nechat popravit.“ Podotkl místodržící. Kiel přikývl.

„Vím, pane. Nech ho být, nech ho se vzpamatovat.“

„Má pravdu.“ Ozval se Nahir. „Tys ho nikdy, narozdíl od nás, neviděl probouzet se ze spánku. Už jen v tu chvíli potřebuje čas a nevím, kolik ho bude potřebovat právě teď. Posaď se k nám, pane, objednej si další džbán, a počkej. Prosím.“

„Dobře.“ Zabručel místodržící a posadil se zpět na lavici. „Hej, hospodský, dones nám další pivo! Mám žízeň. Jsme tady snad v pustině?“ Když neznámý ta slova zaslechl, roztřásl se ještě víc a z očí mu vyhrkly slzy.

„Ne,“ Zasténal. „žízeň není tím nejhorším, co číhá v Pustině. Přízraky. Děs a hrůza. Zapomnění. Zmar a šílenství. Oni. To provází člověka Pustinou.“ Místodržící se při těch slovech zachvěl. Přece není možné, aby legendy měly pravdu. Pomyslel si. Přece není možné, aby tenhle kluk žil už před stovkami a stovkami let. Ještě dávno před dobou krále Aerrea. Přece není možné, aby se narodil v zemích, které už nejsou. Aby prošel Pustinou a…

„Tady to je.“ Vyrušil ho z myšlenek hospodský, který před ně postavil tři plné džbánky. „Mám něco donést i jemu?“ Kývl nejistě směrem k neznámému.

„Ne.“ Zavrtěl okamžitě hlavou Nahir. „Nevšímej si ho. Dokud se neposadí k nám, dělej, jako by tady vůbec nebyl.“ Krčmář přikývl, byl tomu rád. Zaslechl něco málo nejen z toho, o čem lovci s místodržícím mluvili, ale i z cizincových slov, a raději nechtěl znát víc. A už jen pohled na neznámého jej děsil. On sám pak ještě víc.

„Když budete něco dalšího chtít, stačí zavolat. Budu vzadu, ale uslyším vás.“ Řekl a rychle odešel.

XI.

„Takže už si vzpomínáš?“ Zeptal se Nahir cizince, když se k nim konečně posadil.

„Ano.“ Odpověděl nejistě a pohlédl na lovce. Očekával, že ho zasypou otázkami, ale nestalo se tak. Nahir s Kielem jen přikývli a zavolali na krčmáře, aby jim donesl další pivo.

„Kam pojedeme teď?“ Obrátil se Kiel na Nahira. „Kdo další je na seznamu?“

„Senninonská della. Ta předchozí. Vystopujeme je do posledního. Za jakoukoliv cenu.“ Pohlédl Nahir chlapci zpříma do očí a zopakoval: „Za jakoukoliv cenu. Pro Yorrena.“

„Dobře,“ Souhlasil k jeho překvapení Kiel okamžitě. „S Yorrenem už jsme o tom beztak mluvili, když jsme tu byli posledně. Říkal vám, jak jsem měl v plánu je najít?“

„Ne.“ Zavrtěl Nahir hlavou, cizinec nijak nereagoval.

„Podobně jako Sengiho. Chtěl jsem rozhlásit, že si s nimi chce innomia promluvit, přesněji s jejich velitelem. Ten by snad mohl vědět něco o tom, kde jsou anebo aspoň jak je najít.“

„Myslíš, že to zabere? Nebudou se bát pasti?“

„Kdo by nevěřil slovu innomiho?“

„Možná máš pravdu, možná by to mohlo fungovat.“ Řekl Nahir ne příliš přesvědčeně. „Tak jo, já souhlasím, lepší nápad zatím stejně nemáme. Innomi, co ty na to?“

„Pokud tím mohu pomoci.“

„Tak jo. A teď… jak to chceš rozhlásit?“

„Po hospodách, donese se to k nim. Věř mi, je hodně lidí, co s nimi za úplatu spolupracuje.“ Nahir přikývl.

„A mezitím? Co budeme čekat, až nás najdou?“ Zeptal se.

„Musíme snad jít hned po někom dalším? Peníze nepotřebujeme, ještě jsme nespotřebovali skoro nic z toho, co jsme dostali za Včelaře. A teď dostaneme odměnu za Perklovy bratry a možná i za Ohaře. Chtěl bych…“ Kiel se zarazil. „Myslím, že si všichni potřebujeme trochu odpočinout. Co se vydat Na rozcestí? Po cestě se sem tam někde zastavit? Vím, kde by to bylo nejvhodnější, a třeba nás najdou ještě po cestě, nemusíme přece spěchat ani tam. A když nás nenajdou do té doby, tak se tam domluvíme, co budeme dělat dál.“

„Proč chceš jet zrovna Na rozcestí?“ Zeptal se ho Nahir překvapeně.

„Tam jsem si poprvé uvědomil to, že Yorrena považuji za přítele.“ Pokrčil rozpačitě rameny chlapec.

„Dobře. Takže Na rozcestí. Kdy?“ 

„Dnes bych přespal ještě tady, beztak musíme počkat na Zaragrina, než se vrátí. Zítra dopoledne bych doplnil zásoby a vyrazil. Klidně ještě před obědem.“

„Dobře.“ Řekl opět Nahir. Ani jemu se nechtělo vyjíždět na noc. „Jsme domluvení.“

„Nevyptáváte se. Na nic z mé minulosti.“ Ozval se cizinec. Oba lovci na něj pohlédli.

„Vadí ti to snad?“ Zeptal se Kiel s přímočarostí vlastní mládí.

„Ne. Jen jsem očekával, že se budete ptát.“

„Už v soutěsce jsme se dohodli, že počkáme na to, až a jestli o tom budeš chtít mluvit ty sám.“ Vysvětlil Nahir. „Příteli, chápeme tě. Neříkám, že nejsme zvědaví. Já jsem, hodně. Ale i v naší minulosti jsou věci, o kterých se nám mluvit moc nechce. A v porovnání s tou tvojí… Je to na tobě.“

„Děkuji. Nemohl jsem si přát lepší druhy na cestě.“ Usmál se vděčně.

„Tak jo, kdo si dá něco k jídlu?“ Zeptal se Kiel. „Pořádný chlap přece potřebuje pořádně jíst.“ Všichni tři se zasmáli při vzpomínce na Yorrena, který tuhle větu často říkával, aby jí omluvil svou lásku k jídlu. „Krčmáři! Zbylo ještě něco od oběda?“

„Něco by se tu našlo.“ Vyhlédl hospodský zpoza dveří do kuchyně. „Určitě tady zůstalo trochu králíka a šišky, pak je polévka, jo a žena před chvílí dopekla bác.“

„Co to je?“ Zeptal se Kiel.

„Slaný koláč, z brambor. Se škvarkama. Skvěle se hodí k pivu, když má člověk na něco chuť, ale ne moc velký hlad. Čerstvě vytažený z pece je nejlepší.“

„Hmmm, to zní dobře. Tak ho sem přines.“

„A můžeš rovnou i tři další džbánky.“ Dodal Nahir. Když hospodský znovu zmizel v kuchyni, obrátil se na své přátele. „Innomi, Kieli, než Zaragrin přijde, máme ještě čas. Rád bych vám vyprávěl jeden příběh. Krátký příběh, aspoň nám tak čekání rychleji uteče. Ne, nebojte, není to žádná z legend. Je to něco, co jsem měl vyprávět už dávno. Chcete si ho poslechnout?“ Souhlasili.

Innomia: Poslední bašta vědění

I.

„Nechci jít ještě spát.“ Protestoval chlapec, stěží dvanáctiletý. „Proč nám nemůže opat vyprávět další příběhy?“

„Nahire,“ Usmál se starý mnich. „Vy možná ještě unavení nejste, ale my ano. A vstáváme brzy, víš, že je zítra den modliteb.“

„Vím, ale…“

„Tak dost.“ Ozval se představený. „Bratr Hernan má pravdu, je čas na spánek. Žádné odmlouvání.“ Skupinka chlapců neochotně uposlechla a vydala se za svým opatrovníkem do společné ložnice. Opat se s povzdechem obrátil na jiného z mnichů, který s ním nyní zůstal na dvoře sám.

„Nebyli jsme jiní, můj pane, nebyli jsme jiní,“ Usmál se muž stejného stáří jako představený. „Jen si vzpomeň na sebe v jeho věku, je ti hodně podobný. Jak už jsem nejednou říkal, měl by sis za nástupce zvolit jeho.“

„Ano, máš pravdu v tom, že je mi hodně podobný, stejně tak i v tom, že je nadaný a bystrý. Ale je také příliš zbrklý. Je v něm až moc ohně. Ne, náš řád musí být veden klidnějšími muži, než kdy bude on.“

„A koho si tedy chceš zvolit za svého následovníka? Z ostatních se na to nikdo nehodí. Nemají jeho dychtivost a jeho odhodlání. Je nejlepším, nejvhodnějším kandidátem.“

„Já vím, ale přesto… Jeho víra je slabá. A jeho osud je v mlze. Opravdu chceš někomu s takovou věštbou svěřit do rukou osud našeho řádu? Bratře Parine, nezapomínej, že jsme jediní, že jsme poslední. Už dostali všechny. Nechci, aby nás zavedl do zkázy. Někdo si musí pamatovat.“

„Ochraňuje nás.“

„Opravdu tomu věříš? Cestuje po celém světě, jak by nás mohl neustále ochraňovat?“

„Dobrá tedy, Nahira zvolit nechceš.“ Vyhnul se Parin odpovědi. „Pro jeho věštbu a pro jeho povahu, tak si projděme ostatní chlapce.“

II.

Pobudil ho pach kouře a zmatený křik ostatních chlapců. Velký dům, kde byla společná ložnice noviců, byl zachvácen plameny. Všichni, tak jak byli, jen v nočních košilích, v panice běželi k hlavním dveřím. Všichni kromě něj. Cítil, jak ho najednou ovládl naprostý klid a chlad. Rozhlédl se po místnosti. A pak vstal. Jednal bezmyšlenkovitě, zcela podvědomě. Vzal jednu z přikrývek a s pomocí zubů z ní odtrhl dlouhý pruh látky, který si poté omotal kolem hlavy tak, aby mu zakrýval ústa i nos. Do zbytku látky pak nahrnul svůj oděv i boty a svázal vše do malého uzlíku, který si přehodil přes záda. Oči ho začaly štípat. Pohlédl směrem k hlavním dveřím, kde se tlačili ostatní, a jeden přes druhého se snažili dostat ven. Otočil se a prošel přes jídelnu, chodbou kolem skladů jídla až ke kuchyni. Z té vedly dveře k zadní části dvoru. Málokterý z chlapců tuto cestu ven znal, nesměli chodit dál než do jídelny. Malý Nahir měl však ve zvyku porušovat mnoho pravidel a toto bylo jedno z nich. Nejednou se tudy za noci tiše vykradl ven na osamocené toulky po lesích. Když vyšel ven a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, slyšel dusot koní a poděšený a bolestný křik svých bratrů. A poté k němu z nádvoří dolehla slova, při kterých ho zamrazilo.

„Pobijte je všechny! Žádný nesmí uniknout!“

Strach ho na několik okamžiků zcela ochromil.

„Spalte to proklaté místo!“

 Rozběhl se směrem k lesu. Věděl, že svým bratrům nedokáže pomoci.

III.

Následující dva dny a dvě noci se ukrýval v lesích poblíž opatství. Když pak druhé noci viděl, že oheň dohořel, vydal se nazpět, vrátil se až se svítáním. Místo opatství našel jen spáleniště, některé jeho části ještě doutnaly. Na dvoře pak nalezl těla svých bratrů. Byli zde všichni, kromě představeného. Jeho tělo leželo v troskách malého domu, kde přebýval, nezůstalo z něj mnoho. Nikdo neunikl. Strávil celý den kopáním hrobu a přenášením těl. Když pozdě v noci skončil, byl k smrti vyčerpaný. Tak vyčerpaný, že téměř neměl sil na to, aby nad místem jejich posledního odpočinku zazněl Zpěv za mrtvé. Hlas se mu třásl únavou, strachem, nenávistí a žalem, když se slova písně rozléhala do tmy noci. Umlkl a rozplakal se.

XII.

„Takže tohle je tvůj příběh.“ Řekl Kiel, Nahir jen přikývl. „Jak ses ale naučil zacházet s mečem? V opatství asi těžko.“

„Příteli, to už je příběh jiný.“ Zavrtěl lovec odmítavě hlavou. „Innomi, vím, že jsem říkal, že se tě nebudeme vyptávat na tvou minulost. Jednu otázku ale přesto mám. Jenom kvůli ní, jenom kvůli tomu, že si už dlouho přeji znát odpověď, jsem se konečně odhodlal svůj příběh vyprávět. Strávil jsi v našem opatství část svého života? Je to už dávno, hodně dávno.“

„Kde se nacházelo?“

„V Tarlinských kopcích, v Egronijské provincii.“

„Ano. Strávil jsem tam několik desítek let. Z těch časů“ Pohlédl na Nahira. „je příběh o Rain.“

„Cože? O tom jsem neměl tušení.“

„To ve vašem opatství jsem strávil většinu jejího života.“

„Bohové.“ Zašeptal Kiel.

„Takový byl tedy osud jediného místa, kde jsem se po staletích cítil bezpečně.“ Pokračoval neznámý jako by jej byl neslyšel. „Místa, kde jsem nalezl alespoň na chvíli klid.“

„Nemohlo to skončit jinak, innomi. Snažili jsme se odkaz minulosti zachovat, mí bratři a já, ale nemohlo to skončit jinak. Nenáviděli nás. Dávno před tím, než začaly pogromy. Naše opatství přežilo dlouho, déle než všechna ostatní, možná i déle, než mělo. Sám víš, že první vlna proběhla ještě před tím, než ty jsi Tarlinské opatství navštívil. Díky zásahu krále jich tehdy přežilo víc, ale… poslední válku a časy těsně po jejím konci nepřežilo jediné. My byli poslední. Poslední bašta vědění.“ Usmál se smutně. „Teď už nezůstalo nic, minulost asi měla být zapomenuta.“

„Proto jsi nikdy nikomu neřekl o tom, kde jsi vyrůstal?“ Zeptal se ho Kiel. „Protože by se mohli lidi obrátit proti tobě?“

„Těch důvodů je víc, ale máš pravdu, tohle je jeden z nich.“ Neřekl jim vše, nemohl. Největší a nejstrašnější tajemství Tarlinského opatství si s sebou vezme do hrobu. Věděl, že innomia je zná, ten byl však, pokud příběhy nelhaly, vázán slibem mlčení, který kdysi dal.

„Ani Yorrenovi jsi nevěřil natolik, abys mu to řekl?“

„Ne. Kvůli tomu ne.“ Okamžitě takovou myšlenku zamítl. „Já sám se styděl za to odkud pocházím, čí krev mi koluje v žilách. Proto jsem o tom nikdy s nikým nemluvil. Ale nikdy jsem nezapomněl, pořád se mi to vrací, ta poslední noc. Ve snech. Žily nás tam tehdy téměř dvě stovky. A skoro třetina z toho byli chlapci ne o mnoho starší, než jsem byl tenkrát já. Tolik zmařených životů…“

„Víš, kdo to udělal?“ Nahir přikývl.

„Kdo?“

„Vojáci. Na rozkaz krále.“

„Jak to, že jsi neskončil v nějaké z dell?“ Pohlédl na něj Kiel překvapeně, nechápavě. „Tam bys měl možnost pomstít se alespoň na některých z těch, co to udělali. Kdybys měl trochu štěstí.“

„Měl jsem to v úmyslu, to proto jsem se vydal do Sennionu. V mé provincii žádné nebyly a Tarlinské opatství nebylo daleko od soutěsky, takže to bylo nasnadě. Navíc, Sennion je rozlehlý, divoký a nádherný. Tolik jsem toho o něm slyšel. Ale bohové se mnou měli jiné úmysly.“ Pokrčil Nahir rameny.

„Naverbovali tě ke Galinským strážím dřív, než jsi na nějakou narazil?“

„Ne, bylo mi skoro dvacet, když jsem se nechal zverbovat.“

„A cos tedy dělal mezitím?“

„Snad někdy jindy. Podívej, kdo sem přichází. Zdravím tě, pane!“ Zavolal na Zaragrina, který vešel do dveří.

„Už je ti líp?“ Zeptal se místodržící cizince poté, co si k nim přisedl.

„Ano, můj pane, je.“ Odpověděl.

„To jsem rád.“ Usmál se Zaragrin. „Vzpomněl sis na svou minulost?“ Neznámý přikývl. „A? Měl Yorren pravdu?“

„Měl.“ Odpověděl prostě.

„Hmmm,“ Zabručel místodržící. „Takže První. Jedním z hostů u mého stolu je První. Bohové!“ Rozesmál se tak silně, až mu z očí vyhrkly slzy. Lovci i cizinec na něj zmateně pohlédli. „Ne, to není že bych se ti chtěl vysmívat…“

„Nic takového mi ani nepřišlo na mysl, můj pane.“

„… Jen mě rozesmálo to, že jsem nikdy legendám pořádně nevěřil, ani jako malý kluk. Ale můj bratr jo. Bohové, věřil jim úplně stejně jako Yorren, kterému jsem nechtěl naslouchat. Bratr vždycky říkával, že určitě jednou nějakého innomiho potkáme, že nezmizeli, že se zase v Sennionu objeví. A já se mu za to posmíval. No a teď tady sedím s Prvním, zatímco můj bratr hnije v zemi. Osud má někdy dost zvláštní smysl pro humor. No nic, necháme toho. Hej, krčmáři! Jak dlouho tu mám čekat na džbánek?“ Bouchl pěstí do stolu. Udělal to spíš jen tak, pro formu, protože mu hospodský akorát pivo přinášel.

„Promiň, pane,“ Řekl s úsměvem, když před něj džbánek postavil. „ale to nevidíš, že nevím, kam dřív skočit?“ Rozmáchl se rukou a ukázal na prázdné stoly. Místodržící, Nahir i Kiel se rozesmáli.

„No jo, no jo.“ Přihnul si místodržící a naráz vypil půl džbánu. „Tak jí taky nemáš pronajmout celou každému, kdo si řekne.“

„To sem kromě tebe a strážných, když tě doprovázejí, vážně nikdo nechodí?“ Zeptal se Kiel zvědavě.

„Ne v úřední dny. Každý ví, že jí mám zamluvenou, abych si měl kam dojít na jídlo a po práci odpočinout. A taky na jednání, občas. Ale když sem přijdete v jiné dny, opravdu si tady většinou není kam sednout. A když už mluvíme o práci,“ Sáhl do kapsy kalhot a vyndal z ní dva nadité váčky. „Tady je odměna za Ohaře a tady za Bratry. No chlapci, musím říct, že jestli ještě dostanete Sennionskou dellu, budu mít spaní tak klidné, jako nikdy. Odvedli jste skvělý kus práce.“

„Díky, pane.“ Sklidil Nahir váčky ze stolu. „Cena, kterou jsme zaplatili, byla ale příliš vysoká.“

„Každý musí jednou umřít, nikomu se to nevyhne. Ani tady našemu příteli,“ Kývl hlavou směrem k neznámému. „i jeho čas je vyměřený, jestli legendy nelžou, i když je delší, než by měl být.“

„Jo, ale…“ Řekl Nahir, aniž by jakkoliv reagoval na Zaragrinovu narážku. „Yorren nestihl udělat to jediné, po čem doopravdy toužil. Pomstít svou rodinu.“

„Hmmm,“ Zabručel opět místodržící. „jo, to je pravda. Ale předpokládám, že vy tu pomstu dokončíte za něj, ne? “

„Slíbil jsem mu to, když umíral.“ Přikývl Nahir. „Dostanu je, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám. S penězi, které už jsme měli a s těmi, co jsi nám teď dal, nemusíme sáhnout na práci několik let, když s nimi budeme zacházet uvážlivě. Takže máme dost času po nich jít.“

„Měli bysme ti něco říct, pane.“ Ozval se váhavě Kiel. „Nepůjdeme po současné Sennionské delle. Ne kvůli mně, ale proto, že je potřebujeme. Máme v úmyslu rozhlásit, že si s nimi chce innomia promluvit. Nechceme je hledat, bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena. Chceme, aby oni našli nás. Snad nám velitel řekne, kterým směrem se vydat. To s ním chceme mluvit.“

„Co když tě pozná?“ Zeptal se Zaragrin. „Co když tě pozná a postará se o to, aby se pravdu o tobě dozvěděl každý? Nebudu tě pak už schopný ochránit.“

„Nemusí se se mnou vůbec potkat. A i kdyby, nevěřím, že by mě zradil...“

„Počkej, hochu,“ Zarazil ho místodržící. „uvědomuješ si vůbec, jak si teď protiřečíš? Chceš po něm, aby innomimu zradil své předchůdce, možná své učitele. A zároveň věříš, že nezradí tebe? Děcko, co s nimi jezdilo jenom pár let a které se nakonec samo obrátilo proti takovým, jako je on? Někoho, z koho se stal lovec?“

„Nemusí se se mnou potkat.“ Zamumlal chlapec.

„A když jo? Co budeš dělat pak?“

„Nevím.“ Pokrčil Kiel nejistě rameny. „Budu doufat, že mě nepozná. A když pozná, že mě nezradí. Výměnou za jeho mlčení o mě mu bude, že jejich della bude před námi a před innomim v bezpečí. Nikdy po nich nepůjdeme. To by snad mohlo a mělo stačit.“

„Už kvůli tobě doufám, že se nepleteš. Roste z tebe správný muž.“ Usmál se místodržící. „Dobře, díky, že jste mi to řekli. Když se mě na to někdo zeptá, jako že určitě zeptá, každý ví, že s vámi vycházím více než přátelsky, řeknu, že jste tak udělali s mým svolením. Ne!“ Bouchl pěstí do stolu až džbánky nadskočily. „Možná ještě trochu jinak, z mého rozkazu. Nikdo se tak nebude ptát po důvodech, nemusím se tady nikomu zodpovídat. A ještě jedna věc mě napadla. Až a jestli s jejich velitelem budete mluvit a jestli tě pozná, řekněte mu, že se mu za jeho mlčení můžete zaručit nejen tím, že po něm vy nepůjdete. Ale také tím, že pokud mi ho nějaký jiný lovec přivede živého, zemře rychle a bezbolestně. Ale pravdu o tobě se nikdy nikdo nesmí dozvědět.“

„Děkuji, pane.“ Pohlédl na něj Kiel vděčně. Nečekal od místodržícího takovou nabídku.

„No ale nemám z toho radost, chlapci, nemám.“ Povzdechl si Zaragrin. „Sennionská della je poslední, která mě doopravdy trápí. Je pravda, že v posledních letech už nejsou tím, čím bývali, ale jsou symbol. Vždycky budou. První della. Byl bych rád, kdyby zmizela. Těch pár dalších bandiček, co se mi tady toulá, mi moc starostí nedělá. Ty zvládne každý lovec. A nemyslím, že se mi teď tady budou tvořit další, ne když jste tady vy.“ Odmlčel se. „Slibte mi ale něco. Kdyby se mi tady náhodou přece jenom začala formovat nějaká della podobná těm, které jste teď vyhladili, přerušíte svoje pátrání a zlikvidujete jí. A také to, že když na někoho cestou narazíte, vypořádáte se s ním. Nemusíte mi už vozit hlavy, ve vašem případě udělám výjimku. Až pak zase pojedete někdy kolem Galinu, stavíte se za mnou, posedíme spolu, popijeme, popovídáme a já vám vyplatím odměnu za ty, které jste dostali v čase, kdy jsme se neviděli. Souhlasíte?“

„Souhlasíme, pane.“ Přikývl Nahir okamžitě. „Nejen proto, že je to od tebe opravdu šlechetná nabídka, ale také proto, že i když teď máme jiný cíl, pořád jsme lovci. Kiel a já. Co se týká innomiho, nemůžu mluvit za něj, ale jsem přesvědčený, že on rozhodně proti nebude. Nebo snad ano?“ Pohlédl tázavě na cizince, ten pouze zavrtěl hlavou.

XIII.

Z Galinu to Na rozcestí bylo jen několik dní jízdy, avšak jim cesta trvala více než měsíc. Nejeli přímou cestou a dělali mnoho zastávek, dosud však žádná nepřinesla kýžený výsledek. S velitelem Sennionské delly se zatím nesetkali. Nahira to nepřekvapovalo, Kielovu nápadu příliš velkou naději na úspěch nedával. On by totiž, být na velitelově místě, na podobnou nabídku nikdy nepřistoupil. Nedůvěřoval by muži, o jehož minulosti nikdo nic nevěděl, muži, který byl schopný postavit se sám celé delle z Beningonu a který cestoval se dvěma lovci. Ne ve chvíli, kdy nikdo nevěděl, kde se zdržuje. Proč by se měl dobrovolně vydávat do rukou někomu, pro koho by jistě nebylo obtížné zajmout jej živého a dopravit pak do Galinu místodržícímu, s kterým měl nadmíru přátelské vztahy? Kiel měl pravdu, zvědavost je silná věc, ale k takovému setkání by někoho, kdo si dává dobrý pozor na to, aby o jeho krocích nikdo nevěděl, muselo přimět ještě něco jiného. Před chlapcem se o tom však nezmínil.

„Nahire, co je ti?“ Vyhrkl Kiel, když sesedli z koní a lovec zavrávoral.

„Nevím, necítím se dobře, už pár dní.“ Řekl malátně. „Neboj, hostinská mě postaví na nohy. Je bohy nadaná, dokáže vyléčit snad všechny nemoci.“

Část čtvrtá

Rudá smrt

I.

Byli Na rozcestí už téměř deset dní a Nahirův stav se nelepšil, právě naopak, den ode dne na tom byl hůř a hůř. Ať hostinská použila jakékoliv byliny, jakékoliv jedy a drogy, nedokázala mu ulevit. Jeho tělo stravovalo něco, s čím se dosud nesetkala. Zpočátku se domnívala, že má jen obyčejnou zimnici, nyní však už s jistotou věděla, že tomu tak není. Celé jeho tělo se během posledních hodin pokrylo rudými fleky. V průběhu následujících dní se pak fleky proměnily v naběhlé, krví podlité boláky, které po několika dalších dnech začaly mokvat a nakonec praskat. Puch, který se kolem Nahira v tu chvíli šířil, byl nesnesitelný, byl cítit jako několik dní stará mrtvola za horkého léta. Měl vysokou horečku a začínal blouznit. Mezi záchvaty silného dávivého kašle, při nichž vykašlával krev, vykřikoval cosi o desítkách mrtvých, o společném hrobě, o ubitých ženách a dětech, o desteballe, o Rudé Perkle a Rudé smrti, o nesplněném slibu. Za poslední dny do pokoje, ve kterém ležel, odmítal vyjma Kiela a innomiho kdokoliv vstoupit.

„Musíme mu nějak pomoct!“ Obrátil se Kiel na cizince zoufale. „Zkusíme sehnat léčitele, ve městech, peněz máme dost… můžeme si dovolit ty nejlepší. Přece…“ Jeho hlas se zlomil.

„Už mu není pomoci. Umírá.“ Zašeptal neznámý a přešel k Nahirovu lůžku. Pomalu tasil svůj meč a zůstal tak nad ním po několik okamžiků stát. „Kéž jsou k tobě bohové milosrdnější nežli ke mně, příteli.“ Řekl chvějícím se hlasem. Jedinou rychlou ranou pak skončil lovcovo trápení. Kiel zavyl jako raněné zvíře a zhroutil se k zemi.

„To ona!“ Vykřikl třesoucím se hlasem. „To ona ho proklela. Proklela celý Sennion, všichni zemřou, nikdo nebude ušetřen, tak to říkala.“

„Kdo?“ Obrátil se cizinec na Kiela překvapeně. Ani chlapec, ani Nahir se o posledních slovech nešťastné dívky nikomu nezmínil, ani jemu ne.

„Ta malá zrůda ze soutěsky v Perklových horách. Ta, co zabila Yorrena.“ Neznámý nijak nereagoval, jen na chlapce upřel tázavý pohled. „Proklela celou zdejší zemi a její lid. Řekla, že si pro nás jde plíživá, tichá, rudá smrt. Řekla, že Sennion a jeho města i vsi zahynou v krvi, špíně a hnusu. A její oči zářily rudým světlem.“ Když mluvil, byl bledý a celý se třásl. „A pak se podřízla.“

„Snad to nebylo prokletí, ale věštba.“ Řekl cizinec váhavě při vzpomínce na ty, s nimž se kdysi setkal. „To oči vědem měnily barvu ve chvílích, kdy pronášely věštbu. Snad nebyla prokletá, ale právě naopak. Obdarovaná mocí mimo naše chápání.“ Kiel okamžitě zavrtěl hlavou.

„Ne,“ Odmítl bez váhání takovou myšlenku. „bylo to prokleté dítě. Zrůda. Plivla po Nahirovi, jedovatou slinou, tak ho nakazila.“

„Známky nemoci začal vykazovat až dlouho poté.“ Namítl cizinec.

„Plíživá, tichá, rudá smrt… tak to říkala. Kdo ví, jak dlouho už jí v sobě nosil.“

„Pak bychom ale museli onemocnět i ty a já.“

„Možná i my už umíráme. Vlastně já… ty umřít nemůžeš.“

„Takže Nahir to má za sebou?“ Ve dveřích stála hostinská. Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho už tam byla, kolik z jejich rozhovoru slyšela.

„Ano,“ Přikývl cizinec. „Skončil jsem to, už pro něj nebylo naděje.“

„Co to Kiel říkal? O prokletém dítěti? O jedovaté slině? Kdo a jak ho nakazil?“ Zeptala se. Dobře si povšimli strachu v jejích očích. 

„Jen… jen jsem tak přemýšlel.“ Vzpamatoval se chlapec rychle.

„Neznělo to tak,“ Zavrtěla hlavou. „spíš jako bys přesně věděl, co se stalo a kdo ho nakazil. No tak, Kieli, tohle si nemůžeš nechat pro sebe! Co víš?!“

„Nejprve Nahira pohřbíme.“ Řekl cizinec pevným, rozhodným hlasem, který nepřipouštěl žádných námitek. „Poté se můžeme posadit k rozmluvě.“ Hostinská se nejdříve zamračila a nadechla se, jako by byla chtěla něco říci, nakonec však pouze přikývla a spěšně odešla.

„Já nemůžu,“ Zachraptěl Kiel. „Nemůžu k němu jít blíž, nemůžu se ho dotknout. Nedokážu to.“

„Vypravím ho sám. Pamatuješ se, kde jste mne nalezli toho rána, kdy jsme zde byli poprvé?“

„Ano.“

„Tam ho uložíme. Připrav na tom místě vše potřebné.“

O několik hodin později se pod lesem shromáždili všichni lovci, kteří tou dobou přebývali Na rozcestí, do hrobu však Nahira ukládal neznámý sám. Nikdo mu nechtěl pomoci, všichni měli příliš velký strach z nákazy. Všichni včetně Kiela, ten pak pouze pomohl zakrýt hrob hlínou a kamením. Stáli okolo mlčky, tiše, vzpomínali. Po chvíli cizinec začal zpívat Zpěv za mrtvé, měl třináct slok o třinácti verších, a jeho jasný melodický hlas se rozléhal po kraji. Když skončil, viděl, jak na něj všichni muži hledí. Věděl dobře, že to není jen a pouze pro to, že nikdo z nich tuto píseň dosud neslyšel. Nikdo z nich neznal a ani znát nemohl jazyk, z něhož pocházela její slova.

II.

„Tady máš pálenku,“ Postavila krčmářka před Kiela hrnek s průzračnou tekutinou. „a teď povídej. A pěkně podrobně. Kde si myslíš, že se Nahir nakazil a jak?“

„V Perklových horách.“

„Od některého z bratrů? Jak by mohl?“

„Ne, ne od nich. Od jejich sestry, ona…“

„Jejich sestry?“ Skočil mu do řeči Dernel, jeden z nejstarších lovců. „Oni měli sestru? Nikdy jsem o ní neslyšel. Vy snad jo?“ Obrátil se na ostatní lovce. Ti jen zavrtěli hlavami.

„Nikdo o ní nevěděl, nikdo ji ani nikdy neviděl. Myslím, že za celý svůj život ani jednou neopustila soutěsku…“

„Proč by u všech bohů měla mladá holka zůstávat schovaná v té díře?“ Přerušil ho jiný z mužů.

„Byla… byla to desteballa.“ 

„To snad není pravda!“

„Proč by to někdo nechával žít?“

„Museli se dočista zbláznit!“

„Bohové, mlčte už!“ Okřikl hostinský lovce. Když umlkli, a umlkli okamžitě, pobídl Kiela, aby pokračoval.

„To ona zabila Yorrena, kopím vrženým ďábelským strojem, který ona ovládala. Když jsme ji pak našli ukrytou za křovím… U všech bohů! Nikdy jsem v očích nikoho neviděl tolik nenávisti, takové opovržení, tolik zloby. Byli to mí bratři. Řekla a pak plivla Nahirovi do tváře, slinu plnou jejího jedu a zkaženosti. A její oči se rozzářily, doslova rozzářily, jasným rudým světlem. Rudým jako krev. A pak řekla: Smrt si vezme všechny. Plíživá, tichá, rudá smrt. Sennion, jeho údolí, jeho vsi a jeho města, vše zahyne. V krvi, hnusu a špíně. Nikdo nezůstane ušetřen. Ne, ne jenom řekla, syčela jako had, mráz z toho běhal po zádech. A pak si vzala život.“ Kiel umlkl a rozhlédl se po naslouchajících lovcích, v jejich očích byla čirá hrůza. Rozuměl jim, i on ji cítil. Podvědomě tušil, že Nahirova smrt je jen první z mnoha, že takhle zemře každý muž i žena Senniou. Kvůli ní, kvůli tomu prokletému dítěti, které mělo zemřít už dávno, hned po svém narození.

„Bohové… pomozte nám.“ Zašeptala hostinská a pevně objala svého synka a rozvzlykala se.

„Kolik míst jste po cestě z Galinu navštívili?“ Zeptal se Ekil, který přijel těsně před Nahirovým pohřbem.

„Na tom už nezáleží.“ Řekl hostinský dřív než Kiel nebo neznámý mohli odpovědět. Ramena měl bezmocně svěšená, ale jeho hlas byl pevný, jasný a chladný. „Už Galin sám o sobě je hodně zlý. Ale naše krčma? Za tu dobu, co jsou tady a co se o Nahira žena starala, se tady vystřídala už tak padesátka lovců. Možná i víc, málokdo se zdrží víc jak jednu dvě noci. Jestli se nakazila žena, jsou nakažení i oni a jestli i u nich bude trvat tak dlouho, než se projeví první příznaky… I kdyby předtím nikde nebyli, v Galinu, kdekoliv, na tom nezáleží, tohle místo stačí. Lovci to roznesou po celém Sennionu. Díky bohům, že ani jeden z nich neměl namířeno do království.“

„Bohové,“ Zasténal Kiel. „je to moje vina. To já chtěl jet sem, to já navrhl, že se po cestě zastavíme v místech, která navštěvuje Sennionská della. To já můžu za to, jestli se to rozšíří.“

„Není to ničí vina, ne tvoje, ne Nahirova.“ Řekl hostinský. „Jediný, kdo je vinný, je ta proklatá stvůra.“

„Co teď?“ Pohlédl na krčmáře Kiel nešťastně.

„Teď? Budeme čekat.“ Když lovci začali nesouhlasně mručet, obrátil se k nim: „Co jste si mysleli? Nikdo z vás, co tady je, nesmí odjet. Nejspíš jsme už všichni mrtví. Ale nemusíme to roznést ještě dál. Za pár dní by měl dojet posel z Galinu se seznamem, cesta mu většinou trvá tři nejvýš čtyři dny, jezdí rychle, moc nespí a mění koně. Jestli… jestli je tam něco v nepořádku, nepřijede. Ekile, tys dorazil až jako poslední, zatím jsi nic nejedl ani nepil, možná máš ještě naději. Ty spíš ve stájích, jasné?“

„Tam to není zrovna nepohodlnější, příteli, myslím, že to risknu. Stejně nevěřím, že to bude tak zlé, jak si všichni myslíte.“ Zasmál se mladý lovec. Mýlil se. Začal to tušit v okamžiku, kdy se Zaragrinův posel neukázal. Jistotu pak získal o týden později, oni všichni. 

III.

„Nejezděte do Galinu!“ Byla první slova, která Frenn, lovec a bratr hostinského, kmotr jeho synka, řekl místo pozdravu, jakmile otevřel dveře krčmy. „Něco tam řádí, nevím, co to je, ale je to hodně zlé, nejezděte si pro odměnu!“

„Ven! Okamžitě ven!“  Vykřikl hostinský.

„Neboj, bratře, já jsem tam nebyl…“

„Nebojím se o nás, ale o tebe. Nechoď dovnitř, přijdu za tebou a promluvíme si venku.“ Lovec ho zmateně uposlechl.

„Tak co se děje?“ Zeptal se bratra, když za ním konečně vyšel na dvůr. „Proč jsem neměl chodit do krčmy? Bohové! Ženu se sem od Galinu skoro bez přestávky, koně jsem málem uštval, jenom, abych vás varoval. A ty mě vyhodíš ven jako žebráka. Začíná mrznout, mám žízeň a hlad…“

„To, co je v Galinu,“ Přerušil bratra hostinský. „ať už je to cokoliv, je to i tady. První z lovců umřel před několika dny. Nevím, kolik času zbývá nám. Počítám, že se to bude lišit muž od muže. Nahir měl hodně pevné zdraví…“

„Nahir je mrtvý?“ Zeptal se Frenn užasle, hostinský přikývl. „Nejspíš se musel nakazit v Galinu,“ Zapřemýšlel lovec nahlas. „Místodržící lehl prý jako první, jako druhý pak hospodský od Dvou kohoutů. Jeden z těch dvou musel Nahira nakazit. Při jejich poslední návštěvě, po Yorrenově smrti, prý seděli se Zaragrinem právě U dvou kohoutů. A co ten kluk a ten druhý, innomia, co s ním cestují?“

„Ti jsou zatím v pořádku. U innomiho mě to nepřekvapuje, ale u toho kluka jo.“ Přiznal hostinský. 

„No dobře, bráško, a co chceš dělat?“

„Vyčkávat.“

„Bohové, na co? A jak dlouho?“

„Nahir se nenakazil v Galinu. To on tam nákazu přinesl. Z Perklových hor. U něj to trvalo něco přes měsíc, než propukly první příznaky a zhruba měsíc a půl, spíš dva, než ho innomia radši zabil, než aby dál sledoval, jak trpí.“

„Z Perklových hor? Jsi si tím jistý?“ Hostinský přitakal a dopodrobna bratrovi převyprávěl příběh o prokletém dítěti, s kterým se Nahir s Kielem v soutěsce setkali.

„Desteballa.“ Otřásl se hrůzou a odporem Frenn, když skončil. „Ať bohové proklejí navěky její duši za to, co na Sennion přivolala…“

„Ti už ji prokleli dávno.“ Poznamenal krčmář, Frenn přikývl.

„Kdybys slyšel, co lidé, kteří z Galinu uprchli, vyprávěli.“ Řekl třesoucím se hlasem. „Všude krev a smrad, tlející mrtvoly v domech i ulicích, lidé hnijící zaživa… ani si něco takového nechci představovat.“

„Uprchli?“ Pohlédl hostinský na bratra zděšeně.

„Jasně, že uprchli. Kdo by v tom chtěl zůstat?“

„Jenom to roznesou dál… Bohové! Soutěska! Zbytek království! Že jsem na to nepomyslel dřív… Já hlupák!“ Obrátil se a rozběhl se zpět do krčmy.

„Hej, chlapi!“ Zařval, jen co rozrazil dveře. „Co jste zač?“

„Lovci!“ Odpověděli mu muži sborem.

„A co je vaší prací a vaším životem?“ Všichni jako na povel vstali od stolů a jako jeden muž odpověděli:

„Chránit ty, co se sami chránit neumí a nemůžou!“ Hostinský spokojeně přikývl.

„Sbalte se! Všichni! Do hodiny vyjíždíme!“

„Kam?“ Zeptal se Ekil za všechny.

„K Perklovým horám, k soutěsce.“

„Snad nechceš utéct do království?“ Pohlédl na něj překvapeně Dernel. „Vždyť doteď nevíme, jestli jsme nebo nejsme…“ Nedořekl, nemusel.

„Ne, nechci jet do království.“ Zavrtěl hostinský zamítavě hlavou. „A nesmí tam odjet ani nikdo jiný. Naštěstí už napadl sníh, karavany nejezdí, protože Tarlinské kopce jsou teď s nákladem nesjízdné, ale nikdo se ze Sennionu nesmí dostat pryč. Jedeme přímo, jen s nejnutnějšími přestávkami. Je jedno, jestli koně padnou, až tam dojedeme, my už se stejně nevrátíme.“ Lovci se začali okamžitě rozcházet, i bez dalšího vysvětlování pochopili, co tím hostinský myslel. Možná jsou už jen chodícími mrtvolami, ale až do konce budou lidi chránit. Jen to tentokrát bude lid království, a ne lid Sennionu. Musí je ochránit před těmi, jejichž klidný spánek přísahali strážit.

„Frenne,“ Obrátil se krčmář na bratra, který ho i přes předchozí varování následoval dovnitř. „Ty tady zůstaneš, a když se tady ukáže nějaký lovec, pošleš ho za námi. Budeme potřebovat každého muže. Jestli a až začneme…“

„Vím. Chápu to, nemusíš už nic vysvětlovat. Běž pro svůj meč.“ Usmál se ponuře lovec. „Jak je to vlastně dlouho, cos ho měl naposledy v ruce?“

„Šestnáct let, od té doby, co otec zemřel a jeden z nás musel Rozcestí převzít.“

„Od té doby nikdy?“

„Ne, věděl jsem, že jak se ho zase dotknu, už nikdy nebudu mít sílu ho znova odložit. Myslel jsem, že to bylo moje nejtěžší rozhodnutí, moje největší oběť. Spletl jsem se. Teď, když ho konečně vezmu zase do rukou, musím jít a vraždit s ním chudáky, co budou utíkat před smrtí. A víš, co je nejhorší? Že ani to není to nejtěžší, co musím udělat. Nejhorší pro mě je, že tě tady musím nechat, a přitom je mi jasné, že jestli tu zůstaneš, neunikneš tomu ani ty. Všechno už je tady nejspíš plné nákazy.“

„Nech to být,“ Mávl Frenn rukou. „Stejně jako ty jsem přísahal, že budu chránit lidi před tím, čemu se nemůžou bránit, i za cenu vlastního života. Asi je jedno, jestli mě dostane člověk anebo Rudá smrt.“ Hostinský sebou trhl.

„Tak tomu lidé říkají?“ Zeptal se, Frenn přikývl a pohlédl bratrovi zpříma do očí.

„Jak jsi to říkal?“ Řekl lovec pomalu, zamyšleně. „V krvi, špíně a hnusu? Nikdo nezůstane ušetřen? Ta prokletá mrcha. Asi je jedno, kdy a kde to bude, už jsem stejně mrtvý. My všichni. Jdi, Vanyie, jdi, běž pro svůj meč. Stejně už není o čem mluvit.“

IV.

Zatarasili soutěsku zhruba v polovině cesty do království, použili k tomu trosky vozů a kamení. Vybrali místo, kde byly z obou stran skalní římsy, aby z nich mohli sledovat obě části cesty. Obrátit ty, jež by snad přišli z království a zastavit ty, kteří v posledním týdnu přicházeli ze Sennionu každý den. Za jakoukoliv cenu. Když sem přišli, bylo jich bezmála třicet, nyní už jich zůstala jen hrstka. Viona, žena hostinského, byla první, která odešla, po ní následoval jejich syn, pak Dernel a starší lovci, potom si Rudá smrt začala brát i mladší a silnější. V tuto chvíli byl neznámý, Kiel, hostinský, Ekil a čtyři lovci, kteří dorazili až dlouho po nich, jedinými, kdo nevykazovali žádné známky nemoci. Poslední čtveřice přinesla neradostnou novinu. Frenn umíral. Když muži vyjížděli z Rozcestí, zbývaly mu možná dva tři dny do doby, než začne blouznit. Chtěli, aby to skončil, dokud je ještě při smyslech, on však odmítl. Nechtěl dopustit, aby kvůli svému vlastnímu strachu z bolesti minul, byť jen jednoho, jediného lovce, kterého by bratrovi a jeho mužům mohl poslat na pomoc. Jeho oběť vyšla naprázdno, po nich už nikdo nepřijel.

Ozvalo se zahoukání, znamení mužů na stráži, že od Sennionu přicházejí další. Připravili se. Nevěděli, proti kolika zoufalým mužům a ženám budou stát tentokrát. Když spatřili příchozího, ruce s meči jim mimoděk klesly. Byla to jediná žena. Přišla sama, s dítětem v náručí. Obličej, paže i bosé nohy měla prokvetlé rudými skvrnami, umírala, neměla před sebou už mnoho času.

„Vím, že mě nepustíte dál!“ Zavolala z dálky na muže. Nechali ji přijít blíž. „Všichni dávno vědí, že soutěsku hlídáte. Prosím, vezměte si mou dceru. Jestli aspoň jeden z vás přežije, odneste ji s sebou do království. Prosím.“ Pohlédla zoufale na muže stojící beze slova před ní. Mlčky přešlapovali na místě, nevěděli, co udělat nebo říci.

„Dobře.“ Přerušil stísněné ticho hlas hostinského. „Polož jí na zem a pak odejdi. Postaráme se o ní.“

„Nezabijete jí? Hned jak se otočím… nezabijete jí?“ Zeptala se žena s obavou v hlase.

„Máš mé slovo. Jestli zůstane zdravá, nic se jí nestane. Jestli onemocní… zemře rychle.“ Žena přikývla. Možná jim v tu chvíli zcela nevěřila, věděla ale, že toto je jediná možnost, jak dát své dceři naději na život. Se slzami v očích položila dítě na zem, dala mu do ruček několik pestrobarevných kamenů, aby je zabavila, naposledy je pohladila po vlasech a obrátila se k odchodu. Neušla ani třicet metrů, když se tiše sesunula k zemi, s šípem trčícím ze zad. Kiel pohlédl nahoru, na lovce sedícího vysoko nad nimi na skalní římse. Ten se jen pochmurně, bolestně usmál a sklonil kuši. I jeho tvář byla prokvetlá a některé skvrny se už nalily krví. Měl před sebou ještě méně času než žena, kterou právě zastřelil. Věděl, že on se od svých druhů stejného aktu milosrdenství nedočká, musí bránit soutěsku do poslední chvíle, tak jako všichni před ním. Věděl, že nakonec zemře rukou některého z nich, avšak až v okamžiku, kdy ho rozum opustí. Tak jako všichni před ním.

„Pojď sem, maličká.“ Řekl hostinský konejšivě a vzal batole, které k němu okamžitě natáhlo drobné ruce, aby jej objalo, do náručí. „Co my tady s tebou teď budeme dělat?“ Pohřbili je o deset dní později.

V.

„Takže tady leží.“ Hleděl hostinský na hromadu kamení, cizinec s Kielem mu stáli po boku.

„Ano.“ Přitakal chlapec.

„Pod kterým z kamenů to je?“ Kiel ukázal na prostřední z největších, které ležely až na vrchu. Vanyie přikývl a v jeho ruce se objevila dýka. Poklekl a cosi do kamene začal pracně rýt, trvalo to dlouho, hodně dlouho, než skončil. Značku Perklových bratří poznal chlapec okamžitě, slova pod ní však přečíst nedokázal.

„Cos tam vyryl?“ Zeptal se proto hostinského.

„Zkáza Sennionu, Rudá Perkla, desteballa.“ Odpověděl místo něj neznámý. Chlapec se křivě pousmál a rozkašlal se. Hostinský na něj zamyšleně pohlédl. Kiel odolával nákaze dlouho, nejdéle ze všech, ale i jeho tváře již byly rudé. Do týdne, nejvýše do dvou zemře. Pomyslel si. Jako poslední z lovců. Jemu samotnému už nezbývalo více než dva, tři, přinejlepším čtyři dny života, cítil horečku, jež pozvolna zachvacovala celé jeho tělo. Byli poslední, poslední lovci, poslední strážci soutěsky, nyní na tom však jen pramálo záleželo, dlouho už nikdo nepřicházel.

VI.

Neznámý tiše seděl u ohně a hleděl na chlapce, který tvrdě spal. Bojoval statečně, jeho tělo se nevzdávalo a jeho mysl zůstávala jasná. Tam, kde u jiných nemoc postupovala v hodinách, u něj si vyžádala dny, tam, kde se u jiných počítala na dny, o něj se pokoušela týdny. A on jej po celou dobu ošetřoval a hlídal soutěsku. Tak, jak přísahal hostinskému těsně před tím, než to skončil. Zbytečně, kromě nich už v Sennionu nebylo živé duše. Trvalo to téměř dva měsíce, ale nakonec horečka začala pomalu ustupovat a boláky mizet, aby po sobě zanechaly jen zhrublou zjizvenou kůži.

„Napij se.“ Podal cizinec Kielovi hrnek čehosi horkého, když opět procitl. Chlapec se nezeptal, co v tom podivném, hořkém, smrdutém patoku je. Věděl, že by mu neznámý nedal nic, co by mu mohlo ublížit. Slabě se usmál a vzal hrnek do třesoucích se rukou, byl teplý, ale nepálil. Opatrně z něj upil.

„Děkuji.“ Zachraptěl. Mluvení mu stále ještě činilo problémy, krk měl od kašle celý zdrásaný. Cizinec přikývl. „Kolik?“

„Téměř dva měsíce. Nebude to trvat dlouho a přijde jaro. Snad se tou dobou budeme moci opět vypravit na cestu.“

„Kam?“

„Zpět do Sennionu. Možná tam nalezneme další přeživší.“ Chlapec zavrtěl hlavou. Ne, nevěřil tomu. Nikdo nezůstane ušetřen. Tak to řekla. Pomyslel si. Netušil, proč zrovna on smrti unikl, raději o tom však nepřemýšlel. Pomalu vypil celý obsah hrnku a znovu se zachumlal do dek a kůží, které mu neznámý měnil každých několik dní. Netrvalo dlouho a opět usnul.

„Dobře víš, proč byl ušetřen.“ Při zvuku toho Hlasu se podvědomě roztřásl.

„Proč?“ Hlesl. Kiel sebou ve spánku neklidně zavrtěl.

„Už navždy zmizelo vše, co znal.“

Je to ještě chlapec. Zaprotestoval v myšlenkách.

„Už navždy zmizelo vše, co znal.“ Zopakoval Hlas a poté se opět odmlčel. Nevěděl na jak dlouho, byly doby, kdy s ním rozmlouval téměř neustále, aby potom zmizel mnohdy i na celé měsíce a roky. Vyvolával v něm hrůzu pokaždé, když promluvil, a přesto vůči Němu pociťoval vděk. V hloubi srdce byl přesvědčen, že pokud by jej onen Hlas neprovázel na počátku jeho cesty, zcela jistě by byl tehdy přišel o rozum. A nejen to. Už dávno se domyslel, že to On byl tím jediným Hlasem. Tenkrát pod Horami. Potřásl hlavou a vstal, aby se trochu prošel a zároveň porozhlédl po dřevě na oheň, nechtěl ho nechat ani na okamžik vyhasnout, kvůli Kielovi. Hlavně však toužil po tom něčím zaměstnat svou mysl, zahnat vzpomínky, které na něj začaly po takové době opět dotírat.

Zvolna procházel ztichlou soutěskou. Její cesta byla lemovaná sedmačtyřiceti hromadami kamenů, pod každou z nich odpočíval jeden z lovců. Ne, ne pod každou. Pomyslel si a zastavil se u nejmenší z nich. Pod ní neležel žádný z lovců, ale batole, které tu matka zanechala. Její hrob byl hned vedle hrobu jejího dítěte. Vzpomněl si na výraz ve tvářích lovců, když je pohřbívali. Ať ukládali kteréhokoliv z nich, nikdy nebyly jejich oči tak plné žalu, bezmoci a zoufalství. S lovci jsme pohřbívali minulost. S ní jsme však pohřbívali budoucnost. Pomyslel si trpce a stočil pohled zpět na cestu. Jen několik desítek metrů odsud ležela i ona, Rudá Perkla, tak ji nazvali, spolu se svými bratry. Prokleté dítě. Vzpomněl si na Nahirova slova. Desteballa. Skutečně byla ona toho všeho příčinou? Ptal se sám sebe. Anebo se jen v okamžiku, kdy po ní sáhla smrt, probudilo její nadání? Nevěděl. Vydal se tím směrem.

VII.

Prohlížel si značku Bratrů a nápis pod ní. V posledních dnech před svou smrtí se sem hostinský vracel každý den, aby nápis vyhloubil co nejvíce. Nemohl se rozpomenout, kolik dýk jej viděl zničených zahodit. Poklekl vedle kamene a ruka mu sjela k pravému boku, chtěl k nápisu cosi připojit. Věděl, že svou nezničí, zakusovala se do kamene jako by zajížděla do másla. Když skončil, stálo na něm:

Zkáza Sennionu

Rudá Perkla, desteballa

Smrt si vezme všechny. Plíživá, tichá, rudá smrt. Sennion, jeho údolí, jeho vsi a jeho města, vše zahyne. V krvi, hnusu a špíně. Nikdo nezůstane ušetřen.

Pamatoval si každé slovo její věštby prokletí, které vyřkla nad Sennionem, Kiel je opakoval ze spánku stále dokola.

VIII.

„Vážně chceš jet zpátky?“ Zeptal se Kiel cizince. Už několik dní se cítil dobře a síla se mu rychle vracela.

„Pokud jsou další přeživší, nemůžeme je tam zanechat.“

„Nikdo nezůstane ušetřen.“ Řekl chlapec pomalu, s důrazem na každé jedno slovo.

„Tys nákazu porazil. Možná nejsi jediný.“

„Nevím, proč jsem přežil. Proč zrovna já. Neměl jsem, nikdo neměl. Ale nevěřím, že kromě mě přežil ještě někdo další. Dobře, můžeme tam jet, jestli chceš, ale…“ Na okamžik se odmlčel, než pokračoval dál. „přiznávám, já nechci, mám z toho strach. Umíš si představit, co tam asi najdeme?“

„Tisíce a tisíce mrtvých.“ Kiel mlčky přitakal. „Pokud už nezůstal nikdo mimo nás dvou, měli bychom je pohřbít. Alespoň tuto poslední službu bychom pro ně mohli a měli vykonat.“

„To je práce na několik let.“ Namítl chlapec. „A nebudou tam jenom muži, ale i ženy a… a děti. U všech bohů! Já nevím, jestli na tohle mám žaludek.“ Neznámý nijak neodpověděl, jen mlčky pokračoval ve sklízení tábořiště. Když skončil, znovu se obrátil na Kiela.

„Uvědomuji si, jak těžké to bude. Věř, že nejen pro tebe, příteli. Ačkoliv už jsem prožil a viděl mnohé, víc, než kolik by kdo z lidí měl, ani já jsem se s ničím podobným dosud nesetkal. Po staletích poprvé vím, co leží přede mnou, a děsí mne to více, než kdybych nevěděl.“

„Prošel jsi Ztracená království.“ Namítl lovec.

„Zemi bez lidí, opuštěnou dávno před tím, než jsem já jí procházel.“

„Tak proč? Proč se tam chceš vracet?“

„Nemohl bych žít s myšlenkou, že jsem se alespoň nepokusil pátrat po živých. Nemohl bych žít s myšlenkou, že jsem neuložil mrtvé k odpočinku. Někteří z nich byli naši přátelé.“

„Tak dobře.“ Souhlasil nakonec chlapec neochotně. „Jdeme. Snad aspoň po cestě najdeme nějakého koně, jenom tvůj nám nestačí.“ Vyrazili pěšky, cizincův kůň, jediný, který zůstal, byl plně naložený věcmi, které s sebou chtěli vzít.

Kiel se nemýlil, nikdo nezůstal naživu. Kamkoliv přišli, nacházeli jen a pouze mrtvé. Nemýlil se ani v tom, že jim cesta a cíl, které cizinec zvolil, vezmou roky života. V čase mezi tím, kdy opustili brzy zjara soutěsku, do chvíle, kdy pohřbili posledního mrtvého, z něhož už nezůstalo nic než kosti, dospěl z chlapce v muže. Posledním místem Sennionu, které navštívili před tím, než jej měli v úmyslu navždy opustit, byla krčma Na rozcestí, to, co z ní ještě zůstalo. Nad Nahirovým hrobem pak prostáli mlčky bezmála hodinu. Byl to nakonec Kiel, kdo mlčení prolomil:

„Co teď, innomi?“ Cizinec na něj tázavě pohlédl. „Jedeme do království, to je mi jasné, odsud není kam jinam jít. Ale co tam?“

„I tam je lovců zapotřebí.“

„Možná. A ty? Co tam budeš dělat ty?“

„Naše cesty se tam rozejdou.“

„Myslel jsem si, že tohle řekneš. Prosím, nechoď. Nechci… nechci ztratit posledního přítele, který mi zbyl.“ Zašeptal mladý lovec, hlavu sloněnou k zemi.

„Je zde ještě jedna cesta, ještě jedna možnost.“ Řekl cizinec, aniž by si uvědomoval, že stejná slova kdysi slyšel i on, pod Horami.

„Jaká?“ Vzhlédl k němu Kiel s nadějí. „Jaká je ta další cesta?“

„Rozdělíme se, a přesto zůstaneme spojeni. Až do konce tvých dnů.“

Mladíkovy oči se rozšířily úžasem i hrůzou, když si uvědomil, co mu neznámý nabízí. Nasucho polkl a zavřel oči. Innomia. Bezejmenní. Uslyšel vzdálený hlas své dávno mrtvé matky. Jejich pouto je silnější a pevnější, než je pouto mezi dvojenci. Pevné jako pouto matky s dítětem v jejím lůně. Jejich poutem je krev Prvního, jež jim koluje v žilách. Nemají jmen. Tak jako První z nich prochází věkem lidí bez vzpomínek na svou minulost, oni se své vzdali a svých jmen spolu s ní. Otevřel oči a pohlédl na muže stojícího před ním. Místo odpovědi pouze přikývl.

IX.

Byl jasný den, slunce stálo vysoko na obloze. Na louce se ještě před chvílí pásli dva koně, jedním byl krásný šlachovitý šedák, druhým byla klisna, menší a zavalitější hnědka. Nyní však jen neklidně pofrkávali a hrabali kopyty. Několik metrů od nich byli dva muži, jeden z nich ležel na zemi a zdálo se, že se spí. Druhý klečel po jeho boku, do půli těla nahý, s tváří zdviženou k obloze.  V ruce křečovitě svíral dýku, jejíž ostří se rudě lesklo ve světle slunečních paprsků, a přimhouřenýma očima sledoval počínající zatmění. Okolo nich byly do země vyryty dva spojené kruhy. Muži se nacházeli tam, kde se oba kruhy protínaly.

Jakmile se kotouč měsíce dotkl sluneční korony, sevřel dýku ještě pevněji. A vepsal s ní svému spícímu druhovi do dlaně levé paže runu starší než lidstvo samo. Dva spojené kruhy. Slunce a měsíc, den a noc, světlo a tma, teplo a chlad, život a smrt. V okamžiku, kdy měsíc slunce už téměř zakryl, pozvedl dýku a obrátil ji proti sobě. Stíny potemnělého dne jí vdechovaly přízračný život. Ještě několik vteřin trvalo, než se symbol dne a noci spojily v jedno. Sklonil hlavu a zavřel oči.

Nedokázal už své tělo držet zpříma, předklonil se a zapřel se o chvějící se paže. Krev, unikající z jeho srdce s každým dalším úderem, stékala na označenou dlaň spícího muže a pomalu se mísila s jeho vlastní, vpíjela se do ní a zdálo se jako by ji stahovala zpět do rány, která se začala sama uzavírat. Ztichlým dnem se nesl jeho bolestný nářek. Umíral.

X.

Když opět procitl, byl sám, neznámého ani jeho koně nikde nespatřil. A přesto, v okamžiku, kdy zavřel oči, vnímal a cítil jeho zmatené myšlenky, když projížděl horami, které neznal, aniž se byl schopen rozpomenout na to, jak se v nich ocitl. Aniž se byl schopen rozpomenout na cokoliv ze své minulosti.