Část druhá
Čas příběhů
Příběhy beze jména: Poslední hrad
I.
Nevěděl, jak dlouho bez jediného pohybu klečel na studené kamenné dlažbě, nevnímal nic z toho, co se dělo kolem něj. Neviděl pobořenou kupolí, jak se den střídá s nocí, necítil teplo slunečních paprsků ani chlad dopadajících kapek deště. Neslyšel zpěv ptáků ani volání dravců na lovu. Neslyšel podzimní vítr tesklivě skučící v prázdných chodbách hradu ani hromy letních bouří, jež mu burácely nad hlavou. Necítil, když jej pavouci opředli svými jemnými hedvábnými sítěmi. Strnulý nepřítomný pohled upřený na drobný předmět, jenž stále křečovitě svíral v dlani, zahalen v šedém plášti, s hlavou skloněnou, připomínal sochu, jakých zde v dřívějších dobách byly desítky rozmístěných podél stěn a z nichž nyní zůstala už jen torza rozpadající se na prach. Bloudil světem svého nitra, spletitým labyrintem vzpomínek, jež se náhle, jako jedna, vynořily z hlubin zapomnění. Minulost se pro něj stala přítomností a přítomnost ničím. Okamžik anebo věčnost, jedno a to samé. Čas pro něj ztratil veškerý svůj význam.
II.
Nehostinné pláně, kde jen tu a tam rostly osamělé borovice, letité a pokroucené, a kde z neúrodné půdy vyrůstaly trsy neduživé trávy, vystřídaly hory čnějící do oblak. Neutěšené, pusté hory, protkané neudržovanými polorozpadlými cestami. A podél jejich úpatí byly rozesety desítky dávno opuštěných dolů. Zastavil u jednoho z nich. Části silných trámů, jež kdysi zpevňovaly jeho stěny a podpíraly strop, nyní čněly ztrouchnivělé a zpřelámané z kamení, které zavalilo vchod. Důl se zhroutil a propadl sám do sebe. A jemu při tom pohledu na mysli vytanula krátká neurčitá vzpomínka toho, jak je uvězněn v temnotách, hluboko v útrobách země, opuštěn a zapomenut, bez naděje na vysvobození.
Hory opět vystřídaly pláně, pláně řídké lesy a lesy močály. Děsil se těch míst. Dusné vlhko a všudypřítomný dotěrný hmyz, pach hniloby a smrti. Děsivé skřeky a tiché bublání bahna ve chvílích, kdy některý z méně opatrných tvorů udělá chybu a navždy zmizí v bažině. Sotva postřehnutelné číhavé kroky a zlověstná přízračná světla. To je cesta skrze blata. A neznal stezky, které by jej jimi bezpečně provedly, věděl však, že jimi musí projít. Pomalu a obezřetně postupoval vpřed, dlouho ohledával každý kus půdy, na který se chystal vkročit, nebyla jiná možnost, jak odlišit, co je pevná zem a co zrádná rašelina.
Močály pozvolna přešly v hustý temný les. S námahou si za pomoci meče klestil cestu jeho neprůchozím houštím. Nedokázal rozpoznat den od noci. Pod klenbami mohutných, prastarých, lišejníkem porostlých stromů panovalo věčné přítmí, jen občas narušené mihotavým světlem, o jehož původu neměl tušení a po kterém raději nepátral. Neurčité hrozivé zvuky, jež ho po celou dobu provázely, jej téměř přiváděly k šílenství. Mohl se jen dohadovat, jaké stvůry, skryty hluboko ve stínech, jsou jeho souputníky na cestě. Žádnou z nich dosud nespatřil. Jeho ztýraná mysl si tak do sebemenšího pohybu, do každého listu či kořenu stromu, promítala vše to, čeho se děsil nejvíce. Trhaně klopýtal stále kupředu, vysílen namáhavým pochodem, nedostatkem odpočinku a tím ani na okamžik neutuchajícím pocitem ohrožení čímsi, co leželo mimo dosah jeho chápání. Ve chvíli, kdy došel na konec lesa, byl už stěží při smyslech.
Nacházel se ve zříceninách města, které les z větší části již dávno pohltil. Kolem něj bylo už jen několik málo posledních zborcených domů a trosky hradeb. Největší kameny, jež kdysi tvořily jejich základ, byly porostlé šedozeleným mechem a lišejníkem, menší už přes bujné býlí nebylo možno téměř spatřit. Mátožně se rozhlížel kolem sebe. Jeho pohled přitáhl pozůstatek kamenné strážnice, jež stála v místech, kde kdysi zřejmě bývala brána. Její zčásti stále stojící zdi mu mohly poskytnout alespoň nějakou ochranu.
Rozložil plášť na nerovnou zem a ulehl na něj, obnažený meč položil vedle sebe a pevně sevřel jeho jílec. Ačkoliv byl k smrti vyčerpaný, neodvažoval se usnout. Děsil se spánku. A ani on sám v tu chvíli nevěděl s jistotou, zda kvůli tomu, co by se k němu nepozorovaně mohlo přikrást tmou, anebo snad pro to, co k němu noc, co noc, přicházelo skrze sny. V jeho pohledu se zračil bezbřehý žal, beznaděj a zoufalství, příliš velké, než aby je dokázal nést. Přál si zemřít a osvobodit se tak ode všeho, co tížilo jeho mysl i srdce. A proklínal nemilosrdný osud, který mu i tuto možnost odepřel. Po tvářích mu začaly stékat slzy. Nebylo zde však nikoho, kdo by je mohl spatřit, nikoho, kdo by mu mohl poskytnout slova útěchy a rozhřešení, po němž tak prahl. Byl sám a nebyl s to se rozpomenout, že by tomu kdy bývalo jinak.
Víčka mu ztěžkla a začala se zavírat, jeho dech se prohloubil a zněl pravidelněji. Slzy již uschly, zůstaly po nich jen cestičky v zaprášené ztrhané tváři, a on se pozvolna propadal do světa snů. A nočních můr.
III.
Dny se začaly pomalu krátit a listy stromů zbarvovat do mnoha odstínů hnědé, červené a žluté. Přicházel podzim.
Chůze přes podmáčené louky a po pěšinách, na nichž bylo jen rozbředlé kluzké bahno byla obtížnější s každým dalším dnem. Holé pokroucené pařáty, napřahující se v chaotickém pohybu, ve zvrácené modlitbě beze slov, k obloze větve se mokře leskly v neustávajících deštích, jež bičovaly bezútěšnou krajinu, a zmítaly v poryvech chladného větru vanoucího ze severu. Promoklé oblečení se mu lepilo na tělo a jeho hrubě tkaná látka mu sdírala vlhkem zjemnělou kůži zas a znova do krve. Do deštěm nasáklých bot, jež neměl kde a jak vysušit, se dávala plíseň, prudké nárazy mrazivého vichru jej strhávaly k zemi, stěžovaly každý pokus o nadechnutí, a kapky deště oslepovaly. Za stále se prodlužujících nocí sedával v zákrytu stromů, aby svému zuboženému tělu dopřál alespoň něco odpočinku, sedával bez hnutí, obnažený meč zapřený o zem a prokřehlýma rukama, v nichž mu zbývalo už jen málo síly a citu, pevně svíral jeho jílec. Nebylo čím rozdělat oheň, který by jej hřál a chránil před tím, co číhá ve tmě.
Šel stále kupředu, za cílem, který neznal. Déšť už se dávno proměnil v jemné vločky sněhu, jež se neúprosně snášely na ztichlou krajinu a zahalovaly ji do bílého hávu. Bledé světlo měsíce se od něj odráželo a mnohonásobně zesílené jasně ozařovalo krvavé šlépěje, jež za sebou nechával. Šel bos a téměř nahý, boty se již rozpadly a z haleny i kalhot nezůstalo víc než jen několik potrhaných cárů. Kromě pláště neměl už nic, co by jej chránilo před palčivým, sžíravým mrazem. Přes den se bořil do hlubokých závějí a za nocí uléhal na křehkou sněhovou peřinu, třesoucí se zimou a vyčerpáním a neschopen spánku.
Zimu vystřídalo jaro, jaro léto, a to se opět začalo proměňovat v podzim. Stál na okraji zdivočelého sadu uvnitř rozpadlých hradebních zdí. Poslední lidské sídlo tohoto světa, vystavěné vysoko na skalách pobřeží, za ním už se rozprostíralo jen a pouze ocelově šedé moře táhnoucí se až po obzor. Prošel sadem až k nádvoří. V jeho středu stála kašna, kdysi musela být překrásná, nezůstalo z ní však mnoho. Ten pohled jej silně zasáhl, aniž by byl tušil proč. Dětský smích a… Krátký záblesk hluboko ukryté vzpomínky. …Zvuk tekoucí vody. Zvolna ke kašně přešel. Vodu nahradil jemný bílý písek a úlomky kamenných chrličů, jež ji kdysi zdobily. Torza některých se nad ní stále tyčila. Minul kašnu a vystoupal po rozpadajících se schodech k pozůstatkům hlavního vchodu. Než do něj vkročil, ještě jednou se ohlédl. Ve světle zapadajícího slunce vyhlížel sad jako zachvácen plameny. Na několik okamžiků se vrátil časem nazpět. Dva malí chlapci, asi tři roky od sebe věkem vzdálení, pobíhající na svěží zelené trávě. Vůně kvetoucích třešní a ozvěna ženských slov. Jeden, dva, tři údery srdce a vše zmizelo. Sad i nádvoří byly opět prázdné. Obrátil se zase zpět a vešel.
Jako ve snách procházel ztichlými tak důvěrně známými chodbami a komnatami hradu. Zdi byly vlhké a pokryté plísní, z dřevěného ostění už nezůstalo nic. Zbytky kdysi honosného nábytku byly opředeny zaprášenými, potrhanými pavučinami. Procházel chodbu za chodbou, místnost za místností a do srdce se mu začal vkrádat již tak dobře známý pocit marnosti a beznaděje.
IV.
Jeho pohled padl na malou měděnkou pokrytou brož. Zdvihl ji a začal z ní pomalu, pečlivě, odstraňovat nazelenalý povlak a odkrývat tak rodový znak králů této země, jenž na ní byl umě vytepán. Oči se mu rozšířily, jak v něm začalo narůstat strašlivé až příliš kruté poznání. Křečovitě sevřel ten drobný předmět, nedbajíc toho, že se mu jeho hroty zarývají do dlaně. Necítil, jak mu protrhly kůži a zatínají se do masa, necítil, jak mu po paži pomalu stéká krev. Kolena se mu podlomila. Horečnatě se třásl, jeho pohled byl skelný a dech přerývavý.
„NE!“ Vykřikl a v tom výkřiku byla obsažena veškerá jeho hrůza, bolest a žal. Hleděl na erb svého vlastního rodu.
I.
Celý čas, co Nahir vyprávěl, hleděl cizinec upřeně do ohně. Jeho tvář byla bez výrazu a ruce měl sepjaté jako při modlitbě. Záře plamenů se odrážela v jeho očích a stíny, jež vrhaly, vdechovaly plášti, do něhož byl zahalen, přízračný život. Pokaždé, když Kiel pohlédl jeho směrem, pocítil náznak neklidu. Stejně jako tenkrát, když jej spatřil stát ve světle měsíce se zkrvaveným mečem, měl dojem, že se nedívá na muže z masa a kostí, ale na přízrak. Vyprávění o Prvním ten dojem jen a pouze umocňovalo. Vstal, aby přiložil. Když větev dopadla do vyhasínajícího ohně a drobné jiskry se zvedly na několik metrů vysoko a rozlétly po okolí, neznámý sebou trhl, jako by se byl probouzel ze sna.
„Mluvil jsi pravdu.“ Pohlédl na Nahira. „Je to temný příběh.“
„Jako všechny o Prvním.“ Řekl Nahir zastřeným hlasem. „Temné a plné beznaděje. Když si představím, jakou oběť byl ochotný učinit. A že nakonec obětoval snad ještě víc… A přesto jsou nádherné.“
„I toto vyprávění bych si někdy rád poslechl.“
„Nejdřív ale příběh o Rain. A pak ten o ztraceném městě.“ Vyhrkl Kiel. V jeho hlase zaznělo dychtivé nadšení chlapce, kterým stále ještě byl. To jen tvrdá realita světa, v němž žil, ho v něm pohřbila tak hluboko, že po něm už téměř nebylo památky.
„Dnes už ale ne.“ Ozval se Yorren a ospale zívl. Byl unavený, z krčmy vyjeli hned po obědě a utábořili se až dlouho po setmění. „Kdo bude držet první hlídku?“
„Ujmu se jí.“ Řekl cizinec.
„A zase budeš hlídat celou noc, co?“
„Pravděpodobně. Nepotřebuji a nechci spát.“ Nahir na něj zamyšleně pohlédl, ale neřekl nic.
Když už jeho přátelé tvrdě spali, neznámý sejmul z ramen plášť a složený jej položil vedle sebe. Poté si přetáhl přes hlavu košili a odložil ji vedle pláště, nakonec pak odmotal pruh jemné látky, který měl pevně uvázaný kolem těla. Jím měl k tělu připevněn drobný předmět pečlivě zabalený do kousku hedvábí. Opatrně hedvábí rozložil a zahleděl se na krásně tepanou brož, kterou v něm ukrýval. Byl na ní vytepán rodový znak, jenž nepatřil žádnému ze zdejších rodů, královských ani jiných. Když naslouchal Nahirovu vyprávění, v hloubi srdce věděl, že ten příběh dobře zná, ačkoliv si jej nepamatoval. Byl to příběh jeho života a ona brož toho byla důkazem. A přesto nebyl schopen, kromě slabého otupělého zármutku a zvláštního neklidu, nic cítit. Zabalil ji zpět do hedvábí a odložil na plášť. Sjel pravou rukou k pasu a vytáhl dýku. Chtěl a musel se přesvědčit. Potřeboval mít úplnou jistotu. Pevně sevřel čepel dýky v pravé dlani a levačkou rychle cukl. Potichu sykl bolestí, když mu její ostří prořízlo kůži a zaťalo se do masa. Zůstal bez pohnutí sedět. Ze sevřené pěsti začala pomalu odkapávat krev a zapíjet se do země u jeho nohou. Nerozevřel ji, dokud nepřišlo svítání. Když pak znovu pohlédl na svou dlaň, rána už na ní nebyla, zanechala jen slabou bílou jizvu. Domyslel se, že i ta za několik málo hodin zmizí docela. Když se opět oblékal, tváře se mu mokře leskly.
II.
Kiel se probudil jako první. Slunce už bylo vysoko nad obzorem a oheň vyhaslý. Posadil se a rozespale si promnul oči. Rozhlédl se. Yorren s Nahirem leželi, tak jak očekával, na stejných místech, kam večer ulehli. Cizince však nikde neviděl. Vstal rychle, ale tiše, aby neprobudil stále ještě spící lovce, a obešel křoví k místu, kde zanechali koně.
„Tady jsi.“ Řekl šeptem. Neznámý jen přikývl. Stál u svého šedáka a upravoval jeho postroj. „Nespal jsi už šestou noc v řadě. Jak tohle vydržíš?“
„Pokud bys měl sny, jaké mívám já, také by ses spánku vyhýbal.“
„Jaké sny?“ Zeptal se Kiel. „Viděl jsem tě probouzet se s křikem, viděl jsem, jak dlouho ti trvá, než se zase zklidníš. Nikdy jsi ale nemluvil o tom, co ti zdá.“
„Není nic, co bych ti mohl říci.“ Řekl neznámý. „Neznám slova, kterými bych je byl schopen vyprávět. Jsou to pouhé pocity, avšak natolik silné, že…“ Hlas se mu zlomil. Nebyl schopen započatou větu dokončit. Mlčky na Kiela pohlédl. Chlapec nevěřil, že by kdy mohl spatřit v očích člověka tolik bolesti a strachu.
„Odpusť, příteli. Neměl jsem o tom začínat.“ Řekl proto rychle a poté změnil téma hovoru: „Půjdu vzbudit ostatní. Měli bysme vyrazit před polednem.“
„Jdi. Připojím se k vám za chvíli.“
Sledoval, jak Kiel zmizel v křoví. O chvilku později slyšel Yorrenovo nadávání, že chtěl ještě spát, a Nahirovo, proč je budí tak pozdě. Usmál se. Úsměvem plným zoufalství. Poznání, které učinil této noci jej tížilo jako kámen. Od chvíle, kdy spatřil v prvních ranních paprscích slabou, sotva znatelnou, jizvu, v kterou se rána proměnila během tak krátkého času, zvažoval, zda se o své zjištění podělit s ostatními. Nevěděl však co a jak by jim měl říci.
„Pověz jim, že se nemýlil, pověz jim, že jsi postavou jejich legend.“ Tichý, výsměšný hlas, který přicházel odevšad a odnikud. „Jsi schopen předvídat, jaká bude jejich reakce?“ Cizinec se polekaně rozhlédl, nikoho však nespatřil.
„Kdo jsi?“ Vydechl. Jeho otázka zůstala bez odpovědi. Snad má Kiel pravdu. Pomyslel si roztřeseně. A já z nedostatku odpočinku zvolna přicházím o rozum.
Když se vrátil ke svým druhům, byl stále ještě bledý. Oni ale byli příliš zabráni do přípravy jídla a do sklízení tábořiště, než aby si toho povšimli. Ihned po snídani vyrazili na cestu.
I.
Otec toho zvláštního, mlčenlivého mladíka najal, když k nim jednoho dne z rána přišel a ptal se po práci, aby jim pomohl v období sklizní. Tak jako mnoho dalších. Nevěřil sice, že namáhavou a jednotvárnou dřinu na poli vydrží déle než několik málo dní, potřeboval ale další síly, aby vše sklidil dřív, než přijdou podzimní deště.
Chodívala za nimi na pole každý den v poledne, aby jim přinesla jídlo k obědu a vodu. Pracovaly jich tam více než dvě desítky, muži a ženy najatí v okolních vsích. Už zdálky vždy slyšela jejich hlasy, když si při práci zpívali, aby jim šla rychleji od ruky. Jediný cizinec se k nim nikdy nepřipojil a pracoval mlčky, nevšímaje si ostatních. I pro jídlo si přicházel jako poslední, teprve tehdy, když už všichni v menších či větších skupinkách posedávali na zemi, jedli a povídali si. Byl tak zvláštní. Netečný, odtažitý. Nepamatovala si, že by se kdy kterýkoliv jiný cizí mladý muž, který u nich pracoval, tolik stranil ostatních. Právě naopak, většina z nich ráda a hojně laškovala s děvčaty, chlubívala se, kolik zemí už prošli a co vše na svých cestách zažili, někdy se pak bili s místními mladíky, zpravidla o přízeň některé z dívek, ji samotnou nevyjímaje. Ne tak on. Když sám nezačal, pokoušeli se ho vyptávat. Na to, odkud pochází a kam má namířeno, jak dlouho už je na cestách a kolik krajů viděl. Odpovídal však vyhýbavě, a tak toho brzy zanechali. O to více je ale zajímal a kolovalo o něm mnohé. Někteří tvrdili, že jistě kdesi daleko spáchal hrozný zločin a teď prchá před trestem. Jiní, že musí být vyhnaným šlechtickým levobočkem, dítětem zplozeným s jednou z jejich, který se svému otci znelíbil. To pro jeho světlou pleť a jemné způsoby. Další, že zběhl z některé z ozbrojených skupin a ukrývá se na venkově, kde je jen pramalá naděje, že by mohl být nalezen. To kvůli zbrani, se kterou se u nich tenkrát z rána objevil. Nevěřila ničemu z toho.
Byla neméně zvědavá než kdokoliv jiný od nich ze vsí, a třebaže měla mnohem více příležitostí než ostatní, zapřela se a na jeho minulost se ho nezeptala. Ani jedenkrát. Viděla, jak silně mu je jejich vyptávání nepříjemné a nechtěla v něm vzbudit nelibost. Ona k němu totiž už od prvního okamžiku, kdy jej spatřila, cítila náklonost. Náklonost, pro kterou neměla vysvětlení ani pojmenování. A i přesto, s jakým zaujetím jej sledovala, si ani ona dlouho neuvědomovala, že to není jen hovor, čemu se vyhýbá. Povšimla si toho až po více než deseti dnech, když mu zrovna podávala chléb a sýr a nechtěně se téměř dotkla jeho paže. A on okamžitě, podvědomě, ucukl, jako by se byla přiblížila s doruda rozžhaveným železem. Víc, než úzkostlivě se vyhýbal tomu, aby se, byť jen letmo, dotkl jiného člověka. Dlouho do noci pak o této příhodě přemýšlela, nerozuměla jí, a proto jí nedopřávala spánku. Nakonec vstala a vykradla se tiše ze dveří domu.
II.
„Ani ty nespíš?“ Oslovila překvapeně cizince, který volným krokem přicházel směrem od lesa. Přikývl.
„Zdejší okolí je v noci, ve světle měsíce, překrásné. Proč ale ty jsi v tuto hodinu mimo dům?“ Zeptal se.
„Nechce se mi spát. Nechtěl bys…“ Nakratičko zaváhala, než otázku dokončila. „… mi dělat chvíli společnost? Pokud už nejsi unavený?“
„Ne.“ Řekl pouze.
„Na kterou z mých otázek to byla odpověď?“ Zasmála se, nervózně, ne příliš přesvědčivě.
„Na první z nich. Netoužím po spánku. Avšak, zčásti možná i na druhou. Nejsem příliš zábavným společníkem.“ Usmála se.
„Pojď.“ Kývla směrem k potoku, který protékal úzkým pásem stromů a křovin oddělujících pastvu od pole. „Ani já nejsem unavená a ráda bych si trochu protáhla nohy.“
„Nebudeš mít strach?“ Zeptal se se zájmem. „Za tmy, sama, na odlehlém místě, s mužem, jehož stěží znáš?“
„Měla bych?“ Pohlédla na něj. Vyzývavě, vzdorovitě.
„Říká se o mně mnoho nepěkných věcí.“ Řekl posměšně. „Neslyšelas je snad?“ Na okamžik se zarazila, zaváhala, než nakonec pevným hlasem odpověděla.
„Nevěřím jim, ani jediné. Půjdeme?“ Sice mírně neochotně, ale přikývl. Mlčky vyrazili směrem, který předtím naznačila.
III.
„Nezlob se na naše lidi,“ Promluvila nakonec. „za všechny otázky i za to, co o tobě povídají. Žijeme tu dost osamoceně a většina z nás nikdy nebyla dál, než v nejbližším městě a někteří ani tam. O tom, co se děje ve světě toho moc nevíme, ale samozřejmě, že nás novinky zajímají. A nejen ty z našeho kraje, z naší provincie, ale hlavně ze vzdálených míst. Protože dobře víme, že my se tam nikdy nepodíváme. A koho jiného se ptát než cizince, který přišel z daleka?“
„I ty by sis přála poznat cizí kraje?“ Zeptal se místo odpovědi. „Třebas i jiné země a jiná království?“
„Nevím.“ Přiznala popravdě. „Asi se jenom bojím vydat se někam, kde to neznám. Ne, není to jen tím. Možná, že tam lidé mluví jinou řečí a uctívají jiné bohy, ale nevěřím, že jejich životy se liší od našich. Ne zase tak moc. Stejně jako se nejspíš od nás nijak neliší ani oni sami.“
„Máš pravdu, i když jen zpola.“ Přes cizincovu tvář se mihl temný stín. Odvrátil se od ní, než zastřeným hlasem pokračoval. „Ne, nepřeji si o tom hovořit. Ani na to vzpomínat.“
Co asi prožil, než přišel sem? Pomyslela si. Zvědavě, soucitně. Pokusila se jej konejšivě uchopit za ruku.
„Ne!“ Vykřikl a, tak jako předtím na poli, okamžitě ucukl. Polekaně se stáhla zpět. V jeho hlase byla slyšet zloba. Ne, nejen zloba. Ale i smutek. „Už nikdy se mne nedotýkej!“
„Já… omlouvám se.“ Vykoktala. „Nechtěla jsem…“
„Ne,“ Přerušil ji, nyní byl však jeho hlas měkký, jemný, omluvný. „to ty odpusť. Neměl jsem právo na tebe zvýšit hlas. Jen…“ Zarazil se. „lidský dotek mi není příjemný.“ Nedala na sobě nijak znát, že si toho už dříve povšimla. Neměla v úmyslu říkat mu, že právě to bylo příčinou toho, že nebyla dnešní noci schopna usnout.
„Zřejmě bych se neměla ptát proč.“ Řekla místo toho.
„Neměla.“ Odpověděl stroze a vstal. „A já nikdy neměl svolit k tomu, že tě budu doprovázet. Vraťme se nazpět.“
„Prosím! Chtěla bych tu ještě zůstat. Nebudu už se na nic vyptávat, ani…“ Nedokončila, pouze na něj tázavě, prosebně pohlédla. Nakratičko zaváhal, než přikývl namísto odpovědi a posadil se zpět vedle ní. Dobře věděl, že by mohl odejít i sám, nedokázal ji zde však zanechat, byť byla jen malá pravděpodobnost, že by jí hrozilo nebezpečí.
Dlouho seděli takřka bez hnutí, v téměř dokonalém tichu noci, jen občas přerušeném sotva postřehnutelným šelestěním drobných křídel netopýrů a šustěním listů staré vrby, když si s nimi pohrával vlahý a teplý letní vítr. Dva mladí lidé, muž a žena, jeden vedle druhého, spolu, a přesto sami. On se vzdáleným nepřítomným pohledem upřeným do dáli. Ona si jej pokradmu prohlížela. Štíhlého pohledného mladíka s melancholickým výrazem ve tváři. Jeho mlčení ji znervózňovalo, nebyla zvyklá, že by muži v její přítomnosti mlčeli, právě naopak, většina se ze všech sil snažila zaujmout její pozornost. Několikrát chtěla sama něco říci, nenacházela však žádná slova. Nevěděla, kolik času uběhlo, když znenadání promluvil. Nemluvil však k ní, pouze vyprávěl. Příběhy, jež nikdy dříve neslyšela. Ze zemí tak vzdálených, jako hvězdy na obloze. Z dob dávno minulých, zapomenutých všemi vyjma jeho. Tiše, pozorně naslouchala jeho melodickému hlasu, okouzlena natolik, že ani nepostřehla, jak se noc pomalu začíná proměňovat v den. S ranním svítáním skončil poslední z příběhů a všechny ty světy, které před ní do té doby vykreslil a přivedl k životu, zmizely stejně rychle jako chmýří pampelišky rozfoukané větrem na podzim. Pohlédl na ni.
„Skrze příběhy poznáš cizí kraje a ty, jež tam žijí. Lépe, než když ta místa navštívíš. To v jejich legendách a pohádkách se odráží veškeré jejich touhy a obavy.“ Řekl se zvláštním úsměvem. Sklopila zrak a plaše jeho úsměv opětovala.
„Myslíš, že bys mi dnes večer mohl vypravovat další?“ Zeptala se nesměle, s lehkým bodnutím výčitky, jak asi vydrží namáhavý den, který má před sebou. „Ne už celou noc.“ Dodala proto.
„Rád.“ Znovu se usmál. „A neměj o mne obavy, jsem uvyklý tomu probdít mnoho nocí.“
IV.
Zůstal i poté, co čas sklizní minul. Byla tomu ráda, stejně tak její otec, ač z jiného důvodu. Silné, šikovné ruce se okolo hospodářství vždy hodí, zejména takové, které hospodáře nestojí nic než nocleh a jídlo. Každého večera se scházeli na jejich místě u potoka, pod starou vrbou, on vyprávěl a ona naslouchala, fascinovaně a bez výhrad jako malé dítě.
V.
„Nemluvíš nikdy o své minulosti.“ Osmělila se jednoho dne. „Nejen před mým otcem a matkou, ale ani přede mnou. Proč?“ Zahleděl se na ni a zdálo se, že přemítá, zda a jak na její nenadálou otázku odpovědět.
„Není jediného důvodu, proč byste ji potřebovali a měli znát.“ Řekl nakonec.
„Možná jiní. Já ale důvod mám.“
„Jaký?“ Zeptal se užasle.
„Já…“ Lehce se zarděla a poté vyhrkla: „mám tě ráda.“
Neodpověděl, jen si pohrával s krásně tepanou sponou z temně rudého kovu, jež mu spínala plášť.
„Nic neříkáš.“ Promluvila po chvíli mlčení znovu ona. Hlas se jí chvěl jen špatně potlačovaným zklamáním. „Takže ke mně nechováš žádné city, ne ty, v které jsem doufala. A všechny ty večery a noci jsi se mnou strávil jenom proto, žes nemohl spát. Je to tak? Mám pravdu?“
„Mýlíš se. Tak tomu bylo snad zpočátku. Já však nemohu… nesmím…“ Nešťastně na ni pohlédl a umlkl.
„Co nesmíš? Nerozumím ti.“
„Je mnohé, co je pro tebe samozřejmostí a co mě bylo navždy odepřeno.“ Zašeptal. „Už jsem ti říkal, že tento příběh nechci vypravovat.“ Ano, pamatovala si to, velmi dobře. Teď už však nebylo nic, co by ji mohlo zastavit. Byla pevně rozhodnuta poodhalit alespoň něco málo z tajemství, kterým byl opředen.
„Vypráví ten příběh o tom, proč se vyhýbáš lidskému doteku?“ Přikývl.
„A o tom, proč se místo spánku touláš po nocích?“ Opět jen tiše přitakal.
„Možná, když se o něj se mnou podělíš, možná bysme spolu mohli najít způsob, jak ti pomoci.“
„Není na světě člověka, který by měl takovou moc.“ Odpověděl. V jeho očích byl nyní vepsán tak hluboký žal, že pocítila touhu jej k sobě přivinout a konejšit tak, jak matka konejšívá plačící dítě. Neudělala to však. Neodvažovala se jej dotknout, ne v tuto chvíli. Stáli proti sobě mlčky.
„Dobrá, snad máš právo můj příběh znát.“ Pohlédl kamsi za ní. „Dalas mi mnohem více, než sama tušíš. Vyjma těch posledních, strávených v tvé přítomnosti, nepamatuji už jiné noci než ty, kdy jsem sám, kdy ležím ve tmě, celé mé tělo se chvěje únavou a já netoužím po ničem jiném než po spánku. A přesto se děsím toho zavřít oči a poddat se mu. Ve snech prožívám bolest a muka, pro která ani nejsem schopen nalézt slova.“ Nakrátko se odmlčel, než chvějícím se hlasem pokračoval. „Dotknu-li se jiného člověka… jeho vzpomínky jsou mými vzpomínkami, jeho bolest je mou bolestí, jeho strach mým strachem a jeho touhy mými, i ty nejtemnější a nehroznější, které jsou ukryty hluboko v jeho srdci a o nichž on sám nemá tušení, že je v sobě nosí. I ten nejkratší dotek mne zraňuje, na těle i na duši.“ Umlkl a pohlédl na ni. A spatřil zděšení v jejích očích.
„Když jsem se tě tenkrát dotkla… cítils to i ve mně?“ Neodpověděl, jen pevně semkl rty a sklopil pohled k zemi.
„Tedy cítil.“ Řekla zastřeným hlasem.
„Ano.“ Hlesl.
„Možná… když už‘s to jednou viděl a cítil,“ Pomalu k němu přistoupila. Nepohnul se. „možná že podruhé už to nebude takové.“ Stoupla si na špičky a zaklonila hlavu, zatímco on se k ní sklonil. Pokusila se jej políbit.
„Ne!“ Vyjekl v okamžiku, kdy se jejich rty setkaly, a odtáhl se. Viděla, jak mu po tvářích stékají slzy.
„Zítra odejdu.“ Pronesl do stísněného ticha a ona jen přikývla.
VI.
Ještě dlouho poté, co od nich odešel, nedokázala zapomenout. Večer, co večer, chodívala k potoku, kde sedávala pod starou vrbou a hleděla na noční oblohu, která se jí rozprostírala nad hlavou. A ve chvílích, kdy vítr ševelil ve větvích, mívala pocit, jako by znovu naslouchala jeho vyprávění o krajích, jež ona nikdy nespatří. Takto minuly téměř dva roky. Nakonec ji rodiče přinutili, aby si vybrala ženicha, byla jejich jediným dítětem a oni chtěli mít komu předat hospodářství. A po mnoha letech nakonec na zvláštního cizince, který s nimi jedno léto pobýval, přece jen zapomněla. Nevěděla už, odkud zná cizokrajné příběhy, které za dlouhých zimních večerů vyprávěla svým dětem. Vychovala jich pět, dva syny a tři dcery. Ty se jedna po druhé vdaly a samy už byly matkami a ona tak znovu nalezla vděčné posluchače. Starší syn převzal hospodářství, mladší odešel do světa a už se nikdy nevrátil. Chtěl poznat cizí země, o nichž vyprávěla.
Začínalo jaro a odpolední slunce příjemně prohřívalo její staré sešlé tělo. Seděla na lavici před výminkem a zakaleným zrakem pozorovala zvolna se probouzející přírodu. Nepamatovala už, kolik jar prožila. Byla příliš stará a zapomínala mnohé.
„Babičko!“ Vyrušil ji z rozjímání jeden z jejích početných vnuků. „Přijel nějaký cizinec a ptá se po tobě.“
„Po mě? Kolik je mu let?“ Zeptala se s nadějí, že se snad domů vrací její dávno ztracený syn. „Není tak ve věku tvého otce?“
„Ne, ne. Je mnohem mladší, však sama za chvíli uvidíš. Už sem jede. Běžel jsem napřed, abych ti to řekl. Ještě, když mu ostatní ukazovali cestu.“
Pomalu vstala, aby si upravila zástěru. Hošík už odběhl, a tak na cizince čekala sama. Přijel na koni, celý zahalen do šedého pláště. Když dojel na vzdálenost několika kroků, zastavil a sesedl. A oslovil ji jménem. Něžně, jak na ni již léta nikdo nepromluvil, od smrti jejího muže. Nezmohla se v ten okamžik na odpověď.
„Nepoznáváš mne?“ Zeptal se cizinec po chvíli ticha. Ten melodický hlas jí něco připomněl. Něco z dob jejího dávno zapomenutého mládí. Byl to jen pocit, jen prchavá vzpomínka na časy, které už se nikdy nevrátí. Pohlédla do mladíkových temných smutných očí a zavrtěla hlavou. Viděla, jak se mu v nich zaleskly slzy.
„Rain,“ Zašeptal znovu její jméno a ona ho stěží slyšela. „kdysi jsi ode mne něco žádala a já ti to nemohl a neuměl dát.“
Velice pomalu k ní přistoupil a něžně ji objal. Cítila, jak se začal chvět. A poté ji políbil. Něžně a dlouze. Jako by byla děvčetem v rozkvětu mládí a on chlapcem, jenž se jí dvoří. Když pak odstoupil, spatřila v jeho tváři bolest. Bez jediného slova vysvětlení, bez jediného slova rozloučení vyskočil zpět do sedla a pobídl koně.
Strnule stála a hleděla směrem, kterým odjel. Myslí jí probleskla vzpomínka na mladého muže, s nímž u potoka, pod starou vrbou, která už není, proseděla nespočet teplých letních nocí. To není možné, dnes by musel být starší než já sama. A přece to nemohl být nikdo jiný. Zmateně popošla několik kroků zpět k lavici a posadila se na ni, aby ulevila bolavým nohám. V duchu se vrátila zpět do své minulosti.
Našli ji tam sedět ještě po setmění, její snacha a syn, když jí přinesli jídlo k večeři. Na tváři měla tesklivý úsměv a její oči hleděly do dáli. Slepé a nehybné.
III.
„Dokážete si to představit?“ Zachraptěl Kiel. Příběh o Rain byl jeho nejoblíbenějším ze všech legend o Prvním.
„Ani nechci.“ Řekl Yorren. „Když si představím, že bych se své ženy nemohl ani dotknout. Že bych ji nejprve viděl jako mladou dívku, do které bych zamiloval, a pak už jako stařenu nad hrobem a já bych se nezměnil… brrr, je to hrozná představa.“ Nasucho polkl. „I když bych aspoň věděl, že měla dlouhý a šťastný život. Na rozdíl od té mojí, a nejen od ní.“ Dodal potichu a odvrátil se od nich. Nechtěl, aby viděli slzy, které nedokázal zadržet.
„Yorrene, omlouvám se. Já… neuvědomil jsem si to.“ Vykoktal Kiel.
„Měli bychom se pokusit pátrat po Sennionské delle.“ Řekl cizinec. Hlas se mu při těch slovech lehce chvěl, nikdo z jeho druhů si toho však nepovšiml. Yorren byl příliš zabrán do své bolesti a vzpomínek na ty, které miloval. Kiel si v duchu vyčítal, že si přál slyšet zrovna příběh o Rain. A Nahir hleděl na svého přítele a marně se snažil nalézt slova, kterými by ho dokázal utěšit.
„Co jsi říkal?“ Zeptal se Nahir nepřítomně.
„Sennionská della. Měli bychom se po nich pokusit pátrat.“ Zopakoval neznámý. „Ty sám jsi říkal, že Sengi za námi přijde sám, aby pomstil své bývalé druhy a prokázal, že to on je nejlepším, a ne já.“
„Nemáme nejmenší tušení, kde by mohli být.“ Namítl Yorren, který už se mezitím trochu upokojil. „A beztak tam už není nikdo z těch, které hledám. Jsou horší než oni, po těch bysme měli jít. Třeba po Včelařích.“
„Snad by někdo z nich mohl vědět, co se stalo s jejich předchůdci. Potřebuješ nalézt klid a ten nebudeš mít, dokud bude naživu poslední z těch, kteří se na tobě a tvé rodině dopustili bezpráví.“
„Innomi,“ Ozval se Kiel. „já nemůžu. I když bych chtěl Yorrenovi pomoct, nemůžu jít proti Sennionským. Zachránili mi život. Pochop to, nemůžu.“
„Řešíte něco, co nemá smysl řešit.“ Řekl Nahir rázně. „Yorren má pravdu, nemáme ani zdání, kde by mohli být. Byl by to jenom zbytečně vynaložený čas a energie. Ale jenom tak bezcílně cestovat a čekat, až nás Sengi najde, asi také nemá smysl. Včelaři anebo Perklovi bratři, říkám já. Zkuste si to do rána promyslet, a podle toho pak vyrazíme buď do Halského údolí anebo do Perklových hor. A teď už bysme si měli jít lehnout, je pozdě a já bych zítra chtěl vstát dřív než dnes.“
„Vezmu si první hlídku.“ Nabídl se Yorren. „Teď bych asi stejně nemohl spát. A ty by sis měl konečně odpočinout. Podle toho, co říkal Kiel, už je to skoro celý týden, co jsi nespal.“ Pohlédl na cizince nesmlouvavě. Ten pouze přikývl, Yorren byl v rozpoložení, kdy nemělo mnoho smyslu se s ním o čemkoliv přít. „Nahire, po půlnoci tě probudím, abys mě vystřídal.“
Nebyl to pouze Yorren, komu bylo zatěžko usnout. I Kiel s Nahirem se dlouho převalovali, než je spánek konečně dohnal. Neznámý usnul ještě dlouho po nich, lehl si daleko od svých druhů, aby je ve spánku nerušil. Yorren vstal, aby přiložil, oheň už pomalu vyhasínal a oni jeho teplo potřebovali, noci již byly chladné. Když se chystal znovu usednout, zaslechl slabé zasténaní. Nemusel se ani přesvědčit pohledem, aby věděl, že to bylo zasténání cizincovo. Netrvalo dlouho a neznámý sebou začal ve spánku zmítat. Tak jako už tolikrát předtím. Celé jeho tělo se třáslo a ruce zatínal v pěst tak silně, až mu klouby zbělely. Yorren ho tiše, účastně pozoroval. Nevěděl, co jej pronásleduje ve snech, nikdo to nevěděl a on o tom odmítal hovořit, viděl však, že trpí pokaždé, když začne snít. Ulomil větévku ze stromku, který měl po levé ruce, a začal s ní pomalu přisouvat již ohořelé kousky dřeva na okraji ohně zpět do jeho plamenů. Věděl, že za chvíli přijde ten okamžik, kdy cizinec s nářkem procitne. Nemýlil se. Neznámý se náhle vzepjal a tlumeně vykřikl. Vzápětí se posadil. Třásl se po celém těle a prsty bezmocně zatínal do deky, kterou pod sebou předtím rozložil. Tiše naříkal jako smrtelně raněné zvíře. Yorren se ze všech sil držel, aby se nepodíval jeho směrem. Nevěděl, co by mu mohl a měl říci anebo co by snad mohl učinit, aby mu od jeho bolesti ulevil. A tak dál mlčky prohraboval oheň a nechal minout čas, kdy se měl v hlídce střídat s Nahirem. Trvalo téměř hodinu, než se cizinec zklidnil docela.
„Budu hlídat.“ Řekl Yorrenovi šeptem poté, co k němu přešel. „Nemohu a nechci znovu spát.“
„Věděl jsem, že to takhle nejspíš dopadne.“ Přikývl. Nikdy cizince neviděl spát déle než dvě tři hodiny. Nechápal, jak je schopen to vydržet. Vstal a potichu se přesunul k ostatním, aby i on mohl ulehnout. Když usínal, vybavila se mu slova z příběhu, který Nahir ten večer vyprávěl. Ve snech prožívám bolest a muka, pro která ani nejsem schopen nalézt slova. Do spánku se pak propadl s ozvěnou těch slov a s obrazem toho, jak jejich společník procitá s křikem.
„Yorrene, vstávej konečně!“ Probudil ho Nahir, který s ním třásl. „Příteli, ty jednou zaspíš i vlastní pohřeb.“
„Nech mě už, vždyť už jsem vzhůru.“ Ohnal se po něm rukou. „Jak dlouho je po svítání?“
„Dlouho. Podívej se sám! My už jsme po snídani a máme také skoro úplně sbaleno, všichni kromě tebe.“
„Taky jsem šel spát o skoro čtyři hodiny později než vy dva.“ Zabručel nevrle a posadil se. Viděl, že oheň uhasili teprve před chvílí, jeho zbytky ještě doutnaly, vedle něj stál kotlík, z něhož se kouřilo a z kterého k němu zavanula vůně čerstvě uvařené melty. Vedle kotlíku pak na modrobílém šátku ležel poslední zbytek závinu, který jim s sebou dala Viona, žena hospodského z krčmy Na rozcestí, pekla ten nejlepší, jaký znal. Jeho pohled zjihl.
„Díky, že jste mi ho nesnědli celý.“ Usmál se smířlivě.
„Jasně, že nesnědli. Kdo by to pak celý den měl poslouchat?“ Zasmál se Nahir. „Ale teď už vážně vstávej. A běž rovnou jíst. Já ti deky zabalím.“
Ještě když Yorren snídal, začali se domlouvat, kterým směrem se vydat. Poté, co cizinci vysvětlili, kdo jsou Perklovi bratři a kdo Včelaři a co mají jedni i druzí na svědomí, rozhodnutí bylo jednomyslné. Vydali se do Halského údolí.
I.
Mohutné městské zdi, jež viděl před sebou, byly pobořené a těžká železná brána byla otevřená dokořán, nestála u ní však žádná stráž. Překvapilo jej to, ač nebylo pravděpodobné, že by kdokoliv mohl přijít právě z tohoto směru. Nerovným dlážděním silnice, po níž šel, prorůstala nejen tráva, ale i mladé břízky už si prorazily svou cestu mezi kameny. Není žádného důvodu ji udržovat, neboť nyní už nevede nikam.Pomyslel si.
Když poprvé, bylo to přede dvěma dny, spatřil obrysy města na obzoru, zaplavila jej vlna nadšení a napjatého očekávání. Čím více se mu však blížil, tím více začínal pociťovat neklid a strach. Pomalu došel až k bráně, kde krátce zaváhal, než přece jen znovu vykročil. Obezřetně prošel jejími křídly, připraven kdykoliv se obrátit a prchnout. Nevěděl, zda se tímto krajem přehnala válka nebo jiná pohroma, uměl si však až příliš dobře představit, jak by asi s cizincem naložili ti, jež přežili. Soucit a lidskost nebývá tím, co v lidech v takových časech přetrvá. A on byl neozbrojen. Záhy si však uvědomil, jak zbytečné jeho obavy byly. Toto město bylo opuštěné již celá staletí. Všude, kam jeho zrak padl, byly jen trosky kdysi hrdých domů. Omšelé, sešlé, zchátralé. Zpola zaváté prachem a jemným pískem, který sem zanesl vítr z Pustiny. Z té šedé mrtvé Pustiny, z níž přicházel i on. Beze spěchu procházel ponurými, liduprázdnými ulicemi města a jak mu pod nohama praskala drobná zrnka písku, jeho kroky se rozléhaly s přízračnou hlasitostí v tom děsivém, nepřirozeném tichu.
II.
Rozlehlá, jen slabě loučí osvětlená sklepení s vysokými klenutými a freskami zdobenými stropy byla cítit zatuchlinou a plísní. Stál v podzemních prostorách největší a nejhonosnější stavby celého města. Byl jí složitý komplex, rozkládající se na nepříliš vysokém kopci v jeho středu, tvořený třinácti kruhovými, navzájem propojenými budovami. Kolem kopce se rozprostíralo město, proťaté třinácti hlavními silnicemi, z nichž každá začínala u jedné z částí komplexu a končila pak za vnějším kruhem domů, kde se napojovala na široké volné prostranství dělící město od hradeb. I katakomby, v nichž se nyní nacházel, byly vyhloubeny podle stejného schématu, jeden rozdíl zde však byl. Třináct rozlehlých sálů, obklopených a vzájemně propojených spletí chodeb s desítkami klamných odboček, jež končily jen hrbolatou zdí. Do tajemství labyrintu nezasvěcený muž by jím nikdy nebyl schopen projít a nalézt cestu zpět na denní světlo. Bloudil by zde, dokud by mu nedošly síly a on vyčerpáním neklesl k zemi, kde by nakonec dokonal. Labyrint zde byl pro to, aby chránil, co bylo ukryto v jeho síních. Minul nemálo ostatků nešťastníků, kteří zde nalezli svůj hrob. Nikdo se nenamáhal s tím, aby jejich těla odklidil. Byla zde ponechána, aby těm, kteří přijdou po nich, předestřela jejich vlastní osud. On se však touto nepřehlednou změtí chodeb pohyboval s jistotou někoho, v jehož hlavě se plán rozmístění labyrintu zrodil. A přesto věděl, že dnes je zde poprvé.
„Nahlédni do truhlic. To kvůli jejich obsahu jsi zde.“
Bez sebemenšího zaváhání Hlas uposlechl. Přešel k té, jež byla nejblíže ke dveřím, v nichž nyní stál, a se zájmem do ní nahlédl. Uvnitř však byly jen ztrouchnivělé zbytky šatstva, šitého z látky tenké a průsvitné jako pavučina. Vyšívaného nejjemnějším vzorem, jaký kdy spatřil, a posázeného drobnými démanty, jež ve světle louče zářily stejně jako září hvězdy na obloze. Úchvatné. Avšak bez užitku.Pomyslel si zklamaně a truhlu opět zavřel.
Ve druhé pak nalezl svitky a knihy v nádherných kožených vazbách. Jedna z těch, jež ležely navrchu, byla otevřená. Opatrně ji vzal do rukou, aby ji mohl lépe prohlédnout. Její stránky byly věkem zašlé a zpuchřelé, ornamentální písmo, jímž byly hustě popsané, bylo již stěží čitelné a když se je pokoušel obrátit, rozpadaly se pod dotekem jeho prstů na prach.
Pečlivě a beze spěchu prohledával truhlu za truhlou. S každou další, do níž nahlédl, se utvrzoval ve svém přesvědčení o tom, jak bohaté a vzdělané muselo toto město kdysi být. Stovky a tisíce svitků a knih, jež byly starší, než by si byl schopen představit, precizně vyvedené mapy bezpočtu pro něj známých i neznámých míst, nástroje, jejichž účel nechápal a kterým se přesto pro jejich řemeslné zpracování musel hluboce obdivovat. To vše zde leželo pohřbeno ve tmě a tichu, ničí rukou neošetřováno, vystaveno rozmarům přírody, chátrající, rozpadající se. Navždy ztracené znalosti a umění celého jednoho národa, svěřené papyru a knihám, které už nikdy nevydají svá tajemství. A posledním z lidí, který kdy spatří ten odkaz minulosti jsem se stal právě já. Neznalý jejich písma a jazyku. Proč? Ptal se sám sebe i Hlasu nešťastně. Nevěřil, že ještě žije jediný potomek těchto lidí. Byl přesvědčen, že museli všichni zahynout spolu se svým městem. Neuměl si představit, že by odešli a toto vše zde zanechali. Mýlil se, ač o tom nemohl vědět.
Poslední dvě truhly svou velikostí předčily všechny předešlé. Připevnil louči do jednoho z držadel na stěně a pokusil se první z nich otevřít. Šlo to ztuha, víko měla tak těžké, že je byl jen stěží schopen nadzvednout. Když spatřil její obsah, zalapal překvapením po dechu. Uvnitř byly vyskládány zbraně. Meče a dýky v pochvách, jejichž vnější strana byla potažena měkkou vybělenou kůží bez zdobení. Už na první pohled bylo zjevné, že se jich čas nijak nedotknul. Jako ve snách vzal jeden z mečů a tasil. Chladná krása čepele jej naprosto okouzlila a pohled na bezchybně vybroušené ostří jej nenechal ani na okamžik na pochybách o jejích skvělých vlastnostech. Jílec mu padl do ruky tak dokonale, jako by byl pro něj vyroben, a váha meče byla tak zanedbatelná, až měl pocit jako by téměř nic nedržel. A nejen to. Čím déle jej svíral, tím silnější byl jeho pocit, že se ona zvláštní zbraň stává nedílnou součástí jeho těla. Přinutil se jej uschovat zpět do pochvy, přepásal se jím a sklonil se pro dýku. Znám ji. Pomyslel si udiveně, když ji pozvedl blíže ke světlu louče, a prohlížel si její střenku. Kde jsem se s ní ale mohl setkat?
„Patřívala ti její sestra. Vzdal ses jí však pod Horami. Poslední zbraně, která ti zůstala. Té jediné, kterou ti dovolili s sebou nést.“ Přišla neočekávaná odpověď. Nasucho polkl. Ne, nepamatoval si nic z toho. A přesto jej při těch slovech ovládla hrůza a děs.
Přemýšlel, jakým kouzlem byly zbraně ochráněny, že se na žádné z nich zub času nijak nepodepsal. A proč právě a jen a pouze zbraně. Toto místo připomínalo chrám více než cokoliv jiného. Očekával by, že budou chránit spíše knihy, artefakty a klenoty, obřadní i jiné. A jakým způsobem je můj osud s nimi svázán? Lehce potřásl hlavou, aby tyto myšlenky zapudil. Připjal si dýku a sklopil víko truhly zpět. A přešel k poslední z nich. Když ji otevřel, shledal, že se zmýlil, nejen zbraně odolaly působení času. Uvnitř ležely pláště proměnlivé šedé barvy z jemné a lehké, avšak velice pevné látky. Neměly žádné zdobení, vyjma umě tepané spony, jíž se plášť spínal pod krkem. Vybral jeden z nich, který nejlépe odpovídal jeho postavě, a přehodil si jej přes ramena.
III.
Když zvolna procházel nyní již zšeřelými ulicemi města, začínal v něm sílit neodbytný pocit, že zde už kdysi dávno byl. Tenkrát však bylo plné života a lidí, ne mrtvé a opuštěné, jak tomu bylo nyní. Na mysli mu vytanula vzpomínka, jak klopýtal mezi dvěma vojáky. Oděnými do stejného pláště, jaký nyní halí mé tělo. Ozbrojenými stejnými meči, jaký mám teď po boku i já. Bezbranný, spoutaný, v řetězech. A jak se ve tvářích těch, jež míjeli, zračil strach. Byl jsem tedy jejich zajatcem. Z jakého důvodu? Jaký zločin jsem spáchal? A přesto tudy nyní kráčel on, přízrak minulosti v ruinách města, které bývalo jejich pýchou a jejich domovem. A oni už nebyli ničím jiným než jen jeho mlhavou nejasnou vzpomínkou. Je snad toto mým trestem?
Byl tak ponořen do svých myšlenek, že si neuvědomoval rychle houstnoucí tmu, dokud se téměř úplně nesnesla noc a město se nezačalo probouzet do té doby skrytým životem. Vytí, jež k němu, co chvíli, doléhalo, mu svíralo srdce ledovou rukou strachu a ostrý mrazivý vítr, který se znenadání zvedl, mu vnášel do těla chlad a třas. Stále neklidněji se rozhlížel po okolí. Nyní v mdlém světle měsíce a hvězd působilo ještě snověji a neskutečněji než v předešlých hodinách. Rozhodl se zastavit a rozdělat oheň, dřevo nemusel hledat dlouho, ztrouchnivělých větví kdysi okrasných stromů byl všude vůkol dostatek. Jakmile se oheň rozhořel dostatečně silně, shodil z ramen plášť a usedl na něj, zády opřený o zbytek stěny jednoho z domů. Meč si položil na kolena, levou ruku na jeho jílci, pravou svíral jeho pochvu, připraven kdykoliv tasit. Seděl bez hnutí a upřeně hleděl do plamenů. Posmutněle, zamyšleně sledoval onu uhrančivou hru světla a stínu, jež jako by na pomalu hořícím dřevě žila vlastním, chaoticky pulsujícím životem. Pozoroval, jak se na jeho povrchu rodí, rozrůstají, proměňují, přelévají a pohasínají žhnoucí zářivé mapy, aby nakonec zanikly docela, ve chvíli, kdy dřevo dohoří a rozpadne se na prach. Usnul.
IV.
Z neklidného spánku jej vytrhlo tiché hrozivé zavrčení. Během okamžiku stál na nohou, dokonale probuzen, zády ke stěně, v ruce pevně svíral obnažený meč, jehož čepel se rudě leskla v plamenech stále ještě hořícího ohně. Srdce mu zrychleně tlouklo a každý sval jeho těla se chvěl napětím. Pozorně se rozhlížel kolem sebe, nic a nikoho však nespatřil. V okamžiku, kdy zbraň sklonil k zemi, aby se znovu posadil, přišel útok. Ze tmy se znenadání oddělil stín rychlejší než cokoliv, co kdy spatřil. Zavrávoral pod tíhou mohutného těla a padl na zem. Meč kovově zazvonil o kamenné dláždění. Zlověstné ticho noci proťal jeho bolestný zděšený výkřik.
Hrůza a šok je zprvu naprosto ochromily. Bezmocně ležel na zemi, drcen vahou obrovitého tvora, který tak náhle zaútočil. Ani ten se zprvu nehýbal, jen svýma žlutě žhnoucíma očima pozoroval svou bezbrannou oběť, tlamu staženou do odpudivého šklebu, který odhaloval jeho hrozivé tesáky. Ucítil, jak se mohutné, jako břitva ostré, spáry nestvůry noří stále hlouběji a hlouběji. Cítil, jak mu teplá krev, jež z rány vytryskla, pomalu stéká po kůži. Po zdánlivě nekonečné době se mu podařilo uvolnit pod zády zaklíněnu pravici a sáhnout po dýce. Ze všech sil ji zarazil do těla bestie, jež se nad ním tyčila. Doufal, že zvíře přes jeho hustou srst alespoň poraní a získá tak možnost vyprostit se z jeho smrtícího sevření. Tvor táhle naříkavě zavyl a odskočil. Během několika málo vteřin se však obrátil k novému útoku. Ani on ale neztrácel drahocenný čas. Převrátil se a natáhl bolestí a strachem roztřesenou ruku po meči. Uchopil jej a pokusil se vstát. Nohy mu klouzaly po dláždění zbroceném jeho vlastní krví a tělo mu vypovídalo poslušnost.
Kde jsi? Křičel v duchu. Proč mi nepřijdeš na pomoc? Zemřu-li já, zemřeš i ty!
Přinutil se vydat ze sebe poslední zbytky sil a postavil se. Stál nejistě, držíc meč obouruč před sebou, a upřeně sledoval netvora, který jej vyčkávavým krokem obcházel. Uvědomoval si, že pokud chce z tohoto souboje vyjít vítězně, musí se tak stát při následujícím střetnutí. A to že musí přijít brzy. Zvíře se s ohlušujícím řevem vrhlo znovu kupředu. Síla a prudkost nárazu jej odhodila daleko dozadu, kde narazil na stěnu domu, o níž se předtím opíral. Tvor se bleskurychle stáhl zpět, avšak jen a pouze proto, aby hned vzápětí znovu zaútočil. Opět zavrávoral a nohy mu podklesly. Meč však udržel. A slyšel, jak zajel hluboko do těla bestie. Raněné zvíře zavylo a znovu uskočilo a tím mu vytrhlo jílec meče z rukou. Vyčerpaně se sesunul podél zdi, neviděl krvavou stopu, kterou na ní zanechal. V polokleče, zcela beze zbraně, zděšeně sledoval, jak se k němu nestvůra nejistým krokem přibližuje.
Vše začalo tonout v mlze Ne! a on cítil, jak z něj vyprchává život veškerá síla. Zakrátko ztratil vědomí.
V.
Slabý leč vytrvalý déšť už smyl téměř všechny stopy po nočním souboji. Jen ve spárách mezi kameny ulpívaly poslední zbytky krve. Váhavě otevřel oči, probuzen tím, jak mu na tvář a obnaženou hruď dopadají drobné kapky, jak se o ně tříští a poté slévají v potůčky líně stékající k zemi. Namáhavě se zapřel o chvějící se paže a pokusil se nadzvednout. Tělem mu projela krutá bolest, jak se mu do prochladlých a ztuhlých údů pozvolna začal vracet cit. V průběhu několika prvních minut se nebyl s to na nic upamatovat. Jako by měl vědomí zastřené mysl otupujícími bylinami. Zpět do skutečnosti jej přivedlo až tiché škrábání a kňučení. Ohlédl se, aby se podíval, kdo vydává ten naříkavý zvuk. Dva možná tři metry od něj ležel na zemi zhroucený obrovitý vlk. Jeho noční protivník. Ještě žil. Hustou, matně lesklou srst měl zmáčenou deštěm a krví. Mohutné tlapy se mu chvěly a jeho děsivé drápy vydávaly ono přízračné škrábání, jež prve zaslechl. Jeho oči, v noci tak jasně zářící, byly nyní kalné.
Nebyl-li to sen, pak… Zmateně pohlédl na své tělo, na místo, kam po prvním překvapivém útoku ta nepřirozená bestie zaťala své spáry. Z košile, kterou měl na sobě, zbyly jen potrhané cáry. Pod nimi však byl bez zranění.
„Nemožné!“ Vykřikl překvapeně a město mu jeho volání v ozvěně vracelo.
„Je to součást našeho daru.“
„Součást daru?“ Zopakoval hluše. „To mohu být… smrtelně zraněn, ale ne… ne…“ Nedokázal něco tak strašlivého, tak nepředstavitelného, něco, co se vzpíralo veškerým zákonům bohů a přírody, nahlas vyslovit. …zemřít?
„Ano.“
To není dar, ale prokletí!
Roztřeseně se postavil na nohy a obezřetně přešel k umírajícímu tvorovi. Sevřel stále ještě prokřehlými prsty jílec meče, který vězel hluboko v jeho těle, byl lepkavý a kluzký od krve. Vytáhl jej a jediným pohybem mu zasadil poslední ránu. Vlk se zachvěl ve smrtelné křeči. Zavytí, jež mu vyšlo z hrdla, utichlo vzápětí. Zůstal bez hnutí stát vedle jeho mrtvoly. Meč, který stále křečovitě svíral v dlani, nyní skloněný k zemi. Neustávající déšť z něj smýval stále ještě teplou krev a mokrá čepel stejného odstínu se rudě leskla v paprscích pomalu vycházejícího slunce.
IV.
Yorren byl spokojený, před sebou měl džbán piva a kančí pečeni s pořádným kusem chleba, nahoře na něj čekala čistá postel. Byly čtyři dny cesty od Halského údolí, v hospodě „U staré lípy“. Když sem přijeli, ptal se hostinského, proč „U staré lípy“, a ne pouze „U lípy“. Dostalo se mu sáhodlouhé přednášky o tom, jak se to tu dříve jmenovalo „U lípy“, už od časů jeho prapraděda, který jejich hospodu otevřel. A jak si před časem o tři vesnice dál otevřeli jinou, kterou pojmenovali zrovna tak, zanedbanou, špinavou putyku s chamtivým hospodským, co ředí pivo. Jak se ho snažil donutit, aby jí přejmenoval, jak si stěžoval i ve městě u místního cechu hospodských, ale ani tam se mu nedostalo zastání, protože nejsou v jedné vsi. A jak po nějakém čase svou hospodu raději přejmenoval on, aby si je pocestní nezaměňovali. Podle jeho vlastních slov se „teď dědek musí v hrobě obracet“. Yorren přemýšlel, kolik pravdy asi může být na tom, jak hostinský svou konkurenci vylíčil, a nakolik z něj jen mluvila zlost. Před krčmářem se ale o svých pochybnostech samozřejmě ani slovem nezmínil. Přitáhl si talíř s pečení blíže, kus odkrojil a s chutí se do něj zakousl.
„Podívejte se na něj! Ani nepočkal až maso trochu zchladne a hned se do něj musel pustit.“ Vyrušil ho Kiel se smíchem. „Dej si pozor, ať si nespálíš jazyk!“
„No co!“ Ohradil se Yorren zhurta, ale s úsměvem, a utřel si do rukávu mastné vousy. „Kdybyste s Nahirem jako lovci za něco stáli, nemuseli bysme až doteď jíst jenom sušené a sýry.“
„Tak proč ses k nám nikdy nepřidal?“ Posměšně na něj pohlédl Nahir.
„Protože, jak dobře víš,“ Odkrojil Yorren další kus masa. „nikdy jsem nelovil, a tak by to nemělo smysl. To ty ses vždycky chlubil, že z kuše dokážeš trefit zajíce i na víc jak sto metrů. A kdy jsme naposled nějakého měli? Ha?!“
„No dobře, dobře.“ Zvedl Nahir ruce v omluvném gestu. „Na mou obranu bych chtěl ale říct, že už jsem pěkně dlouho žádného zajíce neviděl. Ale hlavně, že šípy mi došly ještě dřív, než jsme dojeli Na rozcestí, protože je někdo zapomněl v Galinu koupit.“
„Tak jsem také jednou na něco zapomněl, to se stává... což mi připomíná, měli bysme se v nějakém městě zastavit a doplnit tam zásoby. Chybí nám toho mnohem víc. Hej, krčmáři!“ Zavolal na hospodského. „Jak daleko je to do města, o kterém jsi předtím mluvil? A mají tam pořádný trh?“ Zeptal se, když hostinský přišel ke stolu.
„Je to jenom necelý půlden jízdy. S povozem. Takže pro vás o něco míň, cestujete nalehko. Tržiště tam je, ale s těmi ve velkých městech se srovnávat nedá. Záleží na tom, co budete potřebovat.“
„Jídlo, věci k lovu a tak podobně.“ Řekl Nahir.
„Ale jo, to tam najdete.“ Potvrdil muž.
„A kterým je směrem? K Halskému údolí anebo od něj?“
„Od něj.“
„Hmmm,“ Zamručel Yorren a pohlédl na své duhy. „říkal necelý půl den jízdy, že? Pro nás ještě míň. Když brzy z rána vyrazíme, budeme tam před polednem, nakoupíme, a odpoledne jsme zase zpět. A další den ráno můžeme pokračovat.“
„Je ještě jedna možnost.“ Ozval se neznámý. „Rozdělíme se. Vy tři vyrazíte směrem k městu, zakoupíte vše, co bychom snad mohli na cestách potřebovat. A já pojedu do Hallského údolí. Než mne doženete, bude po všem.“ Hostinský, který byl stále ještě u jejich stolu, v tuto hodinu už byli jedinými hosty, na něj pohlédl vytřeštěnýma očima.
„Ty ses musel zbláznit!“ Vyhrkl. „Anebo nevíš, komu to údolí patří. Nikdo soudný tam nejezdí. A už vůbec ne sám.“
„Vím. A právě proto tam chci a musím jet.“ Odpověděl cizinec jemně.
„Je to sebevražda.“ Zamumlal krčmář. „To tě život omrzel tak brzy?“ Neznámý se jen pousmál, ale neřekl nic.
„Proč pořád chceš jet sám, innomi?“ Když hostinský slyšel, jak Kiel cizince oslovil, zbledl.
„Prosím, nemějte mi zlé, co teď řeknu… Pouze byste mi překáželi, tříštil bych svou pozornost pro to, abych vás chránil.“
„Příteli,“ Rozesmál se Yorren. „jsme lovci, umíme se o sebe postarat. Nebude to poprvé, co budeme proti přesile a tolik jich zase není. A s tebou po boku…“
„Ne, ne před nimi.“ Nenechal jej cizinec domluvit. „Nedokázal bych vás ochránit před sebou samým.“ Všichni tři na něj užasle pohlédli. Až dosud se o podobné obavě nikdy nezmínil.
„To myslíš jak?“ Zeptal se Kiel.
„Nevím, jak to vysvětlit. Je to pouze pocit, tušení. Možná je lichý, ale nerad bych dával vaše životy v sázku.“
„Jsme lovci.“ Zopakoval Nahir Yorrenova slova. „Nemůžeš po nás chtít, abysme pokaždé stáli opodál a nechali tebe samotného nasazovat život.“
„Víš sám, že mi nic nehrozí, i proti Beningonským jste mne nakonec nechali jít.“ Připomněl mu. „A tihle podle tvých vlastních slov nejsou ani zdaleka tak nebezpeční. A také jich je méně.“
„Uf, takže ty jsi ten, o kom poslední dobou všichni mluví.“ Vzpamatoval se krčmář konečně. „To bych nečekal, že tady budu mít takovou vzácnou návštěvu! Kdybyste to řekli hned na začátku, nechal by ženu připravit vám něco lepšího než jenom pečeni s chlebem. Bohové! Nechám vám…“ Cizinec jej gestem umlčel. Oči se mu zúžily a rysy obličeje ztvrdly.
„Vezmi ženu a děti a okamžitě se ukryjte!“ Řekl potichu, ale důrazně, a vstal. Pohled, který na krčmáře upřel, temný, jistý, neproniknutelný, nesnesl žádného odporu. Muž jej okamžitě uposlechl.
„Co se děje?“ Zeptal se Nahir ostražitě, když hostinský s rodinou zmizeli v zadních místnostech domu.
„Jezdec na koni, přijíždí sám. Nemá dobré úmysly.“ Cizinec shodil z ramen plášť, odložil jej na židli a několika rychlými kroky přešel ke dveřím. „Zůstaňte zde!“ Řekl, než zmizel do noci. Lovci se po sobě nejistě podívali. Ani jeden z nich nic neslyšel, avšak o slovech neznámého ani na okamžik nezapochybovali, na to jej znali až příliš dobře. Jeho, i jeho schopnosti.
„Sengi…“ Řekl polohlasem Yorren.
„Nejspíš.“ Přikývl Nahir.
Vteřiny se pomalu vlekly. Nervy všech tří byly napjaté k prasknutí. Čekali, kdy konečně zaslechnou jezdce přijíždět i oni, kdy uslyší zvuky souboje. Ctili přání neznámého, ale bylo jim to zatěžko. Jeden druhému viděli na očích, že by nejraději vyrazili za ním. Kielův pohled padl na pečeni a na kus masa, který předtím Yorren začal jíst. A který před ním nyní nepovšimnut ležel, položený na krajíci chleba tlustším než prst. Na drobky, jež se povalovaly po stole a na nůž, na jehož čepeli se tuk, který už vychládal, pomalu proměňoval z průhledné horké kapaliny na bílý mazlavý povlak. A na orosený džbánek, pod nímž se ve světle kahanu leskla malá loužička piva. Konečně zaslechli tlumený klapot koňských kopyt a po nich několik vět, kterým nebyli schopni přes stěny a dveře domu porozumět. Byl to neznámý hlas, hrubý a nakřáplý. Po nich následovalo krátké ticho. Nakonec slyšeli, jak jezdec seskočil a několik rychlých kroků. Zařinčení kovu a kov a výkřik. A potom už jen skřípění dveří, když do nich cizinec znovu vešel. Otočili se k němu jako jeden muž.
„Našel nás.“ Řekl pouze.
„Proč jsi posílal hostinského s rodinou pryč?“ Zeptal se Nahir nechápavě. „Žádné nebezpečí jim přece nehrozilo.“
„Nepřál jsem si, aby mne viděli bojovat. Nebo i jen slyšeli. Nechci už znovu spatřit ten pohled, jaký mi poté lidé věnují.“
„Jaký?“ Hlesl Kiel.
„Pamatuješ se na svá slova? Na ta, která jsi mi řekl Na rozcestí?“ Zeptal se ho cizinec místo odpovědi. Kiel zavrtěl hlavou, zopakoval mu je tedy: „Když jsi tam mezi nimi stál, jako duch, jako přízrak, jako zosobnění samotné smrti… Nesnesu už ten pohled.“ Nahir s Kielem mlčky přikývli na znamení, že rozumí. Nerozuměli, nemohli, a on to dobře věděl. Alespoň se však snažili pochopit.
„No,“ Ignoroval jeho slova Yorren, bylo to tak pro něj snazší. „měli bysme se postarat o mrtvolu. Snad má hostinský nějaký hrnec, který může postrádat, a hodně oleje.“ Cizinec na něj nechápavě pohlédl. „Musíme jeho hlavu naložit, jinak jí do Galinu nedovezeme. Je to tam odsud pěkný kus cesty.“ Vysvětlil a pak pokračoval. „A na trhu budeme muset koupit další, a taky povoz. Pro Včelaře, na koních to všechno odvézt nezvládneme.“
„Máš pravdu.“ Přitakal Nahir a vstal od stolu. „Měl jsem na to myslet už předtím. Tak jdeme, ať to máme co nejdřív za sebou. Jídlo musí počkat. Kieli, dojdi dozadu, určitě se tam chudáci třesou někde v koutě strachy. Zkus je trochu uklidnit. A také si rovnou řekni o ten hrnec a olej a všechno připrav. My s Yorrenem se zatím postaráme o tělo.“
„A já?“ Pohlédl na něj cizinec.
„Příteli, myslím, že ty budeš mít dost práce se zodpovídáním všetečných dotazů.“ Zasmál se ponuře Nahir. Nemýlil se.
V.
Druhého dne z rána vyrazili. Nahir, Yorren a Kiel směrem k městu. Cizinec na opačnou stranu, k Halskému údolí. Včerejšího večera se domluvili, že se znovu sejdou zde.
I.
Zamyšleně pozoroval svého prvorozeného syna, jak na nejistých nožkách pobíhá v trávě okolo chůvy. Přemýšlel, zda by si přál nyní více dceru či druhého chlapce. Provdat dceru by bylo jistě snazší než oženit druhorozeného syna. Avšak pokud by to byl syn, mohl by se s ním starší cvičit v boji, učit lovit, mohl by v něm nalézt věrného, spolehlivého společníka. Ale také by vše mohlo dopadnout zcela jinak. S bolestí v srdci si po mnoha letech vzpomněl na svého mladšího bratra. Jako děti i jako dospívající chlapci bývali nerozluční. Nostalgicky se usmál při vzpomínce na to, jaké kousky tropili. Jak spolu lezli, i přes nabádání matky, otce a chův, na útesy a z nich skákali do rozbouřeného moře, nedbajíce možných následků, jaké žerty chystali na vážené a podle nich až příliš vážné muže a ženy, královské úředníky i hosty ze šlechtických rodů. A jak poté byli vždy potrestáni. Kdy mě začal nenávidět? S hořkostí si vzpomněl na den před necelými pěti lety, krátce poté, co se poprvé oženil. Tehdy se jej jeden ze sloužících pokusil zabít na lovu. Jeho smrt měla vypadat jako nešťastná náhoda. A na to, jak onen muž potom na mučidlech vyzradil jména spiklenců. Bylo mezi nimi i jméno jeho bratra. I dnes, po tak dlouhé době, jej zabolela vzpomínka na bratrova slova. Slova, která mu řekl poté, co za ním šel pro vysvětlení. Ještě když vcházel do dveří jeho komnat, pevně věřil v bratrovu nevinu. Avšak jen do doby, než spatřil sžíravou nenávist v jeho očích. Tenkrát poprvé odhodil svou masku. Nevěděl, jak dlouho ji nosil. Zaťal ruce v pěst a odvrátil od svého prvorozeného zrak.
Snad nikdy nebude muset učinit to, co jsem musel učinit já. Poslat bratra na smrt. Pomyslel si trpce. Nemohl jsem mu ani dopřát čestnou a rychlou smrt mečem. Dávný a neměnný zvyk velel nechat zrádce zazdít zaživa. Do některého z mnoha nijak neoznačených a jeden druhému k nerozeznání podobných výklenků v rozhlehlých sklepeních hradu. A v ten samý den, kdy byl rozsudek vykonán, nechat z rodinných kronik vymazat, vytrhat a začernit, veškeré záznamy a zmínky o jeho existenci. Jsou jich tam desítky takto pohřbených a zapomenutých. Temná a krvavá je historie našeho rodu. Bohové, prosím, ať je to dcera, něžná a překrásná jako její matka.
II.
„Porod je komplikovaný, můj pane.“ Řekla nejistým hlasem jedna z porodních bab, kterou si nechal zavolat.
„A královna a dítě?“ Zeptal se netrpělivě. „Mluv konečně!“
„Královna je silná mladá žena.“ Odpověděla opatrně.
„Co tím máš na mysli?“ Zeptal se naléhavě.
„Odpusť, můj pane.“ Sklonila žena hlavu. „Žádná z nás si není jistá, zda ona i dítě porod přežijí.“ Přikývl namísto odpovědi a pohybem ruky ji poslal zase zpět. Vstal a chvíli nervózně přecházel po místnosti, než se nakonec zastavil u okna. Přicházelo svítání. Nejraději by se rozběhl za svou ženou, nemohl však. V tuto chvíli nesměl do jejích komnat vejít, ne, dokud nepřijde dítě na svět. On ani žádný jiný muž, tak zněla tradice. Při pohledu na vycházející slunce si vzpomněl na dvorního astrologa, který jej včera žádal o slyšení. Nechal si ho zavolat, doufal, že jej alespoň na okamžik rozptýlí.
„Co máš na srdci, můj starý učiteli?“ Zeptal se se zpola předstíraným, zpola skutečným zájmem starého, věkem již notně sešlého muže, který se opíraje o hůl vbelhal do dveří.
„Můj pane,“ Řekl roztřeseným nakřáplým lasem. „jak jsem ti již před několika týdny říkal, dnes se den stane nocí a noc dnem. Přál sis tento mystický okamžik sledovat.“
„Máš pravdu.“ Usmál se bezděčně. Byl to úsměv plný rozporuplných pocitů. „Za jak dlouho se tak stane?“
„Až bude slunce nejvýše na obloze. V pravé poledne.“
„Dobrá. Přijď tedy hodinu před polednem. Se vším potřebným.“ Řekl téměř nepřítomně a poslal muže pryč. Myšlenkami už byl opět u své ženy a nenarozeného dítěte. Snad už je budeme moci sledovat bok po boku. Pomyslel si. Tolik si je přála vidět.
III.
Stáli na rozlehlém balkoně, sami dva, když nebe pomalu začínalo temnět. Oba muži v ruce svírali ohněm začerněné sklíčko a pozorovali, jak se slunce a měsíc, symbol dne a noci, k sobě pomalu přibližují, jak se něžně a váhavě jako mladí milenci dotýkají a spojují v jedno. V okamžiku, kdy na obloze ze slunce zůstala pouze zářivá korona objímající temný měsíc, proťal ticho oné magické chvíle ženský výkřik.
Strnul. Sklíčko mu vypadlo z ruky na mramorovou dlažbu balkonu a roztříštilo se o ni na malé drobné střípky, které se mihotavě třpytily v tom přízračném šeru dne. Když jej přešel prvotní úlek, rozběhl se ke královniným komnatám.
IV.
Jak den potemněl, musely znovu rozžehnout svíce. Mladá komorná, královnina věrná družka už od doby jejího dětství, něžně, a přesto pevně, svírala rodiččinu dlaň. Druhou rukou jemně hladila vyčerpanou ženu po vlasech. Porod se blížil ke konci.
V okamžiku, kdy chlapec přišel na svět, pohlédla dívka mimoděk z okna. A spatřila, jak se slunce a měsíc spojily v jediný zářivý prstenec na temném nebi. Život a smrt jsou nyní jedno. Pomyslela si, aniž by byla tušila, odkud k ní ta myšlenka přišla. V té samé vteřině se místností rozlehl první přerývavý pláč malého prince. A poslední srdcervoucí výkřik jeho matky.
VI.
„Váš přítel tedy umí vyprávět.“ Ozval se jeden z mužů u vedlejšího stolu, když pozvedl džbán k přípitku, a přerušil tak Nahirovo vyprávění, kterému naslouchala celá krčma. Na rozdíl od první noci, kterou zde strávili, byla nyní plná. Po okolí už se roznesla zpráva o tom, že zde přebývá innomia se svými druhy. I o Snegiho smrti. Snadno se domysleli, že to byl hostinský. Neměli mu to za zlé. Zbývaly ještě dvě noci, než se měl neznámý vrátit.
„Mlč! Bohové, nech ho to v klidu dokončit!“ Okřikl muže jiný z posluchačů.
V.
„Přiveďte kněžku.“ Poručil. V náruči držel svého druhorozeného, dosud nepojmenovaného, syna. Poslední dar od jeho milované ženy.
Za několik minut nato vkročila do trůnního sálu vysoká, prostovlasá éterická žena oděná ve strohé šedobílé tunice. Ani mladá, ani stará. Ani krásná, ani nehezká, a přesto podmanivá a uhrančivá. Letmo, sotva znatelně, se králi uklonila a poté zůstala nehybně stát.
„Nechal jsem pro tebe poslat, abys vyslovila věštbu mému novorozenému synovi, má paní.“ Promluvil po chvíli ticha. Přikývla.
„Ať všichni odejdou, můj králi. Zůstat smíš jen ty. Tak praví tradice.“ Řekla jasným, zvonivým, téměř dívčím hlasem, tak nepatřičným k jejímu vzezření. Aniž stačil vydat jakýkoliv rozkaz, začali se všichni přítomní rozcházet. Tiše a beze slova.
Jakmile osaměli, pohlédl tázavě na ženu, která nyní samojediná stála před ním. Opět přikývla, odvázala od pasu malou lahvičku, otevřela ji a ve směsi, kterou v ní ukrývala, smočila konečky prstů. Poté se sklonila, aby několika rychlými tahy okolo sebe načrtla dva spojené kruhy, runu splynutí. Poklekla pak tam, kde se protínaly, a zavřela oči. V okamžiku, kdy je znovu otevřela, byla v nich mlha a oheň, krvavý východ slunce. Promluvila a její hlas zněl hluše a zdálo se, že přichází z nesmírné dálky:
„Syn lidí. V něm se prolíná život a smrt. Světlo a tma. Minulost a budoucnost. Co bylo ztraceno, znovu se v něm obrodí. Co bylo rozděleno, znovu se v něm spojí v jedno. Co bylo zapomenuto, s ním znovu povstane. Zaplatí za to však krutou daň. Vidím ho kráčet tmou, cítím bolest a strach. Vidím ho kráčet ruinami tohoto hradu, cítím beznaděj a žal. Je posledním z tvého rodu. Je posledním z rodů všech králů našeho světa. Při zrození dostal život a smrt matky, a stejně tak i on musí svůj život a svou smrt darovat. Vidím ho zas a znovu umírat, rukou jiných i svou vlastní. Dál už je jen mlha.“ Umlkla a zavřela oči. Horečnatě se třásla, byla bledá a rty jí zmodraly zimou, kterou cítila jen ona. Seděl nehybně a spícího synka svíral křečovitě v náručí. Náhle kněžka oči znovu otevřela a nyní v nich byla tma a hvězdy, chladná noční obloha. Zpěvavě promluvila:
Syn lidí, nad nímž běh času nemá žádnou moc,
syn lidí, po staletí vězeň světu již navždy skrytých sálů,
syn lidí, s osudem temným jako sama noc,
syn lidí, v žilách nestárnoucí krev dávno mrtvých králů.
Syn lidí, za slunce zatmění ze smrti zrozený,
syn lidí, vyhnanec bez domova až do konce svých dnů,
syn lidí, svým vlastním srdcem krutě zrazený,
syn lidí, poutník bloudící ve světě nočních můr a snů.
Domluvila a znovu zavřela oči. Kolena se jí podlomila a klesla bezvládně k zemi. Když po chvíli opět nabyla vědomí, chvěla se vyčerpáním a přerývavě oddechovala. Nepamatovala se na nic z toho, co v transu říkala, bude trvat několik dní, než se rozpomene. Zvedla zrak směrem ke králi. Hleděl na ni, a přesto ji neviděl. A chlapec stále spal.
VII.
„Pěkná. Tuhle jsem ještě neslyšel.“ Řekl ten, co prve okřikl muže, který Nahira přerušil. „Znám jenom tu druhou.“
„Ani já jí neznal.“ Potřásl hlavou další a obrátil se na lovce: „Kdes tuhle slyšel? Neříkej, že sis jí vymyslel.“
„Nevymyslel.“ Ohradil se Nahir a zhluboka se napil, hrdlo mu při vyprávění úplně vyschlo. „Slyšel jsem jí ještě jako malý kluk, tam, kde jsem vyrůstal. Tak jako spoustu jiných.“
„Kolik jich znáš?“ Zeptal se zvědavě hostinský, který mu přinášel nový džbánek.
„Hodně.“ Odpověděl Yorren za přítele. „Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo bych jich znal tolik. I potulní vypravěči znají podle mě jenom zlomek toho, co on.“
„Musíš nám vyprávět další!“ Ozvalo se několik mužů.
„Dnes už ne.“ Zavrtěl Nahir odmítavě hlavou. „Už mě bolí mluvit. A navíc se připozdívá, měli byste vyrazit, ať dojdete domů ještě za světla a na večeři.“ Výrazy mužů připomínaly výraz dítěte, které matka neúprosně zahání do postele.
„Jídlo! To je nápad!“ Zaradoval se Yorren. Kiel na něj pobaveně pohlédl. „Hospodo! Co nám dnes tvoje žena vaří dobrého?“
„Budu se jí muset zeptat. Ale určitě si dala záležet. Pro naše hrdiny jen to nejlepší!“ Lovci se zasmáli. Během předchozích dvou dní pomohli místním od několika menších lapků. Nebyla to těžká práce a vesničané jim nemohli moc zaplatit, vzali jí spíše pro to, aby se trochu procvičili a nenudili. Jak se navíc novina o jejich přítomnosti roznesla po okolí, většina lupičů raději zmizela. Tento kraj se stal bezpečným. Snad tomu tak zůstane i po jejich odjezdu, alespoň na chvíli.
„Půjdu se před jídlem trochu projít. A doprovodím naše nové přátele.“ Řekl Kiel a vstal. „Dojdi se zeptat ženy, za jak dlouho večeře bude.“ Požádal krčmáře. „Zkusím se do té doby vrátit.“
„Tak chlapi, slyšeli jste je. Dopíjet!“ Houkl hostinský na muže.
„Kteří z vás nejsou z téhle vesnice?“ Zeptal se jich Kiel, když hostinský zmizel v kuchyni. Přihlásilo se jich šest. Byli ze dvou okolních vsí, nebyly daleko, ale každá jiným směrem. Nahir se nabídl, že půjde s jednou částí mužů, zatímco Kiel s druhou.
„Bude chvíli po setmění.“ Oznámil jim krčmář, který se mezitím vrátil.
„Díky.“ Přikývl Nahir a obrátil se k Yorrenovi. „Ne že nám všechno sníš, jestli se vrátíme později!“
„No to nevím… jestli bude tak dobrá, jako včerejší, tak nic neslibuji.“
„Měli bysme ti sehnat radši valacha, protože takhle tě za chvíli tvůj kůň už neunese!“ Popíchl ho Kiel a celá hospoda zaburácela smíchem. Yorren po něm místo odpovědi hodil prázdný džbánek, kterému se chlapec obratně uhnul. Za chvíli se ozval tříštivý zvuk, když se džbánek rozbil o podlahu. Hostinský jen něco nesrozumitelně zabručel a šel pro koště. Nijak ho ta drobná roztržka nepřekvapila, už první večer pochopil, že toto byl způsob, jakým si ti dva dávali najevo své přátelství. Muži se jeden po druhém začali rozcházet, Kiel s Nahirem odešli spolu s přespolními jako první, ti, kteří žili ve stejné vsi, jako hospoda stála, odešli až chvíli po nich.
„Je to pravda, že ten váš přítel, co má přijet, ten, o kterém všichni mluví jako o jednom z bezejmenných, pobil sám Beningonské?“ Zeptal se Kiela jeden z dvojice mužů, které doprovázel.
„Ano.“ Přitakal.
„Takže šel na Včelaře vážně sám?“ Zeptal se druhý.
„Ano.“ Znovu odpověděl Kiel. Ty stejné otázky s Nahirem a Yorrenem zodpovídali od svého návratu z města každý den několikrát. Ten, který se jej nyní zeptal na Včelaře, položil dnes tutéž otázku i Nahirovi a Yorrenovi. Nikdo z vesničanů si neuměl představit, že by to mohla být pravda. A tak se jich ptali stále dokola. Pousmál se při představě, co asi budou říkat, až se zde cizinec objeví. Málomluvný mladík s mírným vzezřením i jednáním. Sám, nezraněný, s hlavami Včelařů.
„Vyprávěj nám o tom, jak je dostal!“ Ozval se první z mužů. „Byl jsi u toho, ne?“
„Byl,“ Potvrdil Kiel. „Ale nemám, co bych vám vyprávěl. Nevím, jak bych popsal to, co jsem tenkrát v noci viděl. Celý souboj trval jenom několik minut. A najednou byli všichni mrtví, všech třiadvacet chlapů. A on tam jenom tak stál. Tiše, beze slova, bez pohnutí.“
„To přece nemůže být všechno. Musel jsi něco vidět. Jak bojuje…“ Naléhal na něj muž.
„Jeho pohyby byly příliš rychlé, neviděl jsem nic. A už toho nechte.“ Přinutil se zasmát, ale jemu samotnému zněl ten smích cize, neupřímně. „Nestačil vám snad příběh, co dnes Nahir vyprávěl?“
„No dobře, vždyť už mlčím. Ale tak mě napadlo, měli bysme tvého přítele poprosit, aby zítra vyprávěl alespoň jeden z příběhů přímo o bezejmenných. Třeba O Arrenovi a Leně. Tenkrát se přeci také objevili po dlouhé době.“
„Ne,“ Zavrtěl Kiel okamžitě hlavou. „slíbili jsme našemu příteli, že mu je budeme vyprávět. Už tak mě překvapilo, že Nahir vyprávěl o něčem, co se týká Prvního. Možná ale tenhle příběh vybral právě proto, že ho nikdo nezná. Ale s ostatními… počkejte, až se vrátí.“
„Jestli se vrátí.“ Zamumlal potichu druhý z mužů. Patřil k těm, kteří byli přesvědčeni o tom, že neznámý z Halského údolí nikdy živý nevyjde.
VIII.
Čekali na něj. Deset mužů. Říkali si Včelaři. Byli to staří muži, zkušení bojovníci, vojáci, odvedenci z Halského údolí. Původně jich bylo čtrnáct. Čtrnáct přeživších z necelé padesátky mužů. Vraceli se domů a jediné, co chtěli, bylo zapomenout. Na hrůzy, které viděli, i na hrůzy, které sami museli spáchat. Aby přežili, aby to byli oni, kdo se vrátí k těm, které milují. Osud jim však nepřál. Z hnilobného zápachu, který k nim vítr zanesl v okamžiku, kdy přijížděli po prašné cestě vedoucí do údolí, se jim žaludek sevřel odporem. To, co pak spatřili, bylo horší, než co kdy viděli ve válce. Jejich rodná ves byla vypálená do základů, těla jejich rodin i rodin jejich padlých přátel byla všude, nikdo nezůstal ušetřen. Rozsekaná na kusy, přibitá na kmenech stromů, umučená, zpola ohlodaná zvěří. A nade vším se jako jemný krajkový závoj vznášel oblak drobných černých much. Jejich tiché, jednotvárné, ani na okamžik neustávající bzučení dokreslovalo a podtrhovalo bizarní bezútěšnost výjevu, který měli před sebou. Nevěděli a nikdy se dozvědět neměli, kdo ten hrozný čin spáchal. Když své blízké pohřbívali, to, co z nich ještě zůstalo, jeden druhému přísahali, že nikdy nedovolí, aby svět zapomněl na včelaře z Halského údolí.
Padli jeho rukou. Všech deset. V nerovném souboji proti muži, kterému se smrt vyhýbala, ač po staletí kráčela v jeho šlépějích, aby si brala ty, jež umírali ostřím jeho meče. Na prašné cestě se toho dne skončila dlouhá a krvavá cesta pomsty, která se na ní před téměř čtyřiceti lety zrodila.
I.
Nocí se nesly zvuky, při nichž tuhla krev v žilách. Dávno tomu, kdy byly otevřeny krčmy, kdy bezstarostní milenci procházeli spoře osvětlenými ulicemi, kdy město žilo nočním životem. Dlouho před setměním se lidé ukryli do svých domovů. Když se pak ulicemi rozlehl zoufalý nářek, žádný se neodvážil přispěchat na pomoc. Brány města i jeho zdi byly pevné, muži na nich dobře ozbrojení a vycvičení, a přesto přibývalo mrtvých z jejich řad. Zohavené, rozsápané na kusy, tak lidé nacházeli ty, jež měli strážit jejich spánek. Nakonec už nebylo nikoho, kdy by byl za nocí ochoten držet hlídku. Až se svítáním se lidé odvážili opustit své příbytky a vyjít do ulic, aby život mohl pokračovat. Zdálo se, že již přivykli. Že jsou smířeni s tím, jak se svět změnil.
„Ne!“ Přehlušil zvolna se probouzející město zoufalý ženský výkřik doprovázený srdcervoucím pláčem. Z jednoho z domů vyběhla rozcuchaná bosá postava držící v náručí drobný zkrvavený uzlíček hadrů. „Má dcerka! Má maličká…“ Naříkala matka, kolem níž se během okamžiku seběhl dav lidí. Snažili se jí mrtvé dítě vzít. Pravou rukou se po nich jako šílená oháněla, levou si křečovitě tiskla potrhané tělíčko k hrudi. Několik mužů lehce poranila, než se jim nakonec podařilo ji přemoci a mrtvolku jí vytrhnout. Chvíli se ještě zmítala a pokoušela se vysvobodit z jejich sevření, než se jí zmocnila naprostá letargie. Nechala se pak jako loutka odvést zpět dovnitř domu, kde ji posadili ke stolu. Seděla apaticky, bez pohybu, se skelným pohledem a jen si potichu broukala všem dobře známou ukolébavku. Tu, jíž včerejšího večera zpívala své dceři před spaním.
II.
„Jsou tam zalezlí jako krysy, nemůžeme k nim, můj pane.“
Oslovený, čerstvě jmenovaný desátník, se zamračil. Nemohl před velitele předstoupit, aby mu sdělil, že se před nimi pronásledovaní zabarikádovali a oni že k nim nedokázali proniknout. Rozhlédl se. Na ulici před jedním z menších chrámů postávali desítky lidí. Ne, neztratil by tvář jen před velitelem, ale i před lidmi.
„Přineste pochodně, olej a slámu. Podpalte chrám.“ Přikázal. „Ať lidé naplní vědra, musíme oheň uhlídat, aby i ostatní domy nelehly popelem.“ Mladý strážný okamžitě odešel, aby rozkaz vykonal.
Museli o několik kroků ustoupit, žár plamenů byl příliš silný. Z hořící budovy se zprvu ozýval zmatený, posléze vyděšený, a nakonec bolestný křik. Slyšeli rány, jak ti, jež byli v tom ohnivém pekle vlastním přičiněním uvězněni, ve snaze zachránit si životy, překotně odstraňovali předměty, jimiž předtím zatarasili vchod. Ještě několik chvil trvalo, než začali v panice vybíhat ven. Oděv některých už byl v plamenech. Zoufale se vrhali na zem a zmítali se v prachu ulice, aby je uhasili. Marně. Několik přihlížejících přiskočilo a polévalo je vodou z věder, které před tím na rozkaz vojáků přinesli. Většina lidí však jen zpola otřeseně, zpola fascinovaně sledovala ono hrůzné představení. Ve vzduchu se mísila vůně hořícího dřeva s pachem škvařícího se masa a ulicí se nesl příšerný nelidský jekot. Ženy se odvracely a zakrývaly dětem oči, některé z nich začaly odporem zvracet. Neodešel však nikdo. Všichni chtěli být přítomni tomu, jak budou falešní kněží odvedeni, aby pykali za zlo, jež na ně všechny přivolali.
III.
„Pozavírali jsme jich desítky a stále pokračujeme, můj pane.“ Hlásil mladičký desátník svému ne o mnoho staršímu veliteli.
„Výborně. Ani jeden nesmí uniknout. Ani jediný. To oni nesou vinu. Kněží, mágové, vědmy.“ Ucedil nenávistně. „Nepomáhal jim někdo? Neukrývali je lidé?“
„Ne, můj pane. Právě naopak, většina lidí více než ochotně pomáhala.“
„Zdá se, že konečně skoro všichni prohlédli. Až příliš dlouho nám vládli, provozovali svá nečistá umění…“
„Můj pane,“ Přerušil jej mladík nesměle. „co s nimi uděláme? Popravíme?“
„Ne.“ Řekl velitel rozhodně. „Dáme je démonům, které vypustili. Jednoho po druhém. Zajistíme tak klid na dlouhou dobu. Nikdy neberou víc než jednoho člověka. Nechte na zeď za severní branou přidělat okovy. Do nich pak před setměním vždy jednoho z nich vsadíme.“
„Jak rozkazuješ, můj pane!“ Otočil se voják k odchodu, aby rozkaz nechal vykonat.
„Zadrž ještě!“ Zastavil jej velitel. „Jako první z nich půjde sellen. Doufám, že se vám ho podařilo lapit.“ Pohlédl na vojáka tázavě, ten pouze přikývl. Když pak odešel, mladý velitel pohlédl na svou zmrzačenou ruku a usmál se. Zlým úsměvem plným nenávisti. Nikdo z jeho lidí netušil, že toto tažení, zatím jen proti kněžím, vyvolal z touhy po pomstě. Přísahal jsem, že to budu já, kdo jednoho dne rozhodne o vašem osudu. Byli jsme nevinní, můj bratr a já. Skutečné zloděje jste nakonec chytili, pro mého bratra však příliš pozdě. Když jsme tenkrát bezmocní viseli v okovech vaší mučírny, přísahal jsem, že pokud vyváznu životem, budete pykat.
Poté, co sellena připoutali ke zdi, poslal velitel své muže pryč. Do setmění ještě nějaký čas zbýval.
„Poznáváš mě, můj pane?“ Zeptal se zlým úsměškem.
„Ne.“ Zazněla stěží slyšitelná odpověď.
„Možná je to už příliš dávno anebo ti prošlo rukama tolik nešťastníků, že si nás nemůžeš všechny pamatovat. Dobrá, převyprávím ti tedy svůj příběh. Odvedli jste nás k výslechu. Pro nějakých pár tretek, které zmizely z některého z chrámů. Jeden z vašich strážných tvrdil, že to právě nás zahlédl na útěku. Nebylo tomu tak, ale našemu slovu jste nevěřili. Dál jste pátrali po svých artefaktech, nás však podrobili výslechu. Ano, tak jste to nazývali! Výslech. Bratr nepřežil. Já ano. Doživotně poznamenaný, navždy zmrzačený. A přesto mne přijali k městské stráží, nyní, v dobách, kdy již takřka nikdo nechtěl vstoupit do jejích řad. Celých dvacet let mne při životě držela jen a pouze jediná myšlenka. Myšlenka na pomstu. A nyní, když si mne muži vybrali za velitele, ji konečně mohu uskutečnit!“
„Jen proto musí všichni z nás zemřít? Pro tvou nenávist a mstu?“ Zeptal se zděšeně sellen.
„Ano. Nejen ty jsi vinen.“
„A chlapci? Ti, kteří ještě ani nesložili slib? Ušetříš alespoň je?“
„I oni už patří tělem i duší vašemu řádu. Není rozdílu.“
„Jsou to ještě děti…“ Namítl muž chabě.
„I já byl tenkrát dítětem!“ Přerušil ho velitel tvrdě. „Kolik dětí zemřelo ve vašich mučírnách za celé ty věky, kdy jste vládli těmto zemím? Tak pověz! Kolik?“
„Nevím.“ Hlesl sellen.
„Stovky, možná tisíce.“ Odpověděl místo něj. Muž jen sklonil hlavu a neřekl nic. Věděl, že velitel mluví pravdu.
Začala se snášet noc. Přikovaný muž se stále rostoucí hrůzou naslouchal zvukům, jež k němu doléhaly tmou. Potichu se modlil ke svým bohům, aby byl konec rychlý a bezbolestný. Ti však zůstali k jeho prosbám hluší. Nocí se nesl děsivý nářek, při němž každému, kdo naslouchal, tuhla krev v žilách. Nářek, který co chvíli slábl a zase nabýval na síle, jak oběť umdlévala bolestí, aby posléze byla novou, ještě strašnější, opět přivedena k vědomí. Trvalo téměř do svítání, než zcela utichl. Když pak lid vyšel do ulic, shledali, že nikdo z nich nebyl tuto noc zabit. „Velitelův plán byl úspěšný.“ Neslo se od úst k ústům. Za branou pak vojáci nalezli vedle okovů cosi třesoucího se, zkrvaveného, zdrásaného, se zpola vyhřezlými vnitřnostmi. Věc, která kdysi bývala člověkem. Ještě dýchající, ještě živou.
Všichni se odstěhovali z vnějších kruhů domů severní časti města. Nechtěli naslouchat tomu, za jak strašlivou cenu byl jejich klid vykoupen. Nechtěli ani vidět, jak do jejich města z celé země byli sváženi noví a noví zajatci. Pokračovali dál ve svých životech a předstírali, že nevědí nic o tom, co se noc, co noc, odehrává za severní branou. To vojáci každého dne před setměním vyváděli muže z města ven a připoutávali je do kovů. A za svítání druhého dne pak dobíjeli to, co na tom samém místě nalezli. Lidé byli bez viny. Ve svých očích. A tak za jejich nahlas nikdy nevysloveného souhlasu byla ona opuštěná část města přeměněna na vězení. Mnoho domů bylo zbouráno a v rozsáhlých jen pro tento účel zhotovených klecích zde byly uvězněny stovky mužů i chlapců. Spoutaní, vyhladovělí, zbití, tísnící se jeden na druhého. Čekající na to, až jednoho dne dojde řada na ně. Přes den se třásli strachy, aby to nebyli oni, koho si mocí nad životem a smrtí opojení vojáci vyberou pro své kruté hry. Za nocí s hrůzou naslouchali bolestnému nářku svých umírajících bratrů. S vědomím, že stejně odejdou z toho světa i oni.
IV.
Zmatek, pláč a křik, nadávky a rány. Dívky se vyděšeně choulily za zamčenými dveřmi, ukryté v tajné místnosti před řáděním vojáků. Měly hlad a žízeň, třásly se zimou v tenkých nočních košilkách a potichu polykaly slzy. Před bezmála dvěma hodinami ještě nic zlého netuše spaly ve svých postelích v prostorné společné ložnici.
„Kde jsou, stará?!“ Křičel voják zlostně na jednu z opatrovnic. Chytil ji za již zcela bílé vlasy a nešetrně s ní smýkl na zem. Když stále neodpovídala, začal do ležící ženy kopat. Vyděšeně si kryla hlavu a tiše sténala, nic však neřekla. Stejně jako všechny ostatní odhodlána raději zemřít, byť na mučidlech než vydat své svěřenkyně do rukou vojáků. Po kněžích a mázích přišly na řadu i ony. Žádná z nás nebyla schopna nic z toho, co se nyní děje, s jistotou předpovědět, náš osud byl zahalen v mlze. Běželo jí hlavou, když pod ranami, které se na ni bez přestání snášely, pomalu ztrácela vědomí. Kde se zastaví? … vše bylo v mlze … Kdy pochopí, že nelze vzdorovat tomu, co přichází z Pustiny?
„Našli jsme je, můj pane!“ Zaslechla těsně před tím … vše bylo v mlze … Koho ještě budou ochotni obětovat? … vše bylo v mlze… než se jí svět rozplynul ve tmě.
IX.
„Vědmy.“ Řekl zamyšleně Kiel, když Nahir se svým vyprávěním skončil. „Jestli měly takovou moc, jakou jim legendy přisuzují, je hodně těžké si představit, že nevěděly, co je čeká.“
„I kdyby to vážně nemohly předpovědět,“ Ozval se jeden z vesničanů. „vždyť to bylo jasné. Nejdřív kněží, pak mágové… kdo jiný by asi tak byl další na řadě?“
„Kdo byl po nich?“ Zeptal se další. „Víte to někdo?“ Nikdo neodpověděl.
„Nahire? Ani v těch míň známých pověstech o tom nic není?“
„Co?“ Řekl Nahir nepřítomně, když zaslechl své jméno.
„Ptám se, jestli v příbězích, co znáš, není něco o tom, kdo byl po vědmách.“ Zopakoval muž.
„Ne. O tom legendy mlčí.“
„Myslíte, že ještě jsou?“ Ozval se Yorren. „Vědmy. Jejich schopnosti nebyly přece získané studiem, jako znalosti kněží a mágů. Byl to dar. Copak se s ním teď už nikdo nerodí?“
„I kdyby ano,“ Řekl pomalu Nahir. „bez vedení je to spíš prokletí než dar. Když vědma svou moc neovládá, jsou věštby a zjevení náhodná, nekontrolovaná a hlavně neurčitá. Obrazy, které vidí, jsou jen útržky budoucnosti, přítomnosti a minulosti, beze smyslu, spletené jedny do druhých. Každou z nich nakonec dožene šílenství. Kdo ví, kolik žen a dívek zemřelo rukama rodiny anebo svou vlastní. Kolik z nich bylo ubitých vyděšeným lidem.“ Ne však jen pro jejich schopnosti. Pomyslel si. Jen pro ně ne. Bohové své vyvolené prokleli. Nahlas však neřekl nic z toho.
„Odkud toho tolik znáš?“ Zeptal se ho hostinský zvědavě, když před něj stavěl plný džbánek a sbíral prázdný.
„Nebyl jsem vždy lovcem.“ Usmál se Nahir posmutněle.
„Jo,“ Potvrdil jeden z vesničanů. „už jsi říkal, že legendy jsi slyšel ještě jako kluk tam, kde jsi vyrůstal. Počítám, že tohle zrovna tak. Ale neřekl jsi, kde to bylo.“ Yorren po muži šlehl nepříjemným, nazlobeným pohledem.
„Znám Nahira už skoro dvacet let a ani já to nevím. Nechte ho na pokoji, každý má právo na nějaké to malé tajemství.“ Řekl.
„Jenže jak pak máme vědět, že mluví pravdu. A že si nevymýšlí další příběhy?“ Namítl jiný.
„Věřte si, čemu chcete,“ Zavrčel Nahir, vstal od stolu a několika rychlými kroky přešel ke dveřím. Piva se ani nedotkl. „mě je to jedno.“ Dodal a s bouchnutím je za sebou zavřel.
„No to se vám povedlo,“ Zamračil se krčmář. „to jste ho museli naštvat? Dnes by klidně byl čas ještě na jeden příběh. Ale ne, vy se musíte vyptávat na nesmysly!“
„Ty‘s s tím začal.“ Řekl uraženě muž, který se předtím pokusil oponovat Yorrenovi. Během toho, co se mezi sebou vesničané dohadovali, zmizeli oba lovci tiše za jejich přítelem. Našli ho ve stájích. Yorren věděl, že bude právě tam. Vždy, když byl rozčilený, dlouho a pečlivě hřebelcoval svého koně, aby se uklidnil. Pokud to nestačilo, přišel na řadu Yorrenův.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ho Kiel starostlivě.
„Ne, ale budu.“
„Koukám, že každý z nás má v životě za sebou něco ne zrovna pěkného.“ Poznamenal Kiel. „To je to tak u každého lovce?“
„Ne, u každého ne.“ Odpověděl Nahir bez váhání. „Ale myslím, že je to tak půl na půl. Někteří se stali lovci z touhy po dobrodružství.“
„Pamatuješ na Ekila?“ Řekl Yorren, „Na toho mladíka, co s ním innomia bojoval Na rozcestí? Ten je jedním z takových. Levoboček, mohl si žít v klidu za peníze jeho otce, ale on nedokáže vydržet na jednom místě. A to pak zbývá jen málo možností… v našich časech vlastně jenom dvě. Buď se přidat k některé z dell anebo k lovcům. A pak jsou tu takoví, jako ty nebo já. Anebo i Nahir. Nevím, co zažil, o jeho životě před tím, než ho naverbovali ke Galinským strážím nikdo nic neví, ani já ne. Jestli o tom někdy bude chtít mluvit, řekne nám to. Ale já se ho ptát nebudu. A tobě to také nedoporučuji.“ Kiel přikývl, beze slova vzal druhý kartáč a začal hřebelcovat svého koně. Yorren se k nim připojil. Mlčky pracovali ještě v čase těsně před setměním. Nechtěli se vracet do krčmy, dokud se úplně nevylidní.
To proto se ani jeden z nás innomiho na nic nevyptává. Pomyslel si Kiel. Protože se od něj zase tolik nelišíme. Každý z nás má něco, na co nejsme v životě hrdí. Něco, co je pro nás příliš bolestné. Něco, na co nechceme vzpomínat, ani o tom mluvit. Tak jako on. Ne, on má víc štěstí než kterýkoliv z nás tří. Protože si nic nepamatuje. Ach bohové, co já bych za to dal!
„Nad čím tak usilovně přemýšlíš?“ Vytrhl ho Yorren z myšlenek.
„Huh?“
„Nad čím přemýšlíš, že se u toho tváříš, jako bys kousl do kyseláče?“
„Nad námi. A nad innomim.“ Odpověděl popravdě. „Nad tím, co nás čtyři spojuje. Až doteď jsem to nechápal. Cítil jsem pouto, které mezi námi je. Od toho prvního večera. Ale doteď jsem si ho nedokázal nijak vysvětlit.“
„Tak povídej, příteli, tohle mě zajímá. Na co jsi přišel?“
„Dobře,“ Odkašlal si Kiel, ruka s kartáčem mu klesla. „myslel jsem to tak, že všichni máme něco společného.“ Sám v tu chvíli ještě netušil, jak silně jsou jejich osudy ve skutečnosti provázány. „Smrt mých rodičů, to, když jsem viděl svého otce umírat… a pak život s dellou. Yorren a hrozná smrt jeho rodiny rukou těch, co byli v delle přede mnou.“ Při těch slovech si Nahir s Yorrenem vyměnili krátký pohled, Yorren jen lehce zavrtěl hlavou. Kiel, který si ničeho nepovšiml, pokračoval: „Nahir a jeho minulost, nevím, co v ní je, ale soudě podle jeho dnešní reakce bude hodně bolestná. A pak innomia. Jeho minulost neznáme nikdo, ale podle toho, jak známe jeho, bude nejtemnější ze všech. V našich stopách jde smrt. Je za námi i před námi. To je to, co nás spojuje. Bolest a smrt.“ Zdůraznil ponuře. Nahir s Yorrenem na něj mlčky hleděli, ramena svěšená, rty pevně semknuté. Nevěděli, jak odpovědět, co říci. Měl pravdu.
„Tady jste!“ Slyšeli zvenku hlas hostinského. Chvíli poté je téměř oslepila záře kahanu, když vešel do zšeřelé stáje. „Pojďte dovnitř, žena už má pro vás uchystanou večeři. A já konečně našel butylku s tou kořalkou, co jsem vám o ní říkal. Musíte jí ochutnat! Pak mi dáte za pravdu, že můj dědek pálil tu nejlepší!“ Jeho bodré, přímočaré chování je rychle vytrhlo z chmurných myšlenek. S úsměvem ho následovali zpět do krčmy. Tam na ně už čekal prostřený stůl. Pečená kachna s knedlíky a se zelím, načepované pivo, pěna ještě ani neopadla, velká butylka s pálenkou a u ní čtyři malé hliněné hrnky. Nenechali se dlouho pobízet, do jídla se pustili hned, jak dosedli. Vonělo nádherně. Po jídle, ke kterému každý vypil tři džbánky piva, se spolu s hostinským pustili do kořalky. Nelhal, museli mu dát za pravdu. Nikdy tak dobrou neměli. Krčmář jim odmítal prozradit její přísady, jen se tajemně usmíval a vrtěl hlavou, když se ho pořád dokola vyptávali. Pravdou bylo, že ani on je neznal, jeho děd si její tajemství vzal s sebou do hrobu. Bylo už dlouho po půlnoci, když zaslechli zvenku zvuk koňských kopyt. Všichni tři sáhli po mečích, které předtím nechali odpočívat opřené o zeď.
„Je po všem, Halské údolí je opět svobodné.“ Zazněl ze tmy dveří hlas neznámého. Uvolnili se, ruce s meči nechali klesnout. Cizinec vešel dovnitř a shodil z ramen objemný krvavý pytel. Ozvalo se tupé zadunění, když dopadl na zem.
„Innomi!“ Vykřikl jako první Yorren. „Měl ses vrátit nejdříve zítra se setměním.“
„Cesta byla rychlejší, než jsem očekával.“
„Zase jsi nespal ani jednu noc?“ Zeptal se ho Kiel, v jeho hlase byla slyšet starost.
„Ano.“ Odpověděl prostě.
„Tak konec zevlování a pití!“ Zavelel Nahir rázně, vstal a obrátil se k cizinci. „Ty si sedni. A ty mu připrav něco k jídlu a k pití. Určitě celou cestu z údolí až sem nic nejedl. A my tři se pustíme do práce. Hej, Yorrene, kam se to zase díváš? Do kuchyně? Snad bys také něco nechtěl?“ Rozesmál se. „Ale asi máš pravdu. Krčmáři, připrav jídla víc, určitě nám ještě vyhládne. Bohové, Yorrene! Soustřeď se. Vezmi ten pytel a odnes ho támhle.“ Ukázal na stůl v nejvzdálenějším rohu krčmy. „A pak jdi za Kielem ven. Kieli, já jdu pro hrnce a olej. Ty začni nosit vodu, Yorren ti pak pomůže.“ Když s prací skončili, bylo před svítáním. Ani jeden z nich toho tu noc mnoho nenaspal. Ještě před polednem se vydali zpět do Galinu.
I.
„Slyšíš, ty šmejde! Nehraj si na hrdinu.“ Zasyčela nakrátko ostříhaná dívka a nenávistně hleděla na vězně. Její jemná tvář byla stažená v odpudivé grimase vzteku. Mladík neodpověděl, jen se podvědomě pokusil odtáhnout od hořící louče, kterou držela v ruce. Rozesmála se. A dala louči blíž k zajatcovu nahému tělu. Viděla, jak stiskl čelisti ve snaze nevykřiknout bolestí. Čekala.
„Stačí jen zaprosit a já toho nechám. Možná…“ Řekla po chvíli výsměšně. Zajatec k ní zvedl zrak. V jeho očích prosba byla, ale nepromluvil.
II.
„Stůj!“ Ze stínu bran vyšel strážce, ruku na jílci meče. „Kdo jsi a s jakými úmysly přicházíš?“
„Nejsem nikdo, jen dalekou cestou i časem znavený poutník.“ Odpověděl cizinec melodickým hlasem a sesedl z koně. Slova, jež pronesl, byla obvyklým způsobem, jímž o přístřeší žádali příslušníci jeho řádu. Muži před branami se rozšířily oči úžasem, pokračoval však ve stejném duchu.
„Přiházíš-li v dobrém úmyslu, vejdi a buď vítán v našem městě.“
„Přicházím tak a děkuji.“ Dokončil s letmou úklonou cizinec. Strážný mu úklonu oplatil a poodstoupil, aby neznámý mohl projít. Ještě ve chvíli, kdy cizinec už zmizel z jeho dohledu, hleděl směrem, kterým odešel. Dávno tomu, co do jejich města vstoupil někdo z řádu innomia, bezejmenných. Naposled snad v dobách jeho praděda, když byl ještě mladý. Někteří říkali, že jejich řád už dávno vymizel, jiní, že ho nikdy ani nebylo a je jen pouhou legendou.
III.
Zamyšleně bloudil městem, proplétal se jeho ulicemi a vzpomínal na jiná, která dříve navštívil. Kroky jej nakonec zavedly nedaleko od hlavního náměstí. A v tu chvíli zbledl a na okamžik strnul. Vnímal a cítil hrůzu, bolest a strach přicházející z toho směru. Pocity jediného muže. Téměř se rozeběhl. Na náměstí pak spatřil dav lidí a v jeho středu dřevěné vyvýšené podium se čtyřmi sloupy. U jednoho z nich byl připoutaný muž. I z dálky viděl, že zajatec už není vyčerpáním schopen stát na nohou a visí bezvládně v řetězech. Celé jeho tělo bylo pokryto slepencem spálené kůže, špíny a krve, hlavu měl skloněnou a třásl se jako v horečce. Z druhé strany podia k němu přicházel kat s doruda rozžhavenými kleštěmi.
„Kdo je ten nebožák a jaký zločin spáchal, že s ním tak nakládáte?“ Zvolal cizinec. Kat se zastavil, veškeré pohledy se stočily jeho směrem. Vykročil směrem ke středu náměstí a lidé mu neochotně ustupovali z cesty.
„Kdo jsi a jakým právem se ptáš?“ Zeptal se místo odpovědi do honosně zdobené zbroje oděný muž, nynější velitel tohoto města.
„Poutník. Nemám jména, náležím k řádu innomia.“ Řekl neznámý. Davem překvapeně zahučelo. Od bran už se sice rozneslo, že do města přijel jeden z bezejmenných. Ale i přesto, slyšet ta slova, tak prostě a nenuceně vyřčená, z cizincových úst bylo šokující. „Kdo je ten muž a jaký zločin spáchal?“ Zopakoval svou otázku.
„Nepřítel. V tomto kraji je válka, cizinče, jak sis jistě musel všimnout.“ Promluvil opět velitel. „Nedaleko odsud vypálili celou vesnici a pobili všechny v ní, neušetřili nikoho. Přiběhl sem chlapec pro pomoc, pasáček, který byl se stádem za vesnicí. Přišli jsme pozdě. Byla to rodná ves některých z mých mužů, nechal jsem je jejich blízké pohřbít. Po cestě nazpět pak našli jeho ležet v bezvědomí u cesty. Jeho zbroj nesla stejný znak, jako těch několika, kteří tam mrtví leželi mezi našimi, a jeho meč byl od krve…“
„A jak vidím,“ Přerušil neznámý velitele chladně. „má teď on, vlastními ponechaný napospas osudu, pykat za veškeré jejich zločiny.“
„Jsou to ďáblové v lidské podobě.“
„Pak vy nejste lepší, veliteli!“ Vykřikl a jeho hlas se třásl zlobou. „Nech ho se mnou odejít.“ Řekl již o něco klidněji.
„Odejít?“ Zasmál se velitel. „Vždyť by neudělal ani jeden krok. Je už napůl mrtvý.“ Cizinec nijak neodpověděl, jen na něj upřeně hleděl. „Dobrá, říká se, že nikdy nebylo lepších bojovníků než těch z řádu bezejmenných.“ Řekl nakonec velitel. „Dokaž, že jsi ten, za koho se prohlašuješ a postav se jednomu z mých nejlepších. Jestli vyhraješ, je ten zmetek tvůj, jestli ale prohraješ a zůstaneš naživu…“ Nakrátko se odmlčel a vyzývavě na cizince pohlédl. „zemřeš stejným způsobem. Dobře si ho prohlédni, než odpovíš! Souhlasíš s mou nabídkou, innomi?“
Cizinec se lehce pousmál, letmým sotva znatelným úsměvem, tak nepatřičným k jeho jinak vážné, zasmušilé tváři. Místo odpovědi shodil z ramen plášť a zůstal bez pohnutí stát. Oči zavřené, paže zkřížené na hrudi. Nic nedělal, nic neříkal. Vyčkával. Štíhlý, vysoký, šlachovitý mladík, nesplňoval představy o bojovnících jeho řádu. Jako už tolikrát předtím se chtěli přesvědčit. Už od první chvíle věděl, jaká nabídka bude nakonec vyslovena.
IV.
Bojovnice tasila meč a jakmile dal velitel znamení, zaútočila. Ne nadarmo ji považoval za jednoho ze svých nejlepších. Co jí chybělo na síle, bylo vyváženo až neuvěřitelnou hbitostí, byla rychlá a mrštná jako kočka. Dosud ji nikdo v souboji jeden na jednoho nedokázal porazit. Cizinec stál po celou dobu bez pohnutí. A přesto v okamžiku, kdy se k němu přiblížila, její útok odrazil. Tasil tak rychle, že to nikdo z přihlížejících nebyl s to postřehnout. Ve světle zapadajícího slunce se zaleskla čepel temně rudá jako krev. Nerovný souboj netrval déle než několik málo vteřin a skončil tak, jak skončit musel. Cizinec dívku snadno odzbrojil a srazil k zemi. Poté jí přiložil hrot svého meče k hrdlu. Její krásná tvář zesinala.
„Mou odměnu, veliteli, sejměte mu pouta.“ Řekl potichu. Oslovený mlčky přikývl. Když zajatce odpoutali od sloupu, svezl se bezvládně k zemi. Cizinec beze slova zasunul meč zpět do pochvy a podal poražené dívce ruku, aby jí pomohl vstát. Nepřijala ji. Stáhl ruku zase zpět, sehnul se, aby zvedl ze země svůj plášť a poté vyšel na podium. Pomalu se sklonil k ležícímu muži a sejmul rukavici, aby se jej mohl dotknout.
„Mstili jste se na nevinném.“ Řekl pak hořce. Nasadil si rukavici zase zpět a jemně vzal zajatce do náruče. Poté se obrátil k veliteli. „Máte zde léčitele, že ano? Kde ho naleznu?“ Dříve než stačil oslovený promluvit, ozvala se dívka, s níž předtím bojoval.
„Zavedu tě tam, innomi.“ Viděla výraz jeho tváře a jeho očí, když se zajatce dotkl. A pochopila. Ještě dříve, než vyslovil těch pět slov, jejichž ozvěna jí stále zněla v uších. Jako malé děvče milovala příběhy o mužích z řádu bezejmenných.
„Děkuji, bojovnice.“
„Jmenuji se Lena, můj pane.“ Řekla tiše.
V.
Minuly téměř dva měsíce od okamžiku, kdy mladíka na pokraji smrti přinesl do léčitelova domu. Jeho rány byly již téměř zhojené, po nejhorších z nich nezůstalo víc než jen bílé jizvy, ostatní zmizely docela. Spokojeně přikývl a zhasil svíci, jež hořela pod miskou s olejem smíšeným s mysl otupujícími bylinami. Otevřel okenice a když se vzduch v místnosti vyměnil, spustil cíp pláště, jímž si zakrýval ústa i nos.
„Počkáme zde, dokud znovu nenabyde vědomí.“ Obrátil se k mladé bojovnici, která jej z příkazu velitele od prvního dne doprovázela na každém kroku, a naznačil jí, aby se posadila.
„Nejsem si jistá, jestli bych tu měla být, až se probudí.“ Zaprotestovala.
„Obáváš se jeho reakce?“ Upřel na ni zkoumavý pohled. Ztěžka polkla a sklopila zrak.
„Ta vesnice, o které velitel mluvil,“ Promluvila po chvíli ticha. „byla to má rodná ves. A moje malá sestřička… viděla jsem její mrtvolku, to, co s ní ty bestie udělali.“ Zaťala zuby a když k němu opět vzhlédla, v jejích očích nebylo nic než čirá nenávist. „To já ho našla. Jeho meč i zbroj byly zkrvavené. A tak, později…“ Zajíkla se a větu nedokončila.
„Vím.“ Přerušil její rozpaky. „Je zde však něco, co bys měla znát. Ten, který zde před tebou leží, nikdy neusmrtil nikoho, kdo by proti němu nestál se zbraní v ruce. A nejen to. Nejednoho z těch, které porazil, ušetřil. Byli to muži tvé krve a on je nechal jít. Mstila jsi se na nepravém. A právě proto tě nyní žádám, abys zde zůstala.“ Nešťastně přikývla a mlčky se posadila na židli, na kterou prve ukázal. Nevěděla, kolik času uběhlo, než jí z myšlenek vytrhlo slabé zasténání. Mladík se probouzel. Pomalu otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Když jeho pohled padl na dívku, trhl sebou a cosi nesrozumitelně zamumlal. Ve tváři se mu objevil strach.
„Kde jsem?“ Zachraptěl nakonec.
„V domě léčitele.“ Odpověděla, když cizinec mlčel.
„Proč jste mě ošetřili?“ Zeptal se chvějícím se hlasem. Jeho oči neklidně těkaly z cizince na dívku. „Abyste mě mohli mučit stále znovu a znovu? To v sobě nemáte ani trochu lidskosti?“ Neznámý stále nepromluvil.
„Ne, pro to ne.“ Vstala a přešla k němu. „Jsi volný.“ V náhlém pohnutí mysli poklekla vedle jeho lůžka a do očí se jí nahrnuly slzy. „Teď už vím, žes… lituji toho, co jsem ti udělala. Co jsme ti udělali. Vím, že pro to není žádné omluvy. Přesto tě prosím, odpusť nám. Odpusť mi.“ Nešetrně ji uchopil za rameno a přitáhl ji blíž, tak, aby jí hleděl zpříma do očí. Snažila se ze všech sil, aby jeho pohledu zahanbeně neuhnula.
„I kdybys teď nelhala, i kdyby to všechno už bylo za mnou… jak bych vám mohl odpustit? Jak bych ti mohl odpustit? Ze všech zrovna tobě?“ Řekl namáhavě. A jí při těch slovech vytanul na mysli obraz temné kobky. Znovu cítila štiplavý zápach kouře, špíny a moči mísící se s nasládlým pachem krve a vůní starého zrezivělého železa. Znovu před sebou viděla muže visícího bezmocně v řetězech. Zkrouceného v nepřirozené poloze, zkrvaveného, třesoucího se bolestí a strachem. Muže, v jehož očích byla jen hrůza a němá prosba o slitování. Vzpomněla si na to, co cítila, když jej tak viděla. Jak opojný pocit to byl. Sklopila zrak a nic neřekla.
VI.
Nebyli daleko za městem, bylo něco po poledni a oni vyjeli nad ránem, když byli donuceni zastavit. Úzká lesní cesta byla přehrazená zlámaným povozem a nebylo možné jí projet. Neznámý zadržel svého koně a sesedl, Arren, který jel několik metrů za ním, jej okamžitě napodobil. A v tu chvíli přišel útok. Mladík koutkem oka muže zahlédl, neměl však už čas sáhnout po zbrani. Už se v duchu loučil se životem, když zaslechl divoké zaječení a hned vzápětí zařinčení kovu o kov. Kdosi skočil mezi ně a úder odrazil. Než se stačil vzpamatovat, bylo po souboji. Šest útočníků leželo na zemi v tratolišti krve. Cizinec mezi nimi nehybně stál, meč skloněný k zemi. Proti němu stála sedmá postava, přes obličej masku, halena se jí začala zbarvovat do ruda, z ochabující ruky jí vypadl zkrvavený meč. Kolena jí slabostí podklesla, než však mohla dopadnout na zem, cizinec ji zachytil do náruče.
„Lena, mladá bojovnice. Celý čas jela s námi, za námi. To ona ti zachránila život.“ Řekl a poklekl na zem, dívku stále pevně svíral v náručí. Ta tichá slova Arrena konečně vytrhla z ochromení. Několika rychlými kroky přešel směrem k nim.
„Bude…?“ Nedořekl. Cizinec zavrtěl hlavou.
„Umírá.“ Sejmul dívce masku a naznačil Arrenovi, aby ji vzal do náruče místo něj. Uposlechl. Jako v transu hleděl na její jemnou krásnou tvář. Na tu tvář, která se mu zrůzněná nenávistí zjevovala ve snech. V těch snech, z nichž se budil zalitý studeným potem a s křikem. Náhle otevřela oči a pohlédla na něj. Z úst jí vytékal tenký pramínek krve a celá se třásla. Něco šeptala, on jí však nerozuměl. Pohladil ji po vlasech, něžně a konejšivě, a sklonil se k ní blíž.
„Prosím… odpusť…“ Sotva její slova slyšel. „Nechci zemřít bez tvého odpuštění. Jen proto jsem jela za vámi. Jen… jen proto…“ Ostatní slova se ztratila v záchvatu kašle. Měl tak stažené hrdlo, že nedokázal odpovědět hned. Jen ji dál bezmyšlenkovitě hladil po vlasech a kolébal jako dítě. Po tvářích mu stékaly slzy.
„Odpouštím ti.“ Stěží ze sebe ta slova vypravil. Ona je však už neslyšela.
X.
Kiel umlkl, tentokrát to byl on, a ne Nahir, kdo vyprávěl.
„Na tenhle příběh už jsem skoro zapomněl.“ Poznamenal Yorren a vstal, aby přiložil.
„I já. Připomněl mi ho jeden z vesničanů.“
„Ví se, co bylo s Arrenem potom?“ Zapřemýšlel Kiel. „Připojil se k bezejmenným? Nahire, neznáš jeho příběh?“
„Ne. Možná to ani nebyl nikdo z jejich řádu, kdo ho tenkrát zachránil. Anebo nikdy ani nežil.“
„Proč myslíš?“ Zeptal se Yorren.
„Bezejmenní byli už v té době jenom legenda. Možná prostě lidé, když všude okolo sebe viděli hrůzy války, chtěli věřit, že se zase objevili. A tak si někdo vymyslel příběh o Arrenovi a Leně.“
„Jaké to byly války, o nichž tento příběh vyprávěl?“ Zeptal se zvědavě cizinec.
„Poslední válka. Přesněji, bylo jich pět, ale berou se jako jedna, se čtyřmi krátkými obdobími míru. Nebo spíš příměřími. Skončila před nějakými čtyřiceti lety.“ Odpověděl Nahir. Neznámý sebou lehce trhl, nic však neřekl. „Nejhorší válka, jakou lidstvo poznalo od časů krále Aerrea. Trvala několik generací. Legenda o Arrenovi a Leně vypráví o časech na začátku války. To bylo naposledy, kdy se objevili. Jestli se objevili. Od té doby už bezejmenné nikdo nikdy neviděl.“
„Zatraceně! Zrovna, když jich bylo nejvíc zapotřebí!“ Zanadával Yorren a zlostně nakopl větev, která mu ležela u nohou.
„A co by asi tak udělali? Přidali se na jednu ze stran? A na kterou? Anebo snad zabránili válce? Jak?“ Zasmál se hořce Kiel. „V té době se dělo hodně bezpráví. Úplně všude! A nejen v ní. S následky téhle války žijeme ještě teď! Jenom se podívej kolem sebe. Většina dell začala jak? Jako skupinky vojáků, nejen zběhů, z obou stran, ale i těch, co se po konci války neměli kam vrátit. Nic jiného neuměli než bojovat…“
„Včelaři.“ Řekl tiše cizinec. Všichni tři se k němu užasle otočili. Pohlédl na ně, ale jako by je ani neviděl. „Čekali na mne. Věděli, kdo jsem, a proto na mne čekali. Už dávno netoužili po životě. Jejich srdce zemřela před mnoha lety, to jen těla přežila. Aby vykonala pomstu za ubité ženy a děti. Strašnou, krvavou pomstu, díky níž svět neměl zapomenout na včelaře z Halského údolí. Nyní však již byli příliš staří, neměli už sílu ani vůli dál po té cestě jít. To proto na mne čekali.“ Zopakoval. „Přáli si konečně zemřít, padnout v boji za své údolí. Tak, jak měli padnout před téměř čtyřiceti lety.“
„V Sennionu se tehdy bojovalo přece akorát u Perklových hor.“ Namítl Yorren. „Boje nikdy nedošli ani ke Galinu, natož až sem. Pokud vím, zdejší provincie byla loajální.“
„Byla.“ Přitakal Nahir. „Tobě to vážně nedochází?“
„Ne… co mi mělo dojít?“
„Ten masakr se nestal ve válce, ale až po ní.“ Zdůraznil Nahir. „Protože ženy a děti z Halského údolí byly po ruce, narozdíl od vzbouřenců.“
„Bohové… tak proto.“ Zachraptěl Yorren. Před očima opět viděl své děti a svou ženu. Až do tohoto okamžiku Včelaři opovrhoval, tak jako všemi dellami. Nyní jim však rozuměl. A nejstrašnější pro něj bylo vědomí toho, že na jejich místě by nejspíš jednal zrovna tak.
„Jo, proto.“ Potvrdil Nahir bezvýrazně.
„Jak jsi to řekl, innomi?“ Obrátil se Kiel na neznámého, jeho hlas byl zastřený. „Že jejich přání bylo, aby svět nezapomněl na včelaře z Halského údolí, je to tak? Jenže tím asi nemysleli sami sebe, jejich dellu. A přece… nikdy jsem o tom masakru neslyšel. A vy také ne, co?“ Obrátil se na lovce.
„Ne, neslyšel.“ Odpověděl Nahir okamžitě, Yorren pouze zavrtěl hlavou. „A myslím, že o něm nic není ani v kronikách. Jako by ves v Halském údolí nikdy neexistovala.“
„Což ale znamená, že… že se tím, čím byli, stali úplně zbytečně. Že smrt všech, které zabili, byla zbytečná. Stejně nesmyslná, jako smrt jejich vlastních rodin.“
„Ne, pokud my budeme ten příběh vyprávět.“ Řekl cizinec.
„Nahire, řekl bych, že máš další legendu do sbírky,“ Zasmál se ponuře Yorren. „další takovou, co nikdo nezná. O včelařích z Halského údolí.“
„Myslíte, že takhle nějak vznikly i ostatní?“ Zeptal se Kiel. „Že někdo prostě jenom nechtěl, aby se zapomnělo?“
„Asi.“ Pokrčil rameny Yorren.
Poté už ani jeden z nich nepromluvil. Měli o čem přemýšlet. Nedlouho poté se lovci uložili ke spánku. Cizinec zůstal na stráži.
I.
Odklopil víko truhly a opatrně z ní vyndal věkem zažloutlé svitky. Přenesl je ke stolu a jeden z nich vzal něžně do rukou. Dlouho si obdivně, téměř bez dechu, prohlížel jemnou temně rudou stuhu, jež ho spínala, stejnou byl převázán každý jeden z nich, a do níž byla stříbřitou nitkou ornamentálně vyšita runa splynutí. Jen před několika málo dny obstaral poslední z nich. Po více než třiceti letech usilovného pátrání.
„Největší maestro našeho času, pche.“ Mumlal si pro sebe, když na stole rozkládal svitek za svitkem. „Jakmile ovládnu Jejich moc, stanu se největším mágem všech dob. Musím jen nalézt klíč k Bráně, který je vás skryt. Nemám už mnoho času, následující plné zatmění má nastat za pouhé tři roky.“ Přestal vnímat vše okolo sebe, jeho pracovna zmizela, neslyšel, když hodiny odbily půlnoc. Pro tuto chvíli nebylo nic než svět vepsaný ornamentálním písmem na již téměř průsvitném papyru. Svět jeho předků, mužů, jež sepsali tyto svitky v naději, že snad jednou jejich potomci budou schopni ovládnout to, co je ukryto hluboko v srdci každého z lidí. A že s těmito vědomostmi a s touto mocí dokáží naložit lépe než oni sami. Mýlili se. Nyní, když jejich dílo opět spatřilo světlo světa, znamenalo to začátek konce. Konce světa tak, jak jej lidé doposud znali. Začátek pomalého umírání, utrpení a agonie, jež měly trvat po staletí a tisíciletí.
II.
Stál v nyní zcela prázdné pracovně. Tvář zdviženou k obloze a střešním oknem, jež pouze pro tento jeden účel nechal zhotovit, upřeným pohledem napjatě pozoroval zatmění. Stál v přesném středu průniku dvou kruhů, jež byly černou směsí z krve a sazí načrtnuty na dřevěné podlaze. V ruce svíral dýku z temně rudého kovu. Z mystického kovu, který bylo možno nalézt pouze na jediném místě. Jako krvavou pavučinou, jako žilkami jím byly protkány Hory, jež byly předělem dvou světů. Nebylo možné jej z nich dobývat tak, jako jiné. Na jejich úpatí však bylo několik málo míst, z nichž žhnoucí roztavený kov vyvěral a kde zase nenávratně mizel v průrvách mezi černými kameny, jež byly tvrdší než ocel, tvrdší než cokoliv, co kdo znal. A na těchto místech pak byli muži a ženy, rodiny, jež tam žily od nepaměti, kteří jej zachytávali a opracovávali podle pradávných postupů a metod, které nikdo vyjma jich neznal. Jejich kůže byla temná, jejich oči bílé, nevidoucí, a jejich ústa němá. Nikdo nevěděl, zda jsou to ještě lidé anebo zda nemají blíže k démonům, kteří střeží průchod mezi světem živých a mrtvých vedoucím skrze Srdce Hor. Démonům, jejichž moc byla, je a navždy bude mimo dosah lidského chápání. A které on se nyní chystal vypustit. V okamžiku, kdy zatmění dosáhlo svého vrcholu, zavřel oči a bodl.
Nohy mu podklesly, nedokázal již své tělo udržet vzpřímeně a pomalu klesl k zemi. Jeho dech slábl s každým dalším okamžikem. Přesto stále upřeně hleděl na oblohu, kde se slunce a měsíc zvolna začaly jeden od druhého oddělovat. Nyní již téměř bezkrevnými rty nepřestával šeptat slova, jež byla vyslovena před tisíciletími, na samém počátku všeho, jazykem, který byl už dávno zapomenut vyjma těchto několika málo vět. Slova, jež byla spolu s jejich výkladem, v hádankách a náznacích, zapsána ve třinácti svitcích. Náhle se jeho tělo prohnulo ve smrtelné křeči. Špatně si ona slova vyložil.
III.
„Maestro!“ Vykřikl poděšeně chlapec, když vpodvečer otevřel dveře pracovny, aby svému pánovi přinesl večeři. Muž, kterého obdivoval a miloval jako otce, a pro kterého by byl ochoten obětovat vlastní život, bylo-li by to nutné, ležel bezvládně na zemi v kaluži pomalu zasychající krve. Sklonil se k němu, aby zjistil, zda ještě žije. Starcovo tělo bylo chladné a tvář, když ji k sobě otočil, stažená hrůzou a bolestí. Otřásl se při tom pohledu a do očí mu vyhrkly slzy. Utekl.
IV.
„Víš, na čem tvůj pán pracoval?“ Zeptal se ho o hodinu později nejvyšší kněz. Chlapcem přivolané městské stráže jej požádali o účast.
„Ne, můj pane.“ Odpověděl hoch mezi vzlyky. „Maestro… on… v průběhu posledních dvou let téměř nemluvil, nejen se mnou, ani s nikým jiným. Jen zřídka opouštěl svou pracovnu. Byl cele ponořen do své práce. Nic vyjma těch proklatých svitků jako by pro něj ani neexistovalo.“
„Svitků?!“ Zeptal se sellen ostře a přísně na chlapce pohlédl.
„A-a-ano.“ Vykoktal hoch polekaně. Na okamžik i přestal plakat.
„Víš, kde jsou uloženy?“
„Bývaly… bývaly v truhlici u maestrova stolu. Klíč má… měl však pouze maestro.“ Po těch slovech sellen přešel k mrtvole a pečlivě jí prohledal.
„Žádný nemá!“ Otočil se zpět k chlapci.
„Nemám tušení, kde by mohl být, můj pane! Nevzal jsem ho, pokud ti to přišlo na mysl. Nevím, co na těch svitcích bylo tak výjimečného. Nezjistil bych to ani, neumím číst a psát. K čemu by mi tedy mohly být?“ Sellen mu nijak neodpověděl, jen si jej chvíli mlčky zkoumavě prohlížel.
„Kam tvůj pán nechal odnést věci ze své pracovny?“ Zeptal se nakonec.
„Některé do knihovny,“ Odpověděl hoch. „jiné do prostor půdy. Truhlu, myslím, do knihovny.“
„Odveď mne tam.“ Přikázal mu sellen.
Chlapec měl dobrou paměť. Nejvyšší kněz přikázal dvěma ze čtveřice chrámových strážců, jež ho doprovázela, aby truhlu odnesli do hlavního sídla jejich řádu. Poté se obrátil na hocha.
„Co se týká tebe, zjistíme, zda jsi lhal anebo mluvil pravdu. Nejen o klíči, ale také tom, že nemáš tušení, na čem tvůj pán pracoval.“ Chlapec při těch slovech zbledl.
„Můj pane, prosím… Nevzal jsem ho! Nevím ani, čím se maestro poslední léta zabýval. Věř mi prosím! Nemám důvod lhát!“ V jeho hlase byla slyšet narůstající panika. Sellen však jen krátce zavrtěl hlavou na znamení toho, že jeho slovům nevěří, alespoň prozatím, a pokynul svým věrným, aby chlapce odvedli k výslechu. Když jej strážci uchopili, jeho nervy už nevydržely další nápor a strachy omdlel.
V.
„Klíč jsme nakonec nalezli, můj pane.“ Oznámil mladý strážce, který po vyzvání vstoupil do místnosti.
„S pomocí jeho sluhy?“ Zeptal se sellen, aniž by zvedl zrak od knihy, kterou měl rozloženou před sebou.
„Ne. Nelhal, skutečně o něm nic nevěděl.“
„Nevěděl?“ Zarazil se muž a pohlédl upřeně na muže před sebou.
„Zemřel během výslechu, můj pane. Vedli jsme ho tvrdě, jak jsi po nás žádal. Nevydržel dlouho.“
„Prozradil alespoň předtím něco o tom, na čem jeho pán pracoval?“
„Ani o tom nic nevěděl.“ Nejvyšší kněz ho rozmrzele propustil.
VI.
„Svolal jsem vás,“ Promluvil sellen a pohledem přejížděl od jednoho muže k druhému. Bylo jich zde shromážděno třináct. Každý jeden z nich kdysi zastával úřad, který nyní náležel jemu. V okamžiku, kdy nejstarší z nich zemře, sešlostí věkem anebo po dosažení příslušného věku rukou svých následovníků, připojí se k nim i on. „protože byla nalezena Třináctka.“ Po těchto slovech se mezi muži rozhostilo tíživé ticho. Nikdo z nich nebyl připraven na takovouto zprávu. Třináctka. Třináct prastarých svitků, jež byly sepsány v dobách největšího rozkvětu lidí, třináct křehkých strážců nejtemnějšího a největšího tajemství. Všichni věřili, že byly již dávno zničeny.
„Kde?“ Zeptal se jeden z třinácti mužů.
„V domě maestra.“
„Kdy?“ Vykřikl poděšeně další. Ostatní na sellena jen němě hleděli.
„Zvečera přede dvěma dny.“
„A maestro?“
„Mrtev.“ Všech třináct mužů zavřeli oči jako jeden.
„Jak?“ Zeptal se tiše jeden z nich.
„Vlastní rukou.“ Odpověděl.
„V průběhu…“ Začal větu předchozí nejvyšší kněz, jeho dávný učitel. Umlkl a tázavě na něj pohlédl. Přikývl.
„… rituálu.“ Dokončil za něj. Ticho, které následovalo po tomto jediném slově bylo až děsivé.
„Nech přivést vědmu.“ Ozval se nakonec nejstarší z nich.
„Je zde s námi po celý čas.“ Sellen krátce pohlédl na drobnou postavu zahalenou v kápi šedé barvy, jež nyní vystoupila ze stínů. „Nejsem si však jist, zda budeme schopni Bránu opět uzavřít. Zapomněli jsme mnohé...“
„Vždy je naděje.“ Přerušil jej nejstarší. „Kde jsou svitky nyní? Kam jsi Třináctku ukryl?“
„Spálil jsem je.“ Odpověděl okamžitě. „V posvátném ohni. Trvalo dlouho, než vzplály, a ještě déle, než dohořely. Jako by je samy plameny odmítaly.“
„Možná jsi chybil.“ Řekl káravým hlasem jeho učitel.
„Měly být zničeny už před staletími.“ Namítl. „A kéž by bývaly byly!“
„Dost bylo toho planého řečnění!“ Rozlehl se potemnělou místností jasný zvonivý dívčí hlas. Drobná postava postoupila vpřed a sejmula kápi z hlavy. Vědma. Byla jí mladičká dívka, křehká, a přesto strašlivá jako sněhová vichřice. Nemohlo jí být více než dvanáct jar, avšak její dlouhé zlatavé vlasy byly protkány stříbrnými prameny. Za každou věštbu jeden. Pohlédla na muže z řádu se špatně skrývaným pohrdáním a rty se jí zkřivily v lehkém úsměšku, když znovu promluvila:
„Neposlechnete si raději, co stojí v knize osudu?“
„Omlouvám se, má paní, že jsme tě nechali tak dlouho čekat.“ Odpověděl s ne zcela upřímnou úctou sellen. Je to ještě dítě. Jiné by se k nám sotva odvážilo promluvit. Ne, pokud by nebylo tázáno. Takové jsou všechny, každá jedna z nich… Pomyslel si trpce. Dívenka do něj zabodla své temné, pronikavé, téměř nelidské, oči. Měl pod tím pohledem pocit, jako by jeho myšlenky slyšela stejně dobře, jako to, co nahlas vyslovil. Nic však neřekla. Proto pokračoval, tak jak vyžadovala tradice. „Promluv za ty, kteří byli. Promluv za ty, kteří budou. Promluv za ty, kteří měli být, a přesto nebyli, nejsou a nikdy nebudou. Promluv za ty, kteří nikdy neměli být, a přesto byli, jsou a budou.“
„Proto jsem zde mezi vámi.“ Odpověděla. Ve světle loučí se rudě zaleskla dýka, kterou vytáhla zpod pláště. Jediným krátkým pohybem se řízla do levé dlaně. Poté dýku opět uschovala a v její pravici se objevil malý váček a miska. Položila misku na zem a z váčku do ní odsypala trochu temně šedých sazí a smísila je s vlastní krví, která jí odkapávala z rány. Směs, která tímto spojením vznikla, byla černá jako bezměsíčná noc. Nakonec v misce smočila dva prsty a sklonila se, aby několika rychlými tahy okolo sebe načrtla dva spojené kruhy, runu splynutí. Poklekla pak tam, kde se protínaly, a zavřela oči. Když je znovu otevřela, zářily bílým jasným světlem.
„Syn lidí. V něm se prolne život a smrt. Světlo a tma. Minulost a budoucnost. Co bylo ztraceno, znovu se v něm obrodí. Co bylo rozděleno, znovu se v něm spojí v jedno. Co bylo zapomenuto, s ním znovu povstane. Zaplatí za to však krutou daň. Je jedním z nás, a přesto v jeho žilách nekoluje krev našeho lidu. Vidím cizince, který k nám osamocen přijde z moře. Vidím krále, který nikdy neusedne na trůn. Posledního svého rodu, zrozeného ze smrti v čase, kdy smrt a život jedno jsou. Jen ten jeden muž může Bránu uzavřít. Skrze zapomnění vede jeho cesta k Horám. A on jí musí projít sám. Dýka z krve země bude jeho cestou, nástrojem i zkázou. A Jejich porážkou.“
Při posledních slovech se její hlas chvěl, jako by pro ni každá další slabika znamenala nesmírnou námahu a bolest. Ve chvíli, kdy pronesla poslední větu, se její tělo prohnulo v křeči a ona s pronikavým výkřikem bezvládně, jako mrtvá, klesla k zemi. Dech měla mělký, stěží postřehnutelný, oči zavřené. Z úst jí vytryskl pramínek krve a její vlasy zbělaly do posledního. Nikdo z mužů se k dívce neodvážil přiblížit. Jen tiše stáli kolem a vyčkávali, až sama znovu nabyde vědomí. Marně. Během několika málo minut vydechla naposledy.
XI.
Nahir umlkl a pohlédl na cizince, byl zvědavý na jeho reakci. I on totiž, podobně jako Yorren, pomalu začínal věřit, že to První je jejich společníkem na cestě. Neznámý však jen zaujatě pozoroval plameny a ve tváři se mu nepohnul jediný sval. V očích měl posmutnělý, melancholický výraz, to však bylo vše.
„Všimli jste si, jak jsou si obě Věštby podobné?“ Prolomil Kiel ticho.
„Jsou spolu svázané.“ Pokrčil Nahir rameny. „Obě mluví o tomtéž.“
„Obě?“ Řekl pomalu neznámý a konečně zvedl zrak od plamenů.
„Ano.“ Přikývl lovec. „Jsou dvě. Tuhle, tu první, vyřkla vědma ze země mých předků. Druhou pak o staletí později kněžka z vašich zemí. Vyprávěl jsem jí v Merně, v hostinci, když jsme čekali, až se vrátíš.“
„Mohl bys ji vyprávět ještě jednou? Nyní?“ Zeptal se neznámý. „Do setmění ještě nějaký čas zbývá.“ Nahir pohlédl nejprve na Yorrena, pak na Kiela a poté přikývl a začal vyprávět.
„Víte, co nechápu?“ Zeptal se Yorren, když jeho přítel skončil i druhý příběh. „Potom, co slyšel věštbu, když věděl, co jeho syna čeká, proč ho nezabil rovnou? A neušetřil ho tak bolesti?“
„Ty bys zabil svého vlastního syna?“ Zeptal se ho Nahir překvapeně.
„Volil bych menší zlo.“ Zabručel Yorren.
„Menší zlo…“ Řekl cizinec hluše a přisunul zpola ohořelou větev zpět do plamenů. „Nebylo řečeno, že zemře mnohokrát rukou jiných? Přál by sis, aby tvá byla tou první?“
„Jenže tehdy ještě umřít mohl.“ Namítl Yorren.
„To ale jeho otec vědět přece nemohl.“ Řekl Kiel. „Nevěděl jak a kdy získá jeho syn nesmrtelnost. Nikdo to tenkrát nevěděl, ani vědmy.“
„Jak se stal nesmrtelným?“ Zeptal neznámý.
„Příteli, tenhle příběh je příliš dlouhý.“ Zavrtěl Nahir zamítavě hlavou. „Dlouhý a temný. Nechme ho na jindy, ano? Už takhle jsem vyprávěl déle, než jsem chtěl. Je pozdě a já bych rád zítra dojel do Galinu před tím, než uzavřou brány. A to znamená vstávat dlouho před svítáním, je to ještě daleko.“ Čas ale nebyl tím jediným, proč nechtěl ten příběh vyprávět. Nechtěl ho vyprávět, ani o něm přemýšlet, protože by ten muž, který s nimi nyní cestuje, cizinec, neznámý, innomia, mohl být tím, o němž vypráví. Nechtěl ten příběh vyprávět, protože další příběhy, ty, o které se dosud s nikým nepodělil, ty, které mu coby malému chlapci vyprávěli mniši z opatství, v němž vyrůstal, a zejména pak ty z knihy, kterou mu jeho sestry daly číst, dávaly Prvnímu jen pramalou naději na vykoupení. Nechtěl ten příběh vyprávět ze strachu. Ze strachu z toho, že by se mohl neznámý rozpomenout. Na všechno. A on nechtěl být tím, kdo toho bude příčinou.
„Vezmeš si dnes hlídku, innomi?“ Vytrhl ho Kiel z myšlenek.
XII.
„To jste rychle zpátky, přátelé!“ Přivítal je místodržící, jakmile vešli ke Dvěma kohoutům. Dnes, stejně jako když přijeli po porážce Beningonských, byli opět uvedeni do města přednostně. A stejně jako tehdy měli jejich koně místo v radničních stájích a pokoje pro ně byly přichystané. Jediným rozdílem bylo, že je místodržící neuvítal na radnici, ale nechal po svých mužích vzkázat, kde na ně čeká. „Vítejte! Vítejte. Tak se přece posaďte, pro vás čtyři je u mého stolu vždycky místo! Hospodo, přines panstvu pivo a něco pořádného k jídlu!“ Zavolal na krčmáře, ač to nebylo zapotřebí. Hostinský už stál u výčepu, a právě čepoval první džbánek, další tři měl přichystané. „Určitě vám po cestě vyhládlo.“
„Díky, pane.“ Odpověděl Nahir a posadil se jako první. „I my tě rádi vidíme.“
„Tak… konečně se setkávám se všemi tvými společníky.“ Řekl a přelétl muže před sebou pohledem. U Kiela se zastavil. Chlapec pod tím pohledem znejistěl. „My dva jsme se ještě nepotkali, i když už jsem o tobě hodně slyšel.“
„Jmenuji se Kiel, pane. Rád tě poznávám.“ Řekl a naznačil úklonu. Jen stěží potlačoval nutkání uprchnout. Věděl, že místodržící Nahirovi přislíbil, že je před ním v bezpečí, ale přesto nedokázal ovládnout nepříjemný pocit, který se ho zmocňoval. Tak málo stačilo a muž sedící před ním, muž, který ho nyní hostil, by jej nechal poslat na popraviště a zemřít hroznou smrtí. A stále to mohl udělat.
„Kiel. Budu si to jméno pamatovat.“ Usmál se Zaragrin. Vytušil, o čem chlapec asi přemýšlí. Viděl, jak se mu lehce chvějí ruce, i jeho neklidný pohled, který co chvíli zabíhal ke strážím, jež seděly u okolních stolů. „Chlapci,“ Obrátil se proto na své muže. „dopřejte nám trochu soukromí. Dnes už vás nebudu potřebovat.“
„Děkuji, pane.“ Řekl Kiel poté, co muži odešli a v krčmě kromě nich a hospodského nikdo nezůstal.
„Nemusíš se ničeho obávat, ne tady v Galinu, ne dokud já budu naživu.“ Řekl místodržící a znovu se usmál. „Arim je pro mě mrtvý. A mladý lovec Kiel, kterého jsem dnes poznal, je v Galinu vždy vítán. Nejen ve městě, ale i tady, u mého stolu. Rozumíme si?“
„Ano. Děkuji, pane.“ Zopakoval. „Za všechno.“ Dodal.
„Tak, když jsme si tohle vyjasnili, můžeme přejít nejdřív obchodním záležitostem a pak mi musíte povědět, co a jak se seběhlo. Ách, konečně!“ Zvolal teatrálně, když před ně hospodský začal stavět jídlo. „Už jsem myslel, že nás tady chceš umořit hladem. Takže, kde jsem to byl? Jistě, obchodní záležitosti. Mí muži mi už stihli dát zprávu, že jste přivezli nejen hlavy Včelařů, ale také Sengiho. To jste se rozhodli, že mě zruinujete?“ Zasmál se.
„Ale kdepak, jen, že my zbohatneme. A pak si pořídíme nějaký pěkný domek tady ve městě a budeme s tebou pít každý večer tady u Dvou kohoutů.“ Odpověděl se smíchem Nahir a zhluboka se napil. „Tomuhle pivu se totiž žádné nevyrovná!“
„To máš pravdu. Tak na vás, pánové!“ Pozvedl místodržící svůj džbánek k přípitku. „Tak a teď povídejte. První Sengi. Kde jste na toho parchanta narazili?“
„Byli jsme akorát v krčmě U staré lípy ve vesničce Merna nad Pallenskou řekou. Čtyři dny jízdy od Halského údolí.“ Odpověděl Nahir a krátce pohlédl na cizince. „No pro někoho stěží tři. To on přijel za námi, byl to ten večer, kdy jsme tam dorazili. Nejspíš už jel nějaký čas v našich stopách.“
„A kdo z vás ho dostal?“
„Innomia.“ Místodržící sebou lehce trhl a obrátil se k neznámému.
„Takže tak si teď říkáš?“ Zeptal se ho.
„Jiní mi tak říkají.“ Zavrtěl neznámý hlavou.
„Dobře, už i já jsem to slyšel. O tvém představení Na rozcestí se hodně vypráví. A o Beningonských, o Včelařích. Tam jsi prý jel také úplně sám, je to pravda?“
„Ano, můj pane.“ Přikývl.
„Achjo, z tebe, aby člověk páčil každé slovo. Tak povídej, jaks je pobil? Říká se, že jejich údolí byla jedna velká past. Jak to, žes do žádné z nich nepadl?“
„Nesetkal jsem se s nimi v údolí. Čekali na mne. Na cestě, která do něj vede.“
„Takže o tobě věděli. Dobře. Mohli tě dostat šípem, z dálky. Nemuseli s tebou bojovat. Příteli, tohle nedává smysl.“
„Již jsem to říkal svým přátelům. Věděli, kdo jsem, a proto na mne čekali. Přáli si zemřít, přáli si padnout v boji za své údolí.“
„V boji za co?“ Zasmál se místodržící. „Za pár šutrů? Za pár trosek nějaké vesnice? Bohové, proč by za tohle chtěl někdo umírat?“
„Tys o tom věděl?“ Pohlédl na něj Nahir nevěřícně.
„O čem?“
„O včelařích z Halského údolí.“
„Každý o jejich delle věděl. Co je na tom tak divného?“
„Ne, ne o jejich delle.“ Odpověděl Yorren za Nahira. „O vesnici. O masakru před čtyřiceti lety.“
„Ach tak. Věděl.“ Přikývl Zaragrin neochotně. „Jako jeden z mála. Bylo mi tenkrát něco přes dvacet let. Můj otec byl tehdy sennionský místodržící, tak jako teď já. Po konci války sem byla odsunutá spousta lidí. Ještě dřív, než se vrátila většina našich odvedenců. Během odsunů si hodně z nich prošlo peklem a někteří… No řekněme, že jsme tady tehdy měli hodně incidentů. Podobných těm v Halském údolí, i když nikdy ne v takovém měřítku, a tak hrozných. Jenže to jsme nemohli potřebovat, prohlubovat nenávist. Potřebovali jsme klid a mír. Všechny, o kterých se otec dozvěděl a kde byl schopný najít viníky, tvrdě potrestal. Aby dal lidem najevo, že tady platí spravedlnost pro všechny stejná. Ale Halské údolí… nikdy nikdo nezjistil, kdo tu zrůdnost provedl. A tak bylo snazší nechat tu vesnici prostě zmizet, jako by nikdy ani nebyla. Jak jste se o ní a tom, co se tam stalo, ale dozvěděli vy?“
„Byli to jejich rodiny. Těch, kteří si říkali Včelaři.“ Řekl tiše neznámý.
„Na rozdíl od tvého otce,“ Poznamenal Nahir. „oni nechtěli, aby jejich vesnice byla navždycky zapomenutá. Naopak.“
„To už je teď asi jedno, protože všichni znají a budou si pamatovat akorát je, jejich dellu. Jak ale vy o tom víte?“ Zeptal se znovu.
„Od innomiho.“
„Neříkej, že nežs je všechny pobil, vyprávěli ti svůj příběh.“
„Nepromluvili jsme spolu. Ale přesto mi ho vyprávěli.“
„Ty a ty tvoje podivné odpovědi.“ Obrátil místodržící oči v sloup. „No, jak už jsem říkal, teď už na tom nezáleží, kromě nás o nich už nikdo neví.“
„Jejich příběh by neměl být zapomenut. Měl by být vyprávěn.“ Namítl cizinec.
„Víš kolik takových se za války stalo?“ Zeptal se ho Zaragrin.
„Tenhle se ale přece jenom v jedné věci liší.“ Ozval se Kiel. „Jejich rodiny nezabil nepřítel, ale ti, za které bojovali a pro které umírali.“
„I kdyby…“ Zavrčel místodržící. „člověk by byl schopný pochopit pomstu na těch, co to provedli. Kdyby je tenkrát našli, asi by i byli omilostněni, ať by s nimi provedli cokoliv. Jenže oni se mstili na všech, kdo jim padl do rukou. Bylo jim jedno, koho zabijí, koho umučí. Normální člověk se přece nemstí na těch, co mu nic neudělali. Vezmi si třeba Yorrena a sebe. A tos patřil ke stejné delle a co víc, máš krev toho, kdo mu před očima zavraždil ženu a děti!“
„Cože?!“ Vytřeštil Kiel oči.
„Tys o tom nevěděl?“ Pohlédl na něj místodržící překvapeně. „Vy jste mu to neřekli? Proč jsem jeho otce, a i matku, nechal popravit?“ Obrátil se na Nahira s Yorrenem, ti jen beze slova zavrtěli hlavami.
„Takže můj otec…“ Kiel jen nasucho polkl a větu nedokončil.
„Ano, tvůj otec patřil k Sennionské delle ještě před tebou.“
„A má matka? Proč jsi nechal popravit i ji?!“ Zeptal se Kiel, hlas se mu třásl.
„Věděla, co byl tvůj otec zač, za to musela být potrestána. Sama ale nic neudělala, proto zemřela rychle.“
„Bohové.“ Zachraptěl chlapec a prudce vstal od stolu. „Já… musím na chvíli na vzduch. Potřebuji být chvíli sám.“
„To se povedlo.“ Zamumlal Yorren. Když za Kielem zaklaply dveře krčmy.
„Nenapadlo mě, že to neví, že jste mu nic neřekli.“
„Nechtěl jsem mu to říkat.“
„Proč? Copak to něco mění?“
„Pro mě? Ne. Ale ten kluk má teď dost starostí sám se sebou.“ Místodržící jen tázavě pozvedl obočí.
„Když se přidal k delle,“ Začal místo přítele vysvětlovat Nahir. „byl ještě dítě. Plné zloby vůči všemu a všem. A udělal hodně věcí, kterých teď lituje…“
„Každý máme nějakou minulost.“ Skočil mu do řeči Zaragrin. „Něco, na co nejsme zrovna hrdí.“ Nahir přikývl.
„Rozdíl mezi mnou nebo tebou a jím je v tom, že i když s mečem zachází jako dospělý muž a má toho za sebou v životě hodně, je to pořád ještě děcko, co si svoje místo ve světě teprve hledá. Ale nejde jenom o to. Cestuje teď s námi, mezi ním a Yorrenem se vytvořilo sice někdy dost zvláštní, ale přesto pevné přátelství. A teď pokaždé, když se na něj podívá, bude vědět, že jeho otec byl ten, kdo jeho příteli způsobil bolest. Kdo může za to, že se stal tím, čím se stal. A i to, že pokud by Yorren věděl, co je jeho otec zač, dřív, než ses to dozvěděl ty, byl by to on, kdo by ho zabil. Neříkej mi, pane, že tohle nechápeš.“
„Ale chápu. Jenom říkám, že se z toho rychle dostane. Zčásti možná i právě proto, že je tak mladý.“
„Yorrene,“ Obrátil se k lovci cizinec. „měl bys jít za ním. Promluvit s ním.“
„Hmmm,“ Zabručel Yorren. „neměl bych mu dát spíš chvíli čas to nějak strávit?“
„Ne, souhlasím s innomim. Jdi za ním. Teď.“ Stiskl Nahir příteli pevně, naléhavě paži. Yorren rozpačitě přikývl, vstal a beze slova vyšel z krčmy.
XII.
Našel Kiela u malé fontánky na koňském trhu. Stál u ní a bezmyšlenkovitě do ní házel drobné oblázky, které posbíral na cestě. Nikde nebyla živá duše, po setmění to byla jedna z nejopuštěnějších částí Galinu. Když k němu Yorren došel, ani neotočil hlavu.
„Jak dlouho to víš?“ Zeptal se ho.
„Od té návštěvy po Beningonských.“
„Takže dlouho. Skoro celou dobu, co jsem s vámi.“
„Jo.“ Přitakal Yorren.
„Proč jsi mi nic neřekl? Ty ani Nahir?“
„Na Nahira se nezlob…“
„Nezlobím se.“
„… nechal to na mě. Nechtěl jsem ti to říkat, protože… U všech bohů! Už takhle nebylo ani pro tebe ani pro mě jednoduché jet společně. Ale dokázali jsme to překonat, oba dva, stali se z nás přátelé. Ale hlavně…“ Odmlčel se.
„Ano?“ Otočil se k němu Kiel a pohlédl mu zpříma do očí. V jeho stály slzy.
„Hele, už takhle jsi neměl život zrovna jednoduchý. Každý den na tobě vidím, že sám sebe si už dávno proklel a odsoudil, vidím vinu ve tvých očích pokaždé, když mluvíme o jakékoliv z dell. Proč bys měl ještě cítit vinu vůči mně za něco, co jsi nemohl nijak ovlivnit? Jenom za to, komu ses narodil?“ Kiel přikývl.
„Přesto… mám právo vědět, proč a za co můj otec zemřel. Neřekl jsem vám tehdy všechno. Viděl jsem ho umírat. Ty si nejlíp umíš představit, jaké to pro mě bylo. Miloval jsem ho! Byl to můj otec!“ Slzy už zadržet nedokázal. „Když jsem tehdy innomimu říkal, že jsem byl svědkem podobných poprav, myslel jsem i mého otce. Věděl jsem, že musel patřit k nějaké z dell, domyslel jsem si to už tenkrát. Jen… nevěděl jsem, ke které. Mohla to být klidně některá z těch, co se rozpadla, zanikla. Alespoň já si to tehdy myslel.“
„Kieli…“
„Teď ale aspoň víme, co jsi vědět chtěl.“ Pokračoval jako by Yorrena neslyšel. Hlas už měl o poznání klidnější. „Víme, že ještě žijí. Ti, co mají na svědomí tvojí rodinu. Alespoň někteří z nich. Někde mezi normálními nic netušícími lidmi. Jako můj otec. Už víme s jistotou, že má smysl po nich pátrat.“
„Možná, ale nevíme jak a kde.“ Namítl Yorren.
„Současná Sennionská della.“ Řekl chlapec tiše.
„Nechtěl jsi proti nim jít.“
„Ne. A pořád nechci. Ani nemusíme. Nemusíme jim nic udělat. Mohl by s nimi promluvit.“
„Innomia?“ Kiel přikývl. „Dobře… i kdyby to bylo možné. Jak je chceš najít? Nikdo netuší, kde se skrývají.“
„Přemýšlel jsem nad tím. Už nějakou dobu. Doteď jsem to ale považoval za zbytečné, nevěřil jsem, že ještě žijí. Jak? Stejně jako Sengiho. Innomiho už zná každý, budou vědět, že pokud se proti nim rozhodne jít, nemají šanci… ale když pustíme do světa, že si chce promluvit, jen a pouze promluvit, s jejich velitelem, možná tomu uvěří. Jestli bude někdo něco vědět, je to on. Najdou nás. Někde, kde budeme sami.“
„Proč by to dělali?“
„Zvědavost? Nevím. Ale možnost setkat se s tím, o kom všichni mluví, aniž by šel přímo po nich? Možná je to nesmysl. Ale proč to nezkusit?“
„No je pravda, že za to nic nedáme. Ale musíme se domluvit s ostatními. Hlavně s ním.“
„Víš…“ Řekl chlapec s nadějí v hlase. „možná je přesvědčí. Tak jako mě. Možná jim i místodržící dá šanci. Tak jako mě. Když nám pomůžou…“
„Příteli, tomu bych moc nevěřil. Ani jednomu, ani druhému.“
„Proč?!“ Téměř vykřikl Kiel, „Proč jenom já bych si měl zasloužit druhou šanci?“
„Jsi ještě mladý. Navíc to, že jsi nakonec skončil v delle…“
„Ani oni nejsou zrovna staří.“ Přerušil Yorrena prudce. „A ani oni nejsou bez srdce! Bohové! Já sám jsem toho důkazem!“
„Myslíš, že kdyby zrovna nepotřebovali šestého, že by tě v tom lese nenechali pojít bez pomoci? No? Seš si tím tak jistý?“ Kiel se nadechl k odpovědi, ale potom jen pevně semkl rty a sklonil hlavu. „Přesně to jsem si myslel. Co jsem chtěl říct předtím bylo, že to, že jsi skončil mezi nimi, byla svým způsobem Zaragrinova vina. To je podle mě hlavní důvod, proč se zachoval tak, jak se zachoval. Nemůžeš ale čekat, že něco takového udělá podruhé pro někoho jiného.“
„Vděčím jim za život.“ Zašeptal.
„Já vím. Necháme toho. Pojď, vrátíme se k ostatním.“
„Nemůžu tam jít… nedokážu s ním sedět u jednoho stolu, zabil mou matku. Nikdy nikomu nic neudělala. Nezasloužila si zemřít.“
„Věděla o tvém otci.“
„Nikomu nic neudělala.“ Zopakoval tvrdošíjně. „Ničím se neprovinila.“
„Ale věděla…“
„Stejně jako vy všichni teď víte o mě.“
„Bohové! Vás dva ale nejde srovnávat! Tvůj otec byl zrůda. Promiň, ale je to tak.“
„Kdyby ses teď zeptal kohokoliv z těch, komu jsem já zabil někoho, koho miloval, řekl by ti to samé i o mně!“
„Kieli,“ Řekl měkce. Bylo mu, jako by byl mluvil ke svému synovi. K synovi, který se v mladické nerozvážnosti nechal svést špatnými přáteli a udělal něco hrozného a teď ho vina požírá zaživa. „nejde to srovnávat. Věř mi, nejde. Tys byl ještě dítě, když ses k nim přidal, neměl jsi jinou možnost, kam jít. Nic jiného jsi neznal. A neměl jsi z toho moc rozum. Tvůj otec, byl to dospělý muž. Dobře věděl, co dělá. Musel… musel bys tam být, musel bys je slyšet, to, co říkali, to, jak se smáli, když… když…“ Nedořekl, oči se mu leskly. Zavrtěl hlavou. „Ne, nechci o tom mluvit, nedokážu to. Sám jsi říkal, že ty jsi nikdy nenacházel potěšení v mučení zajatců, tehdy, ten den, kdy jsme se s innomim setkali. Pamatuješ? Věřím ti to. A to je ten rozdíl mezi vámi. Proto to nejde srovnávat.“
„Yorrene…“
„Pojď zpátky. Tady v našem rozhovoru už stejně pokračovat nemůžeme. Jdou sem stráže.“ Ukázal směrem, z kterého přicházeli dva do zbroje odění muži. Chlapec přikývl a poslušně, jako loutka, se nechal odvést zpět. Když stráže míjeli, přikývli jim muži s uctivým úsměvem na pozdrav. Všichni ve městě znali lovce, kteří zbavili jejich kraj dvou nejhorších dell.
I.
Země, jíž putoval, umírala pod nelítostným vše spalujícím slunečním žárem. Půda byla rozpálená, vyprahlá, neplodná. Vzduch se tetelil horkem a byl stěží dýchatelný. Každým dalším krokem, který udělal, rozvířil prach cesty, po níž šel.
II.
Nenáviděl lidi. Pro všechno to zlo, jež v sobě nosí. A miloval je zároveň. Pro lásku, kterou umí dát.Zabíjel s vášní i s žalem v srdci. A kolik zla je ve mně samém? Zabíjel pro obveselení davu. Tak jako desítky dalších. Mužů, žen i dětí. To nebylo tou nadějí, za níž šli. Byl miláčkem davů, nikdy neporaženým šampionem, rychlejším a smrtonosnějším než kdokoliv, koho proti němu kdy poslali. Nepřemýšlel nad tím, co dělá. Nezáleželo mu na ničem. Byl jako loutka, jako prázdná nádoba bez obsahu. Nežil, jen přežíval. A jak dny a týdny plynuly, nakonec si ten věčný boj na život a na smrt Která však není a nikdy nemůže být pro mne. zamiloval. Před každým dalším vstupem do arény se jej zmocňovalo horečnaté napětí. Jeho tělo se chvělo v očekávání toho, co bude následovat poté, kdy vkročí na udusanou hlínu, zčernalou od nesčetněkrát prolité krve. Miloval ty chvíle, kdy se před ním otevřela těžká železná brána a on jí prošel, aby ho uvítal nadšený křik diváků a vyděšené pohledy těch, které poslali proti němu. Ty chvíle, kdy zdánlivě netečný stál bez pohnutí jako socha vytesaná z kamene, všechny smysly zostřené, a vyčkával na útok, aby jej vzápětí bleskurychle odrazil. Ty chvíle, kdy lehce jako vítr, jako vražedná nelítostná vichřice, tančil s mečem okolo svého soupeře. A ten okamžik, kdy ono představení jediným rychlým úderem ukončil. Okamžik, kdy slyšel poslední, slábnoucí výkřik svého protivníka a kdy jej skropila sprška jeho stále ještě teplé krve. Miloval ten opojný pocit, když sledoval, jak umírající pomalu klesá k zemi. A on pozvedl svůj Jako krev, kterou prolévám. rudý meč nad hlavu a dav propukl v divoký jásot. Žil pro tento okamžik, žil tímto okamžikem, jako by nic jiného nebylo a nikdy být už nemělo.
Vše se změnilo v den, kdy ten, jehož proti němu postavili, poklekl, položil mu meč k nohám a prosil o život. V tu chvíli, kdy jeho protivník sám vložil svůj osud do jeho rukou, Poražen dříve, než boj začal. Tak jako kdysi já. Stojící proti někomu, komu čelit nemůže. Tak jako kdysi já. se v něm cosi zlomilo. Neodpověděl. Slyšel, jak dav volá po krvi, po odplatě za takovou zbabělost. Pohlédl mladému muži před sebou do očí a spatřil v nich strach. Slyšel, jak se mu chvěje hlas, když znovu prosí o to, aby ho nechal jít. A viděl, jak zbledl a začal se třást, když stále nedopovídal. Beze slova odkopl meč z mladíkova dosahu a viděl, jak sebou onen muž trhl. Velice pomalu tasil a krátce zaváhal. Dav diváků v ten okamžik ztichl v napjatém očekávání. A mladík před ním zavřel oči a sklonil hlavu. Slyšel zrychlený nepravidelný tlukot jeho srdce a skřípění zubů, když pevně stiskl čelisti. Viděl, jak se mu zatínají svaly na krku a jak křečovitě svírá dlaně v pěst. A cítil pach chladného potu strachu. Ťal.
Zvedl se oblak prachu, když se ostří meče zarylo do hlíny arény. Slyšel nesouhlasné výkřiky, dusot a pískaní nesoucí se z hlediště. Jeho protivník k němu překvapeně zvedl zrak. Jediným pohybem hlavy mu naznačil, že může jít. Zasunul meč zpět do pochvy a obrátil se k východu. Pevně rozhodnut na tuto krví nevinných poskvrněnou půdu již nikdy nevkročit. Po několika málo krocích zaslechl rachocení železa, když se začaly zvedat mříže rozmístěné po celém obvodu arény. Dravci. Problesklo mu hlavou. A v ten okamžik zaslechl dvě po sobě jdoucí zadunění, když zavřeli bránu arény. Měli zaplatit. Jeden i druhý. Obrátil svůj pohled zpět k mladíkovi, který již nyní stál, s mečem, který mezitím zvedl ze země, v ruce. Viděl, jak se bezradně rozhlíží okolo sebe. Vyhlíží sám jako zvíře lapené v pasti. Pomyslel si. A jsme snad v tuto chvíli něco jiného? Viděli v nás kdy snad něco jiného? Ne v nás. V nich. Protože já k nim nepatřím. K jedněm ani k druhým. Nikdy jsem nepatřil. Kdysi snad… ne však už dnes, neboť jsem se stal… NE! Vykřikl v duchu se zoufalou nepříčetností, ve snaze zahnat ty skličující myšlenky, ty strašlivé pochybnosti o sobě samém, jež mu stravovaly mysl i duši den co den. Žiji. Zde a v tuto chvíli. Nesmím se tomu poddat, Znovu pohlédl na mladého muže stojícího několik metrů od něj. aby i on měl naději.
Stál vprostřed arény, zdánlivě netečný ke všemu kolem, paže zkřížené na hrudi, oči zavřené, na tváři pochmurný úsměv. Jako vždy v takových chvílích zpola ztracený v onom přízračném stínovém světě, o němž vyjma jeho nikdo neměl tušení. Nevnímal hlasitý křik davu, nevnímal vyděšené volání druhého na smrt odsouzeného muže. Nepohnul se ani v okamžiku, kdy zaslechl, jak se první z mříží zarazila o kamennou stěnu arény. Soustředil se cele na zvuk kroků šelmy, jež za ní neklidně pobíhala a která se k němu nyní blížila. Na rytmus jejího dechu a tepu, na to, jak drobné kamínky skřípaly pod jejími drápy, když se obezřetně kradla jejich směrem. Nestačí slyšet. Běželo mu hlavou. Je třeba vnímat ji celým svým tělem. Stát se vzduchem, který je kolem ní, být zemí, po níž jde. Tasil ve stejném okamžiku, kdy tygr zaútočil. Zasáhl jej ještě ve skoku, na zem už zvíře dopadlo mrtvé. V hledišti překvapeně zahučelo a křik utichl. Ve chvíli, kdy jeho zbraň projela hrdlem posledního z dravců, propukl dav nadšený jásot. Nezvedl však svůj meč vysoko nad hlavu, jako tomu dělával dříve. Zůstal stát bez pohnutí, zkrvavenou zbraň skloněnou k zemi. Letmo pohlédl na bledého, stále se chvějícího mladíka. Když se jejich pohledy střetly, spatřil v jeho očích jediné. Hrůzu.
III.
Léto již přešlo a na vyprahlou krajinu začaly dopadat první kapky tak dlouho očekáváného deště. Zprvu pozvolného, avšak sílícího s každou další minutou. Půda však byla příliš vyprahlá, tvrdá, jako kamenité pobřeží severního moře, po němž kdysi šel, na to, aby se do ní vpil, a koryta řek nemohla pobrat nenadálý příval vody a vylévala se z břehů. Přišly záplavy, jež dokonaly dílo zkázy. Pomalu se snášela noc a on stál na okraji skal, zamyšleně hledící na zpustlou krajinu, jež se před ním rozprostírala. Na mrtvé lesy a holé planiny bičované ani na okamžik neustávajícím deštěm. Sám, bloudící liduprázdnými horami. Utíkal. Před lidmi i před sebou samým. Před vším, co jsem v posledních týdnech a měsících spáchal.
„Dával jsi jim jen to, co oni sami chtěli.“ Při zvuku toho Hlasu sebou bezděčně trhl.
Přáli si snad zemřít?
„Přáli si vidět umírat jiné.“
A ti, jež jsem zabíjel? Ti toužili po jediném. Přežít. „A já teď mám na rukou jejich krev.“ Zašeptal. Nikdy neodčiním, co jsem udělal.
„Nikdy?“ Ozval se pobavený smích. „Máš před sebou přece tolik času!“ Při těch slovech se roztřásl. Na dny přesně věděl, kolik času má ještě před sebou. Přesto, a právě proto se ze všech sil snažil zapomenout, až příliš jej ono vědomí děsilo. Ty však nikdy nedovolíš, abych zapomněl… Nepatřím sem. Má doba je už minulostí, má rodná zem bájnou krajinou, pouhou pohádkou pro děti. Jak zde mám žít? Jak? Stejně jako mnoho předešlých, i tato otázka zůstala bez odpovědi. Sevřel v pěsti malou zdobnou brož. Vzal ji s sebou přes moře jako připomínku toho, kým kdysi býval. Připomínku toho, že času nelze odolat. To pouze já jsem odsouzen kráčet světem lidí a sledovat, jak i ta nejmocnější království, jež jsem spatřil v dobách největší slávy, zmizí, aby nakonec zůstala jen v příbězích a písních. Rty mu zvlnil hořký úsměv plný bolesti a žalu. Nesmrtelnost. Snad každý člověk po ní touží. Nikdo si však nedokáže představit, jak strašná a krutá umí být. Ten drobný předmět byl připomínkou toho, jak bolelo navždy ztratit ty, jež miloval. Připomínkou toho, že už navždy zmizelo vše, co znal. Po tvářích mu začaly stékat horké slzy a mísit se s chladivými kapkami deště. Proč? Proč jsem musel zaplatit tak krutou daň? Ptal se zoufale onoho Hlasu v myšlenkách. Marně. Žádná odpověď nepřišla.
XIII.
„Proč jsi chtěl vyprávět zrovna tenhle příběh?“ Zeptal se Kiel a pohlédl na Yorrena.
„Protože nám říká to, že nikdo není bez viny. Ani První.“ Odpověděl místo přítele Nahir. „Ani ten, kdo byl ochotný pro svou přísahu obětovat věčnost. I on má na rukou krev nevinných.“
„Z jakých dob má být tento příběh?“ Zeptal se neznámý.
„Z doby těsně po jeho příchodu.“
„Příchodu?“
„Podle příběhů tyhle země nejsou naše domovina. Přišli jsme sem před staletími ze zemí za mořem. Uprchli jsme sem. První přišel až dlouho po nás. A z těch časů je tenhle příběh.“ Cizinec přikývl.
„Uprchli před čím?“ Zeptal se pak.
„Před prokletím. Před tím, co přišlo z Hor.“ Odpověděl zamyšleně místodržící. „Zajímalo by mě, co všechno z legend je pravda a co jsou jenom výmysly. Umíte si představit Hory? Čnějící až do oblak, Hory bez konce? Z jejichž skal vyvěrá krev země?“
„Ne.“ Odpověděl tři muži jako jeden. Cizinec mlčel. Jeho pohled byl vzdálený, nepřítomný.
„Stejně tak…“ Pokračoval místodržící. „umíte si představit, že by někdo prošel tím, čím podle legend prošel První, a i přesto zvolil to, co zvolil? Jenom proto, aby dodržel přísahu, kterou dal těm, co s ním zacházeli jako se zločincem?“ Nikdo z lovců neodpověděl. Jen mlčky hleděli na džbánky s pivem, které drželi v rukou.
„Jaký je jeho příběh?“ Zeptal se tiše neznámý.
„Ještě je brzy, Nahire, nemusíme vstávat časně z rána. Vyprávěj. No tak! Nenech se prosit. Nikdo ho neumí vyprávět líp než ty!“ Vybídl přítele Yorren.
Nahir se lehce ošil, nervózně upil trochu piva a pohlédl na cizince. Nakonec však přikývl a začal vyprávět.
I.
Oheň už vyhasínal, v hromadě popela doutnalo jen pár řeřavých uhlíků. Nesnažil se jej oživit, nechtěl a nemohl už spát a ztrácet tak drahocenný čas. Slunce už bylo ve více jak dvou třetinách své cesty a on se musel vydat dál. Sbalil deku, uložil ji do vaku, který nesl na zádech a dopřál si pár doušků vody z již poloprázdného měchu. Měl žízeň a nejraději by vypil celý zbytek jeho obsahu, ale nemohl. Věděl, tušil, že v následujících dnech se s žádným zdrojem vody nesetká. Hlad už ani nepociťoval, uběhla příliš dlouhá doba od chvíle, kdy naposledy jedl. Snažil se utřídit myšlenky, jež mu vířily v hlavě. Chaotické útržky vzpomínek na dřívější doby a na místa, jež mu bývala domovem. Nač bych se měl o to pokoušet? Pomyslel si nakonec s hořkostí. Až se snese noc, beztak vše opět zapomenu. A nezůstane nic než ten podvědomý pocit, který mne bude hnát stále kupředu. Zahleděl se směrem k Horám a snažil se odhadnout, jak daleko ještě mohou být. Kolik děsivých nocí bude ještě muset strávit na cestě tou přízračnou mrtvou krajinou. Už mu docházely síly. Bezděčně se otřásl při představě, jaký osud by jej stihl, pokud by ho vyčerpání přemohlo a on už nemohl pokračovat ve své cestě. Dravci, kteří by jej rozsápali na kusy, nebyli ani zdaleka tím nejhorším, co jej zde mohlo potkat.
Sevřel ruce bezmocně v pěst a s podivnou, divokou nenávistí si vzpomněl na ty, jež ho sem beze zbraně vyslali, aniž by mu byli řekli, co jej zde očekává. Tak jako už desítky možná stovky mužů před ním. Zajatců odsouzených k smrti. Nevrátil se ani jediný. Všichni zde nalezli svou smrt. Oni sami se sem nikdy neodvážili, sami sem nevyslali jediného muže. Neboť zde číhají věci horší než smrt, horší než cokoliv, co si je kdo z živých schopen představit. Na každého, kdo se odváží do Pustiny vkročit, čeká jen zmar a šílenství. Bude snad takový i můj osud? Bohové, prosím, dejte mi sílu. Kolik z těch, kteří tudy v průběhu staletí procházeli, prosilo své bohy o pomoc? Mnoho. Všichni. Nepomohli ani jedinému.
Slunce už se pomalu sklánělo k obzoru a on byl jen stěží schopen pohybu, vyčerpání a únava se dostavily až příliš brzy, v předešlých dnech měl v tento čas sil ještě dost. Zastavil na krátký odpočinek, dokud ještě mohl. Dokud nepadla tma. Nejistě se rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, zda dnešní nocí dokáže projít. Bojovat s únavou a vyčerpáním bylo však stále obtížnější. Pokusil se vstát. Nohy mu vypověděly poslušnost a on bezvládně klesl zpět k zemi. Zachvátila jej smrtelná hrůza. Ze dne už zbývalo jen několik málo posledních minut. Oči mu neklidně těkaly od zapadajícího slunce k Horám. Přece to nemůže skončit na tomto místě a v tuto chvíli! V okamžiku, kdy jsem již tak blízko! Došel jsem dál než kdokoliv z těch, jež byli před mnou. Bezmocně sklonil hlavu a ukryl obličej do dlaní. Cítil, že už je na konci svých sil, že i kdyby se nyní přinutil vstát a jít, nikdy by k Horám nedošel.
Slyšel Je. Jak ho volají. Jménem, které už téměř zapomněl. Vyděšeně vzhlédl, nic však neviděl. Všude kolem něj byla jen tma a v ní… Hlasy. Nikdy nepojmenovaných démonů, duchů, přízraků, dávno mrtvých a zapomenutých lidí. Těch, kteří tudy, stejně jako on dnes, kdysi procházeli. Ten kvílivý nářek zatracených mu drásal uši i srdce. Začínal v něm sílit neodbytný pocit, že s k nim již brzy připojí.
„Ne!“ Vykřikl do noci. Mátožně se postavil, aniž by byl tušil, kde se v něm opět vzala síla. Pomalu a těžkopádně se vydal na cestu. Vzpomínky se mu začaly mlžit. Nevzpomínal si už na lidi, kteří mu bývali drazí. Neznal už jejich tváře ani jména. Nepamatoval si už, proč je zde ani z čeho nebo koho má takový strach. Cítil jen podvědomou hrůzu z čehosi, co bylo všude kolem něj. Cítil a vnímal Je celým svým tělem, nedokázal Je však pojmenovat. Upřel kalný zrak směrem k Horám, jež už neviděl. Šel jako bez života, jako loutka bez vlastní vůle, a nevnímal nic kolem sebe. Na nic nemyslel, nic necítil. Kromě bolesti, únavy a strachu. A prázdnoty. Tak jako už tolik nocí předtím. Vteřiny se mu zdály být minutami, minuty hodinami a cesta nocí jako věčnost.
První ranní paprsky si prorazily cestu tmou a osvítily nejasnou cestu před ním. Posbíral větve dávno mrtvých stromů, jež byly jedinou a poslední připomínkou zeleně, která kdysi pokrývala celou krajinu, a s křesadlem v ruce se svezl vyčerpaně k zemi. Poté, co se oheň rozhořel dostatečně silně, ulehl vedle něj a během několika málo chvil tvrdě usnul. Sny, jež se mu zdály, nepřinášely žádnou úlevu. Dlouho sebou neklidně házel, aby nakonec procitl s křikem a v slzách. Choulil se na zemi jako vystrašené dítě. Veškeré ostatní přebila vzpomínka na ty, jež ho vedli ulicemi nádherného města, největšího, jaké kdy spatřil. Vzpomínka na to, jak se svých mlčenlivých věznitelů ptá, jaký zločin spáchal, ani jeden z nich mu však na jeho otázky nedal odpověď. Nemohli a nesměli mu ji dát. Podle jejich zákonů směli s cizinci mluvit jen a pouze kněží. V chrámu vystavěném ve středu města pak dostal možnost volby. Buď zemřít rukou kata anebo se vypravit do Pustiny a v Horách, jež se tyčí za touto bezútěšnou krajinou, splnit úkol, jenž mu dají. Musel jít sám a nezbrojen ničím jiným než dýkou z temně rudého kovu, který do té doby nikdy nespatřil. Vybral si úkol. A cestu. A přísahal ve jménu svých bohů, že pokud nezemřu v Pustině, splním jejich úkol. Uzavřu Bránu do Srdce Hor.
II.
Čím blíže k Horám byl, tím častěji zahlédl v krajině záblesk života. Pár stébel trávy anebo hmyz. Ještě dlouho před tím, než se na proměněnou krajinu snesla noc, došel k troskám několika stavení, k vesnici vystavěné na samém úpatí Hor. Zbytky kamenných zdí jako by jej lákaly a volaly. Když vešel mezi ně, nalezl to, v co už se ani neodvažoval doufat. Ze skály tryskal tenký pramínek vody a dopadal do zdobného žlabu. Přešel k němu a dychtivě se napil, aby uhasil palčivou žízeň, kterou pociťoval už tak dlouho. Poté, co dopil, naplnil měch po okraj a pečlivě zazátkoval. Už se začínalo šeřit a on s údivem zjišťoval, že se mu do srdce a mysli nevkrádá onen pocit prázdnoty, která ho pohltila každou noc na cestě Pustinou. Myšlenky se mu nezačaly rozplývat a vzpomínky vytrácet. Ani nepociťoval Jejich přítomnost. S úlevou si uvědomil, že tuto noc nemusí pokračovat.
Procitl až za úsvitu. A okamžitě pocítil hlad, jako by se jeho tělo najednou počalo dožadovat všeho toho, co mu po tak dlouhý čas odpíral. Bez rozmyslu se vrhl na svěží zelenou trávu a bobule, rostoucích na trsech tvrdých trnitých výhonků. Nemohl vědět a nevěděl, zda něco z toho není jed, v tuto chvíli jej to však pramálo zajímalo. Poté, co dojedl, svlékl šaty a pokusil se ze sebe smýt prach, který na něm ulpěl po cestě Pustinou. Ve žlabu nakonec přepral i veškeré kusy oděvu. Třásl se chladem ve větru, když vše rozvěšoval po větvích stromů, slunce bylo příliš slabé na to, aby jej prohřálo. I přesto se však cítil volně a bezstarostně. Veškeré hrůzy chvil, kdy slepě putoval tmou, se nyní nezdály být ničím víc než jen vzdálenou vzpomínkou a špatným snem. Když byl s prací hotov, ulehl opět do svěží vonící trávy a pozoroval mraky, jež se mu proháněly nad hlavou. Po chvíli opět usnul.
Z poklidného spánku jej vytrhl ostrý zvuk. Zněl jako kvílivé tóny píšťaly v jejímž rytmu naříkají tisíce a tisíce lidí. Zmateně, vyděšeně se rozhlédl, aby našel jeho zdroj, nebyl toho však schopen. Zdálo se, že přichází odevšad a odnikud. Jako by naříkaly samy Hory, a i celá země kolem něj. Křečovitě si zakryl uši dlaněmi, aby alespoň trochu ztlumil ten nervy drásající zvuk. Byl horší než to, co slýchával za nocí ve tmě. Vysoký naříkavý tón, v němž se slévaly veškeré Hlasy, jež ho provázely na cestě Pustinou, v jednolitém kvílivém jekotu. Nakonec jej z jeho utrpení vysvobodily mdloby. V okamžiku, kdy opět nabyl vědomí, vyhlížela krajina stejně pokojně jako z rána. Nebyl to jen sen? Pouhá ozvěna toho, co mne pronásledovalo na cestě k Horám? Zastřeným zrakem pohlédl na ruku od krve, kterou si sedřel o kameny v okamžiku, kdy se pokusil po procitnutí postavit na nohy. Tedy to nebyl sen… Co mne zde ještě očekává? Ptal se s hrůzou sám sebe. Dříve by byl přísahal, že snese jakékoliv utrpení, že vydrží jakoukoliv bolest. Nebyl schopen si představit, že by mohlo na světě být něco, co jej zdeptá a téměř zlomí bez toho, aniž by mu to způsobilo jediné zranění. Jako ve snách si oblékl ještě vlhký oděv a vydal se podél úpatí Hor hledat Bránu vedoucí do jejich útrob.
III.
Po několika dnech cesty podél jednolité masy skal konečně nalezl to, co hledal. Bránu ukutou ze stejného rudého kovu jako dýka, jíž ho vyzbrojili. Její mohutná impozantní křídla byla poničená, jedno bylo zpola vytrženo z pantů a hrozilo, že se každou chvíli s rachotem zřítí k zemi. Přesto se však ani nepohnulo. Zasmušile na Bránu hleděl, zatímco mu vítr vanoucí od západu vnášel do těla chlad a třas. Váhal, zda jí projít nyní anebo zda si před tím dopřát ještě trochu odpočinku. Odvrátil se.
Pomalu, téměř obřadně, rozdělal oheň, rozprostřel vedle něj deku a usedl na ni. Z vaku pak vytáhl několik bobulí, které cestou nasbíral, a do klína položil měch s vodou. Vody už v něm mnoho nezbývalo, stěží polovina, od toho prvního dne na žádnou další nenarazil. Poté, co dojedl, vstal, aby odlomil z nejbližšího stromu několik větví. Od pasu vytáhl dýku a udělal do stromu několik hlubokých zářezů, z nichž okamžitě začala vytékat míza. Svlékl si halenu a roztrhal ji na několik pruhů, které pak položil tak, aby na ně smůla stékala. Po chvíli cáry sesbíral a opatrně, aby se mu smůla nepřilepila na ruce, jimi začal pevně omotávat větvě, které předtím očistil. Vše naskládal tak, aby se smolnatá část nedotkla země a mohla proschnout. Usnul téměř okamžitě poté, co ulehl. Ráno pak překontroloval svou práci. Jak předpokládal, vítr, který zde nikdy nepřestával vát, improvizované louče dokonale prosušil, Kromě jedné je uložil do vaku. Poslední pak zapálil o stále ještě řeřavé uhlíky a obrátil se k Bráně. V očích se mu zračila nejistota. Uhnul pohledem zpět k ohni. Nechtěl jej zde nechat doutnat, a proto obětoval trochu vody. Zmáčené ohniště pak ještě zasypal kamením a hlínou.
IV.
Jakmile prošel Branou, světlo louče ozářilo nádherný dóm tvořený různobarevnými krystaly. Stál tam oněmělý úžasem a obdivoval překrásné obrazce, které se rozprostíraly vysoko nad ním i všude kolem něj. Jak se rozhlížel, ohromen tou hrou světla a barev, postřehl, že dole u země je rozmístěno třináct kovových dveří. Byly temné a zdálo se, jako by pohlcovaly veškeré světlo odrážející se od křišťálových stěn. Které zvolit? Pomyslel si nejistě. Neřekli, že za Branou budu muset volit kudy se vydat dál. Po chvíli váhání zavřel oči a vykročil. Nepočítal, kolik kroků udělal, kolika dveří se jeho ruka dotkla. Nakonec u jedněch zastavil. Váhavě, se smíšenými pocity, položil ruku na jejich zdobnou kliku a stiskl.
První, co si uvědomil, byl zvláštní pach, který nedokázal přirovnat k ničemu, co znal. A hned vzápětí chlad, takový, jež se pomalu vkrádá do celého těla a roztřásá a oslabuje jej. Naposledy se zahleděl na třpytivou krásu dómu a na modrou oblohu za ním. A poté vykročil.
Posupoval pomalu a obezřetně, stále kupředu, stále rovně, míjel odbočku za odbočkou, stále hlouběji do nitra Hor. Nevěděl, jak dlouho už jde, nebylo zde ničeho, podle čeho by byl s to určit denní dobu a čas. Cítil však, že už jej zmáhá únava, a rozhodl se proto pro krátký odpočinek. Opatrně opřel louči o hrbolatou stěnu chodby a na její zem pak rozložil deku, aby na ni mohl ulehnout. Stejně jako kdykoliv předtím, usnul během několika málo chvil. A opět se mu zdály sny. Zmatené, temné, plné děsu, hrůzy a beznaděje. S výkřikem procitl. Do tmy, louče už dohořela. Stále ještě chvějící se rukou sáhl po vaku, který před spánkem položil vedle sebe, nenahmátl však nic. Kdo a z jakého důvodu mi jej vzal? A z jakého důvodu mne rovnou nepřipravil o život? Vstal a pokoušel se uklidnit, nakonec se mu to podařilo. Netušil, z kterého směru přišel, a tak bezmyšlenkovitě vykročil. Pomalu, tápavě pokračoval kupředu směrem, který zvolil, aniž by byl tušil, kam jde a co hledá.
V.
Co chvíli zaslechl tichý zlověstný smích, jako by se někdo bavil tím, že jej svedl z cesty a vydal na pospas labyrintu chodeb, které neviděl.
„Co se mnou zamýšlíte?“ Vykřikl zoufale a labyrint mu jeho zvolání vracel v tisíci a tisíci ozvěnách, jež pomalu slábly a slábly, až ztichly docela. A poté zazněl v odpověď opět ten smích plný nenávisti a pohrdání. Zdálo se, jako by se přibližoval a zároveň vzdaloval, jako by nabýval na síle a zároveň utichal. Vyděšeně se rozběhl tmou, aby unikl tomu přízračnému zvuku, nedbaje toho, že co chvíli klopýtl a sedřel se do krve. Smích ho však stále provázel a čím rychleji utíkal, tím zlověstněji, pohrdlivěji, nenávistněji zněl. Zastavil. Vyčerpaně se opřel o vlhkou hrubou stěnu chodby a přerývavě oddechoval. Po těle mu stékal studený pot, který ho pálil v čerstvých ranách, a v chladu labyrintu se třásl zimou pronikající až do morku kostí. Kdo jste? Proč se mnou hrajete tak krutou hru?
„Přijďte ke mně,“ Zašeptal. „a ukažte se mi, ať se alespoň mohu postavit za svou obranu.“
„Obranu?“ Znovu ten smích. A náhle ucítil, jak jej uchopily dva páry silných paží. Marně s nimi bojoval a snažil se jim vytrhnout. Pokusil se zasáhnout jednoho z útočníků, nedotkl se však ničeho.
„Proti nám není obrany. Následuj nás.“
VI.
„Prosím, potřebuji alespoň chvíli odpočinku. A trochu vody.“ Zachraptěl po mnoha hodinách, kdy jej rychlostí blížící se běhu vedli neznámo kam.
„Za chvíli již budeš odpočívat.“ Rozesmál se jeden z jeho věznitelů.
„Alespoň pár doušků vody…“ Zasténal.
„I bez té ještě vydržíš.“ Zaznělo z druhé strany a stisk ještě zesílil.
VII.
Když znovu nabyl vědomí, podvědomě cítil, že už není ve stísněných prostorách chodby. Tušil ve tmě, jež ho obklopovala, ohromný prostor, mnohonásobně rozlehlejší, než byl dóm za Branou. Srdce Hor.Pokusil se postavit na prokřehlé zdřevěnělé nohy a s hrůzou si uvědomil, že nemůže. Byl k zemi připoután pouty, jež necítil, jichž se nemohl nijak dotknout. Jako by zde ani žádná nebyla.
„Co se mnou zamýšlíte?“ Vykřikl stejnou otázku jako již předtím v labyrintu. Avšak ani nyní žádná odpověď nepřišla. Začal se opět třást a už ani nebyl schopen rozlišit, zda zimou, vyčerpáním anebo strachem. Nevěděl, jak dlouho tam ležel, schoulený na chladné zemi, ve tmě a tichu, sám se svými myšlenkami. Kdo anebo co jsou? Čím jsem se vůči nim provinil, že se mnou nemají slitování? Mohlo to být několik málo minut stejně jako mnoho hodin. Jemu ta doba připadala jako věčnost. Světlo, alespoň na okamžik.
„Proč bychom s tebou měli mít slitovaní?“ Ozvalo se náhle ze tmy v odpověď na jeho myšlenky. V tom Hlase byla čirá nenávist i pobavení zároveň. A hned vzápětí jej oslepilo ostré, jasné světlo. Oči, nyní uvyklé jen tmě, jej rozbolely tak, že je musel zavřít.
„Toužil jsi po světle a nyní před ním zavíráš oči?“ Vysmíval se mu Hlas. Cítil, jak se mu víčka pomalu, proti jeho vůli, otevírají a jak jej světlo, nyní nesčetněkrát jasnější, oslepuje a bodá do očí. A za pár okamžiků už světlo necítil pouze v očích, ale v celém těle. Bylo to, jako by pulsovalo každou jeho částí, v očích, prstech, uších… Ne! Prosím, dost! Nelze to vydržet! Přestaňte…
„Prosím!“ Bezmocně se zmítal v těch neviditelných poutech a pokoušel se oči znovu zavřít. Nemohl. Křičel nyní už tak silně, až mu hlasivky vypověděly poslušnost a on ochraptěl. Tma. A úleva. Ležel na zemi a celý se horečnatě třásl bolestí a vzlykal.
VIII.
Opět ten tichý smích. Jeho věznitel se vrátil. Anebo vrátili? Nevěděl. Namáhavě se zpola, jak mu jen jeho pouta dovolovala, posadil a slepě se rozhlížel do tmy. Čekal.
„Je ti zima?“ Promluvili na něj.
Ano…
„Přál by sis teplo?“ Němě přikývl.
„Tak jako předtím světlo?“ Dodali s výsměchem.
„Ne!“ Pokusil se promluvit, z jeho hrdla však nevyšel žádný zvuk. Ne tak jako předtím.
„Příliš pozdě…“
Cítil, jak se vzduch okolo něj začíná tetelit žárem. Jako neviditelný, vše prostupující oheň, který se teprve rozhořívá a nabývá na síle s každým dalším okamžikem. Otevřel ústa v němém křiku hrůzy. Slitujte se! Zastavte to! Prosil ty Hlasy v myšlenkách. Marně. Vzduch byl stále sušší a teplejší, jen stěží dýchatelný. Cítil, jak mu kůže začíná vysychat a praskat jako puká vyprahlá zem po dlouhém období sucha. A pak už jen bolest. Nakonec jej z jeho utrpení vysvobodily mdloby.
Nezemřel jsem. Byla jeho první myšlenka. Celé tělo jej nesnesitelně pálilo a každá jeho část volala po vodě. Zničeně se schoulil na zemi a jak se jeho ruce dotkly kůže, s překvapením si uvědomil, že na jeho zmučeném těle nezůstaly žádné stopy po onom neviditelném ohni. Jak?
„Stále nevíš? Stále jsi nepochopil, v čem spočívá naše moc a naše síla?“
Nikam neodešli. Byli tu s ním po celou dobu. Sledovali, jak se probouzí, vnímali jeho zmatené zoufalé myšlenky a opájeli se jeho bolestí a jeho strachem. Pozorovali své dílo jako umělec, jenž se zálibou prochází galérií a těší se ze svých výtvorů.
Vodu… prosím.
„Ne.“
Zemřu.
„Nezemřeš. Nikdy nezemřeš. Už navěky budeš naším vězněm.“
IX.
Snažil se rozpomenout, jak se ocitl na tomto strašlivém místě. A z jakého důvodu. Zda bylo nějaké předtím, nějaké jiné místo a nějaký jiný čas. Pokoušel se rozpomenout, zda Je někdy spatřil. Ty, kteří k němu přicházeli, ať bděl nebo snil. Co je sen a co není? Už to téměř nedokázal rozlišit.
„Přál by sis znát svou minulost?“ Jako už tolikrát předtím se při zvuku těch Hlasů roztřásl hrůzou. Vrátili se. Tak jako se vrátili a vrátí pokaždé. S otázkou.
„A budoucnost?“ Neodpověděl. Ani nahlas, ani v myšlenkách. Nezáleželo na tom, jak a zda odpoví. Smích. Kolikrát už ho poslouchal? Ten tichý krutý smích, který mu naplňoval srdce čirým zoufalstvím? Před očima se mu začal odehrávat příběh jeho života. Toho, který už dávno zapomněl. Ne, prosím… nepřipomínejte mi, co jsem už navždy ztratil.
Cesta a Hory.
Minulost?
Tma a chlad.
Přítomnost?
Bolest a strach.
„Budoucnost!“
Je i jiná cesta?
„Není.“ Odpověděl mu chór Hlasů.
„Je.“ Jediný, který přes ostatní stěží zaslechl.
Jaká?
„Žádná.“
A pak ticho.
Jaká je ta další cesta?
X.
Byl volný, jeho pouta zmizela. Pomalu a namáhavě vstal. Nohy se mu třásly pod tíhou jeho vlastního těla a na to, aby udělal, byť jen jeden, jediný krok, musel vynaložit nemálo sil. Nejistě postupoval tmou a rukama marně hledal oporu. Dřív nebo později musím narazit na stěnu a poté snad…
„Možná bloudíš v kruhu.“ Zarazil se. Neodešli. Zůstali zde a pozorovali, jak se mátožně snaží jít a doufá, že nalezne cestu ven. A že Jim unikne. Je to jen další jejich hra? Zasmál se hořce v duchu. Byl bláhový a šílený, jestliže si myslel, že by ho snad nechali odejít. Beztak nemohu a nesmím odejít. Ne, dokud nesplním svůj úkol. Ztěžka poklekl a sklonil hlavu. Čekal, co bude následovat, jak jej budou trýznit tentokrát.
„Vzdáváš se? Nyní? Když jsme ti vrátili volnost pohybu i tvou zbraň?“ Překvapeně sebou trhl a ruka mu mimoděk sjela k bokům, k opasku kalhot. Nelhali. Byla tam. Dýka, s níž vešel. Rozesmál se. Hořkým smíchem plným beznaděje. Nemohu vás nijak poranit, je bez užitku,
„Můžeš ji však obrátit proti sobě a tím nám uniknout!“
Sevřel střenku dýky a vytáhl ji z pouzdra. Nebránili mu. Hodnou chvíli se takřka nepohnul, jen prsty pravé ruky zlehka přejížděl po její čepeli. Nakonec se nadechl a polohlasem, spíše sám k sobě nežli k Nim, promluvil.
„Nemohu a nesmím si sáhnout na život. A přesto jen tak vám mohu uniknout. A pouze smrt mne může osvobodit od mé přísahy. Nedokáži vás porazit. Nevím ani, zda je to v moci člověka. A přesto zřejmě jen tak svou přísahu mohu naplnit…“
„Je zde ještě jedna cesta, ještě jedna možnost.“ Přerušili ho.
„Ještě jedna cesta?“
„Ano. Zůstat zde z vlastní vůle. Navěky. Neopustíme pak tyto Hory.“
„Navěky?“ Zašeptal a hlas se mu při vyslovení toho jediného slova zachvěl smrtelnou hrůzou. Stiskl dýku ještě pevněji a nakratičko zaváhal, než ji odhodil daleko do tmy.
„Jen blázen vloží svůj osud nám do rukou.“
„Nemohl jsem jinak. Přísahal jsem.“
XI.
Stál s hořící loučí v ruce nad pohaslým ohništěm. Kamení, hlína a prach, jež na něm ležely, byly stále ještě nasáklé vodou, jíž oheň uhasil. Zmateně pohlédl směrem k Bráně. Byla zavřená. Pomalu, nejistě, spustil ruku k opasku kalhot a sáhl po dýce, jež tam nebyla.
„Porazil jsi nás.“
„Jak jsem vás mohl porazit, když jsem se vám vzdal?!“ Vykřikl.
„Nemohli jsme tě dál držet jako zajatce, neboť ty sám si vložil svůj život a svůj osud do našich rukou. Jen tak si nás mohl porazit a uvěznit zpět do Hor. Naplnil si svou přísahu.“
„Ty jsi však zde…“
„Ano i ne. Existuji jen a pouze v tobě. To je mým trestem.“
„Na jak dlouhý čas?“
„Na příštích deset tisíc let.“
„Žádný z lidí nemá před sebou tolik času.“
„Žádný vyjma jediného. Spolu se mnou budeš neměnný procházet staletími, abys viděl, pro koho‘s byl ochoten obětovat věčnost. Poznáš, kolik zla v sobě lidé nosí. Poznáš, že umí být nesčetněkrát krutější, než sis do dnešních dnů myslel. Dotkneš-li se jiného člověka jeho vzpomínky se stanou tvými vzpomínkami, jeho bolest bude tvou bolestí, jeho strach tvým strachem a jeho touhy tvými, i ty nejtemnější a nehroznější, které jsou ukryty hluboko v jejich srdcích a o nichž nemají tušení, že je v sobě nosí. Skrze sny budeš naslouchat nářkům trpících a spolu s nimi a místo nich prožívat jejich muka. A nebudeš moci zemřít, abys před tím unikl. Život dlouhý deset tisíc let. To je náš dar a zároveň prokletí. To je tvá odměna i tvůj trest.“
XIV.
Když Nahir skončil své vyprávění, bylo už dlouho po půlnoci. Všichni mu po celou dobu naslouchali takřka bez pohnutí. Místodržící, Kiel s Yorrenem, hostinský a neznámý. Innomia. První. Pomyslel si a otřásl se. Miloval legendy, tak jako každý, a stejně tak rád je i vyprávěl. Alespoň dříve tomu tak bylo. Nikdy jim ale nevěřil, nikdy v nich neviděl více než jen báje, které mají lidi povzbudit a poučit a které snad v sobě ukrývají i něco málo útržků minulosti jeho lidu. Pověsti a zkazky, dovedně spletené v příběh života jediného muže procházejícího bez proměny věkem lidí. Odsouzeného spatřit jejich dávná království v časech největší slávy a překračovat jejich kosti v dobách, kdy už nezůstal nikdo, kdo by pečoval o místa jejich posledního odpočinku. Odsouzeného pamatovat si. Odsouzeného zas a znovu umírat pro krátký čas milosrdného zapomnění. V ten jediný okamžik, kdy je mu dovoleno na pár chvil zemřít. V čase, kdy život a smrt jsou jedno. Pohlédl znovu na neznámého, oči měl zavřené a po tvářích mu stékaly slzy.
„No,“ Zaslechl jako zdálky hlas místodržícího. „slyšel jsem tenhle příběh už hodněkrát. Ale musím uznat, Yorren má pravdu, nikdo ho neumí vypravovat jako ty.“ Nahir viděl, jak sebou cizinec při zvuku těch slov trhl a otevřel oči. To, co v nich v tu chvíli spatřil, nedokázal pojmenovat.
„Děkuji, žes ten příběh vyprávěl.“ Řekl neznámý tichým, chvějícím se hlasem. „Neměl by být zapomenut.“
„Příteli,“ Zasmál se Zaragrin, aniž by byl na cizince pohlédl, a zhluboka se napil už zvětralého piva. Měl jich v sobě už hodně a jazyk se mu lehce pletl. „snad mu nevěříš? Umíš si představit, že by někdo byl takový blázen? Přísaha, nepřísaha. Žádný člověk by nic takového neudělal.“
„Žádný vyjma jediného.“ Zamumlal Nahir.
„Cos to říkal?“ Zeptal se ho Zaragrin.
„Ale nic.“ Zavrtěl hlavou. „No, pane místodržící, už je pozdě, je to už nějaká doba, co hodiny odbily půlnoc. Měli bysme jít spát. Myslím, že tvá žena nebude nadšená, že se vracíš tak pozdě.“
„Yolanna!“ Téměř poděšeně vykřikl místodržící, rychle vstal a sáhl po kabátu pověšeném za ním. „Bohové, ta mi zase dá! Máš pravdu, už bych měl jít. Tohle jí budu těžko vysvětlovat. Čekala mě už tak tři hodiny nazpátek!“